Zákonem ze dne 29. října 1952 byla zřízena Československá akademie věd jako nejvyšší vědecká instituce republiky. Byla dítkem Nejedlého, a jako taková si přinášela do života všechny znaky jeho truchlivé osoby. Rodila se za převelikého humbuku, a přece ještě dřív, než existovala, destruovala. Předpokládala a zahrnovala rozmetání všech dosavadních národních naukových ústavů a zařízení počínajíc starodávnou Královskou společností nauk z roku 1784, tedy i České Akademie věd a umění, Masarykovy akademie práce, Ústavů Slovanského i Orientáloního atd. Mezi těmi všemi a novou institucí nesměla zbýt nitka souvislosti a tradice, "starý podlý svět" musil být vyhlazen až do poslední vzpomínky svých nesmírných zásluh, a již to bylo nezměrná nejedlovská mrzkost. Nejedlý první ze všech věděl, že ten starý národní vědecký svět, který i jeho, ba především jeho vyhýčkal a vykolébal, hned v první generaci své stopadesátileté existence začal vůbec tím, že několika jednotlivci rázem postavil českou vědu na nejvyšší úroveň vědy světové a v dalším průběhu národu vytvořil jeho impozantního moderního racionálního ducha. Nejedlého již zcela pohltilo bláhové domnění, že v české kultuře všechno začíná, a musí začínat jím, měl se za prvopočátek, tento "historik" neměl nejmenší představu o tom, co je vlastně historie, a že je trváním a růstem. Horší ještě bylo, že nová akademie de facto rušila jako vědecká pracoviště i národní univerzity, odkazovala je na úkol výchoven učitelských kádrů, zmenšovala je na prosemináře, které by jen mimochodem a první probírkou dodávaly do Akademie, jedině vědecky oprávněné a produkující, odbornické kandidáty. Dosud byly národní univerzity se svými ústavy a semináři páteří národní vědy, jejím zároveň pedagogiem, semeništěm a organizátorem; teď jim kynul osud, jejž vskutku stačily za jedinou generaci nutně absolvovat, končí dnes ve vědecké sterilitě příslovečného českého podučitelství. Přitom však Akademie věd ani v této podobě, kde její vědecká privilegovanost ve skutečnosti vědu rdousila, vylučovala ji z univerzit a tím spíš zamezovala zcela neoficiální vědu soukromou, u nás vždy kvetoucí, nebyla tato Akademie myšlenkou původní a samostatnou koncepcí Nejedlého; byla čirou odlikou sovětského vzoru, přiznávalo se to v textu svého zákona výslovně a přes nadutost formulací docela malomyslně, i v tom byla zrcadlem nepatrného mála, na něž stačila koncepční možnost Nejedlého. Nebyl by ani ostatně býval s to organizovat ji, byť i podle sovětského vzoru, pro domácí potřebu vnitřně představit si její náležitou strukturní dispozici. Tím méně byl na výši tohoto již nesmírně sníženého úkolu gigant univerzální nevědomosti Štoll, na kterého byl ten modelační úkol přenesen; celý spadl na bedra docenta Jaroslava Boehma, kterého dali Štollovi k ruce, ve skutečnosti za něho dělal všechno. To byl vlastní konceptor Akademie v jejím konkrétním detailu a praktické modelaci. Uložil si, sám mi to kdysi svěřil, zajistit "českou vědu a českého vědce hmotně, aby se už nikdy nemusil třást o svůj chléb". To snad vskutku tento schopný člověk dobré vůle splnil, a učinit víc nebylo v jeho moci...

( Václav Černý, Paměti 1945-1972, Atlantis 1992, strany 421 až 423 - zvýraznění F.Ř. ).