Když ne Klaus, tak Masaryk?

2. 1. 2010

Vyprázdněnost Klausova novoročního projevu nás vedla k tomu, že jsme otevřeli Čapkovy Hovory s T.G.M. (1928-1935). Zde je pár Masarykových myšlenek:

Já jsem na otci vyciťoval a vypozoroval účinky roboty, poroby; sloužil a pracoval s nechutí, z musu, před svými pány smekal, ale rád jich neměl.

Vesnický učitel za mých mladých let byl chudák. Taková žebrota to byla; to víte, sedlák, zvlášť když to byl radní nebo starosta, nejednal s učitelem jinak než jako s nuzákem. To se rozumí, ten zotročený učitel neměl u dětí mnoho autority; tož je řezal a řezal. Otrok má vždycky metody otrokáře a mstí se, kde může.

Vývoj školy, v tom je vývoj demokracie. Vyučování je třeba co možná individualizovat. Učitel má dětem vštěpovat republikánství, demokratickou svobodu a rovnost; má se stát dítěti kamarádem. Jeho autorita má spočívat na rozdílu věku, na jeho převaze ve věcech vědění, praxe a charakteru. Americký učitel hraje s kluky v kopanou a nebojí si, že si při tom zadá. Učitel byrokrat by nešel s dětmi sáňkovat či na led - měl by strach, že by se třeba svalil a ztratil svou důstojnost nebo autoritu. Mezi učitelem a žákem, stejně jako mezi úředníkem a občanem, bývá taková umělá vzdálenost - cizota.

Platí to i o rodině. Ne slepá autorita rodičů, ne pasivní poslušnost dítěte, vymáhaná věčným okřikováním a hubováním, ale výchova příkladem.

[V Americe] je vliv republiky a svobody; lidé nelžou a nebojí se pořád, že je chce ten druhý napálit nebo jim něco udělat; tam nemá člověk z člověka strachu.

My vždycky budeme maličká minorita ve světě, ale když něco pořídí malý národ se svými malými prostředky, má to zvláštní a nesmírnou mravní cenu, jako ten vdoví groš.

Celá naše výchova nevede ke kuráži. Jen se brzo hmotně zajistit, nejraději v úřadě, aby byl člověk pod penzí... Já v tom vidím konec konců strach před smrtí, strach ze života podnikavého, odpovědného, dobyvatelského. Nám chybí vědomí, že na druhé straně je také svět; sedíme jako žáby v rybníce a kuňkáme na sebe.

Nejlepšími učiteli jsou dobří odborníci. Vždyť člověk zapomene skoro všechno, čemu se na školách učil, ale ten zájem jednou vzbuzený trvá a učí ho pozorovat a všímat si věcí. Poznání bez zájmu je mrtvé. [Škola musí žáky] učit tak, aby uměli sami pozorovat přírodu a život a dovedli správně řešit úkoly a úkolky, kdy a kdekoli se k nim dostanou. Řekněme v Anglii má študent daleko míň povšechného vzdělání než u nás, ale zato anglická škola spíš formuje charakter. Z našich škol vycházejí příliš často hoši jaksi nemotorní, těžkopádní a zelení; ti čilejší a energičtější se utvrzují v negaci - škola je pro ně, jak říkají, otrava a učitelé tyrani.

Je-li škola břemenem, naučí se v ní ti slabší jen strachu a ti silnější revoltě.

Vyjeté koleje, to ještě není tradice; tradice je společné dílo generací, společná a samozřejmá kázeň.

Nikde na světě neslyšíte lidi tolik reptat a stěžovat si jako u nás; to je ta nekuráž a ještě něco horšího. Já si myslím, že každý takový nespokojený člověk má nerad své povolání; proto nadává na politiku, na poměry a na celý svět. Člověk, který dělá svou práci bez zájmu a jen z chlebařství, je nešťastný a otrávený člověk.

Podceňování žen svědčí o polygamní společnosti; žijeme fakticky ještě v mnohoženství. Ve většině zkažených manželství je vina na muži.

Naši otcové většinou neumějí s dětmi zacházet a věnují jim strašně málo pozornosti; věřte mi, že naše výchova stůně především na otce.

Já jsem měl s penězi zvláštní zkušenost: když bylo nejhůř, přišly odněkud. Nikdy jsem si nedělal starosti, že nebudu mít co jíst; věřil jsem, že jde-li člověk za svým slušným cílem, nemůže zůstat bez pomoci. Jak říká Ježíš: hledejte napřed království Božího a to ostatní vám bude přidáno.

Gebauer mně dal jedno novinářské poučení: že nestačí něco napsat do novin, že se to musí pořád a pořád znova opakovat; že novinář nemá jen uvádět, to a to že už bylo napsáno a řečeno, ale má to říci znova, protože čtenář novin si nepamatuje, co četl.

Jednou jsem v hospodě čekal na kamaráda Schwaigra; u vedlejšího stolu seděl bratr Vojty Náprstka, majitel pivovaru; neznal mě a začal o mně, že jsem podplacen od Němců, abych pošlapal českou minulost a kdesi cosi. Já jsem ho nechal přitom a ještě jsem ho popichoval - teprve když jsem odešel, řekli mu, že mluvil o mně se mnou. Jindy jsem pomáhal občanům v tramvajce hubovat na zrádce Masaryka. To mně dělalo švandu, ale zlobilo mě, když jsem viděl, jak někteří hájí Rukopisů neupřímně: nevěřili v ně, ale báli se to přiznat.

Dnes vidím, že i tou nenávistí se člověk stává autoritou. Ta nenávist přejde, ale jméno zůstane lidem v hlavě.

Můj socialism, to je jednoduše láska k bližnímu, humanita. Přeji si, aby nebylo bídy, aby všichni lidé slušně žili prací a v práci, aby každý měl pro sebe dost místa, elbow-room, jak říkají Amerikáni. V rovnost naprostou nevěřím. Vždycky byli a budou jednotlivci, kteří svým nadáním a nekontrolovatelným shlukem okolností víc dovedou a víc dosáhnou; vždycky bude hierarchie mezi lidmi. Ale hierarchie znamená pořádek, organizaci, kázeň, vedení a poslouchání, nikoliv vykořisťování člověka člověkem.

Vyšší nadání a takzvané štěstí neopravňují k vykořisťování méně nadaných a méně šťastných.

Novinář má být vzdělaný a dovedný; má umět pozorovat a hodnotit; nemá být k ničemu lhostejný, celý svět, celá přítomnost je jeho látkou. Být žurnalistou, to znamená pozorovat a poznávat současnost. Říkám pozorovat a poznávat: novinář, který všechno přeměřuje a stříhá podle lokte své politické partaje, jen káže, nebo se hádá. Ovšem, že novinář dobrý musí mít charakter, musí si vydobýt svobody slova..."

Kritika je často sebekritikou, až bolestnou zpovědí.

Máme-li my Češi dostat ve světě slušné místo, musíme ze světových otázek udělat otázky své, musíme dovést k světovým otázkám promluvit. A na druhé straně naše otázka česká se musí stát otázkou světovou: to se nám podařilo až za války.

Poznání je mravní povinnost.

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 31.12. 2009