Rieff argumentuje, že byla od devadesátých let humanitární pomoc zpolitizována. V Bosně i ve Rwandě si uvědomily humanitární organizace, že jimi manipulují a ničí je bojácní západní politikové. V Bosně od roku 1992 využívaly Spojené státy a Evropa dodávky humanitární pomoci jako alibi, aby se mohly vyhnout vojenskému zásahu. Západní státy nebylyu schopny zabránit genocidním útokům na civilisty, a tak pod tlakem "udělat alespoň něco" poskytly hlavní světové mocnosti OSN více než milion dolarů denně na potraviny pro uprchlíky, kteří byli ohroženi nebo na útěku. Pak se obrítily na podpatku a konstatovaly, že nemohou vojensky zasáhnout, neboť by to ohrozilo životně důležitou distribuci potravin.

Avšak absolutní diskreditací humanitárního úsilí byla Rwanda. Během rwandské genocidy, kdy bylo usmrceno asi 800 000 osob, zabránily Spojené státy vojenským akcím. Clintonova vláda se bála, že bude muset nakonec americká armáda zachraňovat mírové sbory OSN, a tak Spojené státy vyžadovaly odchod modrých helem ze Rwandy během vraždění. Humanitární organizace nedokázaly ochránit ani své zaměstnance. Většina příslušníků kmene Tutsi, kteří pracovali pro humanitární organizace, byli zavražděni. A pak nabídly humanitární organizace pomoc genocidním vrahům, kteří uprchli ze Rwandy a stali se obětí vlny cholery. V důsledku toho se podařilo vrahům znovu se seskupit a pokračovat ve vraždění.

Za této situace měli pracovníci humanitárních organizací už dost "nezávislého postoje" a začali spolupracovat s vládami, protože "pouze státy jsou schopny zabránit masakrování". Proto začaly humanitární organizace spolupracovat se státní mocí. Dlouhodobý koncept "humanitarismu bez politiky" byl nahrazen zpolitizovaným humanitarismem.

V následujících krizích v Kosovu a v Afghánistánu, konstatuje Rieff, spolupracovaly mezinárodní organizace nebezpečně těsně se státy. V Afghánistánu shazovali Američané přesně zaměřené bomby spolu s (nepřesně zaměřenými) balíčky humanitárních potravin. Americká armáda se také pokoušela koordinovat své úsilí s uprchlickými i humanitárními organizacemi. Jak řekl Colin Powell v říjnu 2001: "Nevládní organizace tak výrazně násobí náš vliv, jsou tak důležitou součástí našeho bojového týmu."

Reiff - podle americké recenzentky ne zcela přesvědčivě - argumentuje, že Afghánistán znamenal konec nezávislé humanitární činnosti. Tvrdí, že Oxfam, CARE a další humanitární instituce se stále častěji stávají nástrojem vlád. Obává se, že humanitární pracovníci v budoucnu budou od západních intervenčních armád nerozlišitelní. Rieff naléhá, aby se humanitární organizace vrátily k svému statutu nezávislosti. Organizace CARE by neměla vypracovávat vedle svého humanitárního úsilí zprávy o porušování lidských práv. Pomocné organizace by neměly odcházet ze Zimbabwe proto, že se tam porušují lidská práva. Na politiku si mají hrát politikové, zatímco humanitární organizace mají dodávat makaróny a stany.

Rieffova kritika je však trochu rozporná, míní americká recenzentka. Autor kritizoval západní vlády, že nehnuly prstem v Bosně a ve Rwandě, a pak je kritizoval za to, že něco podnikly v Kosovu a v Afghánistánu.

Byla skutečně humanitární pomoc vždy v minulosti nezávislá? Byl Červený kříž skutečně neutrální za druhé světové války, když prováděl inspekce v nacistických koncentračních táborech a mlčel o tom, co se tam děje? Bylo neutrálním činem, že OSN poskytla bosenským Srbům 70 procent své humanitární pomoci za přístup na muslimské území? A v Afghánistánu před pádem Talibánu, které organizace se chovaly neutrálně - ty, které poskytovaly potraviny činitelům Talibánu, anebo ty, které ze země odešly na protest proti perzekuci žen?

Ve většině krizí se snaží humanitární organizace jednat podle dané konkrétní situace.

Rieff sice kritizuje humanitární pracovníky, avšak hlavním terčem jeho hněvu jsou západní vlády. Nejvíce přispěly k rozmlžení role humanitárních organizací právě Spojené státy: nejprve přenechaly politické problémy humanitárním pracovníkům a pak, opožděně, podnikly z geopolitických důvodů humanitární akce. Jugoslávie a Afghánistán nebyly bombardovány, protože by to chtěli humanitární pracovníci, to rozhodly strategické zájmy hlavních mocností.

Tragickou realitou ovšem je, že čelní američtí a evropští politikové se drtivou většinou nezajímají o ty kauzy, které jsou "jenom" humanitární. Většina humanitárních organizací tedy pracuje v oblastech, kde o nich nikdo neví, nejsou přítomny ani televizní kamery, ani západní vojáci. Dnešní nemocní chorobou AIDS, dnešní oběti genocidy a politicky uměle vyvolávaných hladomorů si nahlas přejí, aby do jejich sousedství pronikli agenti organizace al Qaeda - protože jenom to by přimělo dnešní mocné, aby se podívali jejich směrem, případně po nich hodili dolar.