Čína za posledních třicet let zaznamenala nejrychlejší růst objemu originálního vědeckého výzkumu ze všech zemí na světě a rychlost rozvoje čínského vědeckého výzkumu se dále zrychluje, píše deník Financial Times.

V současnosti je v oblasti vědeckého výzkumu Čína druhou nejvýznamnější zemí světa po Spojených státech. Pokud bude tato rychlost pokračovat, r. 2020 bude Čína největším zdrojem vědeckých znalostí na světě.

K pasáži v článku Jana Čulíka "Čím dnes žije Česká republika, kde je probírána problematika radaru: taktně se tu pomlčelo o existenci Iniciativy Ne základnám. Mohu jen dodat, že je škoda Vaší nepřítomnosti při nelegálním výstupu s redaktory několika deníků na kótu 718, kde měl radar stát. Na moji otázku, zda dojem z výstupu a článek o této problematice otisknou, slyším jako dnes - určitě ne. (Pozn. ŠOK: Britské listy stoupaly na vrchol brdského kopce také. A reportáž otiskly... A nebyly jediné.)

A následuje věta, takových věcí mám v šuplíku více, dodal redaktor. Na mojí další otázku, proč nevytisknout, byla jednoduchá odpověď. Kdo bude platit hypotéku, kdo myslíte, že se nechá vyhodit? Stal by se nezaměstnatelným a v kotelnách je dost obsazeno.

KD│ Klimatičtí skeptici s oblibou tvrdí, že ve věci vědeckých poznatků o globálním oteplování existuje ještě spousta prostoru pro debatu. Pokud jde o fenomén samotný, pravdu nemají: Vědecký konsensus trvá na tom, že planeta se otepluje, z velké části kvůli lidské činnosti. Víme, že ledovce tají, a že poslední dekáda byla nejteplejší od doby, kdy se začaly vést záznamy. Je však pravda, že ve vědeckém vysvětlení těchto skutečností dosud existují ohromná prázdná místa. Poslední číslo časopisu Nature identifikuje čtyři hlavní oblasti, v nichž je třeba dalšího výzkumu, napsala Kate Sheppardová na webu neziskové zpravodajské agentury Mother Jones.

„Je snad košer udržovat politické a ekonomické vztahy s jakoukoliv diktaturou, mluvíme-li v ten samý čas o nutnosti dodržování lidských práv...?“ ptá se Daniel Veselý. V konkrétním případě Ceauşeskova Rumunska bych odpověděl protiotázkou : jak by ovlivnilo situaci v této zemi, pokud by USA s touto zemí politické a ekonomické vztahy neudržovaly? Za předpokladu, že nijak zvlášť, odpovídám podobně : možná to košer bylo, možná nebylo, ale nepokládám to za nijak zvlášť důležité.

Ve dnech 29. a 30. ledna se uskuteční letošní ročník Českého sociálního fóra. Ve třech městech, Praze, Brně a Ústí nad Labem budou probíhat semináře, workshopy a jiné aktivity občanské společnosti. Myšlenkou, která stojí v pozadí sociálního fóra, je především poskytnout prostor ke komunikaci a propojování aktivit různých sociálních hnutí nezávisle na politickém establishmentu. Sdíleným postojem je odpor vůči útlaku spojenému v současnosti s neoliberálním řádem globální ekonomiky. Rozmanité skupiny zde mohou hledat a vytvářet společnou agendu, nové sítě a vztahy. Cílem není pouze zakládání instrumentálních spojenectví, ale též možnost jiné formy soužití, které není založeno na ovládání, ale více na rovné spolupráci.

◄ European Social Forum, Paříž, 21. 11. 2009

Zaujalo mne, že ESF se bude konat v Ústí, Praze a Brně, ale ve Slezsku, kde v posledních parlamentních volbách (jako už ostatně tradičně) levice získala zdaleka nejvíc hlasů, a kde jsou negativní dopady polistopadového vývoje (zejména vzrůst kriminality a nezaměstnanost) stále silně přítomny, se žádné debatní kroužky konat nebudou. Ne že by to tady někoho vytrhlo, ale přijde mi to docela příznačné, píše Tomáš Gawron.

Úroveň debaty o knize Mary Heimannové Czechoslovakia: The State That Failed mi připomíná scénku, kterou kdysi napsal Josef Škvorecký v románu Příběh inženýra lidských duší (1977).

I tady se Češi rozčílí nad něčím, co neexistuje... Čtěte! (JČ)

Rád bych se vyjádřil k druhé vlně debaty o knize Mary Heimannové Czechoslovakia: The State That Failed (2009), kterou už dnes anglická Wikipedie uvádí v doporučené literatuře k československé historii ještě před díly autorů, jako je Timothy Garton Ash ZDE. Krom šéfredaktora BL jsem zřejmě jediným účastníkem diskuze, který měl (díky laskavému zprostředkování Jana Čulíka během své loňské návštěvy v Glasgow) možnost setkat se s Mary Heimannovou osobně. Při té příležitosti jsem učinil několik základních životopisných zjištění, které jsem jako profesionální knižní editor a amatérský knižní recenzent v souvislosti s diskutovaným dílem velice ocenil. Je skutečně s podivem, že tyto nezbytné údaje v diskuzi kolem knihy dosud nepadly.

