Antikomunismus je trendy

3. 8. 2009 / Ladislav Žák

Četl jsem v Právu úvahu Václava Bělohradského s titulkem Proč nejsem antikomunistou a četl jsem i řadu reakcí na ni, včetně té od jejího autora. Četl jsem i úvahu na velice podobné téma v Lidových novinách s názvem Nenápadný půvab depolitizace od Pavla Barši. Četl jsem Vyšehradskou výzvu a dívám se na letní mediální aféru kolem setkání v Toskánsku, novém to Špindlu u Ligurského moře. Musím se vrátit k Shakespearovi a jeho verši ...jak pustý, prázdný, ploský, nicotný zdá se mi tohoto světa běh...

Vzpomínám si na setkání s jedním člověkem, který na mne ihned po našem představení, zřejmě poučen o mé temné minulosti, vyhrknul: Měl byste vědět, že jsem antikomunista... Moje odpověď byla naprosto spontánní, protože jsem zcela v duchu společenské konvence odvětil: Dovolte mi, abych Vám k tomu z celého srdce poblahopřál.

Když se mne onen člověk zeptal, jak to myslím, řekl jsem mu, že pokládám za velice příjemné být proti něčemu, co nikdy nikdo neviděl a co ani nemůže nastat. V takovém případě lze totiž za činnost proti něčemu, co nikdy nikdo neviděl, pokládat jakýkoliv počin a dokonce i sladké nicnedělání... Nakonec jsme se tomu zasmáli.

Méně veselo mi bylo, když jsem slyšel nedávno mluvit u oběda několik typických úspěšných představitelů mladé a nadějné generace o jakési dívce, že je to určitě komunistka, protože prý snad dokonce četla Marxe. Možná mi to nebudete věřit, ale z jejich hlasu čišela tichá hrůza, kterou nedokázalo potlačit ani vysokoškolské vzdělání, v několika případech dokonce i postgraduální. Uvědomil jsem si, jak snadné by bylo onu dívku dostat v období čarodějnických procesů na hranici, protože svědectví těchto upřímně zděšených, bohatých a ctihodných opor společnosti by ji tam přivedlo daleko jistěji než looping na koštěti.

Antikomunismus je, řečeno slovy současného newspeaku, prostě trendy. Nikdo přesně neví, co to je, ale letí to, přináší to uznání a body a člověk je prostě in. Navíc se tato neideologická ideologie stojící na prosté negaci všeho a ničeho nachází v pozici jednookého mezi slepými, protože široko daleko není nic, co by jí mohlo konkurovat v jednoduchosti a přitažlivosti. Jsem antikomunista, tedy jsem..., mohou si dnes říkat mnozí a mají dokonce i na koho a na co navazovat. Vzpomínám si se slzou v oku na studentku filosofické fakulty, která se v lehké opilosti v hluboké totalitě jala likvidovat kazetu s Druppim, protože jsme ji namluvili, že „Tornero“ je italsky soustružník a tato píseň opěvuje italské kováky. To bylo v roce 1978. O patnáct let později jsem byl svědkem úleku společnosti ve foyeru divadla nad mým sdělením, že Bizetova opera Carmen opěvuje boj dělníků ve španělské tabačce za sociální spravedlnost a že na motivy jejího příběhu psal Ivan Olbracht Annu Proletářku. Nic ovšem nepřekoná zděšení jednoho ústavního činitele, když mu moji známí nakukali, že značka amerických obchodů „7-11“ (seven-eleven) má svůj původ ve vzpomínce na VŘSR. „To je strašný, ti komunisti jsou všude...“, povzdechl si tenkrát nejmenovaný ústavní činitel přímo před zmíněným obchodem a to vše necelého dva a půl roku poté, co po dvou desetiletích členství a funkcionaření v KSČ a vysokých nomenklaturních postů zahodil partajní průkaz se současným ujištěním pro ÚV KSČ, že takhle přece může udělat daleko víc... U toho jsem, na rozdíl od onoho prohlášení na parkovišti před „7-11“, byl.

Pokud bych si měl odpovědět spravedlivě na otázku, proč nejsem antikomunistou, pak musím naprosto upřímně a jednoduše odpovědět, že mám zatím prostě lepší zábavu... Tím nechci antikomunismus nijak shazovat, protože poskytuje „širokým lidovým vrstvám“ uspokojení jistě daleko dokonaleji než dřívější politické vzdělávání nebo „manifestace solidarity s...“. Hlavně, aby se nám ta lidová zábava nezvrhla v nějakou tu lidovou slavnost nebo veselici. Třeba pálení čarodějnic, vynášení Smrtky, nebo rovnou zabíjačku...

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 3.8. 2009