2. 5. 2002
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
2. 5. 2002

Volit či nevolit? České dějiny jsou dějinami sebeobelhávání

Svobodu, kterou nyní máme, jsme si nijak nevybojovali ani nezasloužili

Za svůj minulý článek v Britských listech 8. dubna jsem to na diskusním fóru i v osobní poště pěkně schytal. Přitom jsem nenapsal nic tak strašného. Co jsem vlastně řekl. Za prvé to, že když není z čeho volit, tak i nevolit je volba. A za druhé, že demokracie není jen to, že jdu jednou za čtyři roky k volbám. Rozhodně jsem se nepostavil proti institutu voleb jako takovému. Kdybychom byli v situaci, že by u nás rostla silná populistická strana a hrozilo by, že se dostane k moci, rozhodně bych k volbám šel.

Nikdo si však v mém textu nevšiml jiných, podle mne mnohem důležitějších momentů. Nikoho například nerozčililo, že cituji z názorů Arthura Schopenhauera či Carlose Castanedy, jedné z vůdčích postav hnutí new age. Přitom to, co jsem citoval stojí za výprask. Ocituji celou pasáž znovu: "Dějiny celé evropské civilizace již dávno ztratily přirozenou vývojovou dynamiku, která je utvářela. Byla nahrazena automatickým samopohybem." Samopohyb, pojem, který do politické filozofie vnesl Václav Havel, bych srovnal s pojmem vůle Arthura Schopenhauera. Tato vůle je jakási na nás nezávislá mocnost, která utváří naše osudy, dává tvářnost světu a ve skutečnosti v něm vládne. Touto vůlí je každý determinován, a to i v případě, že si připadá sebemocnější. Stejně tak je jí determinován ten, kdo si připadá jako ochránce civilizačních hodnot.

Chceme-li se této vůli vzepřít, musíme odhodit svazující pouta klamné sebereflexe. Tato pouta nám dávají pocit, že všichni společně krvácíme, že sdílíme něco nádherného, to jest své lidství. Ale, pokud se přestaneme obelhávat, odhalíme, že krvácíme sami, že s nikým nic nesdílíme, že si jenom hrajeme se svým poddajným, neskutečným a umělým obrazem."

Sebeobelhávání je lidská vlastnost, nad kterou stojí za to se zamyslet. Možná pak pochopíme i mnohé zdánlivě nepochopitelné věci kolem nás či v našich dějinách. Jsem přesvědčen, že jen malé povolení svazujících pout chybné sebereflexe může způsobit katarzi jak v životě jedince, tak společnosti. Jsem také přesvědčen, že právě sebeobelhávání je lidská vlastnost, která podmiňuje vznik autoritativní mocenské struktury, tedy totality.

Podívám-li se na moderní české dějiny mohu je bez jakékoliv nadsázky nazvat dějinami sebeobelhávání. Nebudu zde opakovat notoricky známá fakta, již tzv. národní obrození bylo krutě poznamenáno lží, ať již záměrnou, byť "v dobrém úmyslu" (Hanka) nebo nezáměrnou, tedy naši otcové věřili tomu, co si předstírali. Takovouto nezáměrnou lží je poznamenaná i Masarykova koncepce filozofie českých dějin. Dnes ale nemá smysl to někomu vyčítat, existují desítky důvodů, abychom obrozencům i Masarykovi odpustili. Důležitější je neopakovat některé chyby znovu, což se právě neustále děje.

Chceme li tomuto zabránit, musíme si uvědomit některé nepříjemné skutečnosti ohledně situace našeho národa v dějinách celé Evropy. V současné chvíli máme svobodu. (Mám na mysli, že naší zemi neovládá žádný jiný stát, nemám na mysli vnitřní svobodu jedince, to bychom se museli bavit o něčem úplně jiném.)

Tuto svobodu jsme si však nijak nevybojovali ani nezasloužili, způsobila jí jen příznivá mezinárodněpolitická situace. Listopadové demonstrace jsou svým významem srovnatelné s vítáním českých hokejistů po vítězném turnaji, politika se dělala jinde.

Podíváme li se nezaujatě na naše nové dějiny, zjistíme, že naše "vítězství" i "prohry" jsou vždy způsobeny geopolitickou situací a náš národ je tím třetím vzadu.

Jsme malá země a je nás málo a naše existence je vždy jen podmíněná. Jakékoliv sebemrskačství za Mnichov či za léta 1948 nebo 1968 nemá význam.

