Všechno začalo docela nevinně jako zkusmý test pevnosti 101 hlasů koalice a jeden z posledních parlamentních pokusů Václava Klause o opravdu poměrné zastoupení. Realizace předchozích dohod měla logiku vítěz=vláda, nejsilnější opozice=sněmovna a NKÚ, druhá opozice=senát.

Toto členění se dodržovalo od voleb 1996, kdy si Miloš Zeman pomocí Tomáše Teplíka a hlasem poslance Wagnera uzavřel cestu k vládě, i když na ni měl také nejdříve 101 hlasů, avšak získal zato sněmovnu.

Sociální demokracie se měla čas připravit na exekutivu, a dohoda pak fungovala v roce 1998 v opačném gardu. Rok 2002 ale není rok 1998 a maratónec Špidla není Zeman.

Všechno začalo docela nevinně: všichni věděli, že vnitrostranické pozice kandidáta na předsedu sněmovny Zaorálka nejsou tak pevné, jak to vypadá z oficiální rétoriky ČSSD. V tajném hlasování svého vlastního klubu totiž nezískal všechny hlasy. 5 sociálních demokratů pro něj nehlasovalo...

Kdo tedy zradí jednotu koalice v klíčových hlasováních? Někteří telefonní lobbisté sháněli podporu potenciálně neposlušných, aby zvrátili osud vlády, která jim byla proti srsti. Přes mobilní telefony tekly potenciální prebendy i potenciální obavy. Nakonec zvítězil potenciální přízemní český rozum a potenciálním hrdinou se nestal nikdo. Lepší parlamentně koaliční vrabec v hrsti nežli potenciální opoziční rozum na střeše. Wagner musí být Wagner a ne nějaký wagner...

Byli tací, kteří to v prvním kole riskli - jako výchovnou lekci v pokoře předsedy sněmovny - i přesto, že pro Zaorálka měl podle dohod hlasovat i nezávislý farář Karásek, ne-li někteří "méně ideologicky pevní" a o to pragmatičtější komunisté.

Zaorálek dostal v prvním kole 99 hlasů. Pomsta byla sladká. Zlobovaných komunistů bylo málo.

Druhé kolo už disciplinovaně sešikovaných 101 poslanců zvládlo samostatně (pro Václava Klause bylo pouze 74 hlasů, komunisté odmítli podruhé krýt koaliční nevěrnost ČSSD, vedení klubu muselo přesvědčovat a přesvědčovat - slibovat a zase slibovat, což se nakonec podařilo) a poté zaveleli do protiútoku. Předseda sněmovny se ujal funkce po svém - intelektuálním bonmotem, kdy řekl "jen to, že se říká, že naši cestu nám ukazuje důvěra, kterou v nás ostatní vkládají ... ... Přál bych si, abychom tady všichni našli způsob, jak budeme mít pocit, že tu pracujeme a dobře se realizujeme...". Místopředsedové z koalice (Jan Kasal, KDU-ČSL; Jitka Kupčová, ČSSD) byli hlasy koalice zvoleni zanedlouho.

Komunisté však museli být vytrestáni a s nimi i "zrádkyně" Marvanová, která leží koaličnímu soustraní v žaludku. Příležitost k anonymní hře se nepromarnila. Místopředsedové za ODS, KSČM a Marvanová musejí počkat, anebo o své funkce poprosit. Parlamentní matematika je neúprosná a nezná bratra ani sestru. Natožopak přítele nebo dokonce soudruha...

Nezávislý farář Karásek dal najevo, že volba paritního zastoupení ve vedení sněmovny (slíbená Špidlou v rámci koaličního vyjednávání) je mu proti srsti tak, že "bychom volbou kolegy Filipa demokracii vážně ublížili, a to tím, že bychom poprvé zvolili do vysoké funkce člena nedemokratické strany." Odměnou za principiální vystoupení mu byl potlesk poloviny sněmovny.

"Hančiny ambice" i "poměrný systém s Filipem" odmítlo uspokojit potřebný počt poslanců v obou kolech, které připouští jednací a volební řád. Vojtěch Filip dostal v prvním kole 48 hlasů, Ivan Langer 70 hlasů, Hana Marvanová 95 hlasů, Miroslava Němcová 58 hlasů. Pro Vojtěcha Filipa bylo v kole druhém odevzdáno 47 hlasů, pro Ivana Langera bylo odevzdáno 61 hlasů, pro Hanu Marvanovou bylo odevzdáno 98 hlasů, pro Miroslavu Němcovou bylo odevzdáno 67 hlasů. Ve druhém kole nebyl tedy nikdo zvolen. Nastala bitva o kolo třetí, aby vláda Miloše Zemana vůbec mohla podat demisi...

Legislativci se předháněli v kličkování mezi paragrafy, předsedové klubů si brali půlhodinové přestávky na zhoufování oveček, novináři usínali u monitorů v kuloárech a v jindy hučící kuřárně byla nuda.

Trestná výprava na "zrádkyni Hanku" pokračovala jako hra na slepou bábu... Unie svobody byla nakonec večer tak nervózní, že dokonce tiše uvažovala o odchodu z koalice.

Schůze končila v rozjitřené atmosféře kolem půl desáté večer. Zvoleni byli jen ti, pro které zvedla ruce vratká většina poslanců koalice. Návrh poslance Ransdorfa na zřízení parlamentního výboru pro informační technologie podpořilo pouze 37 poslanců z KSČM. Proti byla nejen celá koalice, která se informatizací ohání nejen ve svých programech, ale i v koaliční smlouvě, proti byl dokonce i sám "digitální" Mlynář navržený za ministra pro informační technologie.

Zeptal jsem se kteréhosi sociálnědemokratického poslance, proč nehlasovali pro návrh, který měl přímočarou logiku a nelobboval za téma komunistické, ale naopak za téma vládní. Odpověděl v logice poslanecké: "Protože ten návrh přednesl Ransdorf. Tečka." Tak funguje 101členná demokracie.