K bodu 1. Odsun se nezakládal právně jen na Postupimské dohodě, ale na dalších dohodách a příslibech ze stran Spojenců, které jdou zpět do roků 1942, 1943, 1944 a prvních měsíců roku 1945. Postupimská dohoda jen dále potvrdila tyto dřívější dohody a přísliby. Postupimská dohoda nespecifikovala, že odsuny jsou platné jen od 2.srpna 1945. Nedá se také říci, že Postupimská dohoda jen potvrdila fait accompli, když pravděpodobně více než 90% odsunů bývalých československých občanů bylo až po tomto datu.

K bodu 2. Nikde v článku jsem neomlouval násilí na civilním obyvatelstvu jako provedení vůle vítězných mocností. Naopak, požadoval jsem vyšetření a potrestání těchto zločinů.

K bodu 3. Ze smyslu článku je patrné, jak bych si představoval zrušení zákona o amnestii (č.115/1946 Sb.) Samozřejmě zrušením míním prohlášení za neplatný od samého počátku. Ovšem jen těch článků tohoto zákona, které amnestovaly skutečné zločiny. Bylo by absurdní například trestně stíhat někoho za odbojovou činnost před koncem války. Považuji zrušení za užitečné. Námitky typu: Je to tak dávno, že není dostatek evidence ani pro obžalobu ani pro obhajobu, je třeba odmítnout. I kdyby zrušení zákona přineslo spravedlnost jen třeba v jednom procentu případů, bylo by to stále o stovky případů více, než kdyby se nedělalo nic. Nehledě na principielní přínos vymýcení takovýchto ostudných součástí českého zákonodárství.

K bodu 4. Je naivní se domnívat, že zákon o amnestii nějak chrání Českou republiku před právním postihem. Chránily norimberské zákony Německo? České republice může taková ochrana lidí podezřelých ze zločinu jen přitížit.

Československo nikdy nemělo oficiální politiku vraždit civilní obyvatelstvo německé menšiny. K vraždění docházelo v situaci, kdy neněmecké obyvatelstvo prošlo několika lety obrovského násilí a strádání, v situaci, kdy téměř celé Sudety byly mimo kontrolu české armády a české policie a tedy násilnostem na tomto území nemohly tyto složky československé státní moci zabránit. Bylo to v době, kdy docházelo přes území Československa k obrovským přesunům německého lidu prchajícího před Rudou armádou z východního Pruska, Slezska a jiných oblastí, kdy se v pohraničních oblastech a jinde potulovaly ozbrojené tlupy německé, ruské, ukrajinské a jiné, a kdy byla část území spravována okupujícími spřátelenými armádami a ne československou vládou.

Tuto situaci československá vláda nemohla zvládnout, ani kdyby chtěla, a proto může být viněna jen v těch případech, kdy došlo k násilí přímo na její popud.

Značnou část odpovědnosti za vznik takové situace nese Německo samo; bez původní agrese by k těmto zločinům nikdy nedošlo.

Poválečné zločiny na německém obyvatelstvu je tak nutno vnímat jako individuální činy jednotlivců a skupin, a ne jako něco, za co by měla být odpovědna ta část obyvatelstva, která se na nich nepodílela. A která se jich štítila.

Původním záměrem článku bylo naznačit, jak by mohlo dojít k větší vstřícnosti mezi sudetskými a jinými Němci a Rakušany, a Čechy, Slováky a jinými obyvateli českých zemí.

Od německé vlády by to bylo přiznání, že sudetský majetek a odsun byly součástí reparací a z toho důvodu je odškodnění sudetského obyvatelstva vnitroněmeckou záležitostí. Z toho důvodu také toto vyvlastnění nebylo porušením lidských práv sudetských Němců českou vládou, ale bylo porušením těchto práv vládou německou, pokud každého z nich náležitě za nepoměrné ztráty nekompenzovala.

Od české vlády by to byla omluva za ochranu, kterou poskytla podezřelým ze zločinů na civilním obyvatelstvu, a nabídka tyto zločiny vyšetřit a odsoudit.

Ani jedna ze stran však nic takového nedělá. To na jedné straně vzbuzuje v českém obyvatelstvu strach a podezření, že má německá vláda postranní úmysly, včetně zpochybnění Postupimské a jiných dohod, a že jen čeká na vhodnou příležitost. Neupřímné nakládání se sudetskými spoluobčany by tyto postranní úmysly naznačovalo. Česká strana zase ze strachu, že by došlo k nespravedlivému postihu té části českého obyvatelstva, která se nijak na násilí proti sudetským Němcům nepodílela, není ochotna spolupracovat na postižení skutečných viníků.

Z této nejasné situace pak plynou pochyby, co se týče majetku nabytého v Sudetech. Zpochybnění Postupimské a jiných dohod totiž automaticky znamená zpochybnění nároku na tento majetek. Pokud německá strana neřekne jasně: "Ano, tento majetek je součástí reparací," nebude nikdy možná důvěra z české strany. Nikdy si nebudou dnešní vlastníci jisti, že jednou někdo nepřijde a neřekne: "Tento majetek vám nepatří".

Z tohoto pohledu je diskuse o vydržení nejapná. Nedoporučoval bych se spoléhat na dobrozdání českých ústavních právníků, anebo jiných českých právníků. Pod jejich nosem, omyl, za jejich aktivního přičinění, byl českým (a slovenským) občanům vyvlastněn téměř veškerý kapitál ve prospěch několika set rodin a nadnárodních společností. Porušení lidských práv, které si nezadá s nejhoršími zločiny komunismu.