Naše státnost se totiž utvářela v takových geopolitických souvislostech, že sebevětší odpor proti sousedům i za cenu života, nedával naději na úspěch. Tak to prostě je a musíme se s tím smířit, nejde o žádnou vadu národního charakteru.Toto však není výzva k jakékoliv rezignaci, jen výzva ke zbavení se některých sebeklamů. Rozhodně však nechci, aby moje slova byla chápána jako omluva bezpáteřného chování některých lidí.

Naše situace je z geopolitického hlediska velmi příznivá a za současný marasmus si skutečně můžeme sami. Proč? Především díky neschopnosti velké části národa vyrovnat se psychicky s novou situací.

Durkheimův pojem anomie jsem již v Blistech zmínil. Co se tím míní? Naše společnost se nachází ve stavu jakési beznormovosti, rozkladu norem sociálního chování v téměř všech společenských skupinách.

Následkem tohoto stavu v lidech vzniká pocit patologického stresu, zvyšuje se společenská agresivita, která se projevuje nárůstem počtu psychických poruch a sebevražd, stejně tak stoupá kriminalita.

Je to proto , že sociální chování lidí je ovlivněno jejich výchovou, výchovnou zkušeností, která poskytuje programy jakými ovládat stres. Psychologové jim říkají kognitivní skripta (cognitive scripts) a tvrdí, že lidé mající jedna kognitivní skripta nemohou náhle normy svého chování zvrátit.

Jak asi každý vidí, tato kognitivní skripta mají cosi společného s naším obelháváním sebe samých. Ocituji jeden svůj starší text: "V třicátých letech se v nacistickém Německu a stalinském Rusku odehrál v masovém měřítku případ, kdy vzdělaní, původně ostře proti režimu stojící intelektuálové začali náhle papouškovat oficiální propagandu.

Je to případ psychické obrany proti schizofrenii. Ti lidé prostě nemohli žít ve dvou světech, a tak přijali oficiální ideologii za svou. Nelze je za to soudit.

Obě totalitní ideologie se totiž staví nad lidské svědomí a člověk se tak cítí osvobozen...

Již několikrát jsem psal i na stránkách Britských listů o tom, že jsme mnohem více v moci komunistické ideologie, než si myslíme. Tento stav trvá neustále a platí i pro politické špičky."

Nebo mohu též citovat Václava Havla, který v Moci bezmocných píše: "Systém disponuje logicky strukturovanou, obecně srozumitelnou a ze své podstaty velice pružnou ideologií, která při své komplexnosti a uzavřenosti nabývá až povahy jakéhosi sekularizovaného náboženství."

Takováto ideologie však umožňuje především zakotvení vlastního sebeklamu a to i v situaci, když jí verbálně nepřijímáme a dokonce popíráme. Minule jsem napsal na adresu Václava Klause: "Klaus byl do roku 1970 zaměstnán v Ekonomickém ústavu ČSAV. Po roce 1970 až do roku 1988, tedy v dobách nejtužší normalizace, pracoval jako úředník socialistické Státní banky Československé.

Je toto kariéra liberálního ekonoma? Klaus tvrdí, a já mu věřím, že tvrdě a poctivě studoval ekonomickou teorii. Jenže jí studoval jako člověk poznamenaný marx-leninskou indoktrinací, kterou bylo v reálném socialismu zasaženo veškeré myšlení, veškerá školní výuka i veškerá praxe. Atmosféru během jeho vlády v letech 1992 - 1997 lze nazvat jen s mírným přeháněním jako 'komunismus naruby'.

Jeho teoretické myšlení, které nám občas vštěpuje, je soustava pouček a klišé. Jestliže se vždy považoval za pravicového politika, pak právě jeho 'pravicovost' má všechny znaky ideologického černobílého vidění. Velkou část veřejnosti a téměř všechny sdělovací prostředky přesvědčil, že k jeho vlastnímu hospodářskému programu neexistuje alternativa. Kdo se to pokusil zpochybnit, byl nepřítel, nereformovaný komunista nebo socialista, který 'ohrožoval křehkou demokracii a přál si návrat před rok 1989'. Svobodná debata se nekonala."

Díky jeho jistému charismatu se jeho sebeklam stal sebeklamem velké části národa. To by se samozřejmě nikdy nestalo, pokud by velká část národa nebyla postižena stejnou indoktrinací, stejnou neschopností vidět svět bez ideologického předporozumění. Nelze však ze všeho vinit jen Václava Klause, to by bylo příliš laciné. Vinni jsou všichni, kteří mu tleskali i když jej teď zatracují. Hledání obětních beránků patří taktéž k našemu národnímu sebeklamu.

