Jen si klidně oslavujte, vy obtloustlí, zestárlí a zpohodlnělí koryfejové sametu, svobody a demokracie, pravdy a lásky! Jen si vzájemně dýchavičně blahopřejte! A snažte se nevidět, kde jsme se to po dvaceti letech ocitli! A když vám to přece bude smrdět, tak se otočte zády a zacpěte si nos a dělejte jako by nic...

V březnu před dvaceti lety vybojovala Solidarnosć první svobodné volby, v říjnu vyhlásil Mátyás Sűrös třetí Maďarskou republiku, do poloviny listopadu svrhlo hnutí Demokracie Teď Honeckerovu vládu a Berlínskou zeď. Československo přežívalo jako poslední ostrůvek totality, než brutální policejní zásah proti studentům vyprovokoval občany, aby i oni vyšli do ulic. V Praze mívají barikády většinou jen symbolický význam: bývají znamením toho, že už jsou zbytečné (Willi Lorenz, Monolog o České zemi).

„Návrat do Evropy“, znělo heslo, které nejlapidárněji vyjadřovalo všechna neujasněná očekávání na novou budoucnost Československé socialistické republiky. Lišily se nejvýše představy co to Evropa vlastně je.

Kdyby zůstal "socialismus", politici by při každé sebemenší příležitosti lezli do zadku představitelům spřátelené mocnosti, kdežto vysoké školy a vědecké ústavy místo svobodného bádání čelily náporu vládnoucí dobové ideologie. Jako dědictví Stalinovy "ocelové koncepce" hospodářství bychom v zemi bez podstatných zásob surovin provozovali energeticky a materiálově náročnou výrobu s mizernou mírou zisku, a v důsledku toho se stávali stále závislejšími na dodávkách z Ruska. Problémy způsobené budováním elektráren a dálnic by se řešily budováním dalších elektráren a dálnic - a ti, kdo upozorní na absurditu zmíněného postupu, by byli označováni za nepřátele světlých zítřků.

Nastává 17. listopad a s ním i vzpomínání na dvacet let staré události, které znamenaly konec jedné epochy dějinného vývoje a výrazně zasáhly i do individuálních lidských osudů, včetně toho mého. Stejně jako o každou historicky významnou událost, vede se i o interpretaci převratů v tehdejších „socialistických“ zemích ostrý ideologický boj. V diskusích zaznívají nerůznější stanoviska i osobní vzpomínky aktérů, nepopiratelná fakta i fantastické hypotézy.

Již druhým dnem se na nás ze všech medií unisono řine lavina ideologické masáže, stěžuje si František Coufal. Ať si pustíte jakýkoliv sdělovací prostředek, hodinu za hodinou se setkáte s politickou agitkou. Projevy medií jsou identické s těmi za předchozího režimu, včetně oněch pověstných „nadšených svazáků“.

Vzdáleně mi to připomíná oslavy Vítězného února nebo vítězství VŘSR, ale s tím rozdílem, že tehdejší oslavy nebyly tak pompézní a rozsáhlé. Již chybí jen „Poučení z krizového vývoje“. V dobách za předchozího režimu mi něco takového bylo z duše protivné, netušil jsem však, že historie se bude opakovat a přijde něco mravně ještě odpudivějšího a pokleslejšího.

Zavzpomínéme, mnohé napadne, že by nebylo špatné vyjít do ulic, jiní jen zvýší ploty svých obydlí. Zítra ti šťastnější půjdou do práce. A tak vzpomenu na Karla Kryla: A obě delegace položily věnce na hrob neznámého vojína. Co na to ten neznámý vojín? Nasr..t jo nasr..t. Přeji asi dobrý sváteční den do Čech na Moravu i Slezsko... a taky na Slovensko.

Skutečně jsem nechtěl přispívat k té hromadě bajtů, pixelů a papírů, nesoucích na sobě texty a obrazy, spojené se 17. listopadem. Když už jsem však v pátek třináctého popsal onu podivuhodnou paralelu mezi povídkou Josefa Škvoreckého z roku 1955 a aktuální realitou v článku Dvacítka s klíči a pátek třináctého, učiním tak a mohu si za to sám.

