Britský vládní regulační úřad Ofgem ve středu varoval, že si Britové v nadcházejících letech nebudou moci dovolit vytápět své domy a byty, pokud nedojde k radikální restrukturalizaci dodávky energií.

Regulační úřad poukázal na to, že současný systém zřejmě nebude schopen zaručit "bezpečnou a udržitelnou" dodávku energií po celé Británii déle než do roku 2015. Varoval, že dosavadní volnotržní přístup v dodávce energií nebude v blízké budoucnosti realistický.

Avšak Britské listy by velmi zajímala přímá svědectví lidí z míst, z místních komunit a podniků, jak se jim vede, co dělají, co je uspokojuje a co je trápí. Jaké problémy řeší a které jsou podle jejich názoru řešitelné a které řešitelné nejsou. Nepotřebujeme k tomu zprostředkování od novinářů či vědeckých pracovníků. Pište nám!

Krátce po útocích z 11. září 2001 ohlásil světu tehdejší předseda české vlády Stanislav Gross, že vůdce únosců, Mohamed Atta, se v Praze v dubnu 2001 sešel se zpravodajským důstojníkem z iráckého vyslanectví. CIA a česká strana později zjistily ze záznamů o cestách Mohameda Atty a z jeho finančních záznamů, že "je krajně nepravděpodobné, že v té době v Praze byl" - naopak FBI našla záznamy, které dokazovaly, že Atta byl v té době v USA (viz str. 96 a 101 odkazovaného dokumentu). Setkání nepotvrdil ani irácký diplomat, který byl Američany po okupaci Iráku zatčen a vězněn (a možná i mučen, což bylo potvrzeno v případě Ibn Al Šejka Al Libiho, který spolupráci Iráku s al-Kájdou po mučení "přiznal"). Američané také v okupovaném Iráku našli dokument, ve kterém irácká rozvědka informovala Sadáma Husejna, že se Američané pokouší falšovat dokumenty o spolupráci Iráku s al-Kájdou, např. o setkání Atty s iráckým diplomatem v Praze. Z dokumentů sesazené irácké vlády také Američané zjistili, že se iráčtí představitelé s představiteli al-Kájdy odmítali setkat. V roce 2006 dospěl americký Senát k závěru, že „poválečná zjištění… potvrzují, že k tomuto setkání nikdy nedošlo“ (viz str. 110 odkazovaného dokumentu). Česká vláda tedy předložila světu zfalšovanou informaci.

Mnohé z toho, co se odehrávalo v předlistopadovém období a o čem každodenně hovoří či píší současná česká média a kupodivu i autoři v Britských listech, jsem prožíval a vnímal jinak. Nemohu se pustit do diskuzí o tom, jaký byl v porovnání se současností „socialismus“, nemám odbornou kvalifikaci ani dostatečné množství autentických svědectví. Mohu jen vyprávět, jak jsem to viděl a prožil a jak to ovlivňovalo můj život a život mých blízkých. Možná, že osobní svědectví mohou být pro mladé čtenáře zajímavá - a tak se pokusím přispět do širokého vějíře různorodých pohledů na minulost svými zážitky. Nehodnotím, vzpomínám. Už to, že mi (snad) Britské listy umožní tyto neretušované autentické historky zveřejnit ,je nepochybně pokrok proti předlistopadové epoše. Tenkrát by je asi nikdo nepublikoval. Ale zase naopak, Britské listy jsou dnes jedním z opravdu mála periodik, kterým se to odvažuji nabídnout a (snad) uspěji. Většina by to i dnes nepřijala. Z velmi podobných důvodů, jako před třiceti lety.

Stařecká demence nyní stojí britskou ekonomiku dvakrát tolik co rakovina, ale výzkum stařecké demence dostává dvanáctkrát méně financí, které plynou na výzkum rakoviny. Vyplývá to z výzkumu společnosti Alzheimer's Research Trust.

