What's interesting about film is the fact that it is made of several other genres. You could say it's theatre plus photography plus music plus prose or poetry. It combines so many aspects, and there is so much that can be played with. And it's refreshing to see people doing so.

Young Russian theatre director and playwright Ivan Vyrypaev has tried crossing into different genres before. Two years ago his beautiful first foray into film Euforia was shown at KVIFF, and had great success. His recounting of a desperate and lonely love triangle, which on stage would have been closed into a box, in cinema was opened up to the swooping steppes that go on for miles and miles and miles and draw men's eyes out to the horizon and make them dream of what they can't reach. His plays, too, experiment with their own constituent parts.

A Czech version of this article is HERE

Právě zásluhou karlovarského filmového festivalu, který prezentuje filmy nikoliv pouze ze Západu, ale z celého světa, z východu i z různých tzv. „třetích zemí“, jsem si uvědomil, jak silně mi jdou už na nervy výplody zazobaných, bohatých „kulturních činitelů“ ze zavedených západních demokratických zemí, jimž se v podstatě nic neděje, a tak si vymýšlejí různé nesmysly. Všechny ty filmy o krizi středního věku zazobaných právníků či žurnalistů… Aby nebylo mýlky: v Karlových Varech bylo možno zhlédnout i celou řadu dobrých západních filmů. Dobré byly zejména tehdy, když měli jejich tvůrci, kromě talentu a profesionální kompetence, také sebeironický smysl pro humor. Už jsme tu psali o vynikajícím, hlubokém, ale zároveň zábavném italském filmu Za všechno může Jidáš, jiným velmi dobrým, sebeironickým, komickým a přitom hlubokým snímkem byl německý film Whisky mit Wodka o natáčení filmu se stárnoucí nezvládnutelnou mužskou primadonou.

Ve středu večer byl velký sál hotel Thermal k prasknutí. Promítal se tam v jediném představení nejnovější film Larse von Triera Antichrist (2009). (V Británii jde do kin teprve v druhé polovině července 2009.) Film byl neuvěřitelným zklamáním. Přitom vedl k úvaze o některých závažných tématech.

Režisér Vasilij Sigarev, autor filmu Volčok >

If you say a film is boring, it doesn't make you sound good. In a film review you can't say just, “It's boring”, as it just makes it seem like you have no attention span, or you're ignorant. Watching all these films I'm aware of the issue of entertainment vs intellectual value. If a film has deep meaning, can it also be entertaining? And can a film made primarily for entertainment be interesting, and appeal to our minds and souls, as opposed to only our short attention span?

Vassily Sigarev 's film Volchok / Wolfy (2009) was a really good film... for my brain. My heart disagreed. The heart, being the centre of emotion, can't take such wallopings as are doled out by this film. There aren't really any particularly shocking scenes, apart from maybe a woman pissing on the floor. But nevertheless you leave the cinema feeling somewhat tongue-tied. And not in a good way. You feel exhausted by misery.

A Czech version of this article is HERE

Vážený pane předsedo, v loňském roce připravili mladí lidé a studenti obdivuhodnou iniciativu, kterou chtěli dát jasně, nekonfliktně a svrchovaně demokraticky najevo, jak jim záleží na kvalitě demokracie a osudu této země. Obrátili se na vrcholnou politickou reprezentaci i na občany a odbornou veřejnost.. „Dejte nám dárek ke dvacetinám,“ tak se jmenovala zveřejněná „Inventura demokracie“, výzva studentů politikům, aby do 20. výročí sametové revoluce odstranili čtyři legislativní absurdity. Za jednu z nich studenti považují: obsazování mediálních rad podle politického klíče.

Oč jde? No samozřejmě o volbu nového ředitele České televize. "Ve středu 8. 7. 2009 se otevřeným dopisem k situaci v České televizi obrátilo na představitele nejvýznamnějších politických stran České republiky 100 osobností českého kulturního a veřejného života", píše se v tiskové zprávě. A následuje výčet rozhořčených "kulturních celebrit", které si myslí, že právě jim patří Česká televize a oni budou řídit její chod "ve jménu veřejnoprávnosti". Vrací se emocemi nabitá bouřlivá doba vánoc roku 2000? Vrací se televizní krize? Spacáky čekají, vlajky se žehlí a spřátelení novináři opět vytvářejí komentáře předem? Když Fero Fenič, Břetislav Rychlík, Olga Sommerová či Martin Mejstřík podepisují nějakou petici, je jasné, že úplně celá "gultůrní" fronta přechází do útoku. V tu chvíli je totiž "ohrožena demokracie". V tu chvíli jsou totiž ohrožena koryta jejích hysterických zastánců.