V roce 1988 mne americká vládní agentura „USIA“ – přijala na déledobou stáž na „Parker’s School of Law“ Kolumbijské university v New Yorku, věnovanou problematice „filosofie práva, se zvláštním zaměřením k lidským právům“. Přijali mne 3. 1. 1989 ve Washingtonu na „Ministerstvu výuky“. K mému úžasu mi sdělili, že se po návratu stanu přinejmenším ministrem školství, dali mi šekovou knížku a koupili mi lístek na vlak do N. Y.

Píše o tom Josef Schrabal ZDE

Poté, co v sobotu večer o přestávce dramatu Lorenzaccio Alfreda de Musset umožnilo ředitelství Burgtheatru vysokoškolským studentům, aby asi na třicet minut vystoupili na jevišti se svými požadavky, uvažuje ředitel Mattias Hartmann, že divadlo otevře pro diskusi studentů, politiků a expertů. Prohlásil, že divadlo má pro studentské problémy "velké sympatie". Mluvčí ministerstva školství, jemuž divadlo podléhá, nato sdělil: "Pokud Hartmann považuje takové signály za součást svého uměleckého konceptu, je to legitimní. Spadá to do autonomie Burgtheatru. Politika se do toho nevměšuje." (Dovedete si, dodávám, v Praze představit, že by Národní divadlo - v případě, že by se čeští vysokoškoláci odvážili stávkovat - jim umožnilo vystoupit s jejich požadavky? Ani o výročí 17. listopadu se to stát nemůže.)

Nemám v úmyslu hanět pana Knížáka. Ale na dnes v Praze zahajované výstavě o 50. a 70. letech bude možné spatřit pult ze soudní síně, o který se při procesu opírali Milada Horáková, Rudolf Slánský aj. Názorná agitace má u nás dlouholetou tradici.

Pozice moderátora diskusního pořadu v televizi veřejné služby, jaká existuje v českých podmínkách, není ani trochu snadná. Dovedeme si představit častá dilemata toho člověka. Bylo by proto laciné odsuzovat Václava Moravce za to, že do svých nedělních Otázek pozval sice čtyři hosty, ale s nimi jen jeden názor na události kolem listopadu 1989.

Pád komunismu ve středovýchodní Evropě nezpůsobil Západ. Ten požadoval stabilitu a změny režimu se obával a s rozmontováním komunistického režimu nesouhlasil. Komunistické režimy ve středovýchodní Evropě se nerozložily ani v důsledku činnosti místních disidentů. Ti byli – snad s výjimkou Polska – na to příliš slabí. Rozklad komunistického režimu způsobili sami jeho komunističtí bossové, i když nechtěli – konec konců to byl jejich režim. V tom spočívá paradox pádu komunismu ve středovýchodní Evropě v roce 1989, uvedl na konferenci americké asociace slavistů v Bostonu v sobotu profesor Igor Lukeš z Bostonské univerzity.

Tehdejší vedoucí představitelé Spojených států, Británie a Francie Bush senior, Thatcherová a Mitterrand v žádném případě neusilovali o jakékoliv změny ve středovýchodní Evropě. Sovětský vedoucí představitel Michail Gorbačov svědčí podle Lukeše v rozhovorech, které poskytl společnosti BBC, že když došlo k otevření berlínské zdi, Thatcherová a Mitterrand ho rozčíleně telefonicky žádali, aby proti svobodomyslným demonstrantům v Berlíně použil síly. „Zastavte to,“ požadovali. „Jak?“ ptal se Gorbačov. „Máte vojáky, ne?“ Gorbačov vojensky zasáhnout odmítl.

Dva měsíce před pádem berlínské zdi řekla Margaret Thatcherová Michailu Gorbačovovi, že ani Británie, ani západní Evropa si nepřejí sjednocení Německa, a zdůraznila, že si přeje, aby tomu nejvyšší sovětský představitel zabránil.