Nicméně píše se rok 2002. Sociálně demokratická vláda nepřivedla naší zemi ani k novému reálnému socialismu, ani k chaosu. Paradoxně byla dokonce schopna dotáhnout do konce některé nedotažené privatizační kauzy po předchozích vládách. To nebylo kvůli opoziční smlouvě, jak si mnozí myslí. To je jen další sebeklam, využitelný leda tak pro volební kampaň.

V minulém textu jsem napsal: "Současné volby připravují profesionálové, kteří dokáží velmi dobře odhalit náladu společnosti a působit na lidské emoce. Soudobá volební kampaň není souboj idejí, ale showbyznys. Tento dekadentní fenomén současnosti chápeme jako samozřejmost. Pro demokracii by nemělo být samozřejmostí to, že vítězí strana s lepším marketingem, strana, která dovede lépe manipulovat, ne strana s dobrým programem a schopnými politiky." Neukázal jsem však druhou stranu mince.

Skutečné vládnutí je totiž v současnosti, a to nejen u nás, vysoce profesionální záležitostí. Veškerá zásadní a pro chod společnosti důležitá rozhodnutí tedy především zákony nepřipravuje vláda, nepřipravuje je ten či onen ministr, ale byrokraté z příslušného ministerstva.

To slovo byrokraté prosím nechápejme pejorativně. Politiku totiž stále více dělají profesionálové, kteří se nemění po nástupu nové vlády. Současné vlády v politice totiž jen určují jakýsi směr a především předvádějí mediální show. Kvalita byrokratů na ministerstvech je pro chod současného státu důležitější než kvalita ministrů či celých vlád.

Naše země se neustále přibližuje západnímu standardu a současné volby jsou již stejné jako volby na západě. To znamená, že v nich o pramálo jde. Toto je nutné si uvědomit. Účast v červnových volbách má stejný význam jako účast na fotbalovém či hokejovém utkání, jdu prostě jen povzbudit svého favorita. Politickou situaci v zemi to ovlivní pramálo. Znovu upozorňuji, že slovo rezignace nepatří do mého slovníku, chci jen popsat současný stav a hledat východiska.

Mnohem důležitější, než to, jakou barvu má vláda, je kvalita zákonů. A zde se objevuje další úpadkový, ale zároveň nebezpečný fenomén současného politického života.

V tradičním pojetí demokracie jsou zákony chápány, jako regulativy, které působí prospěch celku.

Toto již ale dávno není pravda. Ve všech zemích neustále přibývá zákonů, které prosadila ta či ona mocná lobby ve svůj prospěch. I v Česku se s tím setkáváme velmi často.

Napsal-li jsem minule, že současná česká politika mi připomíná smetiště plné vyčpělých idejí a zdiskreditovaných person, měl jsem na mysli právě toto. Některá dogmata klasického liberalismu mají dnes stejnou hodnotu jako učení Karla Marxe, patří prostě do jiné doby.

Vezměme si hned dogma číslo jedna, čili svobodný trh jako předpoklad veškeré další svobody.

Toto platilo v dobách, kdy měl kapitál jednoho konkrétního vlastníka. Dnešní koncentrovaný globální kapitál, plynně se přelévající se země do země může v klidu položit ekonomiku i mnohem silnější země než je ta naše. Každá země se musí bránit. Ostatně současný celní spor mezi zeměmi EU a USA je krásnou ukázkou "svobodného trhu".

Dalším faktorem je zde příroda. Ta, jak známo, neumí hlasovat, i když některé ekologické katastrofy nebo třeba i povodně na Moravě můžeme brát jako svého druhu hlas přírody.

Řekne li někdo, že konkrétní vlastník se o svůj les stará lépe než třeba stát, je to pravda jen tehdy, pokud onen vlastník je skutečně konkrétní a ví, že má les

. Koupí li nějaká silná skupina pozemky za účelem třeba postavení hal pro výrobu automobilů, nikdo o tom, že tam je les, nepřemýšlí. Dalším problémem jsou tzv. externality jako třeba vzduch. Ten nikomu nepatří, ale všichni jej potřebujeme. Bude li se nadále rozvíjet trh s automobily, zemřeme všichni na otravu.

Tolik k vyčpělým idejím. Co se týče osob politiků, je mnohem důležitější je hlídat, aby náhodou nesloužili nějaké mocné zájmové skupině, místo toho, aby zastupovali zájmy naše. To, z jaké jsou strany, opravdu není tak podstatné, chovají se všichni stejně, pokud se jim to dovolí.

