Námezdní práce se v současné společnosti stala natolik běžnou a "normální", že jsme zcela zapomněli, jak marginální a opovrhovaná byla před průmyslovou revolucí. V agrárních společnostech byli na mzdě závislí pomocné síly v zemědělství, služebnictvo a tovaryšstvo - a v případě posledně jmenované kategorie byl ještě tento stav považován za dočasný. Všichni respektovaní pracovníci byli samostatně výdělečně činní (self employed), buď vlastnili, nebo si pronajímali půdu, případně provozovali malou - nebo ne tak úplně malou - živnost. Žít ze mzdy bylo něco, co jste dělali, když nebyla jiná možnost, a z hlediska sociálního postavení vás to umisťovalo o malinký kousek nad žebráka nebo otroka. Je zvlášť výmluvné, že v latině má výraz pro mzdu týž kořen jako výraz pro prostitutku ("merces" a "meretrix" - KD).

Samozřejmě že existovaly výjimky, ale nepohlíželo se na ně jako na námezdní poměr. Tovaryšové žili ze mzdy, ale přinejmenším teoreticky to byl pro ně pouze dočasný krok na cestě k mistrovství a soběstačnosti. Zaměstnanci ve státní službě a důstojníci - vojíni byli nikoliv bezdůvodně považováni za společenskou spodinu - také dostávali gáži, ale považovali se za královy služebníky ve vztahu, který připomínal starý vazalský systém. V mnoha zemích si své úřady kupovali, což zdůrazňovalo fakt, že by mohli žít i bez nich, pokud by bylo třeba.

Teprve s rozšířením továrního modelu během 19. století přestal být námezdní systém marginální, a tento vývoj se setkal s rozhořčeným odporem velké části společnosti. Zesnulý Christopher Lasch v knize The True and Only Heaven (Skutečné a opravdové nebe) poukázal na to, že jedním z raných požadavků dělnického hnutí bylo zastavit a zvrátit vývoj k "námezdnímu otroctví". V tomto ohledu je často citován Karl Marx, avšak jeho arcinepřítel, anarchista Proudhon, zastával podobný názor, i když preferoval sociální organizaci založenou na malém vlastnictví a družstvech. V Evropě i v Americe bylo zrušení námezdního systému velkým tématém začínajícího socialistického hnutí.

Jak se však model řemesla postupně omezoval na několik málo profesionálů a i farmáři se stávali malou menšinou, toto téma ztrácelo svou sílu. Odbory se zaměřily na zajištění vyšších mezd, lepších kariérních perspektiv a pracovních podmínek. Díky reformám zavedeným evropskými vládami po 2. světové válce se status námezdních pracovníků stával stále komfortnějším, protože kromě relativně vysokého příjmu nabízel i určitou bezpečnost a schopnost dlouhodobě plánovat. Pro firmu bylo dokonce nákladné někoho propustit bez dobrého důvodu - odbory byly vždy pozorné - a ve Francii vyžadovaly výluky předchozí souhlas státu.

Výsledkem bylo, že se námezdní práce stala synonymem ekonomické bezpečnosti, schopnosti pořídit si dům a slušně uživit rodinu.

Tento systém se začal rozkládat po prvním ropném šoku. Firmy zahájily přechod k termínovaným smlouvám a dočasným zaměstnancům. Velké firmy převedly personál ke kontrahovaným výrobcům a z dosavadních zaměstnanců si ponechaly jen ty klíčové. Je ironické, ale nikoliv bezdůvodné, že odklon od "námezdního otroctví" se setkával a dosud setkává s rozhořčeným odporem odborů a levicových stran, stejně jako šíření námezdního systému v 19. století.

Probíhající kolaps světové ekonomiky odstartoval novou etapu uvedeného procesu. Mnoho malých podniků zaniklo a většina velkých se tak tak drží nad vodou. Loděnice v mém rodném městě, pro jejichž kontrahenta pracovala má přítelkyně, mají nedostatek práce a provedly výluku významné části klíčových zaměstnanců. Výsledkem je, že se mnoho lidí ocitlo bez práce - méně než v Americe, protože velká část francouzského personálu pracuje pro stát nebo jeho složky a je tedy v zásadě nepropustitelná, ale stejně je jich dost.

Tito lidé - z nichž většina disponuje velmi specializovanými dovednostmi - se v zoufalství vrhli na zakládání živností, poněvadž zjistili, že jinou šanci nemají. Mnoho z nich samozřejmě zkrachuje a upadne do permanentní chudoby - samostatní zaměstnanci ve Francii totiž nemají pojištění proti nezaměstnanosti. Jiní se budou protloukat s několika špatně placenými zakázkami - vláda to usnadnila vytvořením zvláštního statusu "samstatného podnikatele", což v podstatě znamená, že se na ně nevztahuje povinnost vést podrobné účetnictví, pokud zaplatí 21% daň a vydělají méně než 32 000 euro ročně. Několika z nich se bude dařit dobře - samozřejmě očekávám, že i mojí přítelkyni - ale to na čem opravdu záleží je další rána námezdnímu systému.

Jak se přibližujeme energetické krizi a ekonomická expanze se stává věcí minulosti, můžeme očekávat, že námezdní práce bude stále více omezována na malou skupinu elitních zaměstnanců - dokonce i v administrativě.

Časem budou převážnou část populace tvořit samostatní pracovníci, což pro většinu z nich bude znamenat přežívání z ruky do úst na základě zakázek zbytků byznysu nebo místních úřadů... až v jistém okamžiku nějaká krize obojí smete - a s ním i pozůstatky námezdního systému.

Celý článek v angličtině: ZDE