Claire Shortová, bývalá ministryně pro pomoc rozvojovým zemím v někdejší vládě Tonyho Blaira v úterý obvinila Blaira, že jí lhal a že před invazí do Iráku uvedl Dolní sněmovnu v omyl.

Shortová, která svědčila před Chilcotovým vyšetřováním války v Iráku, také uvedla, že invaze ohrozila svět více mezinárodním terorismem.

Z dnes odtajněných dopisl, které Shortová poslala r. 2003 Blairovi, vyplývá, že zastávala názor, že invaze do Iráku bez druhé rezoluce OSN bude protizákonná a že hrozí velké riziko humanitární katastrofy.

Dvacet let po pádu vlády KSČ se zamýšlíme nad cestou od listopadu '89 bez nostalgie po starých časech ale také bez euforie a bez přitakání současnému režimu. Dosavadní vývoj v politice, ve společnosti a v hospodářství nám koneckonců dává více důvodů k protestu než k oslavám Neuspokojuje nás krotká kritika nedostatků dnešního politického života proklamovaná iniciativou Inventura demokracie, byť s mnohými myšlenkami jejího prohlášení souhlasíme. Tak jako nepořádáme diskuze s osobami podezřelými z válečných zločinů, tak nehodláme sepisovat supliky k politickým představitelům, kterým nevěříme. Dílčí požadavky sice mohou vést k určitým praktickým zlepšením, zároveň ale legitimizují stávající poměry v jejich podstatě. Samy právě proběhnuvší oslavy, které se soustřeďovaly spíše na kritiku či zesměšňování minulého režimu než na věcný rozbor současného úpadku politického a společenského života, považujeme za promarněnou příležitost k celonárodní sebereflexi.

Nová německá vláda po prvních sto dnech vládnutí už ani není tak nová, ale zatím největším a nejzřejmějším porušením volebních slibů se stane asi plán na obsazení nové tisícovky míst ve vládních organizacích. Představitelé německého Bund der Steuerzahler (Svazu daňových poplatníků) jsou prý zděšeni z toho, že členové vlády zřejmě tak rychle zapomněli na své předvolební sliby ohledně odbourání byrokracie a šetření státními financemi.

Zajímáte se jak se lidu vede? To není právě vtipné. A ke všemu v kapitalistické spotřebitelské společnosti? Tak to je až nehorázně trapné. A víte proč? No protože v kapitalismu přece pro morálku a cokoliv jiného, co by s ní byť jen náznakem souviselo, není místo na slunci, píše čtenář Karel Novák.

Poslyšte, jak se chovají "zastupitelé" v jedné nejmenované (zatím) obci s cca 2 500 obyvateli. Více jak 120 let stará, ale funkční a neporušená, něco přes 0,5 m vysoká opěrná zídka stojící na obecním pozemku metr před průčelím stejně starého obytného domu na konci fronty jiných hospodářských stavení, jejíž soudržnost z jedné strany rozkopal distributor elektřiny a z opačné distributor plynu pro jejich v zemi vedené přípojky, přičemž nikdo z nich ji neuvedl do původního stavu, jak měli v povinnosti, tak ta se po několika letech nezájmu OÚ sesula na okraj místní okolo jdoucí vozovky a ohrožuje jak statiku domu, jehož základy (jsoucí cca 1 m nad úrovní oné kolemjdoucí vozovky) jistí, tak i sám přístup do tohoto domu po pěti schodech uprostřed té zídky přímo z vozovky, neb chodník zde odjakživa "absentuje".

Britský parlament bude vyšetřovat obvinění, že žadatelé o azyl v Británii jsou ponižováni, podváděni a dostává se jim špatného zacházení. Louise Perrett, která loni v létě pracovala tři a půl měsíce v britském imigračním přadu Border Agency ve velšském Cardiffu, svědčila o tom, že imigrační úředníci měli v kanceláři vycpanou gorilu a tu posměšně umisťovali na psací stůl každého úředníka, který nějakému žadateli kdy poskytl právo azylu.