Mě postoje Reagana, paní Thatcherové, Mitteranda a jiných západních politiků, kteří se báli náhlého pádu sovětského impéria, vůbec nepřekvapují. To se nijak nevylučuje s tím, že Západ vnímal SSSR jako nepřítele a v delší perspektivě si přál jeho pád a o jeho pád se od konce druhé světové války tak či onak snažil.

Je to podobné jako v případě nacistického Německa, kdy zejména Britové (ale i Američané) měli strach z to, že Němci - i když nepřátelé, které bylo třeba porazit na hlavu - budou příliš utlačeni jako po 1. sv. válce (v tom smyslu máte zcela pravdu, že všichni žijeme v minulosti - zkušenost totiž pochází z minulosti a ne z budoucnosti).

Současná intenzivní deziluze mezi občany v České republice je důsledkem toho, že v ČR existuje "demokracie bez demokratů", řekl ve svém příspěvku na konferenci asociace amerických slavistů v Bostonu Jiří Pehe. V ČR byla po pádu komunismu vybudována úspěšná demokracie institucí, avšak nevznikla demokracie jako kultura. Možná právě proto, že Evropská unie intenzivně pomáhala zemím, jako je ČR, aby přijaly západoevropské zákonodárství, došlo k tomu, že demokracii v České republice lidé nezpracovali, neinternalizovali ji, neučinili ji svou.

V ČR došlo podle Peheho k privatizaci demokracie a ke kolonizaci veřejné sféry. Česká republika se stala pasivní obětí útoku globální ekonomiky. Na českém území neexistuje žádná veřejná sféra - veřejný prostor byl zkolonizován soukromými partikulárními zájmy.

Politické strany v ČR se chovají jako firmy, nikoliv jako politické strany. Neusilují o veřejný zájem, ale obchodují s vlivem a s mocí.

To, že došlo k pádu komunistického režimu v Česku, bylo jednou z nejdůležitějších událostí mého života. Samozřejmě si to tak uvědomuji teprve při zpětném pohledu. Ve svých třinácti letech jsem ničemu nerozuměl. Věřil jsem tomu, co nám říkají ve škole, a bál jsem se tvrdého, přísného světa dospělých, miloval jsem přírodu, snění na vesnici a barvité příběhy ze knih Dumase, Verna a Maye. Nikdo mne neupozornil na svinstvo, v němž celá ta společnost žila, na to, jak popřela lidskou svobodu, rozmanitost, smysl pro pravdu, čili dříve či později bych musel sám za sebe čelit drsné srážce s realitou. Hlavní smysl života, jak jsem ho neurčitě cítil kolem sebe, bylo požírání, vyměšování a sexuální požitky. Nikdo neměl svůj obchod či své pole, svou firmu, nikdo neměl důvod být schopnější, podnikavější a budovat kariéru bylo rovno aktivní spolupráci s celým tím systémem lži, útlaku, s celou tou vládou blbců a hajzlů nejhoršího kalibru. Nechápal jsem, že sovětská armáda, roztahující se v mém rodném městě, je armádou okupační – ale běda mi, až bych to pochopil, až bych byl vržen do dilemat pravdy a lži bez opory okolí, které o pravdě přinejmenším mlčelo, ba se na komunistickém svinstvu přímo aktivně podílelo. Toho mne Sametová revoluce ušetřila. Otevřela mi stránky knih, jež se do té doby nesměly vydávat a číst, dala mi možnost nebát se myslet samostatně, dělat si na všechno svůj názor, hledat… věřit v život, ve své schopnosti, v kontinuitu života.

Jak je známo, tak historii píšou vítězové. A letošní připomínky Listopadu 1989 v České republice, a zejména v Praze, toho jsou dokladem. Koho dnes třeba zajímá takový Listopad 1917 někde v Rusku? Vždyť šlo jen o Říjnovou revoluci, kdežto u nás jde o naší Sametovou, uvažuje předseda Dětí Země Miroslav Patrik.

