Emil Hakl o frustraci z politiky a o násilném vzdoru jako o "možném řešení"

4. 4. 2013 / Jan Čulík

čas čtení 10 minut

Považuju Emila Hakla za snad nejlepšího současného českého autora. Přiznávám se, že je to pohled subjektivní a že je zřejmě do určité míry ovlivněný mou novinářskou praxí. Hakl se mi líbí především tematicky. V době, kdy se většina pražských intelektuálů téměř programově vyhýbá skutečnosti a problémům dneška (nejvíc to poslední dobou platí o českých filmařích, kteří jako by prostě neuměli, nebo se snad báli přinést svědectví o současnosti), Hakl ve svých prózách o dnešku píše a umí to -- a dělá to stále profesionálněji a stále sofistikovaněji.

Základní přehled o díle Emila Hakla ve srovnání s dílem Michala Viewegha od Jana Čulíka naleznete ZDE

Haklovi zadělaly na dobrého spisovatele jeho kulturní a historický původ. Narodil se roku 1958, což znamenalo, že v roce pádu komunismu, r. 1989 mu bylo už jednatřicet let. Byl to tedy hotový, zralý člověk, který byl mentálně i kulturně produktem doby normalizace, vůči komunistickému režimu však byl v opozici. Byl součástí undergroundové kultury. Jak se ale andrášovský mladík začlení do nového režimu blyštivého, údajně dokonalého "kapitalismu bez přívlastků", údajně "nejlepšího možného světa", jaký v Česku kdy vznikl, a který přece může kritizovat jen zatvrzelý bolševik, všichni ostatní jsou štastni! Jak může kapitalismus nekriticky přijmout někdo, kdo byl od mládí v opozici vůči každému establishmentu?

Ještě ke kupónové privatizaci

4. 4. 2013 / Boris Cvek

čas čtení 1 minuta

Trochu mne překvapilo, jak vysokou čtenost měla moje citace z rozhovoru Jindřicha Šídla s Janem Stráským o kuponové privatizaci "Jak politici rozkradli český národní kapitál". V té souvislosti, která odkrývá fungování současné českého státu, bych rád odkázal ještě na úvahu z blogu Václava Žáka, která dělá přehledným vývojem české pseudodemokracie od kuponové privatizace přes Drobila po dnešek. Velice výmluvná se mi zdají zejména tato slova:

"Zkusme vyjít z daností: česká politika procházela po listopadu 1989 docela standardním vývojem: po převážně idealistických politicích let 1990-1992 nastoupila dravější garnitura. Petr Čermák, bývalý místopředseda ODS, seděl v ČNR vedle faráře Bárty (OH). "Vole," hučel mu do ucha, "tady se rozdávají majetky na 1000 let. Vás utlučem` prachama."

Tak si i stalo. Privatizace mohla těžko proběhnout bez korupce i při špičkovém managementu. Ovšem v českých poměrech se z toho stala vládní strategie, příhodně pojmenovaná jejím tvůrcem jako "strategie divokého Východu". Koncentrace kapitálu prý vždy probíhá jako loupež, tak proč jí klást překážky. Náměstek ministra financí, který měl dohlížet na kapitálový trh, říkal v soukromých konverzacích, že jeho úkolem je vytvořit nové Rotschildy. Tato legrace stále několik set miliard korun."

Velmi zajímavou úvahu na toto téma napsal také doktorand na katedře politologie Yale University v USA Petr Gočev.

O alternativách a "alternativách"

4. 4. 2013 / Karel Dolejší

čas čtení 9 minut

Václav Žák se ironicky zmiňuje o tom, že "Komentovat českou politiku se stává obtížným problémem i pro nadprůměrně nadaného jasnovidce". Je tomu tak ovšem zejména proto, že český veřejný diskurs se stále více mění v naprosto nepřehledný a iracionální maglajz, promíšeninu částečně pravdivých postřehů přehnaných průměrně asi tak o tři řády a absolutně nedomýšlených do důsledků, vypjatých štvanic na nepřátele, oblbování voličů pomocí strachu z vágně vylíčené katastrofy, národovecké symboliky či neurčitých příslibů lepšího příštího, plus řady dalších toxických ingrediencí politického dortu z dílny pejska a kočičky.

