Liberálnědemokratický náměstek britského premiéra Nick Clegg uvedl ve středu v nejistém vystoupení při interpelacích v parlamentě, kdy zastupoval konzervativního premiéra Davida Camerona, že útok proti Iráku r. 2003 byl protizákonný. Clegg byl posléze donucen vysvětlit, že je to pouze jeho osobní názor, poté, co čelný mezinárodní právník varoval, že takové prohlášení ministra britské vlády zvyšuje pravděpodobnost, že bude Británie pohnána v této věci před mezinárodní soud.

Co je na očích všem, o tom se nejmíň přemýšlí.

Tato analýza vychází z textu, publikovaného bývalým předsedou ČSSD Vladimírem Špidlou pod titulkem "Úcta k vlastním idejím je jednou z mocných zbraní ČSSD" pro konferenci Masarykovy demokratické akademie, rozebírající 30. června situaci levice po „vítězství“ Jiřího Paroubka jako téma "ČSSD po parlamentních volbách 2010". Špidlův text po jednotlivých odstavcích konfrontuji s poznatky získanými v Česku většinou v době, když se Špidla pohyboval v Bruselu coby eurokomisař. Na vysvětlenou: na konferenci jsem Špidlovi velmi ostře oponoval a toto je rozsáhlejší a koncepčnější rozpracování vzájemné polemiky. Můžeme hovořit o bezprecedentním selhání sociálně demokratické politiky. První díl textu „Co ČSSD zasila, to také sklidila“ jsem publikoval před deseti lety jako pokus o dílčí analýzu vývoje v ČSSD a příčin prohraných senátních a regionálních voleb 2000, obranu sociálně demokratických hodnot a polemiku s bezcharakterním korytářstvím nastupujícího Stanislava Grosse. Současný polemický text začnu stejně jako před deseti lety, neboť je stále platný a aktuální. Chyb, kterých se dopustila sociální demokracie tehdy, se dopouští i dnes.

Až katastrofální výsledky ČSSD v posledních volbách před několika týdny přiměly skoro celou politickou scénu přemýšlet. Co by znamenalo pro českou politiku NEMÍT sociální demokracii.

Všechno již bylo v posledních letech dopodrobna vypsáno miliónkrát, leč málo platno - žádný byrokrat nikdy nedokáže rozpoznat vlastní historickou přechodnost. Na rozdíl od Štěpána Kotrby se nemíním zeširoka rozepisovat ke každému jednotlivému bodu Špidlova projevu, jako by šlo o biblickou exegezi, ale budu maximálně stručný.

Článek Stanislava Křečka "Vláda bez naděje" jasně ukazuje, podle mého názoru, proč sociální demokracie podle současného průzkumu veřejného mínění ztrácí oproti TOP09, která by mohla být dnes vítězem voleb. ČSSD totiž pouze pasivně čeká na to, že pravicová vláda dožene lidi do chudoby, naštve je - a lidé začnou volit levici.

An English version of this article is in

Jan Stern je pravidelným přispěvatelem do Britských listů a jeho články se stabilně vyznačují vytříbeným jazykem, citacemi francouzských filosofů a nepříliš úzkostlivým vztahem k faktům, jak už to bývá u postmoderní školy obvyklé. Přidanou specialitou jeho článků je pak Freud. Sternova minulá zamyšlení jsem vždy považoval za kuriozity, jimž nerozumím, a jež nepotřebuji komentovat. Když se ale posledním příspěvkem vrhl do přízemní sféry politických analýz, zdá se mi, že aspoň částečně chápu některá jeho tvrzení. A stejně tak se mi zdá, že tato tvrzení jsou v konfliktu jak realitou i racionalitou, o které jejich autor tak často mluví. Možná stojí za to s nimi polemizovat.

Nejsem sice kdovíjak historicky erudován, ale vzpomínám si, že kolem roku 1500 u nás vládl král Vladislav, jemuž se také přezdívalo král "Bene". Netoužil si mezi tehdy velmi mocnou šlechtou vytvářet nepřátele a tak na většinu požadavků jejích představitelů reagoval smířlivým "bene, bene", dobře, dobře. Že by takové jednání nějak příliš pomohlo rozkvětu Koruny české, se myslím nedá říci. Šlechta si ovšem v Čechách dělala skutečně, co chtěla.

Obávám se, že i současný premiér Nečas má k podobnému stylu "vládnutí" slušně nakročeno. Když tak pozoruji, jak se rychle dokáže spokojit s každým "úletem" svých ministrů, nezbývá mi, než konstatovat, že alespoň prozatím se mi jeví pan Nečas jako zdaleka nejslabší ministerský předseda polistopadové éry v Česku.

