Varianty dalšího vývoje ekonomické krize

26. 11. 2010 / Karel Dolejší

Odmyslíme-li od snah prezentovat současnou ekonomickou krizi výlučně jako řetězec jednotlivých skandálů, spiknutí finančníků s politiky, jako různé rychlokvašené adaptace klasických marxistických prognóz či aplikace doktrín apokalyptických kultů, zbude nakonec naprosto nezodpovězená otázka, co se vlastně děje a hlavně bude dít. Zde předkládám ve stručnosti jeden scénář dalšího vývoje založený na pracích autorů, kteří čerpali ze systémové teorie, systémové ekologie a komparativní historie. Nejde o proroctví, a tak scénář rozhodně nepopisuje zaručenou jedinou variantu toho, "co se stane a musí stát" v nejbližších měsících, ale spíše, jaké jsou zásadní vývojové trendy v měřítku let a desetiletí, pokud se věci oproti okamžiku, kdy text vzniká, zcela zásadním a dosud nepředvídatelným způsobem nezmění. Poněkud lépe orientovaní čtenáři snadno odhalí, že největší vliv zde vyvinuly práce Johna Michaela Greera, Josepha Taintera a Immanuela Wallersteina.

***

Chápat společnost jako systém mj. znamená chápat ji z hlediska průběhu a rovnováhy jejích vnitřních procesů, ale současně také v jejích vztazích k prostředí - nebo jinak řečeno, uplatňovat ekologický přístup. Jakmile opustíme pole abstraktní matematické spekulace, musíme všude v reálném světě konstatovat, že nekonečno se empiricky nevyskytuje, a proto všude narážíme na omezenost a konečnost. Konečné jsou životní dráhy jednotlivců, konečné jsou epopeje jednotlivých civilizací a konečné jsou i zdroje, na jejichž úkor probíhá každý civilizační vzestup.

Nejjednodušší zohlednění faktoru vnitřní rovnováhy v sociálním systému představuje Tainterova teze o klesajícím mezním užitku dalšího zvyšování společenské komplexity. Jakmile další růst komplexity přináší společnosti nikoliv již zisky, ale ztráty, společnosti vynuceně snižují míru komplexity v procesu vlastního kolapsu. Dosáhnou tak znova úrovně, kdy se komplexita vůbec "vyplácí". Ilustrativně si to můžeme přiblížit na příkladu Římské říše, která provozovala čilý obchod na prostoru přinejmenším od jihovýchodní části dnešní Británie po Jordánsko, zatímco po kolapsu následnické státy mezinárodní obchod takřka neznaly - regionalizovaly se a trvalo velmi dlouho, než se zámořský obchod alespoň s luxusním zbožím opět poněkud přiblížil úrovni z římských dob.

Mezní výnos z komplexity ale není jediným limitujícím faktorem společenské expanze - tím by byl pouze za předpokladu, že by zdroje byly nekonečné, k čemuž bohužel máme vždy dosti daleko. Protože expanze společností v určitém prostředí probíhají na úkor zdrojů z tohoto prostředí získávaných, nedostatek zdrojů může být zrovna tak fatální jako negativní bilance nákladů na komplexnost. Někdy ovšem, je-li už řeč o ekologii, převládá představa, že "prostředí" zde znamená vyloženě přírodní prostředí. Tak tomu ovšem v žádném ohledu není. Prostředí je v zásadě technický pojem, který prvotně označuje jakýkoliv vnějšek.

Z hlediska národního státu je jeho populace něčím, co sám biologickými procesy přímo nevytváří, a zpravidla proto s obyvatelstvem zachází jako s daným zdrojem, jenž při různých svých bohulibých záměrech - jako jsou války, nesmyslné megalomanské stavby nejen komunismu, systematická kolonizace atd. - vcelku bez váhání spotřebovává, aniž by se příliš staral o obnovu.

Z hlediska impéria k tomu navíc přibývá fakt, že dominantní stát k okolním společnostem přistupuje jako ke vnějšímu prostředí, a to co v nich funguje jako základní kapitál sám používá jako volně disponibilní zdroj. Pro názornost: Římská říše expandovala na úkor okolních společností, jejichž peněžní kapitál systematicky loupila, pracovní sílu spotřebovávala prostřednictvím zotročení (otroci zpravidla nemívali mnoho potomstva...) a z nichž ždímala suroviny (obilí ze Severní Afriky, barevné kovy z Británie...).

Římané se ovšem postupně ocitli v pasti vlastního úspěchu: Vnitřní fungování impéria bylo vyladěno na podmínky, kdy do říše neustále plynuly dodatečné zdroje zvnějšku. Jakmile tyto dodatečné zdroje již nebyly k dispozici - v okolí říše už nebylo možno plundrovat státní pokladny, protože sousedé byli buď chudí, nebo se dokázali ubránit, z různých důvodů selhával dovoz potravin atd. - společenský organismus vyrostlý na bohaté imperiální dietě čekala radikální odtučňovací kůra. Ta se vcelku vydařila Východořímské říši, která své ambice přizpůsobila dostupným zdrojům, zatímco Západořímská říše toho nikdy nedosáhla a zcela se rozpadla.

Expanze moderních západních průmyslových společností připomínala římskou expanzi prováděnou ve větším měřítku a doplněnou o využití fosilních zdrojů. Jádrová oblast světového systému, který začal vznikat už koncem 15. století, využívala kapitál společností zbytku světa jako volně disponibilní zdroj, a úplně stejně zacházela i s planetárními přírodními zdroji, které stále rychleji spotřebovávala.

Jednou z otázek vyplývajících z výše načrtnutého modelu je otázka mezí expanze. Stále ještě zjednodušeně řečeno, kromě vnitřní meze zmíněné Tainterem vlastně existují přinejmenším další dvě: Expanze nemůže pokračovat, jakmile centrum nedokáže z periferie efektivně odčerpávat další zdroje, a/nebo v okamžiku, kdy nemůže spotřebovávat větší množství zdrojů prostě proto, že dodatečné zdroje již nejsou nikde vůbec nikde v jeho dosahu dostupné.

Krize mezinárodního měnového systému, jehož jádrem je americký dolar, reprezentuje krizi uspořádání, v němž periferie vyrábí pro centrum spotřební zboží a dostává výměnou poukázky na imaginární hodnoty splatné v blízké budoucnosti. Jinak řečeno, krize dolaru znamená krizi kapacity jádrové oblasti světového kapitalistického systému v rámci postkoloniálního uspořádání asymetricky čerpat zdroje z někdejších kolonií.

Ropný zlom potom reprezentuje absolutní vyčerpávání hlavního zdroje, na jehož úkor probíhal proces kapitalistické průmyslové expanze. Tento proces postupně umožnil zapojením fosilních zdrojů do zemědělské výroby uvolnit podstatnou část venkovského obyvatelstva pro účely průmyslové velkovýroby probíhající rovněž na úkor fosilních zdrojů (a ještě později, už v rámci počínajícího úpadku, bylo obyvatelstvo opět z velké části předisponováno do sektoru služeb).

Hlavní teze, z níž tento aproximativní model vychází, zní, že jádrová oblast světového systému v současnosti naráží na obě meze stojící v cestě další expanzi. Schopnost čerpat asymetricky zdroje z periferie prochází vlastně již krizí akutní, kdežto krize plynoucí z nedostatku fosilních zdrojů byla prozatím odsunuta do pozadí světovou recesí dočasně snižující poptávku.

Je-li tomu tak, nelze již v žádném smyslu uvažovat o dlouhodobém pokračování expanze, na níž si jádrová oblast světového systému zejména v posledních dekádách v podstatě navykla jako na drogu a považuje ji proto za conditio sine qua non pokračování "normálních" poměrů.

***

Podívejme se ještě stručně, co se tedy vůbec dá v současné situaci dále očekávat.

Potenciálně fatální past představuje situace, kdy dostupné zdroje jsou již menší než suma nákladů nutných k produkci nového kapitálu a ztrát vzniklých chátráním existujícího kapitálu mimo proces produkce - stručně řečeno, když dostupné zdroje již nestačí ani k pokrytí provozních a udržovacích nákladů. Na základě všech mně dostupných údajů jsem přesvědčen, že právě v takovém bodě se společnosti ležící v jádrové oblasti světového systému v současnosti nacházejí.

Greer identifikuje dvě technicky možné strategie adaptace na tento stav: Stabilizaci a vystupňování expanze. Stabilizace by znamenala, že celkový objem kapitálu bude právě roven sumě provozních a udržovacích nákladů, a tempo spotřeby všech relevantních zdrojů bude nižší než tempo jejich obnovy. Tento cíl je za současných společenských a technologických okolností ovšem vyloučen - státy i celé společnosti jsou naprosto závislé na pokračování růstu, a běžný civilizační provoz zcela závisí na spotřebovávání fosilních zdrojů energie, které se přirozenými geologickými procesy obnovují tak pomalu, že jejich obnovu zde vlastně můžeme zcela zanedbat.

Vystupňování expanze znamená, že buď prostředky technologickými, nebo vojenskou expanzí se zrychlí příjem zdrojů zvnějšku systému. Situace na poli nových technologií ovšem nedává žádnou bezprostřední naději na nějaký zásadní průlom, který by mimo oblast fosilních zdrojů otevřel nové pole expanzi, takže pro tuto strategii zbývá fakticky už jen jediná možnost - obnovený imperialismus, se vším, co by to sebou přineslo.

(Jen pro doplnění dodávám, že chtít řešit současnou krizi navýšením investic znamená vlastně chtít dále zvětšovat propast mezi dostupnými zdroji a provozními a udržovacími náklady - a tedy krizi fakticky ještě vyostřit. Trvat na tom, že "se musí investovat", tak znamená každopádně znemožnit racionální adaptaci na nové podmínky.)

Pakliže neuspěje ani stabilizace, ani vystupňovaná expanze, nastupuje kontrakce. To je proces, při němž je kapitál ze společenských sektorů právem nebo neprávem označených za "nikoliv vitálně důležité" uvolňován a znehodnocen. Pro názornost: Například sociální, zdravotní a vzdělávací systémy jsou definovány jako "zbytné", tvrdí se, že "potřebují modernizaci", a v důsledku jsou z nich uvolňovány dosud jim přidělované zdroje. Důležité je tu říci, že pokud se nepodařila ani stabilizace, ani nedošlo k vystupňování expanze, nějaká forma procesu kanibalizace je objektivně nutná - otázka je jen, kam ho adekvátně nasměrovat. Bylo by ovšem chybou předpokládat, že o těchto záležitostech se v nejvyšších patrech moci dnes vede racionální debata zbavená vlivu lačných lobbyistických hyen, a že vzniklé dočasné výhody kontrakce jsou či budou konzumovány v souladu s veřejným zájmem.

Společnosti nacházející se ve stavu kontrakce mohou podle Greera prodělávat ještě dvojí navzájem odlišný typ krize. Během první, kterou bychom zde mohli nazvat bilanční krizí, společnost redukuje svou komplexitu až do okamžiku, kdy dostupné zdroje už opět stačí pokrýt provozní a udržovací náklady - a na této úrovni dojde ke stabilizaci, případně k obnovení růstu. Během druhého typu krize, kterou bychom zde mohli nazvat krizí degradační, společnost ještě i ve fázi kontrakce využívá zdroje nad rámec jejich přirozeného obnovování, čímž nevratně snižuje celkovou nosnou kapacitu prostředí a upadá do katabolického kolapsu, v němž nepřetržitá degradace zdrojové základny vytváří nutnost dalšího snižování neudržitelné společenské komplexity, a tak dále, a tak dále...

Současné politické boje, pokud by byly vedeny s plným vědomím vážnosti situace a nikoliv jako pouhá emocionální vzpoura podněcovaná vypočítavými zájmy populistů, by se musely pohybovat v oblasti sporu o celkovou strategii adaptace na zmenšenou zdrojovou základnu dostupnou společnostem jádrové oblasti moderního světového systému na konci éry jejich světové nadvlády, a v oblasti střetů o spravedlivé přerozdělování nákladů na tuto adaptaci. Cokoliv jde nad tento rámec, cokoliv popírá sníženou dostupnost zdrojů a případně slibuje odstranit samotnou potřebu bolestné adaptace, to je jen a pouze demonstrativním halucinováním založeným na úplném zcenzurování reality.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 26.11. 2010