◄ Paní Buzková, modlíte se také? aneb blízká setkání třetího druhu --- Senátor Žantovský (ODA), poslankyně Buzková (ČSSD, zde bez mandátu), Ladislav Smoljak (Divadlo J.Cimmrmana) a Břetislav Rychlík sledují vystoupení Tomáše Halíka (Církev Svatá, zde bez mandátu). Kavčí hory, 29. 12. 2000

Fotografie Emmy Čulíkové ZDE, předchozí fotogalerie ZDE

Do sebe zahleděná a přezrálá zdejší vědecky a učitelsky potrefená obec, zabydlená ve zdech starého a nově budovaného vysokého školství a v ústavech ctihodné České akademie věd, propadá dnes panice, i když každá z  jiných důvodů. I ve snech ji straší přízraky konce jedné epochy, kdy bylo sladko bádat a vyučovat nebo vědu a vědecky výzkumnickou a pedagogickou aktivitu předstírat. Do konce osmdesátých let jsme tu měli tři úplné university s režimně znormalizovanými týmy, jimž svým kvantem deseti fakult kralovala Universita Karlova. (Brno s universitou JEP mělo tehdy pět fakult, Palackého universita v Olomouci čtyři). Pro komplexní universitní vzdělání za přísných nároků zkoušejících na posluchače a při průběžném úbytku těch méně způsobilých (někteří nešťastníci odpadali i těsně před absolutoriem), kdy peníze ještě nešly za posluchači, to v našich historických zemích stačilo. Byla zde řada dalších specializovaných vysokých škol universitního typu s nižšími požadavky (jedna veterinární, pět samostatných pedagogických fakult, vysoká škola politická a vysoká škola policejní). Každá z nich měla svéráznou historii, někdy tristní, jejich formování zatím uniká pozornosti, ač důsledky, například ve školství, sklízíme dodnes.

Zase se jednou v BL diskutuje o 'svobodě slova' a už bych se toho tentokrát ani nezúčastňoval, kdyby tam nebylo to zajímavé spojení se zájmem lidí, kteří žádají, aby se pedofilové celého světa mohli alespoň na internetu podívat na zneužívání dětí. Z tohoto důvodu dnes napíšu jen krátce něco o divném užívání slov a o hře obhájců zobrazování pedofilního jednání na schovávanou.

V těchto dnech bylo v BL v různých příspěvcích možno číst leccos o svobodě slova, společnosti, země, informačních technologiích a o zákazu myšlení – a dokonce také o svobodě vyjadřování. V dubnu 2008 jsem už ohledně svobody slova poukázal na to, že jde o svobodu lidí a jejich možnosti beztrestně projevit své myšlenky. Tentokrát to bylo tak nějak stejné, ačkoliv se to opisovalo také jinými, podle mého však vlastně i tentokrát nevýstižnými pojmy.

Příspěvek Lukáše Visingra je tragickou ukázkou toho, co právě demokracii oslabuje. Souhlasím s panem Visingrem, že existují dva různé názory na demokracii; jeden z nich, že demokracie svou podstatou musí dovolovat i protidemokratické názory. Taková představa existuje především v anglosaských zemích. Její podstatou je důvěra v "rozumnost" voličů.

Ač je to už takřka k neuvěření, Uwemu Ladwigovi se podařilo s použitím německé analogie posunout debatu o kauze Stwora přece jen o kus dále. Především, uplatníme-li analogii důsledně, Stworův Zvědavec podle dobrozdání řady kompetentních instancí publikoval antisemitské a a antiromské články, čímž pravděpodobně porušil platný český zákon. (Ponechávám stranou skutečnost, že forma, jakou byl Stwora obviněn, představuje skutečně právní paskvil. S věcnou podstatou - publikací nenávistných článků - to ovšem není v rozporu, jde o procedurální záležitost. Stwora by měl být samozřejmě vyšetřován na základě řádného obvinění.)