Mezi námi lékaři, co jsme od ledna 2008 rozhodnutím Julínkova ministerstva nuceni vybírat poplatky v ordinacích, si dělám průběžně soukromou anketu, jak rozumí poplatkům v lékárně. Do čí kapsy se ty peníze kutálejí?

Asi se ptám špatných lidí: Slyšel jsem řadu názorů, ale nikde žádná jistota. Mezi lékaři trvá vesměs přesvědčení, že třicetikoruny končí jako bakšiš v sejfech chamtivých lékárníků.

V jednom blogu na Aktuálně.cz jsem narazil na odkaz jednoho z diskutujících, který mne zvedl ze židle. Prosím, nechápejte následující řádky jako závist, ale pouze konstatování (a také trochu zlosti) o nespravedlnosti v tomto státě. Má zloba jde na účet těch, kteří rozhodují o bytí a nebytí člověka, notabene těžce nemocného. Ale k věci.

Při nedávné návštěvě v jižních Čechách jsem se tak poptával, jak se vede tamějším lidem. Nevím, jak mladým, ale starším většinou hodně špatně. Důchody se jim příliš nezvyšují, zato činže. Důsledek je ten, že mnoha důchodcům zůstává měsíčně na potraviny jen několik stovek korun. Jsou paní, nad osmdesát, které si mohou dovolit kupovat jen brambory.

An English version of this article is in

Pane Čulíku,

Ve svém článku “Hladovějící osmdesátnice...” jste uvedl: “Britský tisk neustále poukazuje na to, že jak počet důchodců ve společnosti roste, důchodci budou obrovskou politickou a ekonomickou silou, s níž politikové budou muset počítat. Kdy si čeští důchodci začnou uvědomovat, že protože je jich hodně, a bude jich ještě víc, mají v české společnosti vliv a měli by se sjednotit a něco dělat ve svůj prospěch?”

Vladimír Kučera v MfD (21.7. „Antikomunismus přece není úchylka“) považuje komunismus za „maligní nádor“ a tomu odpovídá i jeho rozsáhlá apologie antikomunismu. Zarámovaná tvrzením, že nejde o obhajobu antikomunismu, ale práva na něj. Jenže, ať vysloví cokoli, nakonec stejně musí konstatovat, že protikomunistický názor je cosi „nepatřičného“. Připouští, že v „naší civilizaci lze být antifašistou, antinacistou, antikapitalistou, antikatolíkem, anticyklistou, veškerým anti-....ne však antikomunistou“. A zcela upřímně mu vadí, že „toto označení je často po lidech házeno jako nadávka“.

Ve srovnání s únorem 2010 přišel od začátku června, kdy zpoplatnil své internetové stránky, deník The Times o téměř 90 procent čtenářů.

To odpovídá očekáváním žurnalistického průmyslu, v němž je známo, že server, který své stránky zpoplatní, ztratí cca 90 procent svých čtenářů.

Podle zveřejněného účetnictví do června 2009 je dosahuje ztráta deníku Times a týdeníku Sunday Times 240 000 liber denně. Za poslední měsíc poklesl počet čtenářů tištěné verze deníku Times o 14 procent, na 503 642.

Podrobnosti v angličtině ZDE

Už toho bylo napsáno hodně o výsledcích studentských voleb, které skončily drtivým vítězstvím pravicových stran, přičemž nejvíce hlasů dostala TOP 09, strana s nejvýraznější pravicovou rétorikou. Též toho bylo hodně napsáno o nenávistném předvolebním klipu Přemluv bábu! Jak je možné, že česká mládež je tak ostře pravicově zaměřená?

Ve středu téměř s týdenním zpožděním vyšlo najevo vloupání do budovy generálního štábu. Zloději vnikli do zasedací místnosti objektu střeženého příslušníky pražské posádky a odnesli si pamětních mince z vlastnictví velitele generála Picka. K ničemu opravdu důležitému se údajně nedostali; ožehavá otázka však zní, zda se vůbec v budově něco opravdu důležitého nachází. AČR byla po léta bezkoncepčně redukována, vyřazená výzbroj vyprodávána za pár šupů ve výběrových řízeních soukromým firmám, jež ji obratem se zisky prodávaly do zahraničí; jednotky byly rušeny. Vzhledem k početním stavům, výzbroji, zásobám a aktuální míře přizpůsobení středoevropskému válčišti by při hypotetické obraně vlasti měla armáda životnost maximálně několik hodin. Nač zde vlastně máme generální štáb?

