Několik vět 2009? Vítaná změna v jídelníčku konzumního stáda

12. 8. 2009 / Bohumil Kartous

Nějakou dobu se příliš nezajímám o to, co se "děje". Nemám na to čas. Když se ale ke mně dostalo oněch Několik vět 2009 (třeba ZDE), které sepsala paní Šiklová (Pozn. red.: Na internetu se šíří tvrzení, že Jiřina Šiklová není autorem tohoto textu, ZDE), uvědomil jsem si, že stále žijeme v zajetí minulosti, že posuzujeme skutečnost daleko více prizmatem různých reminiscencí než snahou o postižení toho, co ve skutečnosti je, že si stále nejsme schopni dostatečně přiznat skutečnost v jejich autentických vztazích. A že si intelektuální elity hýčkají svůj romantický pocit paralelního světa "nás dobrých" a těch "druhých zlých". A že neautentičnost takových představ pak plodí dokumenty, které způsobí jen nepatrný vzruch, aby následně zapadly v zapomnění, protože nic jiného si, žel, nezaslouží.

Cituji hlavní "akční" myšlenku z dokumentu: "Vedení velkých stran sází na to, že se budeme bát zahodit náš hlas podporou malých, nových či exotických a že nám nezbude než zvolit jejich oranžovou či modrou košili bližší než toho druhého kabát."

Zajímalo by mě, zda je to podpora skomírajících zelených, k nimž má paní Šiklová blízko a kteří dokázali za dva a půl roku úctyhodně znehodnotit jedinou v současnosti alternativní politickou ideologii, nebo kamaráda Schwarzenberga, který dělá ochotně tvář "lidumilovi" par excellence Kalouskovi, kterého Transparency international vnímá jako jednoho z největších (a nejchytřejších) korupčníků místní politické scény (zde a zde)? Jak nám tyto strany dokáží pomoci a v čem vlastně? KDU-ČSL se na vládě podílí téměř nepřetržitě dvacet let a jediné, co chce, je být součástí další "korupční" koalice:) Jak volit, abychom "přemíchali" těch pár karet, z nichž vždy musí vzniknout stejná "postupka"??

Paní Šiklová je socioložka, ale řada věcí jí nedochází. V USA i UK (a v podstatě i v Německu) funguje dlouhodobě nadvláda dvou stran, z nichž jedna či druhá má často naprostou většinu ve všech významných mocenských orgánech (USA dnes). Jak na tyto systémy aplikovat tvrzení, že "absolutní moc korumpuje absolutně", což, jak se domnívá, platí pro současný politický stav v ČR s převahou dvou stran? Nevím... Absolutní moc korumpuje jedině tehdy, je-li korupce nastavena jako samozřejmý politický modus vivendi. Tam, kde tomu tak není, samozřejmě dochází ke korupci také, protože daleko pravdivější je tvrzení vyššího řádu, že "moc korumpuje". Jde ale o to, zda je takové jednání zavrhováno, nebo podporováno. Nikoliv o to, zda na moci participují dvě nebo pět stran. Ostatně sám termín "absolutní moc" je zcela nemístný, pokud bereme za platné, že žijeme v zastupitelské demokracii. V demokracii přece nemůže existovat žádná "absolutní moc"... Leda by tato forma demokracie nefungovala, jak má, leda by pouze formálně legitimizovala to, co totality dvacátého století musely udržovat represí a propagandou. Bojíme se této bezradnosti, když si nalháváme, že volba malých stran pomůže změnit tuto realitu.

To ostatně souvisí s tím, jak paní Šiklová vidí svět. Ke komu se vlastně paní Šiklová obrací? Proč ta snaha o oddělování "čestných, pilných a inteligentních úspěšných" a "prolhaných politiků"? Copak svět existuje takto paralelně? To snad nemůže myslet vážně... Proč ta servilnost vůči společnosti, která sama svou povahou a hodnotami, které většinově uznává a proponuje? Podle paní Šiklové se tato společnost provinila jen tím, že čte bulvár a sleduje hloupé seriály. To je ale přece jen vnějškový produkt ideologie, kterou tato společnost vyznává a kterou pojala s velkou slávou za vlastní. Měli bychom snad masu nahnat zpátky do kostelů či jiných poraden a diktovat jí, za stálého dohledu nějaké nadpřirozené či nepřirozené autority, etické, estetické a intelektuální obzory?