Vážený pane Votrubo, dovolte, abych Vám vyjádřil upřímnou soustrast vůči redakci BL. Neuvědomil jste si patrně dostatečně jasnozřivě, že jsou témata, o kterých se v BL nediskutuje. Směr je vytýčen a o tom, kdo je objektivní, podlý, kdo argumentuje věcně, kdo je nepříčetný, blázen, úplně mimo atd. rozhoduje redakce. Je-li u šéfredaktora v oblibě paní Heimann, Hahnová je prostě "nevěcná", neprofesionální a Vám nezbývá, než přikyvovat - nebo nepsat, nečíst, pomlčet, samozřejmě.

Nejsem si vědom, že kohokoliv adoruji. Nejsem ovšem součástí českého nacionalistického diskursu. To bych považoval za urážku. Snažím se ve svých názorech zachovat si nezávislost. Dosud jsem se domníval, že tvrzení musejí být podložená, že nelze spekulovat o motivech a vymýšlet si, o čem je nějaká kniha, když pro to nemám důkazy.

Jan Čulík sice píše, že "Nacionální zaujatost nemůže vést k nepodloženým insinuacím", ale ovšem zapomněl na starou pravdu o tom, že "dějiny píší vítězové", vysvětlenou už Hitlerem. "A jen Bůh slyší i nářek obětí a poražených" , dodávám já. Kdyby druhou světovou válku vyhrál Hitler a sudetskými Němci adorovaný Henlein, skončili bychom nejspíš nebo naše matky v pecích krematoria koncentračního tábora. Všechny vítězné války byly vždy spravedlivé z pohledu těch, kteří je vyhráli a pokořením těch, kteří je prohráli. Poslední světová válka s nacismem neuspokojila poražené ani jejich přátele. Hrát v historickém sporu dvou kultur, dvou přístupů k nacionalitě a národu an sich roli rozhodčího může jen archeologie po stovkách let. Dějiny pro mne končí roku 1900. Od té chvíle začíná politika. Za (mis)interpretacemi "utrpení" "vyhnaných" sudetských Němců stojí totiž ještě dnes, po více než půlstoletí od léta 1945, výrazné a mnohovrstevné ekonomické zájmy, kterým dodnes vadí porážka nacismu a Benešovy dekrety.

V době výročí pádu komunismu v Československu v listopadu 2009 se česká média intenzivně zabývala událostmi před dvaceti lety. Mediální oslavy „revoluce z r. 1989“ šířily stereotyp „hrdinů revoluce“, kteří odvážně zlikvidovali „monstrum komunismu“. Tyto oslavy v médiích připomínaly ideologický a dogmatický styl politických oslav z komunistické éry.

Psáno původně anglicky pro britský časopis The Edinburgh Review.

An English version of this article is in

Věhlasný literární časopis s dlouhou tradicí Edinburgh Review (byl založen r. 1802, mezi jeho přispěvatele patřili v 19. století například Sir Walter Scott, Thomas Carlyle a William Gladstone) právě vydal české číslo, věnované české literatuře a kultuře. Obsahuje mj. ukázku z románu Sedmikostelí od Miloše Urbana, ukázku z románu Kloktat dehet od Jáchyma Topola, text Hany Sklenkové, grafická díla Michala Macků a články od Jiřího Trávníčka a Jana Čulíka. Ukázkový shrnující text od Jana Čulíka o současné české politice, literatuře a filmu, přinášíme v českém překladu ZDE. Časopis lze na internetu objednat ZDE.

KD│ Minulý příspěvek o ceně za udržení společenství vyvolal zajímavé simulakrum společenství v jednom zákoutí blogosféry věnovaném ropnému zlomu, když se Sharon Astyková, Rob Hopkins a Dmitrij Orlov zapojili do rozpravy a odpověděli příspěvky na vlastních blozích. Nebylo to zrovna žádné neúnosné překvapení; role společenství v deidustriálním světě blízké budoucnosti představovalo žhavé téma vlastně ještě předtím, než komunita vznikla, a velké procento příspěvků sytících neobvykle silný proud komentářů se týkalo právě tohoto zmateného a sporného tématu.

Nečiním tak z potlačovaného cynismu nebo škodolibosti, ale články a příspěvky světových a českých sdělovacích prostředků o záchranných akcích na Haiti a humanitární intervenci Spojených států mi nedávají na výběr. Průměrný mediální příjemce se mohl dozvědět, že Spojené státy se ujaly řízení distribuce mezinárodní pomoci; to vše doprovázejí obrazové i filmové snímky. Média také přišla se senzačními informacemi o nebezpečných zónách nikoho, stavění protestních hradeb z mrtvých těl, rabování lidí ozbrojených mačetami - a vůbec podobného deviantního chování, jež je přece tolik příznačné pro nižší rasu.