An English version of this article is in

Ulice plné vraků aut, vylidněné čtvrti, supermarkety obydlené krysami a hejny netopýrů, příprava jídla nad otevřeným ohněm. I takto dramaticky by mohl vypadat popis situace nejednoho evropského či amerického města několik let až desetiletí po ropném zlomu. Čím prudší bude pokles v dodávkách ropy, tím kritičtěji to zasáhne samo ocelové srdce industriální civilizace, poháněné energií fosilních paliv. Městská populace, odříznutá od skladů s potravinami, zemědělsky negramotná, pozná po dekádách blahobytu skutečnou cenu jídla a začne se vracet na venkov. Takový scénář budoucího vývoje si asi nikdo z nás nepřeje. Jak mu lze čelit?, ptá se Marek Kvapil.

Tisková zpráva Ligy lidských práv

Lidé s duševním postižením nesmí být bez individuálního posouzení zbaveni možnosti volit. Vyplývá to z nálezu Ústavního soudu, který přikazuje obecným soudům posuzovat v řízení o způsobilosti k právním úkonům schopnost volit. Člověk s duševním postižením, který je schopen volit, nesmí být zbaven způsobilosti k právním úkonům. Ústavní soud tak reagoval na stížnost Jiřího Soldána, kterého v roce 2006 zbavil způsobilosti k právním úkonům okresní soud.

Římská republika v podstatě stála před dvěma problémy.

Za prvé, růst římské moci a vznik říše způsobily stres stávajících struktur správy provincií; za druhé, z různých důvodů, o nichž ekonomičtí historici i nadále diskutují, rostly v Římě příjmové nerovnosti, a co hůře, postupně chudli a nakonec byli prakticky odstranění drobní zemědělci, kteří tradičně tvořili páteř římského občanstva i armády, napsal americký bezpečnostní analytik Bernard Finel.

V Karlových Varech jsem viděl relativně dobrý film Ireny Pavláskové Zemský ráj to na pohled, natočený podle románu Terezy Boučkové Indiánský běh. (Podrobnější recenze je v BL ZDE.)

Už jsem se v recenzi zmínil, že pamětníky film nepříjemně překvapí tím, že pražská tramvaj č. 9 ve filmu jezdí s hranatým vlečňákem, jaký měla třeba sedmnáctka, nebo třiadvacítka, ale nikdy tramvaj číslo 9, která vždycky jezdila s dvěma zaoblenými vlečňáky. Po vydání recenze mi došla ještě jedna drobnost, která mi vadila: na štítku tramvaje č. 9 je ve filmu uvedena konečná stanice linky: "Hrdlořezy, Spojovací". To ale přece není správně, podprahově mě napadlo. A samozřejmě, tehdy tak daleko devítka nejezdila. Na štítku tramvaje bylo napsáno "Žižkov, Vápenka". Vzpomněl jsem si.

Naše zásoby ropy jsou konečné a zralost alternativních energií pro trh může na sebe nechat čekat. Nebezpečí spočívá v tom, že ropu nahradí uhlí, napsal ekonom Jürgen Wiemann pro Die Zeit.

Únik ropy v Mexickém zálivu připomenul nepříjemnou pravdu: Světové zásoby ropy jsou konečné a jednoho dne dojdou. V Německu havárie BP nevedla k tomu, že by nějaký politik prolomil tabu ohledně ropného zlomu. Ropný zlom znamená překročení maximálního objemu světové produkce a fakt, že další těžba se stane ještě složitější, dražší a ještě větší zátěží pro životní prostředí. V případě havárie BP si němečtí politici zřejmě myslí, že když nejde o jejich ropu, věc se jich netýká. Avšak tato iluze by se již brzy mohla ukázat jako chybná.

Na brněnské ulici Hlinky se většinou celkem nic mimořádného neděje. Pondělní rumrajch, kdy u tamní pobočky ruské ambasády policie zkoumala podezřelý balík a nakonec v něm s úlevou nenašla žádný trinitrotoluen, rychle překryjí další zprávy. Nelze vyloučit, že k nastražení podivné „bomby“ se ještě přihlásí s nějakým hlubokým postmoderním poselstvím např. umělecká skupina Ztohoven (nález šmytce a hrnku uvnitř balíku by tomu napovídal), nejspíš jde ale jen o souhru náhod.

Facebook tento týden registruje svého pětisetmilióntého člena. Jde o milník, významný a současně i bezvýznamný: Ano, je to připomínka toho, jak velkým se tento sociálněmediální gigant stal, ale opravdu si to musíme připomínat? Že je Facebook součástí každodenního života mnoha Američanů je jasné. Ale jak tyto životy ovlivňuje je ještě třeba prozkoumat. Víme, že může být dobrý pro vaše zdraví, a že může učinit vše jednodušším, od networkingu až po sdílení fotografií. Ale je tu také potenciálně zlověstná strana, i když odhlédneme od nejasné otázky ochrany soukromí. Tady je deset způsobů, jak může Facebook udělat více škody než užitku, napsala pro Newsweek Kate Dailey.