Prezident Zeman včera vyvěsil na Hradě vlajku Evropské unie a podepsal tzv. euroval. Na nedávném sjezdu ČSSD ten samý muž prohlásil, že se cítí být sociálním demokratem; včerejškem ovšem nade vší pochybnost dokázal, že jím není. Sociální demokraté v Evropě dnes přežívají ve Skandinávii a dosti nevlídně odsud komentují neoliberální kurs EU, který se ČSSD a Zemanovi tolik líbí. Francouz Hollande či Ital Bersani se naopak "zleva" výslovně přihlásili k evropské politice škrtů, která je se sociálnědemokratickou politikou neslučitelná. A německá sociální demokracie, kdysi "vedoucí síla" reformní levice na kontinentě, je sama autorkou sady neoliberálních reforem pracovního trhu, kterou dokonce i konzervativní vláda Merkelové musela částečně korigovat.

Je český euroskeptismus realistickou politikou?

4. 4. 2013 / Jan Čulík

čas čtení 3 minuty

Motto:

A zde jsme u druhého významného problému Česka, které se jinak logicky choulí do nadnárodní náruče: nepřítomnost českých levicových stran a osobností v kritice zásad a fungování evropského projektu. Ten propad do ticha je krachem levice jako humánní alternativy. A tak se kritiky ujímá někdo jiný. Dlouho kůlem v plotě nezůstane.

Martin Hekrdla, Týden ZDE

Fascinuje mě vlna iracionální euroskepse, která se zvedla, když Zeman podepsal zákon o eurovalu, který konec konců předtím schválily obě komory českého parlamentu. Jak si čeští euroskeptici představují, že Česká republika přežije mimo Evropskou unii? Jako jakýsi albánský skanzen postkomunistického podvádění uprostřed Evropy?

O České republice mimo území této země nikdo neví a nikdo se o ni nezajímá. Česká republika nedokáže ani to, v čem byli nesmírně dobří před sto lety Masaryk a Štefánik, tedy provádět "měkkou diplomacii", šířit do světa povědomí o své kultuře a vzdělanosti prostřednictvím vzdělávací a kulturní ofenzívy. Snad nejlépe na světě tohle umějí dělat Britové, kteří dobře vědí, že jejich význam jako politické a ekonomické velmoci už neexistuje, a jediné, čím se mohou na mezinárodní scéně zachránit, je právě ta měkká diplomacie. Právě proto Britové zvou do svých zemí desetitisíce mladých lidí na vysokoškolské studium. Vědí velmi dobře, že takoví lidé pak budou po zbytek života Británii fandit a prosazovat mezinárodně její zájmy. Proč si nikdo neuvědomuje význam této strategie v Česku?

Ale nejen, že český stát neumí se globálně prosazovat ani tímto nesmírně výhodným, kulturním a vzdělávacím způsobem, nemá však žádnou strategii ani politickou a ekonomickou. A čeští euroskeptici demonstrují na Hradě za samostatnost České republiky a srovnávají Evropskou unii s Hitlerem či Brežněvem! Zahráváte si, přátelé. Evropa a svět se v poslední době velmi rychle destabilizují. Česko potřebuje být součástí většího ekonomického a politického celku, jinak bude ztraceno. Případné snahy vyčlenit Česko z EU jsou nesmírně nebezpečné. Ano, v současnosti prosazuje v důsledku německé mentality protestantského "utahování opasků" kancléřka Merkelová v Evropské unii velmi kontroverzní politiku. Řešením ovšem samozřejmě není z Evropské unie odejít, ale spojit se strategicky se státy a vládami s obdobnými zájmy a prosazovat politikou jinou, stejně jako demokratizaci rozhodování v Evropské unii. EU dává prostor pro uplatňování českých národních zájmů, vyžaduje to ovšem iniciativu, strategické myšlení a inteligenci. Tu bohužel čeští politikové neprojevují - a jsou natolik zahleděni do sebe, že vůbec nevnímají, jak slabá je pozice České republiky v zahraničí a co by bylo zapotřebí dělat, aby se to napravilo. Je to vážný problém.

Podivuhodné manýry ve stavebním řízení

3. 4. 2013 / Aleš Uhlíř

čas čtení 4 minuty

Když mi kolega, s nímž jsem se v pondělí náhodně setkal, řekl, že v blízkosti našeho bydliště se ve svahu za borovicovým hájkem bude stavět bytový dům a zítra (tj. v úterý 2. dubna) je v této věci veřejné ústní jednání na městském magistrátu, byl jsem překvapen. Vzhledem k datu by to mohl být aprílový žert.

Monitor Jana Paula:

Slovenský malíř Marek Ormandík v Galerii kritiků Praha

3. 4. 2013 / Jan Paul

čas čtení 3 minuty

Vždy jsem věřil, že umění může cosi smysluplného sdělovat, něco, čím může překračovat svoji estetickou formu, kterou nelze nikdy od výtvarného díla oddělit. Svoji estetiku měla moderna i postmoderna, a to velmi výraznou, a má ji i soudobé tzv. vizuální (konceptuální) umění, které v sobě zahrnuje všechny myslitelné i nemyslitelné výrazové prostředky, v nichž se může prolínat mnoho oborů. Byl jsem proto milé překvapen, když jsem po dlouhé době opět spatřil malované obrazy, které mají jistou vypovídací hodnotu.