Pokud by měl být dokument Několik vět 2009 upřímný, pak bychom v něm nemohli být označováni za oběti, ale za viníky. Jde o to, kolik z těch, k nimž se paní Šiklová obrací, by odmítlo možnost korupce, kdyby měli možnost stát se součástí uzavřeného kruhu vyvolených. Jde o to, kolik takto oslovených by chtělo pouze vystřídat ty, kteří jsou jeho součástí, což by pro ně naplnilo pojem "spravedlnosti". Jde o to, zda tato společnost, dvacet let po změně režimu, spěje ke společenské konsolidaci, nebo zda se dříve nastavené vztahy a hodnoty pouze transformovaly na nové podmínky a zda právě tohle není resultát. Na to by paní Šiklová, jako socioložka, měla hledat odpověď.

Paní Šiklová má v mnohém pravdu. Tok veřejných miliard je usměrňován tak, aby maximální podíl z nich byl vyplaven na soukromá konta. Paní Šiklová tvrdí, že se nad tím nepozastavujeme. O všech těch kauzách se hovoří a hovořilo v médiích, často velmi dlouho a intenzivně (viz Grossova kauza). Problém je v tom, že tyto kauzy nevytvářejí v mediálním světě nic než trvalou hladinu senzace (a sebeukájejícího vzrušení), která se stala zcela běžnou a očekávatelnou. A že ti, kdo mají být hlídacími psy, jsou jen poslušnými pejsky svých vlastních, případně jiných konkrétních politických zájmů, a snad nejčastěji také vlastní tuposti a neodpovědnosti, s jakou vytvářejí ireálné příběhy, které pak míchají v nestravitelném koktejlu s těmi skutečnými. Jakou důvěru může mít česká mediální sféra ve svém celku a jak jinak přistupovat k informacím, které zprostředkovává, jako k a priori nedůvěryhodným. A za to také mohou politici z ODS a ČSSD??

Tato společnost bohužel v ulicích nic nezmůže, v tom má paní Šiklová také pravdu. Jednak je to proto, že ji kolikrát do ulic vytáhly zcela účelové a zpochybnitelné zájmy (výzva Děkujeme, odejděte či tzv. boj o Českou televizi), které vyvolaly pouze pachuť a pocit zneužití, a jednak je to proto, že tato společnost je ve skutečnosti - ve své většině - spokojená. Je spokojená svou vzrůstající životní úrovní, je stále spokojená tím, že jí jsou předkládány nové konzumní prvky a že má stále ještě co v tomto směru dohánět. Je spokojená svou kulturní homogenitou, svou malostí, kterou si tak bedlivě hýčká. Všechny ty projevy odporu, které se odbývají ubohým e-mailovým spamem ve formě výzev, vtipů, powerpointových prezentací a písniček lidových bardů jsou jen ilustrací této spokojenosti, ilustrací toho, že tato společnost je ve skutečnosti zcela ovládána svými přízemními potřebami a jediné, na co se zmůže, je mezi spásáním servírovaného konzumního krmiva nespokojeně pokývat hlavou a zabučet, že by toho mohlo být víc, aby pastva byla "spravedlivější".

Až tohle budou ti, "jejichž hlas je slyšet", ochotni této společnosti do očí říct, možné dojde k nějaké reakci. Několik vět 2009 spase konzumní stádo jako vítanou změnu v jídelníčku mediálních pomejí, jako úlitbu "zdravému životnímu stylu", z níž vznikne kvalitní hnojivo další konzumní pastvy...:)

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 12.8. 2009