Představitel studentů z koleje 17. listopadu v Praze pan Jiří Krupka jako jeden z postižených BORDELEM, který v blízkosti koleje dělali tzv. squateři, obhajuje jednání své i svých kolegů, vedoucí k vyklizení vily Milada. Tedy: kdo dělá BORDEL a nedá si rozumně domluvit, musí být donucen - policií - k pořádku, aby nerušil práva sousedů na klid a pořádek.

Vážení čtenáři Britských listů,

dovoluji si Vás oslovit zprávou, jejíž tématem je bezprecedentní a zdánlivě nepochopitelné ohrožení Klánovického lesa. Jeho několikaletá veřejná obrana má pravděpodobně jednu z posledních šancí na úspěch. K tomu, aby tato iniciativa byla úspěšná, potřebujeme širší podporu veřejnosti, píše Pavel Roušar.

Myšlenka na umístění golfového areálu do přírodního parku Klánovický les takovým způsobem, že by zasahoval dvěma třetinami své rozlohy do přírodní rezervace Cyrilov a jednou třetinou do evropsky chráněné lokality Natura 2000, je podnikatelským plánem společnosti Forest Golf Resort Praha (FGRP). To, že projekt nebyl ihned odkázán do zákonných mezí České republiky a že nebyl jako takový okamžitě pozastaven a že nebyl územní plán Klánovického lesa změněn podle řádně předloženého návrhu - tedy na lesní plochu nahrazující plochu SO2- je selhání Magistrátu hl.m.Prahy a primátora Pavla Béma. A nejen to. Tento projekt je navíc pražským magistrátem, a nejen jím, nadále podporován, což lze považovat za ukázkové selhání české demokracie.

Situaci okolo Klánovického lesa je možné považovat za případovou studii o boji za veřejný zájem. A nejde tady zdaleka jen o les, i když o něj jde především. Jde o to ukázat na tomto případu, že na straně věcí veřejných se ocitá občanská společnost zoufale sama, protože instituce, která jí má vycházet v ochraně jejích zájmů vstříc, privatizuje veřejný zájem sama pro sebe a pro spřátelenou lobby. Jde o to ukázat, že divoká privatizace z devadesátých let, kdy tato společnost přišla k miliardovým majetkovým újmám, pokračuje na různých úrovních dosud, a že hodnoty, o které tato společnost přichází, nejsou zdaleka jen hmotné….

V afghánské provincii Helmand právě probíhá dlouho ohlášená ofenzíva americké námořní pěchoty, jejímž cílem je připravit Talibán o podstatnou část jeho příjmů. V Helmandu se údajně produkuje kolem 70% afghánského opia, které představuje hlavní zdroj obživy místních obyvatel a současně i hlavní položku v talibánském rozpočtu. Jenže povstalci se stahují do jiných částí země a ofenzíva tedy jejich ozbrojené síly příliš citelně nezasáhne.

Očekávalo se, že Talibán bude Helmand ze všech sil bránit, protože má pro něj z finančního hlediska centrální význam. To se ale podle všeho zatím neděje, ozbrojený odpor byl spíše ojedinělý a milice se stahují do sousedících sektorů kontrolovaných Němci a Italy. Američtí velitelé se prý domnívají, že povstalci jsou zaskočeni a nevědí, jak na ofenzívu odpovědět. Podobné vysvětlení se ovšem z hlediska někoho, kdo nepřemýšlí mozkem amerického důstojníka, nejeví jako příliš pravděpodobné.

Německý ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier (SPD) a kancléřka Angela Merkelová (CDU) se utkají 27. září 2009 o Bundestag. Výsledky parlamentních voleb určí, zda v Německu opět vznikne velká koalice či zda se podaří sestavit vládu pouze černo-žlutou či červeno-zelenou. Případně, zda se CDU/CSU nebo SPD poprvé odváží sestavit trojkoalici s FDP a Zelenými.

Povolební situace však začíná nabývat čím dál konkrétnějších obrysů už teď.

Neudělali jste maturitu, opravky máte v září, přestali jste být žákem školy a úřednice vám při odhlášce dětských přídavků řekla, že je budete brát až do konce srpna? Právě u vás může zazvonit exekutor!, upozorňuje čtenář Jan Beer.