Jejich autorem je slovenský výtvarník Marek Ormandík ( 1968 ), který v Galerii kritiků v paláci Adria v Praze 1 vystavuje ve spolupráci se Slovenským institutem soubor obrazů s názvem Purgatorio (Očistec), jenž je inspirovaný druhým dílem Danteho Božské komedie. Výstavu kurátorsky připravil a uvedl Jiří Olič. Vesměs velkoformátové malby malované rozmáchnutými a uvolněnými tahy sice svojí estetikou mnohde připomínají Francise Bacona, nicméně osobitý výtvarný rukopis Marka Ormandíka je v nich zcela charakteristický.

Ze života Poezie - z poezie Života

4. 4. 2013 / Miroslav Vejlupek

čas čtení 8 minut

Dostrkán echolaliemi k rozhodnutí obeznámit se a případně i přidat něco řádků o almanachu Schodiště příběhů (Praha: Milan Hodek, 2013), na cesty ve špíně vlaků a čekáren (netuše, že uzamčených) jsem si přibalil objemnější, na první pohled vcelku nenápadný sešit se špinavě modro-šedo-černou obálkou. A jel jsem a četl jsem.

Respektive -- měl jsem vůli číst. Ovšem stačilo snad patnáct, snad dvacet minut a mé počínání mi připadlo být -- to vzhledem ke kvalitě obsahu - neadekvátním: jakoby neuctivé, jakoby amorální, barbarské ba. Ten sešit volal po čistém ubrusu. Po bílé košili. Ten sešit je pln moudrého. Co víc -- je v něm život, vskutku život, a řeknu bez zaváhání -- samo o sobě je Životem to skromně se nazývající Schodiště příběhů.

Mezinárodní den Romů v Brně

4. 4. 2013

čas čtení 4 minuty

Tisková zpráva IQ Roma Servisu

V pondělí 8. dubna 2013 se uskuteční oslavy Mezinárodního dne Romů na náměstí Svobody v Brně. Od 11 hodin budou stánky s workshopy s nahlédnutím do historie Romů, aktuálními tématy, ochutnávkou romských specialit a dokonce si budou moci návštěvníci akce nechat věštit budoucnost. Pódiový program začíná v 15 hodin a mimo jiné vystoupí světoznámá skupina Kale a slovenská hvězda Igor Kmeťo.

Setkávání s Čestmírem Císařem -- vzpomínka (Císař v ilegalitě)

3. 4. 2013 / Oldřich Průša

čas čtení 7 minut

Můj tatínek byl odborně (právník) i politicky celý krátký život velmi aktivním levicovým intelektuálem. Podle vzpomínek vrstevníků to byl slušný a empatický člověk. Já si jej pamatuji jako hodného a starostlivého, trpícího nedostatkem času a v posledních dvou letech nemocí srdce. Zemřel na přepracování a problémy se srdcem ve 42 letech v létě roku 1969; bráškovi bylo 11 a mně 16 let.

On i jemu podobní prožívali šedesátá léta nejdříve s velkými nadějemi a později obavami. Řečeno stručně - naděje se dlouho plnily, obavy se rychle naplnily.

Smolný sloup

3. 4. 2013 / Lenka Procházková

čas čtení 14 minut

Říká se, že šťastný je národ, který má nudné dějiny. V Čechách si na život bez vzruchů vsadit nemůžeme -- a což teprve naši předkové! I v obdobích zdánlivě monotónních, která vždy nastolila vítězná moc a její pořádkové čety, doutnaly pod povrchem apatie živé myšlenky a bylo jen otázkou času, kdy vyvřou nad terén násilně zválcovaný do jediné pravdy. Opakuje se to znovu a znovu a už to působí jako úděl. Není i naše dnešní snaha hledat pod nánosem lží ukryté odkazy a znovu obhajovat čest předků, marná? Kdo to potřebuje, když oni jsou mrtví? Jsou mrtví. Mnozí nemají ani hrob. Přesto nám stojí za zády jako zeď.

Individuální a kolektivní paměť ve dvou středoevropských románech

3. 4. 2013 / Josef Švéda

čas čtení 38 minut

Existuje něco jako střední Evropa? Tento pojem je samozřejmě konstrukt. Je stejným výmyslem jako Západ, východní Evropa a vlastně i jako Evropa samotná. Kde končí Západ a začíná Východ? Stejně tak se můžeme ptát, kde jsou hranice Evropy. Každý pojem konstruuje jistou hranici, která je však dynamická. V tomto eseji budu zkoumat paměť ve dvou středoevropských románech. Srovnávat maďarská a česká literární díla není úplně běžné, proto na počátku věnuji pozornost středoevropské problematice.

