"Mlčící indiferentní masa ve východní Evropě" aneb Ne základnám: "Všechno je v pořádku"

21. 9. 2009 / Jan Čulík

Když jsme se kdysi v devadesátých letech pokoušeli s kolegy marně přimět české televizní stanice, aby vstoupily do moderního světa žurnalistické profesionality (toto úsilí jsme dávno vzdali jako zcela marné), reakcí na naše připomínky byl zcela iracionální, zuřivý, temný hněv. (Svědkem toho byl několikrát Andrew Stroehlein, americký odborník na média a střední Evropu, kterého jsme přesvědčili, aby šel načas pracovat do České televize. Pracovníci zpravodajství ČT mu prostě nevěřili, že kritické analýzy zpravodajských pořadů ČT v Britských listech nepsal on sám, a na poradách mu zuřiví reportéři hystericky mávali před nosem printouty z Britských listů: "Tos napsal ty, ty hajzle, přiznej se!" Kromě temného hněvu nebylo už nic: skoro nikdo se nebyl schopen v České televizi zamyslet nad tím, že by třeba mohlo na té kritice být něco pravdy a že by se leccos dalo dělat jinak.

Určitou ozvěnu tohoto postoje dodneška cítím v reakcích Lukáše Kantora, aktivisty Ne základnám. Ve svých článcích, reagujících na prosté konstatování faktu, že hnutí Ne základnám se nepodařilo proniknout do mezinárodního diskursu o americké protiraketové obraně ani svými základními argumenty, ani prosazením prostého faktu do povědomí mezinárodní veřejnosti, že v ČR se proti americkému systému protiraketové obrany pro střední Evropu staví cca 60 -- 70 procent obyvatelstva, Lukáš Kantor neustále opakuje, buď, že výsledky činnosti hnutí Ne základnám nejsou "tak zlé" (dokladuje to hrstkou zmínek v článcích na internetu), anebo že, údajně, jiné levicové aktivistické organizace jsou na tom v západních médiích údajně ještě daleko hůř.

To mimochodem prostě buď není pravda, anebo je to argument hodně irelevantní. Britské hnutí Kampaň za jaderné odzbrojení bylo v osmdesátých letech v televizních zpravodajství skoro každý den, když se jeho příslušníci dostávali do potyček s policií ve snaze přelézt ploty do amerických vojenských základen, či když se připoutávali k jejich vratům.

Kantorův argument, že o italském hnutí No dal Molin, které protestuje proti plánovaného rozšíření americké základny v italské Vicenze, se také v Guardianu nepíše, je, promiňte, Lukáši, naprosto směšný. Hovoříme o diskusi o globálním americkém protiraketovém štítu, jehož základny měly či mají být umístěny v Polsku a v České republice, nikoliv o samostatné základně v Itálii.

V rámci debaty o americkém protiraketovém štítu se v západních novinách píše o České republice a o Polsku, potíž však je, že nikoliv většinou o postoji českého obyvatelstva vůči tomuto projektu. To je právě tak frustrující: Jménem českých občanů vystupují v mezinárodním diskursu američtí republikáni, kteří poukazují na to, že Češi se bojí Rusů a systém protiraketové obrany chtějí. Češi -- mlčí.

Není samozřejmě pravda, že lobbování českého parlamentu vyřeší všechno - prostě proto, že čeští politikové jsou tak zbabělí, že se americkému tlaku podvolí. Nesmyslná je také argumentace Štěpána Kotrby (který neumí anglicky), že "americká adminstrativa je v souladu se svými občany v uplatňování Pax Americana ohněm i mečem". (Jak to asi Štěpán Kotrba ví? On někdy mluvil s nějakým Američanem?)

Stejně falešná je představa Štěpána Kotrby v jeho článku, že protiradarové hnutí něco vyhrálo a něčeho dosáhlo. Jeho národovecká argumentace "všechno vyřešíme tady doma" je krátkozraká a pro kauzu protiradarových aktivistů vyloženě škodlivá. Lobbování české společnosti a českého parlamentu je důležité, ale zdaleka to není to hlavní.

Nejde o to, jak argument zkresluje Štěpán Kotrba, že by se hnutí zaměřené proti americké raketové obraně mělo stát "globálním protiválečným hnutím". To je vážné zamlžení důležitého argumentu. Češi - ať mají na věc jakýkoliv názor - se musejí podílet na mezinárodní diskusi k tomuto tématu, v níž hlas 60-70 procent občanů, stavějících se proti americké protiraketové obraně nebyl dosud slyšen. Je to velmi důležité.

Opravdu je zapotřebí - pokud chtějí protiradaroví aktivisté něčeho dosáhnout -- pracovat na mezinárodním networking. Když byli v Americe v Kongresu a u Chomského, měli lidi, s nimiž se tam setkali, přece požádat o kontakty na jejich sympatizující známé v tisku i v politice -- a těch známých se měli dotazovat zase na kontakty na další známé.

Argument, že v diskusi o protiraketové obraně není vůbec slyšet názor občanů země, kde mají být základny umístěny, je nesmírně silný a každý slušný člověk (pro Štěpána Kotrbu: dokonce i Američani!) -- bez ohledu na politický názor -- jím bude zaskočen. Ne každý zahraniční novinář či pozorovatel bude možná ochoten publikovat aktivistické názory příslušníků hnutí Ne základnám, avšak budou naslouchat základním racionálním argumentům. Zejména tomu, že je od Západu nesmírně arogantní ignorovat názory místního obyvatelstva -- že to je jak znovu s Chamberlainem "O nás bez nás" -- (z Chamberlaina a z toho, co udělal v Mnichově r. 1938, mají dodnes vzdělaní Britové velký komplex, protože vědí, jaká to byla sprosťárna).

Abych to ještě jednou pro názornost zdůraznil: Mně je samozřejmě úplně jedno, co dělá hnutí Ne základnám. Ať si Lukáš Kantor píše, kolik článků chce, že je všechno v pořádku a není třeba nic dělat. Do kauzy amerického protiraketového štítu mezinárodně v podstatě nezasáhlo a bitva zdaleka není dobojována. Já ani jako šéfredaktor novin nesmím zastávat nějaký názor pro či proti, takže je mi vpodstatě jedno, zda se příslušníci hnutí Ne základnám budou i nadále chovat vůči kritice tak trochu jako reportéři České televize, anebo zda zohlední to, co tady píšeme, a zařídí se podle toho.

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 21.9. 2009