Neznalost zákona neomlouvá, říká staré známé pravidlo. Mnozí žáci středních škol dnes zavítali na Úřady práce. Podporu nedostanou, jejich cesta tak musí vést na úřad, který vyplácí přídavky na děti, aby nahlásili, že už nejsou žáky školy a byli vyřazeni z evidence těch, jež pobírají nárokovou sociální dávku.

KD│Jednou ze záhad ohledně řízení mnoha médií je to, jak jsou některé názory vylučovány "z hlavního proudu" a ve zpravodajství chybějí — dokonce i když je zastává mnoho dobře informovaných lidí, napsal v blogu na NYT Paul Krugman.

Nejznámější příklad představuje příprava k válce v Iráku: Ke skepsi ohledně důvodů k válce se přistupovalo jako k okrajovému názoru, i když důkazy prezentované jestřáby byly chabé a řady skeptiků zahrnovaly mnoho lidí s excelentním kreditem z oblasti národní bezpečnosti.

KD│Svržený honduraský prezident Manuel Zelaya přijal nabídku na rozhovory se svými odpůrci, které zprostředkoval nositel Nobelovy ceny míru a kostarický prezident Oscar Arias. Tyto rozhovory by měly ukončit politickou krizi v Hondurasu, která vznikla po vojenském puči z 28. června, informovala agentura Reuters.

Jako obyvatel Koleje 17. listopadu, která těsně sousedí se squatem Milada, a jako člen kolejní rady, která se pokoušela se squatery vyjednávat o modu vivendi mezi studenty a squatery, si troufám říci, že mám vcelku přesné informace o dění týkající se squatu Milada, a proto musím reagovat na zkreslené a neobjektivní informace týkající se vyklizení squatu Milada a problémů s tím souvisejících. Tyto informace píšu záměrně, aby bylo jasné, že nejsem člověk, který píše o věcech, o kterých neví zhola nic jako pánové Stanislav Křeček a jeho absurdní výkřik do tmy o právu na bydlení, Petr Vilgus a jeho komentář, který má k realitě daleko, MUDr. Radim Uzel s článkem, a tady mě to opravdu překvapilo, plným polopravd a nepravd až po konspirátora pana Smoláka, který vidí modrá vejce a nakonec chrabrého rytíře pana ministra Kocába, který slibuje beztrestnost, píše Jiří Krupka, předseda Kolejní rady Koleje 17. listopadu.

Americký prezident Barack Obama včera předložil v Moskvě svou vizi nového světa po ukončení studené války a naléhal na Rusko, aby nezasahovalo v sousedních zemích a aby opustilo "staré myšlení".

Obama také požadoval, aby Rusko přestalo pohlížet na USA jako na nepřítele. Představa, že Rusko a Spojené státy jsou věční nepřátelé, je názor "z dvacátého století", který má kořeny v minulosti, zdůraznil.

JU│ Leonid Ivašov, viceprezident Akademie geopolitických otázek, se v Nezavisimoj gazetě kriticky zamýšlí nad rusko-americkými odzbrojovacími dohodami. Uvádí, že ruské jaderné zbraně jsou jedním z hlavních prvků v systému vojenské bezpečnosti země a jejich role v obraně země trvale narůstá tou měrou, jak narůstá zaostávání ruské armády v oblasti konvenčních zbraní za ostatními státy. Strategický a taktický prvek ruských jaderných zbraní je faktorem zadržování jaderného úderu USA resp. masové agrese jakéhokoli velkého státu nebo seskupení států, které by mohly vést ke ztrátě suverenity a ohrožení územní celistvosti země.

Dovolte mi přispět několika postřehy do diskuse na téma trestního stíhání vydavatele webzinu Zvědavec. Tato diskuse se podle očekávání změnila ve spor o svobodu slova, resp. o to, zda je v demokratickém systému přípustné bránit šíření názorů, které směřují proti demokracii. Část diskutujících se domnívá, že to přípustné není, jelikož si tak demokracie osobuje jakési „právo na objektivitu“, čímž se nebezpečně blíží právě těm extremistickým ideologiím, před kterými má chránit. Druhá skupina zastává názor, že to je nejen přípustné, ale i nezbytné, jelikož jinak hrozí, že demokracie bude „demokraticky“ oslabena nebo zničena. Ale filozofové, právníci a politologové o tomto tématu debatují už dosti dlouho, přinejmenším od 20. let 20. století, kdy demokracii v Evropě začali ohrožovat fašisté a komunisté.