Video připojené k článku Michala Štůska na Aktuálně.cz zachycuje mimo jiné okamžik, kdy údajný neplatič vyděšený zásahem vymahačské jednotky NTZ vzal do ruky zbraň a ukončil svůj život. Jiná zpráva zase hovoří o tom, že komanda, jejichž příslušníky policie obvinila z vydírání dlužníků, procházela kurzem přežití výmluvně naznačujícím, co se od nich v práci očekává. Součástí výcviku byla ostrá střelba, zabíjení slepic, simulace zajetí. Soukromá vymahačská armáda energetické společnosti ČEZ operující mimo rámec zákona se s nikým nepáře. Jste podezřelí z černého odběru elektřiny? Připravte se na to, že vás doma navštíví pár ostrých hochů, namíří na vás pistole a pěkně si vás podají, abyste zaplatili - ať už by zákon shledal požadavky oprávněnými, nebo ne.

Information in English about this matter is

ve čtvrtek 4. února od 16:00 v Newyorské univerzitě na Malém náměstí 2, Praha 1 vystoupí Michael Hauser, Rudolf Chmel, Petr Kužvart, Jiří Pehe, Jan Štern k tématům:

• Dnešní politický diskurz a schopnost reflexe společenského vývoje
• Proměna role politických stran v posledních dvaceti letech
• Politicko-ekonomický trh místo občanské politiky?
• Depolitizace veřejné sféry
• Perspektivy sociální sebeobrany a repolitizace ekonomiky

Jde Topolánek s Paroubkem po silnici a najednou jim cestu zkříží had. Paroubek hned přiskočí a hada zabije.

Topolánek: "Cos to udělal? Nemůžeš zničit každého, kdo se nám postaví do cesty. Je demokracie a každý má právo jít svojí vlastní cestou."

Jdou dál a najednou začne před nimi poskakovat žába. Topolánek zrychlí a jediným šlápnutím ji rozmáčkne na kaši.

Paroubek nechápavě kroutí hlavou: "Ale před chvílí jsi povídal, že každý může jít svou vlastní cestou...!"

Topolánek: "Ano, ale mají se plazit - a ne si vyskakovat!"

(Redakci zaslal Radek Mokrý)

Nedávno jsem se znovu vrátil k četbě knihy rakouského autora Kurta Blaukopfa (1914) s názvem Gustav Mahler, současník budoucnosti. Dotyčný rakouský vědec byl do roku 1984 vedoucím katedry hudební sociologie na Hochschule für Musik und darstellende Kunst ve Vídni. Od roku 1974 také čestným profesorem vídeňské university, která mu v roce 1994 udělila čestný doktorát.

Celý příběh začíná v září roku 2007, kdy jsem se rozhodl pořídit si připojení k internetu U:fon od společnosti MobilKom. Operátor společnosti mě ujišťoval, že pokud nebudu mít pokrytí signálem v místě bydliště, budu moci zařízení vrátit. V rámci akce „Záruka spokojenosti“ bylo možné vypovědět smlouvu a do 21 dnů obdržet zpátky zálohu 1000,-Kč. Připojení jsem vyzkoušel pouze jednou, v místě kde mělo být pokrytí signálem perfektní, píše Stanislav Hrubý.

VÍTe, že v Čechách budeme uctívat minimálně dva svaté VÍTy? Hlavní hygienik Vít podstupuje oběť pro víru, že světu hrozí globální prasečí krize… Vrcholný státní úředník ochuravěl, zavirován, čímž vyzval na souboj o první místo ve státě svatého Václava profesora zacykleného na Hradě. Anebo jinak: zbyly nám drahé vakcíny, na befél to nepůjde, tak co s nimi? Inu, svatý Václave, nedej zahynouti nám, ni budoucím!

(Vít promine, připomínky VÍTány.)

