Na světové scéně figuruje dalších sedm zemí, jež vlastní jaderné zbraně – Francie, Velká Británie, Čína, Izrael, Pákistán, Indie a Severní Korea. Spojené státy v současnosti posilují jadernou spolupráci s Indií, kvůli níž se vyhrocují vzájemné animozity mezi dvěma tradičními jadernými rivaly - Pákistánem a Indií.

Obamova vojenská ofenziva v Afghánistánu má vedlejší účinky v podobě destabilizace již tak labilního Pákistánu. Izrael by případně mohl vyřešit korozi své mocenské dominance na Středním východě taktickým jaderným útokem na potenciálně atomového bubáka v Íránu. A Severní Korea na sebe upozorňuje takřka neškodnými jadernými pokusy, budeme-li upřímní.

Co mne doopravdy zaráží, je skutečnost, že média nevěnují příliš prostoru osudným událostem z konce 2. světové války a aktuálnímu stavu atomového věku coby spojitým nádobám. Také mne silně provokuje přetrvávající mýtus týkající se nutnosti použít jaderné zbraně k ukončení 2. světové války, který zůstává silně zahlodán v našich myslích; jde o konvenční pravdu na rozbitých kolenou.

Výše uvedené státy celkem vlastní více než 27 000 funkčních atomových zbraní, jež by mohly mnohonásobně zlikvidovat planetu. Ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii a nositel Nobelovy ceny za mír Mohamed Baradej v květnu varoval, že pokud nebude nové odzbrojování prioritou, může se v několika příštích letech počet jaderných zemí zdvojnásobit.

Podle nedávného průzkumu Rasmussenova centra pro výzkum veřejného mínění jeden z pěti dotázaných Američanů věří, že by v tomto století mohla „velice pravděpodobně“ vypuknout jaderná válka a více než polovina oslovených uvedla, že k atomovému konfliktu by „pravděpodobně“ mohlo dojít.

Přes smířlivou rétoriku Obamovy administrativy a jisté její kroky týkající se jaderného odzbrojování, může na druhé straně vojenskou eskalací zejména na afghánsko-pákistánském pohraničí přispět k rozpoutání jaderné krize, byť by k tomu mohlo dojít neúmyslně. Obamova vláda chce jen pro tento rok vynaložit na výzkum a výrobu atomových zbraní 6 miliard dolarů.

Spolu s kontinuálním vývojem a šířením jaderných zbraní je hluboko v našich myslích zahnízděn mýtus týkající se nutnosti použít atomovou bombu, aby Japonsko na konci 2. světové války kapitulovalo.

Tehdejší americký prezident Harry Truman si do svého deníku napsal: „Ptal jsem se generála Marshalla, kolik životů by stála přímá invaze do Japonska. Podle jeho názoru by šlo přinejmenším o čtvrt milionu amerických životů.“

Historik Tsuyoshi Hasegawa, který ovládal angličtinu, japonštinu a ruštinu a studoval archiválie příslušných zemí své poznatky o jaderné tragédii uveřejnil v publikaci Racing the Enemy , kde se pokusil o vyvrácení oficiálního mýtu.

Podle Hasegawy hledalo Japonsko několik týdnů před svržením bomb cestu ke kapitulaci, jelikož vidělo největší hrozbu v chystané ofenzívě Sovětského svazu, nikoliv v existenci ani použití amerických jaderných zbraní. Hasegawa tvrdí, že se japonští hard-line předáci pramálo starali o utrpení civilního obyvatelstva během bombardování i po svržení atomových pum Američany.

Japonský ministr války Korechika Anami zvažoval porážku s lhostejností a přirovnal ji k uschnutí květiny. Trumanova administrativa také několik měsíců před svržením bomb ignorovala požadavky japonského umírněného křídla ohledně kapitulace, jež si vymiňovalo dvě podmínky - beztrestnost pro císaře a zachování monarchie.

Důležitým důvodem k použití jaderných pum bylo předvedení bicepsu Sovětskému svazu. Toto gesto mělo představovat varování a konstatovat, kdo je tu pánem. Stalin měl logicky důvod pořídit si vlastní atomovku a první měl v roce 1949.

Historik Mark Selden uvádí: „Existovala domněnka, že svržení bomb by mohlo akcelerovat konec války, a to takovým způsobem, že by se strategické pozice Spojených států v Asii výrazně upevnily.“ K podobným závěrům dospěli badatelé Gar Alperovitz, Peter Kuznick nebo Barton Bernstein.

V českém tisku se jako tradičně tomuto tématu na rozdíl od toskánské ságy a dalších okurkových banalit velká pozornost nevěnovala, i když jde stále o aktuální a žhavou záležitost. Hirošimské dědictví jako by se dotýkalo pouze dávné minulosti a nepřesahovalo ukončení zatím nejhorší války ve známých dějinách.

Zdroje: ZDE ZDE ZDE ZDE ZDE