Za deviantními postoji Pchjongjangu stojí racionální okolnosti

3. 4. 2013 / Daniel Veselý

čas čtení 11 minut

Současné napětí na Korejském poloostrově je veřejnosti opět předkládáno jako důkaz o agresivitě severokorejského režimu; jako by stála v nahé prázdnotě, aniž by v potaz byly brány širší souvislosti. Nikdo samozřejmě represivní režim v Pchjongjangu nemíní podporovat v jeho válečnické rétorice, nicméně není prozíravé ignorovat zásadní důvody, jež ho k tomuto deviantnímu chování vedly v minulosti i dnes.

POZNÁMKA NA OKRAJ:

O jednostrannosti odborníků, neboli Co s voliči v demokracii?

3. 4. 2013 / Uwe Ladwig

čas čtení 4 minuty

Když jsem si včera prečetl článek Ilony Švihlíkové s titulem Evropské Německo? -- Spíš Německá Evropa, vzpomněl jsem si na nějaký článek nebo knihu jakéhosi německého ekonoma s prohlášením, ze by se měli lidé v nemocnicích léčit časově podle toho, kdo by byl po léčbě nejproduktivnější. Jako ekonom tenhle jménem ne už neznámý pán měl ovšem pravdu, ale stejně se jako vědec ztrapnil, protože život není přece tak jednostranný, jak si nekteří vědci myslí...

Jak v parlamentu skoncovat s korupcí, přeběhlismem a lobbismem ?

3. 4. 2013

čas čtení 3 minuty

Jedním z mnoha důvodů proč přichází demokratická revoluce, která započne celonárodním shromážděním dne 7.4.2013 v Praze na Václavském náměstí v 13:00 h, je právě trestná činnost a nemorální chování našich zákonodárců. Tito občané by měli být etalonem, lidově řečeno vzorem ctností a morálky, leč tomu tak není, ba naopak. Zrovna při psaní tohoto článku koukám na televizní noviny kde se řeší nástup exsenátora Nováka do vězení a nějaké záležitosti, které nestíhám sledovat, kolem poslance Ratha, tohoto času ve vazbě, píše Tomáš Frček.

Kauza Novák a majetková přiznání

3. 4. 2013 / Boris Cvek

čas čtení 1 minuta

Nedávno se v Otázkách V. Moravce šéf protikorupční policie Martinec zmínil o tom, že policie by potřebovala institut majetkových přiznání, aby mohla zabavovat majetek zločincům. Cituji:

"Pokud ale ani dotyčná osoba neprokáže, jakým způsobem jej získala, aby bylo možno jej buď dodanit, nebo odčerpat právě v mimotrestním řízení. Jde o takzvané UFO zisky."

Proč se slušná většina nechává terorizovat brutální, antisociální menšinou?

2. 4. 2013

čas čtení 4 minuty

V den, kdy britská konzervativci vedená vláda zavedla podstatné škrty sociální sítě, se zamýšlí v deníku Guardian George Monbiot, proč si to lidé nechávají líbit.

Většina lidí žijících na světě je slušná, poctivá a hodná. Většina těch lidí, kteří nám vládnou jsou drsné svině. To je závěr, k němuž jsem došel po mnoha letech své novinářské práce, píše George Monbiot. Tato vláda, jejíž nekompetentní řízení ekonomiky zahnalo mnoho lidí do náruče státu, viní nemocné, nezaměstnané, špatně placené občany za krizi, kterou vyvolala zdivočelá elita - a trestá je. Většina lidí, která byla od nynějška postižena zavedenou daní na ložnice, jsou invalidi. Tisíce lidí bude vyhnáno ze svých domovů a mnoho dalších bude dohnáno do bídy. Zároveň koncem tohoto týdne budou sníženy daně pro občany, kteří vydělávají více než 150 000 liber ročně (375 000 Kč měsíčně).

Je Německo na Evropu příliš mocné?

1. 4. 2013

čas čtení 9 minut

Nedávná analýza časopisu Monocle zjistila, že Británie je globálně na špičce v prosazování své tzv. "měkké moci", své schopnosti vytvářet si přátele ve světě a ovlivňovat lidi nikoliv vojenskou mocí, ale kulturou, vzděláním, jazykem a hodnotami. "Krátce řečeno, jsou to věci, kvůli nimž nás mají lidé rádi, nikoliv věci, kvůli nimž by se nás báli," vysvětuje John Worne, šéf pro strategii v kulturní organizaci British Council.