Na Slovensku vybuchla časovaná nálož velkého kalibru. Naštěstí jen politická. Věrný souputník a do jisté míry i Topolánkův vzor, který prošlapával cestu asociálních, protilidových reforem - Mikuláš Dzurinda - v pondělí na mimořádné tiskové konferenci oznámil, že v nadcházejících parlamentních volbách nebude kandidovat. Učinil tak pod stupňovaným tlakem podezření, že SDKÚ financovala svou činnost a volební kampaně praním špinavých peněz. Premiér Robert Fico přinášel nová a nová tvrzení, že Dzurindova pravicová strana „vydělala“ na provizích z privatizace nejméně 6 – 7 miliard slovenských korun, a lídr opozice to nedokázal uspokojivě vysvětlit.

Desatero nepravd o připravované státní maturitě:

1. Státní maturita má podporu široké odborné veřejnosti a většina pedagogů je s přípravou na státní maturitu a obsahem koncepce spokojena – nepravda. Bouřlivé diskuze na školeních, individuální, celoškolské a dokonce celorepublikové protestní petice jasně dokládají pravý opak. A ani rezervované mlčení zbývající části nelze považovat za podporu, jde většinou o výraz nepatřičné loajality, někdy dokonce strachu či pocitu marnosti. Přehlížení odborných připomínek ze strany pedagogů nasvědčuje tomu, že státní maturita v této podobě není záležitostí odbornou, ale čistě politickou. Intenzivní nátlak vyvíjený na pedagogy v souvislosti s absolvováním školení pro firmu Cermat dokládá, že kdyby se mohli učitelé rozhodovat podle svého profesního a odborného nejlepšího vědomí a svědomí, na školení by jich nastoupilo jen mizivé procento.

Martin Luther King jr., v němž se tak hluboce shlíží současný nájemce Bílého domu, v roce 1967 během svého protiválečného projevu prohlásil, že americká vláda je největším zásobitelem násilí na světě. V té době byl Jižní Vietnam již prakticky zničený plošným bombardováním amerických létajících pevností, aniž by o tom americká veřejnost něco bližšího věděla. Její zraky se upíraly na nemilosrdné bombardování Severního Vietnamu. To se brzy rozšířilo do Laosu a Kambodže a prakticky obě země poslalo do „doby kamenné“. Této hekatombě snad tehdy mohla konkurovat jen kulturní revoluce v Číně, jež právě vrcholila, kdy rudé gardy lynčovaly a zabíjely nepřátele Maova hybridního komunismu, oběti šly do milionů. Jde rovněž o výron čirého barbarství. Paradoxně se tento zločin v 60. letech minulého století těšil velkému obdivu západních levicových intelektuálů.

V článku, na který Daniel Veselý reaguje, jsem nikoho nevyzýval k přehlížení násilí a nepravostí páchaných USA, ani nezahájil debatu o tom, který padouch je ze všech padouchů ten nejpadouchovatější. Skutečnost je mnohem jednodušší: Mám za to, že novinář by neměl publikovat informaci, u níž si může být téměř jist, že je nepravdivá, i když se taková informace týká někoho, koho on osobně zrovna považuje za superpadoucha. A domněnka, že zemětřesení na Haiti bylo záměrně způsobeno americkým zařízením HAARP, představuje právě takové velice podezřelé tvrzení.

Zítra budou radní na 60. schůzi Rady Jihomoravského kraje jednat o podobě zadání Zásad územního rozvoje. Ekologický právní servis vyzval radní, aby neopomínali hlavní problémy spojené s plánováním nových, zejména dopravních staveb.

Nedělní Otázky Václava Moravce se ve větší části věnovaly opět zdravotnictví. Protože šlo o několik témat a pořad se držel obvyklých schémat – pravdu má, kdo víc křičí, skákání do řeči všemi všem je povoleno, čísel je mnoho bohužel, nějak nesouhlasí, nedostatek argumentačního materiálu i schopností nahrazuji osobními útoky, pokusil bych se o věcný, vysvětlující a doplňující komentář. Všechna uvedená data vycházejí z veřejně dostupných dat Státního ústavu pro kontrolu léčiv, České správy sociálního zabezpečení a vlastních zkušeností praktikujícího lékaře.

