Depeše z Wikileaks jsou svědectvím o Americe v obležení a v imperiálním ústupu

5. 12. 2010

Je zjevné, že mnozí z amerických diplomatů jsou moudří, odvážní, trpěliví, sympatičtí mužové a ženy - zejména ženy, které stojí v čele tolika amerických velvyslanectví. Jejich názor na hostitelské země není optimistický. Začnete přijímat jejich vizi, podle níž je Amerika jediným dospělým ve světě majetku a mocichtivých, zkorumpovaných, nespolehlivých adolescentů, které není možno zanechat jejich vlastní slabosti.

Velvyslancovou zkouškou je, zda se odváží řict pravdu těm, kteří jsou u moci - zda mají odvahu sdělit ministerstvu, že jeho plán je pouhou chimérou. Tak Anne Pattersonová píše z Islamabádu, že Pákistán podporuje "teroristické a extremistické organizace" a že "neexistuje šance, že by posílená americká pomoc v jakékoliv oblasti Pákistán přiměla přestat tyto skupiny podporovat. Navzájem jsme na sobě závislí, neochotně přiznáváme - Pákistán ví, že si Spojené státy nemohou dovolit ho opustit; Spojené státy vědí, že Pákistán nepřežije bez naší podpory."

Ne všichni velvyslanci jsou natolik odvážní - v Gruzii, velvyslanecJohn F. Tefft psal svým zaměstnavatelům do Washingtonu pouhých pár hodin před gruzínským bombardováním Cchinvali, že se nic takového nemůže stát; to jeho zaměstnavatelé chtěli slyšet. Avšak Margaret Scobey z Káhiry varovala Clintonovou, že egyptský ministr zahraničí se bude chtít vyhnout zmínkám o lidských právech, "ale vy byste o nich s ním hovořit měla".

Británie v těch diplomatických depeších nevypadá vůbec dobře. V těch několika málo případech, kdy Britové protestovali proti americké politice - třeba v případě kazetových bomb anebo při americkém dopravování vězňů k mučení v třetích zemích - se britští politikové v první řadě starají o voličskou podporu, nikoliv o principy. A z amerických depeší vyplývá, že britští politikové projevují vůči Američanům roztřesenou úslužnost, kterou Američané považují za absurdní a trapnou. Konzervativci Američanům lezou kamsi úplně stejně jako labouristé. William Hague, ještě jako stínový konzervativní ministr zahraničí, ujistil americké velvyslanectví před volbami, že "Spojené státy jsou jeho druhou domovskou zemí" a že "nastolí proamerický režim".

Avšak mezi řádky vypovídají americké diplomatické depeše významnější, zlověstný příběh. Tyto diplomatické depeše jsou svědectvím o tom, do jak velké míry americké ministerstvo zahraničí přišlo o svou prestiž a svůj vliv. Dávno už dnes není doba, kdy obři americké diplomacie jako Averell Harriman či George Kennan psali úsudky, které přímo ovlivňovaly amerického prezidenta. Dnes mají v americké vládě vliv jiné instituce - kontroverznější a utajenější. Stačí si jen povšimnout instrukcí, které ministerstvu zahraničí zjevně nadiktovala CIA, aby diplomaté špehovali v OSN své vlastní kolegy a dokonce i generálního tajemníka OSN.

Nebylo to ponížením těchto diplomatů, když se po nich chtělo, aby zjišťovali čísla úvěrových karet či kódy leteckých slev u svých kolegů a spolupracovníků? Kdo požádal loni americké velvyslanectví v Buenos Aires, aby zjistilo, "jak zvládá prezidentka Cristina Fernádnes de Kirchner své nervy a úzkostné stavy, jaké bere prášky a jak se uklidňuje, když je rozrušená"? A "v jakém stavu je střevní choroba jejího manžela a co nejčastěji vyvolává jeho záchvaty hněvu"!?

Obrovské škody vznikly americké diplomacii v týdnech před válkou v Iráku. Odpovědnost za pookupační situaci v Iráku převzalo Rumsfeldovo ministerstvo obrany, které ignorovalo pracně připravené plány ministerstva zahraničí na poinvazní situaci. Rumsfeld a jeho neokonzervativci přesvědčili prezidenta Bushe, že žádných takových plánů nebude zapotřebí, protože Iráčané přivítají Američany s otevřenou náručí jako osvoboditele. Z prozrazených diplomatických depeší vyplývá, že tohle bylo těžkou ranou postavení i sebedůvěře amerického státu, z níž se dosud nevzpamatoval.

Ze všech těchto depeší vyvstává obraz večerní krajiny, v níž upadající impérium ztratilo cestu. Je paradoxní, že za studené války ovládala Amerika většinu světa, a to většinou se souhlasem států. Nyní se svět rozpadl na tisíce kousků, všechny jsou ostré, mnohé z nich jsou nestabilní a některé neuvěřitelně nebezpečné. Jistota amerického poslání už neexistuje.

Autoři amerických diplomatických depeší si jsou i nadále jisti velkým americkým bohatstvím, i když bankéřem Ameriky je nyní Čína. Jsou si jisti velkou americkou vojenskou mocí, i když jen zlomek této moci je možno používat proti povstaleckým válkám. Je však pozoruhodné, že si už vůbec nejsou jisti cíli Ameriky.

Americká politika zabředla do blátivých míst - Izrael, Pákistán, Irák a Afghánistán, Kuba a Kavkaz. Pokud by se od nich dokázala osvobodit, bude se prostě jen bezcílně potácet světem?

Snad ne. Ve všech těchto diplomatických depeších se objevují, až obsesívně, dvě témata. Jedním z nich, zakořeněným v americké historii, je, že nezávislost nových států musí být uznávána a ochraňována. Druhým tématem je boj proti novému šíření jaderných zbraní. Zabránit apokalypse se pro Američany stalo důležitějším než úsilí být světovým četníkem.

Kompletní článek v angličtině ZDE

Vytisknout