Před dvaceti let německá ekonomika stagnovala. Dnes, zatímco se krize v eurozóně prohlubuje, německý obr udržuje Evropu při životě. Avšak německý sociolog Ulrich Beck je přesvědčen, že se Německo stalo politickým monstrem. Hovořil s ním v deníku Guardian Stuart Jeffries.

Ulrich Beck argumentuje ve své nové knize, že v důsledku katastrofy v eurozóně vzniklo politické monstrum: Německá Evropa. Se vstupem Chorvatska do Evropské unie, k němuž dojde 1. července 2013, bude mít Evropská unie 500 milionů obyvatel. Bude to tak největší trh a největší obchodní blok na světě.

"Nová německá moc v Evropě není založena jako v minulosti na síle," píše Beck. "Německo nepotřebuje zbraně k tomu, aby svou vůli dokázalo vnutit jiným státům. Nemá potřebu dělat invaze, přesto je Německo všude v Evropě všudypřítomné."

Evropské Německo? -- Spíš Německá Evropa

2. 4. 2013 / Ilona Švihlíková

čas čtení 19 minut

Role Německa byla pro evropský integrační projekt vždy klíčová. Cílem mělo být evropské Německo -- pevně vsazené do evropských demokratických struktur. Krize v Eurozóně ale ukazuje opak: Evropa se spíše stává německou. Kritici podoby hospodářské a měnové unie se obávají, že se Němcům povede to, po čem toužili celá staletí -- ovládnout Evropu. Nikoliv ovšem vojensky, ale ekonomicky (což je pravděpodobně ještě efektivnější cesta). Ideál pro současné německé představitele: Eurozóna skládající se z mnoha "malých" Němecek. Vize nejen děsivá, ale hlavně nefunkční.

Táňa Fischerová a Ilona Švihlíková budou debatovat s občany v Chrudimi

2. 4. 2013

čas čtení < 1 minuta

Ve čtvrtek 4. dubna vystoupí na besedě nazvané Naše cesta z krize, herečka a politička Táňa Fischerová a ekonomka a občanská aktivistka Ilona Švihlíková.

Spolu s účastníky budou hledat alternativy k současnému ekonomickému a společenskému vývoji. Akci pořádá ProAlt, iniciativa pro kritiku reforem a hledání alternativ.

Bude se konat v přednáškové síni Vodních zdrojů a začíná v 16 hodin. Vstupné je dobrovolné. Místa si lze do 3. 4. rezervovat na e-mailové adrese archapro@email.cz, píše Milan Daniel.

Dokud se hraje a tančí, aneb Situace není kritická

2. 4. 2013 / Marek Řezanka

čas čtení 5 minut

Pro vyspělý demokratický stát by podle mého mělo být samozřejmostí, že má vytvořenou kvalitní sociální síť, která zabrání, aby ohrožené skupiny obyvatelstva klesly na samé dno: Tedy děti z nefunkčních rodin či z rodin bez zajištěných podmínek k jejich výchově, lidi handicapovaní a dlouhodobě nemocní, senioři, dlouhodobě nezaměstnaní.

Pokud stát ovšem dělá vše pro to, aby žádná podobná síť neexistovala a zaštiťuje se ničím nepodloženým náboženstvím, že je to nutné a správné, je patrně něco shnilého -- tentokrát ve státě českém.

Jestli je Česká republika něčím v sociální oblasti výjimečná, potom sítí Klokánků, které dětem z nefunkčních rodin (které často trpí mnoha problémy) snaží vytvořit takové zázemí, aby případně našly pěstounskou rodinu či se mohly vrátit zpět do své rodiny, zlepší-li se její situace.

Abcházská pravoslavná církev patří pod Gruzii, prohlásil představitel pro vnější vztahy ruské pravoslavné církve

2. 4. 2013 / Jimi Dabrundašvili

čas čtení 3 minuty

Podle serveru Democratic and freedom watch, představitel ruské pravoslavné církve Hilarion Volokamskij a jeho náměstek arcikněz Nikolaj Balašov , se ve městě Soči sešli s prezidentem separatistického regionu Gruzie, Abcházie Jižní Osetie. Toto je velice důležitá zpráva po rusko-gruzínské válce z roku 2008. Nese výrazný náznak zmírnění napětí mezi Ruskem a Gruzií.