Že každá politická strana se ve svém programu snaží sdělit případným voličům způsob, jakým chce řešit problémy země a zlepšit život občanům, je samozřejmé. Ale pokud nějaká strana tvrdí, že obratem ruky vyřeší problémy současného stavu světa, jde o nestoudnou neserióznost, lépe řečeno – jde o obyčejnou drzost.

Jiný dojem nemohl nabýt žádný soudný čtenář blogu Radka Johna na Aktuálně.cz, nazvaného „Stát je v krizi. A platíme politiky, kteří už rok o ničem nerozhodují“.

Vážený pane Křečku,

mám krátkou poznámku k Vašemu článku na BL "John na Hrad - a jsme v ráji!" - je naprosto legitimní i obecně užitečné upozorňovat na nesmysly ve volebních programech stran, které mají ambice ovlivňovat naše životy, ať už jde o TOP 09 nebo Věci Veřejné, píše Jan Potměšil.

Mohl byste si však odpustit výpady na "blondýnky" a "brunetky", tedy shazování protivníka upozorňováním na zastoupení "méněcenného" pohlaví v jeho řadách či naznačováním, že oč jsou jeho "blondýnky" půvabnější, o to jsou nejspíš hloupější, příp. že pokud někde figurují, tak jen pro ozdobu, neboť inteligence či politické schopnosti se u nich - jsou to přece ženy - neočekávají.

(Britské listy zásadně takové výpady z textů odstraňují; neboť jsou neférové: tentokrát jsme to přehlédli, čtenářům se omlouváme, pozn. red.)

V jednom z uveřejněných diskusních textů v BL zazněl pochybovačný hlas o tom, že by na nás Čechy v případě vítězství hitlerovského Německa čekal hořký osud s perspektivou poněmčení a u „rasově nevhodné“ části národa i případný odsun na východ, jak to jasně po válce prokázaly materiály týkající se Endlösung (konečného řešení) českého problému. Podobných hlasů zaznělo v našich médiích už více. Faktem je, že se nacisté na konečné řešení připravovali předem se svou příslovečnou „vědeckou“ důkladností. Chtěl bych to doložit na své konkrétní zkušenosti příslušníka válečné generace, píše Leo Kutý.

Stejně jako Jana Čulíka mě zaujal průzkum porovnávající vztah české veřejnosti k představitelům současného a bývalého režimu. Ve své úvaze nad jeho významem podle mne trochu neudržel na uzdě negativní emoce, což se v jeho textu projevilo kupením vysoce názorově příznakových přívlastků, jež jsem pak použil do vlastního titulku. Tyto stylistické prostředky, jmenujme pro lepší ilustraci dále "nepříčetné nacionalistické hony na čarodějnice", dodávají textům z šéfredaktorova pera ráz vyhrocené subjektivity, která prozrazuje silnou osobní zaujatost, což někdy může být na úkor věcnosti.

Hongkongská replika sochy Bohyně Demokracie vytvořené v roce 1989 čínskými studenty na náměstí Tchien-an-men ▶

Redakční úvodník britských Timesů nazvaný Jaký kapitalismus? včera konstatoval, že za půl století se obraz světa úplně otočil naruby. V 60. letech nově nezávislé rozvojové země nesměle zkoušely kombinovat prvky západního a východního společenského systému, přičemž výsledek byl zpravidla rozpačitý a ekonomický růst slabý, zatímco Západ tehdy v rozvoji ekonomiky bezkonkurenčně vedl nad Východem i Třetím světem a počínal si velmi sebevědomě. Letošní Světové ekonomické fórum v Davosu ovšem skýtá obraz přesně opačný: Západní země, které způsobily dosud trvající ekonomickou krizi, hovoří o potřebě hluboké revize stávajících přístupů, zatímco rozvojové země se zcela neproblematicky shlížejí v nacionalistickém a autoritativním kapitalismu čínské provenience. Tradiční dělení na zastánce volného trhu a socialismu bylo vystřídáno právě touto polaritou. Další ruptura, jíž si Timesy všímají, vede mezi příjemci soukromých zisků z finančních institucí a daňovými poplatníky, kteří teď financují jejich socializované ztráty. Zajisté dosud platí, že vše je rozdvojeno - nikoliv ovšem tak, jak by nám rádi vsugerovali představitelé dvojjediné západní politické třídy.