V sobotním vydání ze 14. listopadu 2009 uzavřel list MF Dnes seriál s názvem „Mých dvacet let svobody“, ve kterém „se významné osobnosti našeho společenského života vyjadřovaly k prvním dvěma desetiletím obnovené demokracie v naší zemi“. Autorem posledního příspěvku byl Václav Havel, člověk považovaný za čelnou osobnost tzv. sametové revoluce a pozdější prezident. V úvodu svého článku s názvem „Světe, nezklamal jsi“ vysvětluje, že během posledních dvaceti let zažíval mnohá nečekaná překvapení, a pokračuje slovy, po jejichž přečtení se lze sotva ubránit dojmu, že se za nimi skrývá jistá míra sebestřednosti.

V pátek byl v Britských listech publikován článek od Petra Bakaláře, který se zabývá možnostmi úspor ve společenskovědním výzkumu. Navrhované řešení, aby vědci pracovali doma a ušetřilo se tak na provozu ústavů (budov), považuji za nerealistické a za jiných okolností bych neměl potřebu se k němu vyjadřovat nebo ho jakkoliv komentovat. Autor však demonstruje své úvahy na příkladu Psychologického ústavu Akademie věd ČR, v.v.i. (dále jen PSÚ), jehož jsem v současné době ředitelem, a kde dlouhodobě působím. Proto jsem se rozhodl alespoň stručně na článek pana Bakaláře reagovat, napsal Marek Blatný.

V několika posledních dnech předcházejících kulatému výročí pádu „železné opony“ v naší zemi se soukolí domácí propagandistické mašinérie točí na plné obrátky. Téměř denně nám mainstreamová média servírují rádoby objevné analýzy politologů, předžvýkané úvahy politických komentátorů či sugestivní reminiscence očitých svědků oněch památných událostí.

V Německu dlouho existovaly dva giganty zásilkového obchodu: Firmy Quelle (česky “pramen”) a Otto. Věřitelé Quelle v posledním týdnu konečně rozhodli, že tento pramen chtějí nechat vyschnout - a tím pádem je jasné, že Otto bude silnější než kdy dříve...

KD│ Byla to dlouhá cesta, ale konečně jsme dosáhli bodu, kdy lze začít hovořit o některých důsledcích primárního ekonomického faktu naší doby, totiž nárazu rostoucí produkce fosilních paliv na geologické limity. Diskutovat o tomto tématu je stejně náročné, jako s ním žít, protože mu nelze dobře porozumět na základě předpokladů, které strukturují většinu dnešního ekonomického myšlení.

Zatímco od šedesátých let selhaly pseudosocialistické systémy, založené na téměř výlučné úloze státu v ekonomice, dnes, obdobně jako v krizi třicátých let, selhává naopak kapitalismus, založený na téměř výlučné úloze trhu. Tento trh selhává jak při „čistění“ ekonomiky od plýtvavého konzumu, jehož symbolem je soudobá neudržitelná podoba individuálního automobilismu, tak při osvojování nových znalostních, nehmotných faktorů růstu a i při rozvoji nejchudšího světa.

Nekamenujte proroky, neb pěvci jsou jak ptáci; kdo hodil po něm kamenem, k těm víc se nenavrací, napsal básník Vítězslav Hálek ve svých Večerních písních. Makroekonom Miloš Pick už před deseti lety, když pracoval na dlouhodobém programu ČSSD, předvídal jak krizi americké ekonomiky, tak i zhroucení třetí cesty Tonyho Blaira. Považoval obé za vytunelování idejí levice, podvedení důvěry občanů-voličů. Picka sice tehdy neukamenovali, uvěřili mu ale jen nemnozí. Možnost smíření neviditelné ruky trhu s viditelnou rukou státu v opravdové "třetí" cestě ovšem mezitím našla realizaci v Číně. V Americe i Evropě se mezitím stalo to, co Pick předpověděl a heslem dnešní iluze je Yes, we can. Dvaaosmdesátiletý Pick se po deseti letech jako Poutník vrátil, aby své proroctví aktualizoval. Dvacet let od posledního výronu iluzí o novém lepším světě v Československu, tehdy pod heslem Nejsme jako oni. Dnes opět pod heslem Nejsme jako oni. Jen to ONI změnilo obsah.