Když děti poučují o minulosti rodiče

2. 4. 2013 / Radovan Baroš

čas čtení 30 minut

Proč máme potřebu se ještě i dvě desetiletí po pádu komunismu nostalgicky ohlížet za přízraky totalitní minulosti? Co tak nepostradatelného se nám nedostává v naší svobodné demokratické přítomnosti, že jsme bezděčně nuceni pídit se po tom v panoptiku kulturních artefaktů reálně socialistického všedního dne, od veskrze nevinných předmětů každodenní potřeby přes více či méně ideologicky podbarvené šlágry tehdejší populární hudby až po otevřeně propagandistické televizní seriály? Proč máme ještě i dnes, po té co se někdejší hrůzu nahánějící totalitární příšera proměnila v rozverný smích vzbuzujícího strašáka za vitrínou pomyslného -- i mnohého reálně existujícího -- muzea velkých kolektivistických utopií minulých epoch, tak neodbytnou potřebu vymítat strašidlo komunismu? A proč dnes přední voj fanatických vymítačů tohoto do politického očistce zapuzeného ďábla tvoří příslušníci generace, která realitu totalitního režimu na vlastní kůži vůbec nepoznala nebo byla v inkriminované době ještě v plenkách? Nad těmito i mnoha dalšími palčivými otázkami současné reflexe naší nedávné minulosti se ve své knize Konec komunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti zamýšlí chorvatský filosof Boris Buden. Následující text je úryvkem z původního českého doslovu k jeho knize.

Obhajoba žánru filosofické reflexe

2. 4. 2013 / Josef Šmajs

čas čtení 8 minut

Časopis Podnikatel v č. 1/2013 uveřejnil úvodníkový rozhovor se mnou, nazvaný "Jak dlouho ještě?" Protože jde o časopis, který se na stáncích neprodává, a téma rozhovoru by mohlo zajímat širší veřejnost, byl text se svolením vydavatele nabídnut k šíření v dalších médiích.

Rozhovor obratem přetisklo slovenské Slovo, ale další noviny zatím nereagují. Britské listy, které mi na rozdíl od českých novin bez průtahů otiskují i dlouhé odborné texty, tento rozhovor nečekaně odmítly. (Protože jsou otázky v rozhovoru podle našeho názoru koncipovány obdivně a nikoliv kriticky, takže osoba, uskutečňující rozhovor, není interviewovanému rovnocenným kritickým partnerem a rozhovor se propadá na úroveň PR. Nejde tedy o názory pana Šmajse, ale o nepříliš profesionální způsob, jak jsou prezentovány, pozn. red.)

V tomto ohledu jakoby nechtěně následují Filosofický časopis, který v roce 2005 odmítl uveřejnit můj apelativní text "Nájemní smlouva se Zemí", přijatý Valnou hromadou Obce spisovatelů a publikovaný v Literárních novinách, ale zahájil k textu diskusi, která pak trvala asi dva roky. Musím ovšem doplnit, že Britské listy "Nájemní smlouvu" pohotově otiskly a že si tohoto nezávislého deníku i jeho vzdělaných redaktorů vysoce cením. Kritické výhrady na adresu žurnalistů se tedy týkají jen hlavních českých deníků, časopisu Respekt a bohužel i našich časopisů ekologických.

Lidé a nadlidé

2. 4. 2013 / Jan Sláma

čas čtení 2 minuty

Nedávno nám v televizi ukázali jak se někteří pracující v pracovní době věnují svým soukromým zájmům. A prý zaměstnavatel, který takto lapí svého zaměstnance ho může namístě propustit. Podobná akce kdysi probíhala ještě za hlubokého socialismu, a to dokonce VB, tedy Veřejná bezpečnost zastavovala automobilisty, nejraději v pátek a pátrala kam, že to jedou a zdali nemají být v práci.

Vzpomněl jsem si na to, když jsem celý den poctivě proseděl u televize a sledoval jednání ze sněmovny, kde se opozice pokoušela odstranit naši milou vládu. My občané, kteří zaměstnáváme a dobře platíme své poslance, bychom měli z jejich pracovního nasazení vyvodit okamžitě důsledky. To je, dát jim padáka a nikoli zlatého.

Prekariát

1. 4. 2013 / Zdeněk Rous

čas čtení 12 minut

Zpracováno na základě knihy G. Standinga Prekariát -- nová nebezpečná třída (Precariat: The New Dangerous Class. 2011. Bloomsbury Academic.)

"Novou sociální otázkou je zevšeobecnění prekérní námezdní práce a jeho dopad na teritoria a životní strategie městského proletariátu."