V dubnu tohoto roku se evropským poslancům podařilo prosadit deklaraci, která Evropské komisi nařizuje, že má zveřejnit dosavadní výsledky vyjednávání dohody ACTA. Dohoda sice měla být namířena především proti kopírování zboží, ale spíše se z ní stává nástroj celosvětové cenzury internetu a informací.

Klíčovým poznatkem politologické vědy 20. století je, že existují v zásadě jen dva druhy volebního chování: třídní volba a konfesní volba. Neboli že lidé, navzdory různým racionalizacím, nakonec vždy volí podle svých zájmů třídních, anebo pod vnitřním diktátem náboženství. Tyto dvě skutečnosti jsou klíčem k evropské polaritě pravice/levice.

Fotbalové šílenství už v Brazílii skončilo a volební se ještě dostatečně neprojevilo, ale už potkáváme vlajkonoše a především vlajkonošky stranických praporů a setkáváme se pozvolna s dalšími symptomy nastávajícího klání.

...jestliže se zahraniční zpravodajství českých médií vyznačuje etnocentrismem, opomíjí celé kontinenty a naopak se zaměřuje na celebrity a spektakulární katastrofy, není to ideální stav. Jako možný korektiv zde nabízíme k úvaze za prvé možnost tlaku na mediální sektor a jeho regulaci. ... A nejen jako politologický problém pak působí fakt, že ještě více než česká média je v otázce lidských práv selektivní česká zahraniční politika.

Uvažování o zobrazování zahraničí v médiích a přeshraničním informačním toku není v našem kulturním okruhu žádnou novinkou a je dohledatelné v odbornější literatuře (viz např. pozornost věnovaná propagandě během světových válek) dávno předtím, než můžeme hovořit o ustavování mediálních a komunikačních studií jako samostatného vědeckého oboru. Je však zajímavé, že dvě studie právě zahraničního zpravodajství ze šedesátých let stály u zrodu dvou základních konceptů mediálních studií, konceptů tak klíčových, že jejich platnost a explanační potenciál už dávno přesáhly původní doménu zpravodajství zahraničního.

Poslanci Evropského parlamentu otevřeně protestují proti utajování obsahu jednání o mezinárodní smlouvě ACTA týkající se autorských práv a jejich vynucování. O záměru jednají již delší dobu vlády nejvyspělejších zemí světa, včetně zástupců Evropské komise. Vyjednávání je však přísně utajováno a o jeho průběhu nemá potřebné informace ani odborná veřejnost.

An English version of this article is in

upravená verze příspěvku, který autor přednesl na mezinárodní konferenci „Evropa po Lisabonské smlouvě“, kterou pořádala Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů v květnu 2010.

V dubnu letošního roku podepsali prezidenti Spojených států a Ruska odzbrojovací smlouvu, která vešla ve známost jako „Nový start“. Pojmenování symbolicky odráželo i záměr vtisknout vztahům dvou předních velmocí novou kvalitu a udělat symbolickou definitivní tečku za studenou válkou. Výhodou je, že americko-ruský reset lze chápat jako jedno z možných pokračování evidentně problematického vztahu států, které se v minulosti postavily do čela dvou znesvářených mocenských bloků. V tomto světle ale není příliš jasné, jak chápat analogickou problematiku prohloubení vztahů mezi Ruskem a Evropskou unií. Zásadní otázkou zůstává, zda vůbec existuje pole euro-ruských vztahů...

< Pozdní Mikuláš Medek

Navštívil jsem stejně jako Jan Čulík výstavu Roky ve dnech, České umění 1945-1957 v pražské Městské knihovně na Starém Městě, a přestože ani mě, kromě několika výjimek, mnoho nenadchla, cítím nutnost zareagovat na jeho článek, psaný spíše z pozice subjektivního dojmu, než ve snaze o profesionální vhled do problematiky českého výtvarného umění let 1945-1957. Je cenné že šéfredaktor Britských listů tuto expozici navštívil, avšak jeho text postrádá znalost řady důležitých informací.

V květnu a v červnu 2010 přispělo finančně na Britské listy 1011 osob celkovou částkou 554 202.78 Kč. Příjem z reklamy byl 5000 Kč. Na kontě Britských listů v Raiffeisenbance jsme měli 30.6. 2010 částku 399 728.06 Kč. Na internetovém účtu Paypal máme nyní 1990 euro. Jsme plni uznání vůči čtenářům Britských listů, že na nedávno zveřejněnou prosbu o finanční podporu reagovali během několika týdnů darováním celkové částky více než půl milionu korun. Mnohokrát děkujeme a prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno zaslat na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.