O obrovském fiasku protiradarových aktivistů v České republice

18. 9. 2009 / Jan Čulík

◄ Neal Ascherson r. 1987 v televizním pořadu After Dark

V srpnu letošního roku publikoval slavný britský novinář a odborník na středovýchodní Evropu Neal Ascherson při příležitosti blížícího se dvacátého výročí pádu komunismu své ohlédnutí k tomuto regionu, jehož krátké shrnutí jsme vydali v Britských listech pod názvem "Češi jako bílé myšky". Ten článek byl v podstatě zklamáním. V sedmdesátých a osmdesátých letech byl Ascherson mezi západními novináři jedním z mála odborníků, mírně levicových, známých popularizátorů nezávislé politiky a kultury ze střední a východní Evropy, zejména Polska. Díval jsem se do wikipedie, jeho slavná knížka The Struggles for Poland vyšla r.1987. Bože, ono už je to přes dvacet let?

Aschersonovi je dnes 77. Ve svém ohlédnutí na protikomunistické revoluce z r. 1989 v jednom ze srpnových vydání Observeru se Ascherson prostě spojil s dnešními starci v Polsku a v České republice a zeptal se jich, co si myslí po dvaceti letech.

To je samozřejmé, i staří "hrdinové" z doby před dvaceti lety mají právo na svůj názor. Jenže Aschersonovi uniklo, že mezitím vyrostla úplně nová generace mladých lidí, kteří mají na život v dnešní České republice či Polsku úplně jiný názor než jeho stárnoucí "spolubojovníci" z osmdesátých let. Je s podivem, že mu nedošlo, že článek je proto naprosto nereprezentativní. Jenže: Mohl opravdu lehce téměř osmdesátiletý Ascherson najít v zemi, jako je Česká republika, jejíž jazyk, kulturu a politiku dnes nezná, důvěryhodné představitele mladé generace? Jak by se ujistil, že to, co mu říkají, jsou reprezentativní názory, že necituje úlety nějakých šílenců? Prostě, novináři fungují ve stereotypních kruzích, a to bohužel i tehdy, když jim ještě není 77 let.

Z mezinárodního hlediska, a o mezinárodní hledisko jde, protože o ČR se dnes rozhoduje - jako to bylo ostatně vždycky - v zahraničí - protiradaroví aktivisté v České republice ve svém úsilí proti americké raketové základně stoprocentně selhali.

Jejich občanská aktivita neměla v zahraniční absolutně žádný dopad. Nezorganizovali žádné akce, jimiž by zaujali a oslovili mezinárodní tvůrce veřejného mínění. Až do samého konce ovládali mezinárodní diskurs kolem raketové obrany její čeští stoupenci kolem Alexandra Vondry. Ti svou prohru paradoxně korunovali vítězstvím: podařilo se jim - v rozporu se skutečností - naoktrojovat mezinárodním médiím, že Česká republika je Obamovým rozhodnutím zrušit výstavbu amerického radaru "zdrcena".

Neschopnost českých protiradarových aktivistů proniknout svým hlasem na mezinárodní scénu je naprosto skandální. Vlastně se asi nemuseli o nic snažit, když jsou jediným výsledkem jejich úsilí palcové titulky v mezinárodním tisku, že je Česká republika Obamovým rozhodnutím "zklamána".

Protiradaroví aktivisté nyní zřejmě podlehnou euforii, že zrušení amerického protiraketového projektu pro střední Evropu bylo jejich zásluhou. Nic by nemohlo být vzdálenější pravdě. Jejich názory a aktivity - stejně jako názor 60 - 70 procent českých občanů, kteří výstavbu amerického radaru odmítali - byl v mezinárodním mocenském rozhodování naprosto irelevantní.

Proboha, Barack Obama si ani nevšiml, anebo mu bylo jedno, že paradoxně oznamuje zrušení "amerického ochranného projektu" Polsku právě v den sedmdesátého výročí ruské invaze do Polska. Myslí si čeští protiradaroví aktivisté v tomto kontextu opravdu vážně, že Obama má o nich jen to nejmenší ponětí?

O americké protiraketové obraně se vždycky v západních médiích hovořilo jen v kontrastu Amerika - Rusko. Novináři se vždy zajímali jen o mocenské vztahy mezi těmito dvěma supervelmocemi. Někdy se v jejich článcích vyskytlo pár vět z pera Alexandra Vondry o tom, jak Česká republika či Polsko americký protiradarový systém strašně chtějí. Snad nikdy se v článcích nevyskytla informace, co si myslí řadoví občané v těchto zemích.

Mezinárodní novináři jsou samozřejmě zaujatí. Podobně jako Ascherson se pohybují ve stereotypních kruzích a interviewují jen ty lidi, které už znají. Dlouholetým vtipem je, že o české politice se do mezinárodních médií vždycky vyjadřuje jen Jiří Pehe: je to snad jediný člověk v České republice, jehož angličtině a úsudku zahraniční novináři důvěřují. Jakmile se jednou octnete na novinářské databázi, už vás citují pořád.

To se ale protiradarovým aktivistům v České republice nepodařilo. Novináři jsou právem ostražití před jakýmkoliv aktivismem. Avšak skutečnost, že proti americkému protiraketovému systému se v ČR stavělo systematicky až 70 procent občanů, je nesporným faktem. Protiradarovým aktivistům se mělo podařit dostávat tyto informace opakovaně (co se pořád neopakuje, to nevejde do vědomí komentátorů ani společnosti) do západních médií. Měli si vytvářet systematicky zahraniční kontakty mezi politiky i novináři, kteří jim toto měli umožnit.

Že se to nestalo, že toho nebyli schopni, je nesmírně deprimující. Znamená to, že alternativní politická scéna v ČR je slabá, neschopná a amatérská. Držitelé moci se jí nemusejí nijak obávat. Vždycky ji spolehlivě převálcují svými styky. Pluralita nebude mít navrch.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 18.9. 2009