Miloš Pick doplněný Štěpánem Kotrbou stejně jako Kevin Rudd pokračuje ve hře na to, co by bylo, kdybychom žili nikoliv v roce 2009, ale v roce 1935 nebo 1960. Mark Weisbrot v Guardianu naštěstí pro nás poměrně přesně popsal situaci, tak jak nyní skutečně vypadá: Nejmocnější světové finanční korporace dokáží navzdory krizi, již samy zavinily, prosadit svůj zájem proti zájmům celé americké společnosti, počítaje v to i výrobní sektor. Dokáží to prostřednictvím vlády, již vynesla k moci největší vlna lidové nespokojenosti se státní ekonomickou politikou za mnoho desítek let. Pro ty, kdo vidí řešení problémů v opatřeních jako je "Veřejná vlastnická kontrola hlavních bank", možná stojí za to vedle studia skutečných efektů "zestátňování" bank na tvorbu ekonomické politiky připomenout třeba též poměrně hmatatelnou ukázku toho, jak se daří u nás kontrolovat státní ČEZ, či poněkud dále na západ francouzský státní energetický monopol EDF. Ano, je to tak: Extrémně silné společnosti formálně kontrolované státem či "veřejností" ve skutečnosti zpravidla samy kontrolují stát a společnost, nikoli naopak.

Vždy jsem s jistými rozpaky naslouchal vyprávění mého otce, účastníka Pražského povstání v květnových dnech roku 1945 o tom, že již rok po těchto událostech se jejich historie vyprávěla zcela jinak. Dnes již tomu rozumím lépe: od nějaké doby se vždy, kdykoliv si připomínáme Listopad 1989, publicisté vyhýbají jakékoliv zmínce o některých aspektech tehdejších událostí, které, jak se obávám, se příliš nehodí k některým primitivním představám o vyrovnávání se s minulostí.

V atmosféře téměř obecné mediální adorace 20. výročí listopadových událostí v roce 2009 jsem si ze zvědavosti prohlédl webové stránky parlamentních stran.

K výročí se vyslovují dvě z nich – komunisté velmi kritickým stanoviskem, v jehož závěru vyzývají současnou politickou reprezentaci ke složení účtů za výsledky, jichž bylo pod jeho kuratelou dosaženo, a sociální demokraté.

Václav Havel zpestřil občanům nedělní oběd úvahou v „Otázkách Václava Moravce“, že se před dvaceti lety ve veřejných projevech vyhýbal pojmu „kapitalismus“, protože šlo o slovo zprofanované komunistickou propagandou. Nezastíral tedy prý, že mu jde o prosazení kapitalismu, jenom to nemohl říci přímo… Dnes už to přiznat může, protože lidé už kapitalismus znají a Václava Havla rovněž.

Cosi zvláštního se děje v Latinské Americe. Tamějším pravicovým silám se za Baracka Obamy v křesle prezidenta USA začíná vést lépe než za osm let úřadování George W. Bushe. Bush byl v čele výrazně pravicového režimu, k němuž lidové síly v Latinské Americe necítily vůbec žádné sympatie. Obama na druhé straně vede centristický režim snažící se napodobit „politiku dobrého sousedství“, kterou vyhlásil Franklin Roosevelt, aby tak oznámil konec přímého vojenského intervenování USA v Latinské Americe.

KD│ Barack Obama odcestoval do Asie a slíbil se tam zmínit o směnném kurzu mezi čínským jüanem a americkým dolarem. Bylo by však dobré, kdyby se jej nějaký investigativní žurnalista zeptal, proč jsou USA znepokojeny čínským jüanovým dumpingem, když přitom ministr financí Tim Geithner nedávno prohlásil, že USA se vyslovují pro silný dolar. Z účetního hlediska je "silný dolar" totéž jako "slabý jüan". Takže nedává smysl znepokojovat se nad velkou "mocí", jíž nad námi Číňané disponují, když mohou prodat pod cenou pár set miliard ze svých rezerv a způsobit tak pád dolaru, napsal Mark Weisbrot pro Guardian.