Včerejší "vyhazov" děkana lékařské fakulty MU Brno, předního českého onkologa prof. Jana Žaloudíka pro "nadbytečnost" z Masarykova onkologického ústavu, který více než 20 let pomáhal budovat a vést, je sprosťárna nejvyššího kalibru. Její vykonavatel, nynější ředitel MOÚ prof. Vorlíček, tím ztratil lidský i morální kredit, i když dle mého názoru jednal pod tlakem exponentů ODS, kteří jej bez výběrového řízení do čela MOÚ v létě 2008 dosadili, tedy dua Julínek - Šnajdr.

Způsob rozpravy o jazykové výuce v našich školách zdá se mi býti poněkud nešťastným. Téma sleduji od počátku, neboť mám ve své aprobaci dva cizí jazyky (ovšem nikoli angličtinu) a necelých 18 let jsem působil v ČŠI. Cizí jazyky zde nebyly zdaleka mým hlavním odborným tématem, přesto jsem se po dva roky podílel na tematickém zjišťování v oblasti jazykového vzdělávání v základních školách. Od ledna t.r. v této organizaci již nejsem, ale jakási přetrvávající základní loajalita mi velí neventilovat v BL své názory a některé poznatky z této činnosti. Nicméně bylo předem jasné, k čemu lze, po uložení tisíců údajů ze škol do příslušné databáze, asi dospět. A viník je přece opět nasnadě. Viz úvodní poznámka Jana Čulíka reagující na Lidové noviny, které právem poukázaly na skandální zkušenost, že ani dvacet let po pádu komunismu nenaučí české školy mladou generaci slušně anglicky.

Na rozdíl od pana Kubra nesouhlasím s názorem, že většina rodičů nepovažuje výuku jazyků svých dětí za důležitou a nevěnuje jí pozornost. Naopak, myslím si, že od dob, kdy nám cizí jazyk a zejména angličtina byly "k ničemu", když stejně nebyla možnost je prakticky využít, se díky internetu a možnosti cestovat změnilo mnohé.

Hlavní efekt humanitních studií nespočívá v tom, že by se hned začalo něco dělat jinak nebo že by se něco „fyzicky“ změnilo. Věci na první pohled mohou zůstat úplně stejné, všechno je jako dřív, rozdíl je ale právě v tom druhém pohledu – humanitní studia by především měla učit jinak se na věci dívat. Je to efekt ne moc hmatatelný a špatně vykazatelný. A ještě ke všemu se ho špatně dosahuje. Třeba když se snažíme trochu jinak, než je obvyklé, podívat na vědu.

Míly pane Čulíku,

je mi líto, že Vás moje dnešní recenze v LN rozhořčila. Možná, že jde i o mnohé nedorozumění, protože novinové články nedopřejí prostoru pro důkladnější argumentaci. Toho jsem si byla vědoma, a napsala proto zároveň i obsáhlejší stať, kterou jsem Vám chtěla poslat spolu s recenzí v LN s nabídkou k uveřejnění v Britských listech.

Těch si cením v neposlední řadě právě za to, že dávají prostor intelektuálně otevřeným a důkladným debatám, a proto Vám stať v naději, že přispěje k další diskusi, posílám. Jistě v ní čtenář nalezne i nejedno vysvětlení oněch aspektů, které jste dnes na mé recenzi kritizoval.

S pozdravem,

Eva Hahnová

Lidové noviny vydaly drsně aktivisticky nacionalistickou reakci na knížku Mary Heimannové Czechoslovakia: The State that Failed. Vyznívá paradoxně jako silná obhajoba knížky Heimannové, protože je tato recenze hodně přesvědčivým praktickým důkazem teze Heimannové, jak škodlivý je nacionalismus.

Vždycky jsem považoval historičku Evu Hahnovou, autorku tohoto vypjatě nacionalistického výšlehu, za autorku rozumnou a objektivní. Tímto způsobem psaní se však neobyčejně shodila. Vypjatá zášť nemůže nikdy vést recenzenta k zavírání očí před fakty, ani k výsměšné, neodůvodněné nadřazenosti, ani k vytváření konspirační teorií ("Komu to slouží?")

Dřívější časté optimistické prognózy o blízkém obratu k lepšímu a brzkém ukončení krize jakoby ustávaly. Naproti tomu se objevují varování před druhou vlnou krize. V bankovní sféře sousedního Německa, jehož ekonomika má na Českou republiku nemalý vliv, se již otevřeně počítá s dalším trváním krize, postihující i ty banky, které dosud obstály. O prohlubující se insolvenci v Německu psaly i BL.

V prosinci 2009 přispělo finančně na Britské listy 203 osob celkovou částkou 67 486.45 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 31. 11. 2009 částku 147 734.43 Kč . Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP a €1600.09. Jsme plni uznání vůči čtenářům Britských listů, že umožnili další provoz našeho časopisu nedávným financováním nových serverů. Mnohokrát děkujeme a prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.