An English version of this article is in

Odvozovat legitimitu jakéhokoliv režimu od legitimizace-souhlasu mučených, týraných, zabíjených a ovládaných je zvěrskou ukázkou pomýlené akademické sémantiky. Kdo se narodil a byl vychováván jako otrok, svobodu si představit nedokáže. To ale neznamená, že po osvobození bude šťastnější. Vztah moci a bezmoci ve vztahu k právu a bezpráví byl v minulosti tolikrát politizován a instrumnetalizován, že původní pojmy ztratily jakýkoliv význam. Smiřme se s tím, že dějiny píší vítězové a mezi gulagem a Guantánamem není rozdílu. Sice je v "západní" parlamentní demokracii legitimita režimu periodicky testována ve volbách převahou o jeden či dva hlasy větší většiny, ale nikdy nejde o souhlas nezmanipulovatelný technikami propagandy či sociálního inženýrství. Peníze vládnou reklamě, reklama vládne myšlení mas a peníze jsou moc.

Tak nazval svůj poněkud jedovatý článek k tématu, které bylo již v BL zpracováno, John Médaille na serveru The Front Porch Republic. (Osoba autora i citovaný server by stály za samostatnou podrobnější zmínku, ale o ně v této souvislosti až tak nejde.)

Kdysi, když jsem byl dítě, se mi podařilo rozbít pouťovou hračku kaleidoskop - nepamětníkům to asi moc neřekne: V papírovém tubusu byla soustava zrcadel, která z neladné hromádky sklíček různých tvarů a barev vytvářela při otáčení a pohledu dovnitř krásné obrazce, které se navíc nikdy neopakovaly. Pamatuju se na své zklamání, když se mi ta hromádka vysypala na zem. Došlo mi, že krása těch obrazců byla jen zdánlivá (dnes by se zřejmě řeklo virtuální) a že z té neuspořádané kupky barevných střípků už nikdy nic pořádného nedám dohromady.

Současná Česká republika má své nemalé problémy s demokratickými principy vládnutí. Ne že by se zrodily teprve loni či letos. Zbystřil jsem pozornost, když k 28. říjnu 2009 vyšla ta dnes již trochu svým titulem známá knížka, o Československu, které „selhalo“, a jejíž autorkou je Mary Heimann(ová). Jako kdyby všechno souviselo se vším. A také jako kdyby ve všem, co již bylo v nedávných dnech kolem citované publikace napsáno třeba v BL, bylo ono příslovečné – a někdy nemalé – zrnko pravdy. Přitom my, „všichni dobří rodáci“, o dějinách svého státu víme přece své! Pohled zvenčí nás dost často irituje. Jako kdyby autentickými hodnotami byly jen ty po domácku připravené (ale jen podle určitých receptů?).

Zveřejněno s laskavým svolením slovenského politicko - společenského týdeníku SLOVO

Spoločná učebnica dejepisu. Na takomto príspevku k zlepšeniu slovensko-maďarských vzťahov sa v júni 2007 dohodli premiéri Robert Fico a Ferenc Gyurcsány. Kým politické vzťahy sa od tých čias skomplikovali, kolektív historikov z viacerých vedeckých inštitúcií prešiel úspešnejší kus cesty. Pravda, v rámci svojich možností.

