Thatcherová se podle Lukeše hystericky bála sjednoceného Německa (též např. ZDE) a přijela za Mitterrandem s různými mapami Německa a vysvětlovala mu, jak nebezpečné by sjednocené Německo bylo. Mitterrand souhlasil, že „pokud by s Německem byly nějaké problémy, my jsme s vámi, s Británií.“ Bylo to „jako v roce 1939“. Lidé žijí v minulosti.

Západ si nepřál destabilizaci komunistického bloku. Ještě v lednu 1989, shodou okolností v tentýž den, kdy byl naposled v Praze zatčen Václav Havel, odcestoval do Kremlu z Ameriky Henry Kissinger a přivezl tam tajné memorandum, v němž se pravilo, že pokud Sovětský svaz nebude dělat mocenské výboje mimo vlastní sféru vlivu, Západ bude plně respektovat sovětské zájmy ve středovýchodní Evropě. Bylo zjevné, že Spojené státy neměly naprosto žádný zájem o podporu hnutí za svobodu ve střední a východní Evropě.

Francouzský prezident Mitterrand měl plány proměnit Evropské společenství v mocný hospodářský celek a případná nezávislost Polska a Československa by mu tyto plány zkřížila. Thatcherová podporovala Gorbačova (protože nebylo jisté, že nebude svržen), zároveň ale podporovala posílení a modernizaci Varšavské smlouvy – Evropa měla být dál rozdělena mezi Varšavskou smlouvu a NATO. Thatcherová, stejně jako dlouholetá britská politika, podporovala v Evropě stabilitu. Britský ministr zahraničních věcí Douglas Hurd se vyjádřil, že „studená válka je systém, v němž žijeme šťastně a spokojeně už čtyřicet let“.

K pádu berlínské zdi došlo omylem – média totiž začala vysílat zprávu, že je berlínská zeď už otevřená, přestože nebyla. Východoněmecký kapitán, odpovědný za ostrahu hranice, zoufale telefonoval svým nadřízeným, protože měl rozkaz střílet na kohokoliv, kdo by se pokusil dostat se přes berlínskou zeď do západního Berlína, přitom však byl obklopen pěti až sedmi tisíci demonstrantů, kteří mu pouštěli z tranzistorových rádií zprávu, že berlínská zeď padla. Když se kapitán nedovolal, vydal rozkaz svým vojákům: „Všichni pryč!“ – a tak berlínská zeď skutečně padla.

Komunistické režimy ve středovýchodní Evropě se rozložily zevnitř. Podle Igora Lukeše hrála velmi významnou roli skutečnost, že vyjednávání o změně režimu byla pokojná. Vládnoucím komunistickým nomenklaturám to totiž umožnilo vzdát se pokryteckého předstírání o vládě „socialismu“, uvědomily si, že budou moci existovat pohodlněji a příjemněji za nových podmínek, a tak elegantně odešly od moci.

Roku 1947 napsal tehdejší americký ministr zahraničních věcí Marshall, že Sověti ovládli středovýchodní Evropu, ale dál už nepůjdou. Je však, dodal, zcela zjevné, že Rusové budou muset své zahraniční kolonie ovládat tvrdými policejními metodami a že to nebude jednoduché, protože 90 milionů Východoevropanů Rusy kulturně pohrdá. Nakonec dojde k rozkladu ruského koloniálního režimu a až se sovětská moc začne rozpadat, bude to obrovské nebezpečí pro stabilitu světa. Máme vlastně všichni veliké štěstí, že jsme pád komunismu přežili, ukončil svou argumentaci Igor Lukeš.