Před časem jsem viděla film Občan Havel v multikině Světozor. Byly jsme na něm s kamarádkou, obě znalé prostředí, které obklopovalo bývalého prezidenta na Hradě i v jeho domě na nábřeží, kde býval dva roky po revoluci jeho osobní sekretariát.

Docela jim rozumím. Jejich političtí analytikové je zřejmě varovali, že případný pád komunismu bude doprovázen vražděnín, občanskou válkou, chaosem a vlnou uprchlíků do západní Evropy. Když budeme ignorovat v dobré víře Lukešův názor, že západním politikům status quo sovětského impéria vyhovoval, je docela logické, že se děsili blížícího se rozkladu politických struktur ve středovýchodní Evropě jako by se toho děsil asi každý politik kvůli možnému nezvládnutelnému chaosu.

Nesmírně neblahým dopadem pádu komunismu na Spojené státy je podle profesora Andrewa Baceviche z Bostonské univerzity nynější přesvědčení Američanů, že pád komunismu ve východní Evropě způsobily Spojené státy a americký prezident Reagan. Řekl to v sobotu na konferenci asociace amerických slavistů v Bostonu.

O své zážitky z doby před dvaceti lety se na konferenci amerických slavistů v Bostonu podělil Joseph W. Wippl, v roce 1989 šéf úřadovny CIA v Bonnu a pak v Madridu. Při diskusi se svými kolegy o situaci v Evropě v září 1989 došli k závěru, že jako poslední padne komunismus ve východním Německu, protože Němci jsou "nejposlušnější". CIA očekávala, že jako první padne komunismus v Československu. Je nesmírně obtížné odhadovat spontánní vývoj událostí, dodal Wippl.

"Кто рассказал ему об этом?!"

Činnost KGB byla zcela nezávislá na ruské zahraniční politice; což podle Wippla není případ CIA, kdy je práce CIA vždy přesně určována prioritami vládní politiky.

I další věta, kterou Jan Čulík uvozuje svou reportáž z Bostonu, je vtipná až k popukání. Čulík s bezelstností sobě vlastní říká: "O své zážitky z doby před dvaceti lety se na konferenci amerických slavistů v Bostonu podělil Joseph W. Wippl, v roce 1989 šéf úřadovny CIA v Bonnu a pak v Madridu." Tak nějak to tehdy doopravdy bylo... Slavisté... (Pozn. JČ:Tento Wipplův citát se týká období po pádu komunismu. Předchozích vyjednávání se to netýká, o nich se na konferenci v Bostonu samozřejmě taky hovořilo. Reakce ŠOK: Co dělá bývalý rezident CIA na setkání slavistů, už JČ pro jistotu nevysvětluje... Ale samozřejmě, že teritoriální analytiky ve všech službách musel vždy někdo školit - Pozn. JČ: Oni agenti CIA nemají právo se podle Štěpána Kotrby účastnit konferencí? A agenti KGB ano? :) ) Nicméně není pravda to, co tvrdí onen bývalý šéf úřadovny CIA v Bonnu Joseph W. Wippl. Putin, jeho tehdejší protějšek, by mohl vyprávět... Setkání Bush-Gorbačov na Maltě 2. až 3. prosince 1989 zakončilo operaci Transition, která započala o několik let dříve v souvislosti s pohřbem Jurije Vladimiroviče Andropova (†1984), plánujícího už tehdy operaci Golgota ¹. Obrat v myšlení sovětů přinesla černobylská katastrofa v dubnu 1986. Několik let před sérií "sametových" převratů ve východní Evropě bylo klidem před bouří, která stále nepřicházela. A na kterou všichni čekali.

Barack Obama přiznal, že není už čas na to zajistit podpis závazné dohody o boji proti globálnímu oteplování v Kodani. Americký prezident se začal připravovat na proces o dvou etapách, takže podepsání oficiální dohody o boji proti globálnímu oteplování bude zřejmě odloženo až na příští rok.