Od: Bartosova, Veronika
Předmět: velká prosba o spolupráci!
Datum: 27.1.2010 16:38:49

Dobrý den, ráda bych Vás poprosila o vyplnění ankety. Pracuji jako redaktorka pro časopis Trend Marketing a dělám si malý průzkum mezi top 20 nejčtenějších blogerů na bloguje.cz na téma, jak jsou ochotni psát příspěvky sponzorované nějakou firmou.

Haiti pomalu mizí z otvíráků a obrazovek masových sdělovacích prostředků, aby ve vzácných případech uvolnilo místo jiným, daleko čerstvějších událostem jako je například zpráva prezidenta Obamy o stavu Unie za rok, který strávil ve funkci, nebo nové výhružky státu Izrael na adresu Íránu u příležitosti 65. výročí osvobození Osvětimi. Vedle pokračujících humanitárních akcí na Haiti však zůstává mnoho nezodpovězených otázek jak ohledně americké vojenské invaze na Haiti a jejího skutečného záměru, a to od té doby, co nevěříme na blaho humanitárních intervencí, tak možných příčin celé tragédie.

Je sice dost nepravděpodobné, že USA reprezentují temnou stranu síly, že jsou Ahrimanem světové politiky, který způsobuje veškeré zlo na této planetě; ale na druhé straně neexistuje ani skutečně vědecky podložená metoda, jak tuto hypotézu a priori zamítnout. Daniel Veselý zmiňuje nejnovější obvinění, podle nějž by projekt HAARP umístěný na Aljašce mohl být skrytou příčinou zemětřesení na Haiti - a haitská tragédie by mohla reprezentovat tajný test tektonické zbraně určené proti Íránu. Je skutečně pravda, že již v polovině 90. let ruská Duma přijala rezoluci protestující proti budování projektu HAARP a jednoznačně tvrdící, že jde o kvalitativně novou zbraň. Kromě toho existují ještě jiné konspirační teorie prohlašující, že HAARP o výkonu necelé 4 MW je ve skutečnosti zdrojem mimořádně smrtícího elektromagnetického záření, protiraketovým systémem, případně nástrojem umožňujícím kontrolu mysli. HAARP už měl podle různých autorů mít na svém kontě tzv. Syndrom války v Perském zálivu, chronický únavový syndrom, střelbu v Columbine, povodně i sucha, hurikány, bouře a zemětřesení, spojení s Antikristem a ufony. Ani v jednom z uvedených případů nelze přirozeně s naprostou jistotou říci, že se jedná o tvrzení zcela nepravdivé. Lze však v každém případě konstatovat, že pravděpodobnost správnosti každé ze zmíněných verzí je skutečně mizivá.

Minulý týden došlo v USA ke katastrofě, píše v deníku Independent Johann Hari. Více než sto let Amerika do určité míry, jistě slabě a neefektivně - omezovala, do jaké míry smějí firmy podplácet či zastrašovat politiky. Minulé úterý byla tato omezení jedním rázem zlikvidována. Americký Nejvyšší soud rozhodl, že firmy budou mít od nynějška právo zveřejňovat během volební kampaně politickou reklamu - a nijak nebude omezováno, kolik na ni smějí vydat. Takže pokud jako vláda rozhněváte investiční bankéře návrhem, aby byla omezena moc jejich bank, důsledkem bude nepřetržitá dlouhodobá televizní kampaň, která bude odhalovat všechny vaše nedostatky. Pokud rozhněváte ropné společnosti podporou zákonů proti globálnímu oteplování, zasáhne vás cunami reklam, zdůrazňujících, že ohrožujete americké pracovní příležitosti. Pokud budete chtít snížit obrovský rozpočet na zbrojení, stanete se terčem diskreditační kampaně, že nebojujete dostatečně intenzivně proti terorismu.

V USA tak v podstatě došlo k institucionalizaci a legalizaci úplatkářství v obrovském měřítku. Firmy nyní dostaly právo odměňovat politiky, kteří plní jejich přání, a utlouci k smrti politiky, kteří se jim protiví.