Není li nám v současnosti lhostejný osud naší země, ale dnes v době globalizace i celé planety, musíme si uvědomit některé velmi nepříjemné skutečnosti. Budeme li pouze a jen (!) chodit jednou za čtyři roky k volbám, chováme se bytostně nemravně.

Chováme se přesně tak jak chtějí politici a především mocné skupiny, které politiku ovlivňují z pozadí. Těm je skutečně jedno, je-li vláda "pravá" či "levá", důležité je, aby byla poslušná.

Tuto poslušnost si ovšem takovéto skupiny nezjednávají fyzickým terorem nebo vydírám. Toto jsou historicky překonané metody, i když se tu a tam ještě vyskytují. Jsou mnohem sofistikovanější a přitom účinnější metody. Kam se prosím poděly různé "osobnosti" z minulých vlád? Kdo hledá, najde.

Dnešní svoboda politické volby je stejná jako "svoboda" televizního diváka vybrat si z různých programů, či "svoboda" konzumenta nakoupit si stejné zboží, ale od různých firem. Se skutečnou svobodou to nemá nic společného. Nejhorší na tom je, že jen málokdo toto celé vidí ve své obludnosti, věci zašly přitom hodně daleko.

Již v minulém textu jsem vzkřísil Havlův pojem samopohyb. Václav Bělohradský jej na počátku devadesátých let definoval takto: "Toto slovo postihuje způsob, jakým se na nás v planetární době řítí budoucnost: nastává s nutností, které se nikdo a nic neumí vymknout. Za každým výrobkem se řítí smečka budoucích výrobků, které si na člověku vynucují, aby je také potřeboval. O budoucnost nemusíme usilovat: vybuchuje nám vstříc v každé věci, kterou bereme do ruky...

Epochu samopohybu poznáme podle samozřejmosti, s jakou je tu s námi 'otřesné'. Otřesné je tu s námi jako host, jehož tvář nás nejprve děsila, ale teď už tu může zůstat. Všichni víme o přítomnosti tohoto netvora, víme že velká část všeho kolem nás už mu patří a že jeho moc roste den ze dne. Otřesné je tu s námi ve zpustošené krajině, ve žvástu, který se šíří rychlostí světla a strhuje do své moci všechnu řeč..."

Naše pouta klamné sebereflexe nám dávají pocit, že se všichni společně vracíme do Evropy, že sdílíme něco nádherného, to jest hodnoty evropské liberální demokracie a její svobodu. Ale, pokud se přestaneme obelhávat, odhalíme, že s nikým nic nesdílíme, že si jenom hrajeme se svým poddajným, neskutečným a umělým obrazem. Podíváme li se za tento obraz, budeme konfrontováni s netvorem proti kterému máme jen velmi málo zbraní.

V roce 1984 píše Václav Havel: "Dívám li se například znovu na obě základní politické alternativy, zdá se mi, že nejsou ničím jiným než dvěma různými způsoby přijetí hry, kterou neosobní moc člověku nabízí, a tudíž jen dvěma různými způsoby putování k obecné totalizaci."

Je to tak. Na jiném místě Havel říká: "...proces anonymizace a zneosobnění moci a její redukce na pouhou techniku řízení a manipulace má přirozeně tisíce podob, variant a projevů; jednou je skrytý a nenápadný a podruhé naopak zcela zjevný...V podstatě je to však pohyb jediný a univerzální. Je bytostnou dimenzí celé moderní civilizace, vyrůstá z celé její duchovní struktury, je do ní tisícerými kořeny vrostlý a od její technické povahy, stádnosti a konzumní orientace nemyslitelný."

Moderní moc je prostě něco úplně jiného než vláda konkrétních zodpovědných jedinců. Jak jsem již napsal, ve skutečnosti nám nevládnou politici, ale mocné aparáty. Tyto politické aparáty jsou spojeny s různými zájmovými skupinami, které sledují jen vlastní prospěch. Vzhledem k politické negramotnosti většiny obyvatel naší země, jde prosadit téměř každý zájem nějaké takové skupiny jako zájem veřejný.

Bělohradský píše: "Dovedeme si přece docela snadno představit instituce tak dokonale organizované, že prosadí jako legitimní každou svou akci. Je li dána organizace, je dáno cokoliv...Státy si naprogramují své obyvatele, výrobci své spotřebitele, výrobci knih své čtenáře atd." A strany své voliče, dodávám. Je to smutné, ale je tomu doopravdy tak. Předvolební kampaň sleduji jen pramálo, ale nad tím, co vidím nemohu než kroutit hlavou. Není nic snadnějšího, než říkat lidem to, co chtějí slyšet, to dokáže každý demagog. Kvalitní, nejen politická, osobnost dokáže říkat lidem i nepříjemné věci a přesto je respektována.