Během spěšně zorganizovaného jednání při snídani v Singapuru podpoři americký prezident dánské úsilí zachránit z neúspěšných jednání aspoň něco, usilovat o obecnou politickou dohodu a odložit kontroverzní rozhodnutí o omezování emisí a o finančních a technologických transferech na pozdější dobu.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Ve čtvrtek večer proběhlo v divadle Na Prádle v Praze předávání Big Brother Awards 2009. Nevládní organizace Iuridicum Remedium, která se věnuje oblasti lidských práv, tímto způsobem upozorňuje na více či méně zjevné pronikání státních či korporátních zájmů do lidského soukromí. Dramaturgicky velmi dobře zpracované vyhlášení se, patrně nezáměrně, stalo vtipným happeningem v právě probíhajícím rituálním běsnění okolo 17. listopadu. Jedná se patrně o jedinou akci, která při příležitosti tohoto výročí ukazuje na aktuální, nikoliv na mrtvé společenské hrozby. Paradoxně se vše odehrálo téměř bez zájmu novinářů, kteří jsou pravděpodobně zcela pohlceni všeobecnou potřebou listopadové hagiografie...

O předávání Big Brother Awards 2009 referovali podle informačního zdroje pouze ČT24 a servery Deník.cz a Týden.cz. O tom, že se budou anticeny „slídilům“ předávat pak vyšla zmínka na serveru Lupa.cz. Hlavní mediální proud tak minula informace, že Big Brother Awards připomínají kontroverzní jednání státních úřadů a firem a otevírají polemiku nad tím, jaké jsou současné hrozby při střetu stále technologicky disponovanějších kolektorů osobních dat s právem na soukromí a na to nebýt bezdůvodně sledován a analyzován pro potřeby úřadů či komerčních subjektů.

Tak argumentoval v panelu na bostonské konferenci slavistů, věnovaném české politice v posledních dvaceti letech a nazvaném "Evropská unie, prekérní strýček na Hradě a cesta české politiky v posledních dvaceti letech" Tim Haughton z univerzity v Birminghamu. Navzdory všem korupčním a jiným skandálům je loajalita českých voličů vůči ODS a ČSSD v podstatě pořád stejná.

Univerzita v britském Birminghamu se rozhodla zlikvidovat svou katedru sociologie a propustit učitele i další zaměstnance, upozorňuje Filip Vostal a dodává: Moji kolegové z Bristolské univerzity hodlají razantně podpořit přátelé z Birminghamu - uvidíme do jaké míry se nám to podaří. A hlavně v jakém slova smyslu. Především ve srovnání s vlnou protestů v Rakousku - avšak obávám se, že v systému britského univerzitního školství je jakákoliv politická opozice těžko myslitelná. Roli, status a funkci univerzit - a obávám se že totálně - převzala a definuje tenká vrstva instrumentálně a 'racionálně' jednajících manažerů. - Petici proti likvidaci katedry můžete podepsat ZDE. Birminghamští sociologové potřebují podporu do 26. listopadu.

Josef Škvorecký napsal v povídce „Bebop Richarda Kambaly“ z roku 1955 následující slova:

A teď já pro Britské listy v roce 2009:

V pátek třináctého, léta páně 2009, vyhnala profesorka státního gymnázia v L., jistě s požehnáním vedení, studenty na školní dvůr a donutila je vytvořit lidský obrazec v podobě číslice 20 a následně zvonit klíči, které si za tímto účelem museli vyzvednout v šatnách.

Víc snad nemusím.

Následující zamyšlení vyšlo v deníku The New York Times při příležitosti dvacátého výročí pádu „železné opony“.

