Kdo se zasní, ten žije mnohonásobně

26. 5. 2010 / Boris Cvek

Jedu tak do práce v autobuse (dopoledne po mé trase téměř nelze chodit pěšky, protože by se člověk udusil výfukovými plyny... lepší je to večer při návratu z práce), a tu si všimnu, že se všude seče tráva benzínovými sekačkami: za řevu, smradu a likvidace všeho živého, co v trávě mohlo ještě přežívat. Kde jsou mé vlčí máky, které tak krásně rozkvetly uvnitř betonové výstavby?

Dnes je móda, že všechno musí být jednostejné, rovné, "upravené" a zahrádkáři sečou týden co týden svůj trávník, aby udrželi fádní tupost ploché zeleně bez květů a rozmanitosti.

Kolik energie, hluku a smradu to jen stojí! Člověk se ani zasnít nemůže. A z trávy se stává něco nežádoucího, odpadního.

Kéž by se vrátily doby sečení kosou dvakrát během léta, nenápadné zvuky brousku otírajícího se o železo, vysekávání remízků a škarp pro potravu králíkům za zvuku vesnického klekání a za vůně čerstvě posečené otavy.

Všude vrzání cvrčků a kobylek a nad hlavou hvízdající káňata. A seno!

Jak voňavé, vznešené a ušlechtilé je seno, jak proniká chřípím a šustí v rukou! Seno schnoucí pod prudkým červencovým sluncem, aby dalo potravu dobytku v době, kdy sedlák rozlomí skývu chleba při štědrovečení večeři a venku mrzne až praští. Kdo se zasní, ten žije mnohonásobně.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 26.5. 2010