Loic Wacquant, Urban Outcasts

Do české veřejné diskuse se prosazují nové kategorie. Morálně zabarvenému slovu "underclass" podobné a rasovými konotacemi obohacené sousloví "sociálně nepřizpůsobiví" již naplno zakotvilo v debatách o společnosti. Nahrazuje podobně problematický termín sociálně vyloučení. Snad proto, že ono "sociální vyloučení" by mohlo naznačovat, že vina není nutně na straně samotných "vyloučených". Svého momentu na výsluní se však snad dočká i termín prekariát, který poprvé použil francouzský sociolog Pierre Bourdieu. Tento termín by mohl být účinným nástrojem nejen společenské analýzy, ale i politického boje.

Kunderovo bilancování románu

1. 4. 2013 / Boris Cvek

čas čtení 47 minut

Když čtu článek pana Daniše o Milanu Kunderovi, ve kterém zmiňuje jeho esej "Zneuznávané dědictví Cervantesovo", vzpomněl jsem si, že jsem v roce 2004 napsal pro literární časopis Téma, který jsem tehdy vydával, polemickou úvahu "Milan Kundera a jeho bilancování románu" (vyšlo ve 4. čísle zmíněného času). Neříkám, že bych dnes plně souhlasil se vším, co jsem tehdy napsal, ale ať si čtenář udělá názor sám. Následuje můj původní text:

Neznesitelný priemysel myslenia a románov

1. 4. 2013 / Igor Daniš

čas čtení 26 minut

Rovnakosť a totálne informovanie

Rok pred rokom 1984 od 1.apríla 84-ročný Milan Kundera napísal: "Ale naneštěstí i román je zpracován: termity redukce, která neredukuje jen smysl světa, ale též smysl děl. Román (jako ostatně celá kultura) se ocitá čím dál víc v rukou médií; a média, tito agenti planetárního sjednocení, amplifikují, i regulují proces redukce; distribuují do celého světa stejné simplifikace, stejná klišé, ta, která jsou s to být přijata největším množstvím, všemi, celým lidstvem. A záleží málo na tom, že se v rozličných mediálních orgánech projevují rozličné politické zájmy. Za tímto rozdílem povrchu vládne společný duch. Stačí zalistovat politickými týdeníky americkými či evropskými, levicovými i pravicovými, od Time ke Spieglu: všichni mají stejné vidění života odrážející se ve stejném pořadí, v jakém je složen jejich obsah, ve stejných rubrikách, ve stejných žurnalistických formách, ve stejném slovníku, ve stejném stylu, ve stejném uměleckém vkusu a stejné hierarchii toho, co považují za důležité a co považují za bezvýznamné. Obecný duch masových médií skrytý za jejich politickou rozličností, to je duch naší doby. Ten duch mi připadá protikladný duchu románu." (Časť "Zneuznávané dědictví Cervantosovo" v knihe "Umění románu").

Pokojne môžeme konštatovať, že žijeme v rovnakom svete. Navyše od roku 1984 sa svet globalizoval a nielen hierarchia hodnôt, obsah masmédií sú rovnaké, ale všetci, ľudia sami od seba, chcú byť rovnakí, viesť sa na tzv. víťaznej vlne, hľadať čo najširší menovateľ, nevybočiť z radu, vyhnúť sa kritike, že nemašírujú v rade, čo môže zapríčiniť negatívnu odozvu čitateľov a sponzorov a následný pád do hlbín stratovosti. Hovoriť a písať rovnako sa stalo nevyhnutnou požiadavkou doby, bez nej sa vyraďujete z hry, zo spoločnosti, dostávate mimo hru, do priestoru zabudnutia. A nemyslím teraz len na žurnalistiku a politiku, ale na celé pole umenia a kultúry. Ale ktovie, možno to vždy, počas dejín bolo rovnaké.

1. dubna je Milanu Kunderovi 84 let, pozn. red.

Papež odsoudil ve velikonočním projevu "chamtivost, která hledá snadné zisky"

31. 3. 2013

čas čtení 2 minuty

Papež František učinil ve svém velikonočním projevu rovnítko mezi nesoucitným kapitalismem a válečnými konflikty. Odsoudil "chamtivost, které hledá snadné zisky".

Od svého zvolení papežem 13. března František opakovaně zdůrazňuje svou starost o chudé lidi a o osoby na okraji společnosti. I ve svém projevu na velikonoční neděli hovořil na toto téma, které se zjevně stává hlavním tématem jeho papežského období. Zdůraznil, že si přeje, aby jeho velikonoční zvěst naděje a vzkříšení "šla do všech domů a do všech rodin, zejména tam, kde je utrpení největší, v nemocnicích a ve věznicích".

Církve v Británii veřejně odsoudily vládní mýty o chudých

31. 3. 2013

čas čtení 1 minuta

Koalice církví v Británii v neděli obvinila britskou vládu, že ve snaze ospravedlnit nebezpečné škrty v sociální infrastruktuře šíří mýty o chudobě.