Dnes si připomínáme dvacáté výročí pádu Berlínské zdi. Když se nyní ohlížíme zpět, obvykle vzpomínáme na zázračný charakter událostí, jichž byl tento den počátkem: jako by se sen stal skutečností, komunistické režimy se zhroutily jako domečky z karet a svět se náhle změnil způsobem, který byl ještě před několika měsíci naprosto nemyslitelný. Kdo by si kdy jen pomyslel, že se v Polsku budou konat svobodné volby, z nichž jako prezident vzejde Lech Wałęsa.

tisková zpráva

Iniciativa Ne základnám se rozhodla nepořádat 17. listopadu žádnou akci, přestože se jedná o výročí dvou pro naši společnost podstatných momentů. Uzavření vysokých škol, popravy a deportace studentů do koncentračních táborů z roku 1939 budou připomínat pietní akty, které nechceme tématem raketového systému USA narušovat.

Oslavy připravované u příležitosti výročí událostí roku 1989 považujeme za nekritickou adoraci polistopadového vývoje a politický nástroj v rukou těch, kteří svým jednáním v minulých letech dokázali, jak moc je jim význam slova demokracie cizí. Záštitu nad projektem sdružení Opona, organizující akci na Národní třídě, převzali čelní propagátoři radaru Mirek Topolánek, Karel Schwarzenberg, Alexandr Vondra a Vlasta Parkanová, připojilo se i Velvyslanectví USA v Praze.

Dva nejsledovanější případy absolventů plzeňských práv - pana Bendy a paní Řápkové - mají jedno společné: oba jsou nepřehlédnutelnými členy ODS. Té ODS, kterou založil pan Klaus, aby disidentům ukázal, jak se dělá politika a co znamená slovo demokracie.

KD│ Italský spisovatel a sémiotik Umberto Eco, nyní kurátor nové výstavy v pařížském Louvru, hovořil se Spiegelem International o místě inventářů v dějinách kultury, způsobech, jimiž se snažíme uniknout přemýšlení o smrti, a o tom, proč je Google pro mladé lidi nebezpečný. Ptali se Susanne Beyerová and Lothar Gorris.

Na serveru ČT24 se nám předstírá, že Brdy leží  na Berounce. Pod titulkem "Brdsko" se ukazuje údolí Berounky kdesi mezi Roztoky u Křivoklátu a Skryji.

Před dvaceti lety jsme hrdě prohlašovali „vracíme se do Evropy“ (a někteří suveréni dokonce říkali, že jsme z ní nikdy neodešli). Jak jsme na tom dnes?

Následující text je svým způsobem „PS“ k předchozímu textu, o němž je zmínka hned níže. — Neměl by tento text začít omluvou? Nikoli ovšem přímo za sebe. To snad jen nepřímo. Zřejmě za nějaký přehmat, který sám nechápu. Protože text, který se k mému překvapení najednou ocitl v BL během dopoledne až ve čtvrtek (12: 11.) a na nějž jsem byl upozorněn teprve mailem jednoho čtenáře, byl mnou redakci BL zaslán již v pondělí (9. 11.) kolem poledne! Od toho pondělka se totiž situace v té prvním textem sledované kauze nemálo dále pohnula. Nechtěl bych, aby padlo důvodné podezření na redakci, že vůbec publikuje stati, které již vyčichly. Ještě důvodnější výtky by pak měly padnout na autora, který si vůbec dovoluje zneužít elektronického média k nějakým svým vývodům, když jejich aktuální čas minul.

Poslanec Vlastimil Tlustý: Rozpočet na letošek byl přece podvod. Byl to podvod vědomý, byl to podvod prokazatelný a byl to podvod záměrný. V době, kdy byl připravován, to znamená v létě loňského roku, natož pak, když byl schvalován na podzim loňského roku, totiž všechna dostupná makroekonomická data dokazovala, že se bude dít leccos, v žádném případě ale ne to, co předpokládal schvalovaný státní rozpočet. Jakákoli snaha to změnit byla tehdy marná, protože to byl - a to je bohužel smutné - podvod vyvolaný politickým kalkulem. To bylo politické rozhodnutí tehdejších konstruktérů vládní politiky pánů Mirků Topolánka a Kalouska.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen kolem 200 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V září 2009 přispělo celkem 188 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 32 108.45 Kč, příjem z reklamy byl 15 900.00 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 30. 9. 2009 částku 12 330.29 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a €764.09.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.