Přišlo to nečekaně a neuvěřitelně brzo. Domácí vyhráli, ptají se optimisté, nebo jen byla odložena porážka, táží se pesimisté a ti, kteří si porážku obyvatel Amazonie přejí? Znovu se potvrdila nepochybná kvalifikace CIA, která charakterizovala mnohokrát sociální hnutí původních obyvatel (“the native people”, los pueblos originários) jako hlavní výzvu tj. nebezpečí pro “US hegemony”. Council on Foreign Relations ve své zprávě v květnu 2008 dokonce věcně konstatuje, že éra, ve které měli Spojené státy dominující vliv v Latinské Americe, končí – a Monroeova doktrína je mrtva. Nejde tedy o pouhou okrajovou událost v bezvýznamné zemi, ale o dění zapadající do pohyblivé mozaiky 4. světové války.

Snímek Václava Marhoula Tobruk mi připomněl zprávu, která před časem proběhla britským tiskem. Vojáci z britské armády, kteří byli během první světové války popraveni za dezerci kvůli tomu, že utekli z bojů, byli nedávno prohlášeni za nevinné a byly jim navráceny veškeré vojenské pocty. Odborníci totiž poukázali na to, že tito vojáci jednali v důsledku intenzivního posttraumatického stresu, takže byli vlastně vážně psychicky nemocní, jenže lékařská věda v letech 1914-1918 příznaky neuměla identifikovat.

< Davide Ferrario

Film Davida Ferraria Tutta colpa di Giuda, (Za všechno může Jidáš), který se anglicky jmenuje Freedom, ve mně vyvolal dobrý pocit. Eva Zaoralová, umělecká ředitelka karlovarského filmového festivalu, o něm před promítáním řekla, že je to jediný nedeprimující film v hlavní festivalové soutěži. Navzdory tomu, že se odehrává ve věznici, je to téměř optimistický film. A právě tento pozitivní přístup, který však nebyl naivní, se mi velmi líbil.

An English version of this article is HERE

Davide Ferrario's film Tutta colpa di Giuda, (Blame it all on Judas) titled in English Freedom, left me feeling good. Eva Zaoralová, the creative director of the Karlovy Vary Film Festival, introduced it by saying that this was the only non-depressing film in the main competition. Despite being set in a prison, it is almost optimistic. And exactly this non-naive positivity appealed to me.

It's about a young theatre director, Irene Mirkovic, from Serbia, who puts on her own avant-garde pieces, and seems to do quite well with it, and who has become involved in a project to put on a play in a more lenient ward of a Turin prison. On the suggestion of the prison's priest, Iridio, they start working on a production of the Passion, for Easter.

Český překlad tohoto článku je ZDE

V sérii drsných výpovědí o životě v dnešním postkomunistickém (i jiném) drastickém světě pokračoval v úterý večer v Karlových Varech soutěžní polsko-německý film režiséra Roberta Gliňského Sviňky. Je to ve Varech už několikerý film z poslední doby (psali jsme tu například o ruském snímku Všichni umřou, jenom já ne), který jakoby naznačoval, že nejdrsnější život mají mladí lidé.

Vyrostla jsem s českými pohádkami. Nepodílela jsem se příliš na kultuře britských dětí, protože jsem se namísto toho dívala na Broučky nebo na Zahradu. Pro mě je Česká republika pořád ještě pohádkovou zemí, a kdykoliv slyším v zahraničí češtinu, vždycky mi to připomene dětství. Mám pocit, že se v ČR pohádky dělají dobře. I když je možné, samozřejmě, že je to jen můj subjektivní sentimentální dojem.

An English version of this article is HERE

I was raised on Czech fairytales. I didn't participate in a lot of British children' culture cause I was watching Broučci or Zahrada instead. For me this is still a fairy-tale country and if I hear Czech abroad it always makes me remember my childhood.. I feel like fairytales are done well here. Though I may, of course, just be being sentimental.