Ve společné zprávě zdůraznil Baptistický svaz Velké Británie, Metodistická církev, Sjednocená reformovaná církev a Skotská církev, že je "systematické zkreslování obrazy nejchudších občanů ve společnosti" velkou nespravedlností, proti níž církve musejí bojovat.

Tři krátká zastavení v českých luzích a hájích

31. 3. 2013 / Marek Řezanka

čas čtení 6 minut

Kdy se premiérovi (ne)hodí Dienstbier

V telenovele o domácí politické scéně, jež by mohla nést název "Setrváme", máme za sebou opět několik výživných dílů. Jednak pokračovala fraška v procesu s Bártou a Škárkou, kdy nakonec oba byli uznáni nevinnými. Co ovšem stál celý proces hysterie, osočování, vulgarit, degradace politické kultury? Byla to snad jenom jedna z dýmovnic, která měla ve své době zastřít důležitější a závažnější problémy v domácích luzích a hájích?

Němečtí cykloturisté míjejí ČR

29. 3. 2013 / František Řezáč

čas čtení 1 minuta

Jak vyplývá z analýzy Německého všeobecného klubu cyklistů ADFC, je podíl České republiky na cestách německých cyklistů do ciziny zanedbatelný. Přestože se cestování na kole stává v západní Evropě i v Německu významným hospodářským faktorem a Německo má s ČR nejdelší hranici, přesto, že je ČR pro Německo v jiných oborech významným partnerem, způsobuje zaostávání cyklistické infrastruktury v naší zemi, že se jí cykloturisté, nejen němečtí, vyhýbají. Názorně to ukazuje přiložený graf ze zveřejněné analýzy ADFC za rok 2012. Na možnost tohoto zaostávání jsem upozornil přede dvěma lety. Nyní se tedy stalo skutečností. Není třeba ani vyvěšovat na hraničních přechodech cedulku: Cyklisté nevítáni - Radfahrer unerwünscht. Němečtí cykloturisté a nejen oni to vědí a ČR se vyhýbají. V oblíbenosti je u nich první Rakousko, dále Nizozemí, Jižní Tyroly, Švýcarsko, Francie, Malorka, Dánsko, Toskánsko, Itálie jako celek a Alsasko. Zaostávání v cykloturistice se přirozeně odráží i v podílu cyklistické dopravy na jejím celkovém objemu v té které zemi. Zatímco v Evropě se již pohybuje nad 10 procenty se všemi příznivými vlivy na zdraví obyvatel, čistotu ovzduší a přívětivost života ve městech, u nás se jízda na kole stále považuje za zábavu nebo nouzi pro socky. Z českého prostředí je tak eliminován jeden ze zdrojů zdravého hospodářského růstu.

PŘISPĚJTE FINANČNĚ NA PROVOZ BRITSKÝCH LISTŮ

Hospodaření OSBL za únor 2013

19. 3. 2013

čas čtení 2 minuty

V únoru 2013 přispělo finančně na Britské listy 217 osob bankovním příkazem celkovou částkou 61 486.45 Kč, dobrovolným předplatným prostřednictvím mobilu v říjnu 2012 částkou 4206.67 Kč. Příjem z reklamy byl 5000 Kč.

4 čtenáři Britských listů přispělo v únoru 2013 na projekt ke zcivilizování exekutorské praxe částkou 900 Kč. Konečná částka k dispozici Britským listům k 28. 2. 2013 byla 238 003.10 Kč, z toho na exekutorský projekt 166 375.59 Kč a na na provoz Britských listů 71 627.51 Kč.

Prosíme: v příspěvcích nepřestávejte, musíme hradit průběžné náklady, i když se je snažíme udržovat na minimu.

Příspěvky na provoz Britských listů je možno nově zaslat i z mobilního telefonu nebo na účet v pražské Raiffeisenbance, číslo účtu: 1001113917, kód banky 5500. Adresa banky je 120 00 Karlovo nám. 10, Praha 2. Čtenáři mohou přispět na provoz Britských listů úvěrovou kartou na adrese www.paypal.com po jednoduché registraci odesláním částky na adresu redakce@blisty.cz. Prosíme, neposílejte příspěvky ze zahraničí na konto v pražské Raiffeisenbance, ale pošlete ho na paypal. Při poukazu příspěvku do Raiffeisenbanky ze zahraničí totiž zaplatíte za transakci bankovní poplatky ve výši více než 500 Kč. Děkujeme.

Jako v České republice oficiálně registrované občanské sdružení poskytujeme potvrzení o přijetí příspěvku pro daňové účely osobám, které v ČR platí daně.

37599