Předcházející díl ZDE

Mnoho lidí si klade otázku, proč se nic neděje, proč si necháme líbit ponižování v práci, zkorumpovanost a aroganci politiků. Chceme-li se při hledání odpovědi na tuto otázku vyhnout planému moralizování, musíme se podrobněji zabývat otázkou motivace kolektivního lidského jednání. A to je hodně složitý problém, zvláště, chceme-li dospět k takovému poznání, které nám bude nápomocné ve snaze o překonání současného katastrofálního stavu, k němuž vede dosavadní občanská pasivita. Právě ona je totiž tou hlavní příčinou všech uvedených problémů, i těch, o nichž jsem psal minule.

Milan Valach se v rozsáhlém navázání na článek Obnovení strachu zeširoka rozepsal o vlastním výkladu dějin. Z tohoto druhého textu ovšem jako příslovečná sláma z bot čouhá skálopevné přesvědčení, že dějiny v sobě obsahují racionální plán toho, odkud a kam. Toto přesvědčení je přitom koneckonců v rozporu s názory Valacha samotného na to, zda je průběh dějinného procesu nějak předurčen nebo ne. Úvahy o tom, zda máme modernizační diktatury v zaostalých zemích (takto chápal "komunismus" už Raymond Aron) považovat za stupeň nižší či vyšší než kapitalismus, a zda průběh dějin předpokládanému racionálnímu plánu odpovídá nebo ne, proto působí až komicky. Je-li člověk skutečně svoboden, musí být schopen čelit i faktu, že energie generací lidí žijících mezi lety 1917-1945 na šestině světa, a pak do roku 1990 na ještě větší části obyvatelného povrchu Země, byla prostě vyplýtvána na pochybený účel, že to nebylo nutné a v zásadě to ani ničemu dobrému neposloužilo.

Z širšího textu Heydrichova projevu vyplývá zcela jednoznačně a nikoliv teoreticky úmysl likvidovat český národ. O tom již v létě 1932 přednesl Adolf Hitler v Mnichově svůj pohled na budoucí osud Československa takto:

„Blok osmdesáti či sta miliónů Němců osídlující homogenní území! Mým prvním úkolem bude tento blok vytvořit. Tím se staneme nejen neporazitelnými, ale získáme i jednou provždy významnou převahu nade všemi evropskými národy. Jakmile toho dosáhneme, bude všechno ostatní relativně jednoduché. Rakousko do tohoto bloku patří. To je samozřejmě pravda. Ale do tohoto bloku patří i Čechy, Morava a východní část Polska sahající až po určitou strategickou hranici… Českou pánev a Moravu a východní regiony na hranici Německa osídlíme německými sedláky. Čechy vysídlíme na Sibiř nebo do oblasti Volyně. Přidělíme jim rezervace s novými federativními státy. Češi musí opustit střední Evropu. Dokud tady budou, budou tvořit husitskobolševický agitační blok.“

Již hodně dlouho se veřejně, byť stále ještě opatrně, diskutuje o budoucím kolapsu důchodového, potažmo celého sociálního, systému. K tomuto tématu mne napadá několik myšlenek. Jak je možné, že sociální vymoženosti fungující v Evropě v podstatě bez problémů již od konce 19. století (za zakladatele moderního „welfare state“ lze považovat Otto von Bismarcka) dnes kolabují? Proč má Česká republika každou vteřinu rapidně se zvyšující veřejný dluh, když i během 40 let neefektivního socialistického centrálně plánovaného hospodářství dokázal být systém alespoň v základních parametrech (důchody, práce) zcela funkční?

V lednu 2010 přispělo finančně na Britské listy 174 osob celkovou částkou 34369.45 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 31. 1. 2010 částku 83 466.48 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 883.67 GBP. Jsme plni uznání vůči čtenářům Britských listů, že umožnili další provoz našeho časopisu nedávným financováním nových serverů. Mnohokrát děkujeme a prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.