Nemyslím si, že k tomu je třeba nezbytně něco dodávat, ale jelikož citát je vytržen z kontextu knihy tak to udělám, přičemž riskuji, že budu opakovat zřejmé:

Otázka není ani tak jestli nám dojdou současné zdroje tzv. levné energie (dovolil bych si pohybovat, vše sečteno dohromady, že tato energie je levná) nebo jestli se budeme schopni katastrofě „vyhnout“ objevením nových energetických zdrojů, tak či onak za to zaplatíme. A totéž je pravda v případě změny klimatu a ekologické devastace. Příroda, ať už je to na úrovni geologie, biologie, nebo atmosféry, má tendenci k návratu k rovnováze, uvolňováním přetlaků pomocí tzv. relaxation pathways, což je poněkud zavádějící termín, protože tyto procesy jsou všechno jen ne relaxující. (viz hurikány, zemětřesení, epidemie apod.) Skutečná otázka je, a to bez ohledu na činy a příčiny, které nás do současné situace přivedly, jaká ta cena bude. Jakou cenu jsme ochotni nebo budeme nuceni akceptovat. V obou případech, které jsou navíc beznadějně propojeny, čelíme problémům příliš komplexním, než abychom byli schopni uspokojivě určit pravděpodobnost možných následků. A to nás přivádí k problematice tzv. rizikového managementu, která je téměř ve všech debatách o klimatu a energii, bez ohledu na to, na které straně kdo stojí, opakovaně přehlížena.

Problematika je příliš složitá, než abych se o ní obšírně rozepisoval (Necítím se k tomu ani povolán. Zájemcům alergickým na hermetickou matematickou symboliku doporučuji knihy Nassima Taleba, zejména The Black Swan), ale zjednodušeně, jak věděl už Blaise Pascal (viz Pascalova sázka), v situaci, kdy je člověk postaven před dvě možné alternativy, jejichž pravděpodobnost nemůže být uspokojivě určena, je moudré zvolit tu alternativu, kde cena, kterou zaplatíme, v případě, že se mýlíme, bude nižší. Jinými slovy: je moudré počítat s tím nejhorším a podle toho se chovat. (1) V našem konkrétním případě, v případě devastace planety, ekologické a energetické krize, nejvíc negativní představitelný výsledek by byl kolaps civilizace, války, hladomor atd., popřípadě zánik nebo degenerace lidského druhu. Mají-li pravdu optimisté a kritici této teze, a navrhovaná opatřená se ukážou být zbytečná, mohli bychom čelit zpomalení růstu a přesně neurčenému stupni nucené či dobrovolné askeze, což je ztráta dosti nesouměřitelná s alternativou uvedenou výše - a upřímně řečeno, by nám to příliš neuškodilo, alespoň na Západě, kde jsme den ode dne rozmazlenější, přežranější a pitomější.

Na první pohled tedy, jak se říká anglicky, to je “no brainer“, nic o čem by bylo nutno přehnaně přemýšlet. To je ovšem pravda pouze počítáme-li s tím, že lidské bytosti jsou schopny myslet a jednat racionálně, což, jak bylo už naznačeno nejenom v textu nahoře, je samo o sobě sporné ( na ukázku viz finanční krize nebo probíhající konference v Kodani). Šance, že zmoudříme, dohodneme se a nebudeme podvádět, že cenu, ať už bude jakákoliv, nezaplatí pouze ti nejchudší a nejbezmocnější z nás, je vpravdě mizivá. Civilizace, jak kdosi správně řekl (Arnold. J. Toynbee?), neumírají. Páchají sebevraždu. S tím ale, přiznám se (stranou toho, že doufám být mrtev, dřív než to naplno vypukne, což bude asi těžké načasovat, protože patrně nikdo nevyvěsí na náměstí nápis „Konec svět začíná zítra v 6:30), opravdu nevím co dělat. Dám se ale rád poučit.

Poznámka:
(1)Pascal ve svém argumentu použil jako příklad existenci a neexistenci boha a došel k závěru, že v případě, že bůh existuje a my se podle toho nechováme, ztratíme možnost nesmrtelnosti, když ale bůh neexistuje a my žijeme „ctnostně“ můžeme přijít akorát tak o pár „veselých“ chvilek.

Odkazy: