Papež tvrdí nesmysly

7. 11. 2010 / Boris Cvek

Církve by si nejprve měly uvědomit, že nejsou Bůh a že jejich konkrétní historické postoje nebyly vždycky dokonalé, ba často byly přímo hanebné, nelidské a zpátečnické, a to zejména katolický dogmatismus 19. století, který se tvrdě stavěl proti demokracii, svobodě náboženského vyznání a emancipaci žen či homosexuálů.

Dodnes římskokatolická církev svou nauku neúměrně zatěžuje zastaralou sexuální morálkou na úkor Kristova evangelia. Papež se mýlí, když říká, že nepřátelé církve karikují víru: dávno před nimi to učinily a činí církve samy! vKarikaturu víry máme ostatně zaznamenánu už v Novém Zákoně ve střetu mezi Ježíšem a klérem, mezi Synem Božím a farizeji. Klérus a farizeové jakožto karikatura víry, jež umučí Boha, v nějž nominálně a lživě věří, jsou tu stále a tváří se z řad církví jako ti, kdo zastupují Boha na zemi a kdo jsou vlastně Bohem (opovaž se, Bože, být jiný, než říkají kněží!) samotným.

Dokáži pochopit, že se katolický klérus, počítající ubývající ovečky a celkový pád do bezvýznamnosti, necítí přitahován příkladem liberálních protestantů, jejichž církve se zcela posvětštily a staly se čímsi na úrovni spolku zahrádkářů nebo filatelistů.

Nicméně skutečná víra a Kristův příklad nevedou ke zneužívání tmářské bigotnosti všehoschopných oveček pro budování mocenských pozic uvnitř společnosti, jak se stalo pro evropské církve za staletí vlády šlechty, králů a biskupů zvykem (a jak tomu bývá dodnes v USA u evangelikálních církví nebo také zde v Evropě u semínovských a podobných fanatiků).

I kdyby se počet věřících měl pohybovat jen v jednotkách procent (a před oficiálním uznáním křesťanství v Římské říši tvořili křesťané 10% obyvatel - sto let po oficiálním uznání pak 90%, z čehož každý může pochopit, na jakých to základech stála oficiální církev, jež teprve vytvořila dogmata na koncilech svolávaných cézary s rukama od krve), i kdyby měly vyschnout všechny státní dotace církvím a církve by ztratily veškerý politický vliv, nebyl by to žádný konec Kristova poselství a křesťanské víry.

Spíše naopak. Menšinová, posměchu a pohrdání světa vydaná církev, totiž církev jako za dob apoštolů v prostředí krutého a nepřátelského prostředí pohanů, mnohem spíše pochopí to, že stigmatizovat a vyřazovat není jejím posláním, že není žádným strážcem morálky ani žádnou palicí pro frustrované hlupáky, kteří budou ve falešných idylkách vychovávat bigotní nenávist v mladých lidech už od kolébky a budou v nich budit úzkostný strach z vlastní sexuality, aby později v dospělosti jako nedospělí a nesvéprávní, ustrašení mužové měřili hustotu poševního sekretu svých žen, bojíce se používat normální antikoncepce.

Nemluvě o traumatech, spojených u takových lidí např. s objevem vlastní homosexuality, která z nich dělá v římskokatolické církvi lidi druhé kategorie bez práva na plnohodnotný partnerský vztah. Ale skutečná Kristova církev, jak ji známe z časů apoštolů a jejich bezprostředních následovníků (před oficiálním uznáním křesťanského kultu v Římské říši), tu byla, aby pomáhala těm posledním, stigmatizovaným, nikoli aby vytvářela idylické stádo bigotních věřících, kteří se nezamažou od masturbace, od oplodnění in vitro nebo od antikoncepce.

A taková, skutečná církev, nepotřebuje právě ty aparáty, úřady, seznamy práva a pravidel, intriky a paláce, politickou rétoriku, politické vydírání (jako nedávno v Polsku v případě pokusu o legalizaci in vitro oplodnění) a politické kompromisy (jako např. s frankistickým fašismem).

Potřebuje na svém následování Krista jen to, co potřeboval Kristus sám: chudobu, opravdovost a skutečnou lásku, již projevil pocestnému nikoli kněz nebo levita (ti idyličtí dobří, správní, prostě "naši"), ale špinavý Samaritán, jemuž by slušný žid těch dob ani ruku nepodal, aby se nezamazal.

V tom ohledu je pád církevních molochů do bezvýznamnosti největší nadějí pro všechny, kdo to s křesťanstvím myslí aspoň trochu dobře.

Byl by tak dokončen návrat křesťanství, částečně už uskutečněný během 20. století, před feudální mentalitu, do dob Apoštola Pavla, před dogmata a cézary. Největší překážkou pro tuto naději není ovšem ateismus, sekularismus apod., nýbrž bigotnost a strach o své pozice, pocit moci nad lidmi a uchvatitelství Božího trůnu do rukou pouhých lidí.

Vytisknout