This morning I saw Marie Procházková's Kdopak by se vlka bál/ Who's afraid of the Wolf? . It's the story of family turbulence – a couple (they are not named, but known only as Mum and Dad) almost divorce as their child's real father, the mother's former musical partner, returns from Japan and wants to meet up with her again. He has no interest in the child, Tereza, and yet she and her mother are supposed to go with him to Japan and start a new life as a “real” family.

Česká verze tohoto článku je ZDE

Zaujaly mne články pana Víta a pana Dolejšího. Oba se totiž dopouštějí podobného způsobu uvažování. I když jeden hodně nepřímo na pozadí bezobsažného slova demokracie a druhý za barikádou terminologie a citací na tématu svobody slova. A to totiž duálního způsobu uvažování, typického pro náš "západní" svět.

Dobro = správně a zlo = špatně.

Dlouho jsem do BL nic nenapsal, ale včerejší článek Karla Dolejšího mě popudil natolik, že jsem se cítil přinucen reagovat.

Dolejší, zdá se, tvrdí, že obhajoba široce pojaté svobody slova (v jeho slovníku "vyznavačská obhajoba") je neproduktivní: nejen že nedává naší společnosti výhodu v soupeření s ostatními, méně svobodnými, společenstvími, ale navíc se "stěží ubrání podezření ze spojení se snahami rozbít zbytky sociálních vazeb a učinit již nyní zle postižené národní společenství definitivně pouhým objektem vnější manipulace". Jako doklad uvádí, že nejvýznamnější kauzy spojené se svobodou slova v posledních desetiletích byly banality - obhajoby pornografie, urážek cizích náboženských symbolů a popírání holokaustu - zatímco důležitá problematika ekonomického neoliberalismu nebyla díky svobodě slova účinně vyřešena.

Takto postavená argumentace je problematická především proto, že zkresluje důvody, které "vyznavačské obhájce" vedou k jejich stanovisku.

Texty a argumenty Karla Dolejšího obvykle stojí za to číst. Nad jeho dnešním argumentačním cvičením o svobodě slova trochu zůstává rozum stát. To, že svoboda slova nezajistila myšlenkový pokrok v ekonomii, znamená, že nesvoboda slova by ho zajistila? Dolejšího argument zní, jako byste obviňovali výrobce barev za to, že za posledních deset let nevznikl žádný inovativní obraz. Svoboda slova je jedna z podmínek, nikoliv motor myšlenkového pohybu. Bude Karel Dolejší proto, že nikdo nepředpověděl globální ekonomickou krizi, zakazovat karikatury Krista nebo Mohameda?

Považoval jsem téma svobody slov pro tentokrát (před letošní okurkovou sklizní) za důkladně proprané. Zopakovali jsme si obvyklé postoje a stanoviska, ocitovali své ideové souvěrce a začali balit na dovolenou, do Varů nebo uklízet po povodni, takže škoda dalších slov. Leč chyba lávky.

Dolejší předvádí, kolem jakých témat se točí debaty o svobodě projevu poslední doby: svoboda pornografie, blasfémie a popírání holocaustu. Z odpudivého výběru nekomplikovaně vysvítá, že taková agenda Západ nešlechtí. Co hůř:

„svoboda slova“ podle Dolejšího nebyla Západu nic platná proti nynější systémové krizi kapitalismu. Zajímavý názor, ale možná by v těchto tropických dnech bylo lépe studovat po večerech klasiky a zanechat scholastiky, která se jak réva vine k demagogii.

LVI│ Vzhledem k rostoucím kapacitám Íránu v oblasti balistických raket nedávno egyptská armáda vyjádřila zájem o zakoupení nejmodernějších ruských kompletů protivzdušné obrany S-300 a S-400. Informoval o tom izraelský deník The Jerusalem Post.

Apelujeme na čtenáře, aby třeba i minimální částkou přispěli na provoz Britských listů. Britské listy si každý měsíc otevře 200 000 individuálních IP adres. Finančně však na provoz listu přispívá jen kolem 200 osob. Děkujeme jim, ostatním čtenářům chceme sdělit, že by Britské listy mohly dělat daleko víc, kdyby měly možnost platit si stálé novináře.

V květnu 2009 přispělo celkem 257 čtenářů Britských listů na provoz časopisu úhrnem částkou 92 324 04 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 31. 5. 2009 částku 60 385,44 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a €761,80.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.