Emil Hakl o frustraci z politiky a o násilném vzdoru jako o "možném řešení"
4. 4. 2013 / Jan Čulík
Považuju Emila Hakla za snad nejlepšího současného českého autora. Přiznávám se, že je to pohled subjektivní a že je zřejmě do určité míry ovlivněný mou novinářskou praxí. Hakl se mi líbí především tematicky. V době, kdy se většina pražských intelektuálů téměř programově vyhýbá skutečnosti a problémům dneška (nejvíc to poslední dobou platí o českých filmařích, kteří jako by prostě neuměli, nebo se snad báli přinést svědectví o současnosti), Hakl ve svých prózách o dnešku píše a umí to -- a dělá to stále profesionálněji a stále sofistikovaněji.
Základní přehled o díle Emila Hakla ve srovnání s dílem Michala Viewegha od Jana Čulíka naleznete ZDE
Haklovi zadělaly na dobrého spisovatele jeho kulturní a historický původ. Narodil se roku 1958, což znamenalo, že v roce pádu komunismu, r. 1989 mu bylo už jednatřicet let. Byl to tedy hotový, zralý člověk, který byl mentálně i kulturně produktem doby normalizace, vůči komunistickému režimu však byl v opozici. Byl součástí undergroundové kultury. Jak se ale andrášovský mladík začlení do nového režimu blyštivého, údajně dokonalého "kapitalismu bez přívlastků", údajně "nejlepšího možného světa", jaký v Česku kdy vznikl, a který přece může kritizovat jen zatvrzelý bolševik, všichni ostatní jsou štastni! Jak může kapitalismus nekriticky přijmout někdo, kdo byl od mládí v opozici vůči každému establishmentu?