Povaha současné moci však nedovoluje osobnostem uplatnit se, každý je nakonec pohlcen destruktivním samopohybem. Proč? Znovu se odvolám na Václav Havla. Proti tomuto muži je možné mít mnoho výhrad, ale jen stěží lze zpochybnit jasnozřivost jeho úvah ze sedmdesátých a osmdesátých let.

Když srovnává tradiční a současnou politickou moc, píše: "Panovníky a vůdce jako se sebou samým identické osobnosti s konkrétní lidskou tváří, odpovědné ještě vždy nějak za své dobré činy i zločiny - ať už je instalovala dynastická tradice, vůle lidu nebo vítězná bitva či intrika - střídá v moderní době manažer, byrokrat, aparátčík, profesionál na řízení, manipulaci a frázi, odosobnělý průsečík mocenských a funkčních vztahů, součástka státního mechanismu internovaná do své předem dané role 'nevinný' nástroj 'nevinné' anonymní moci, legitimované vědou, kybernetikou, ideologií, zákonem, abstrakcí a objektivitou - tedy vším jiným než osobní odpovědností k lidem jako osobám a jako bližním.

Moderní politik je 'transparentní' : za jeho rozšafnou maskou a umělým jazykem nezahlédneme člověka tkvícího svou láskou, vášní, zálibou, osobním míněním, nenávistí, odvahou či krutostí v řádu přirozeného světa; to vše si on nechává jako privatisimum ve své koupelně; zahlédneme li tam něco, pak jen zdatnějšího či méně zdatného technologa moci.

Systém, ideologie a aparát vyvlastnily člověku - vládnoucímu i ovládanému - jeho svědomí, přirozený rozum, přirozenou řeč a tím jeho konkrétní lidství; státy se připodobňují strojům; lidé se mění ve statistické soubory voličů, producentů, konzumentů, pacientů, turistů či vojáků; dobro a zlo - jako kategorie z přirozeného světa, a tudíž přežitky minulosti - ztrácejí v politice reálný smysl; její jedinou metodou se stává účel a jedinou mírou objektivně verifikovatelný a tak říkajíc matematizovatelný úspěch. Moc je apriorně nevinná, protože nevyrůstá ze světa, v němž mají ještě slova vina a nevina nějaký obsah."

Nechci tento text příliš natahovat, k problému se ještě vrátím. Řeknu na závěr jen tolik. Domnívat se, že pasivní účastí ve volbách nějak ovlivňuji politickou situaci ve své zemi je velký sebeklam a trestuhodný omyl. Tento náš sebeklam však posvěcuje nemravnou hru politiků. Jestliže jsem se rozhodl letos nevolit, není to projev rezignace, pouze schopnost lépe vidět. Moje nevolba znamená radikální ne tomu, co jsem popsal výše.

                 
Obsah vydání       2. 5. 2002
2. 5. 2002 Volit či nevolit? České dějiny jsou dějinami sebeobelhávání Eugen  Haičman
30. 4. 2002 Přežijí alespoň některé poslední nezávislé regionální české listy? Daniela  Pilařová, Petr  Klukan
2. 5. 2002 Miláček L. P. 1885 Radek  Mokrý
2. 5. 2002 Volit či nevolit? K článku pana Haičmana Pavel  Trtík
2. 5. 2002 Více než milion Francouzů protestovalo proti Le Penovi
2. 5. 2002 Táhne mě to k rasově čisté společnosti
2. 5. 2002 Za nejhloupější článek týdne (nebo měsíce?) dostává cenu MFD
2. 5. 2002 Shromažďovací zákon do finále Tomáš  Pecina
1. 5. 2002 Jak se bránit proti spamům
1. 5. 2002 Policajti sa vraj už polepšili - nenasávajú ! Lubomír  Sedláčik
2. 5. 2002 Dženín: Izrael napotřetí odmítl inspektory OSN
2. 5. 2002 Konečně e-občanem! Tomáš  Pecina
29. 4. 2002 Konec českého tisku - v druhém vydání, tentokráte bez otazníku Jan  Čulík
30. 4. 2002 Evropa má lepší model podnikání než Amerika - a on funguje
29. 4. 2002 Amerika je nejnerovnější společností industrializovaného Západu
12. 6. 2002 Čtení na pokračování - Politika s ručením omezeným Jan  Keller
21. 1. 2002 Příspěvky na investigativní práci Britských listů