17. 4. 2003
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
17. 4. 2003

O třech izraelských filmech festivalu Jeden svět

(Článek vyšel 14. dubna v Literárních novinách č. 16, s. 13. Jelikož neautorizované redakční zásahy především v pasáži o filmu Můj terorista text zkreslily, uvádíme zde jeho autorskou verzi.)

Vleklý izraelsko-palestinský konflikt je jedním z témat, o němž se světové veřejnosti dlouhodobě dostává většinou jen velice zkreslených informací v hodnotově předznamenaném scénáři o střetu dobra se zlem: tím dobrem je "jediná demokracie Blízkého Východu" - Izrael, tím zlem Palestinci, mnohdy pojímaní přímo jako ztělesnění terorismu (v ČR tento obraz pěstují např. někteří publicisté Respektu). Ve skutečnosti lze Izrael kvůli mnoha teokratickým rysům jeho právního řádu a nerovnému postavení jeho arabského obyvatelstva za demokracii označit jen s velkým otazníkem: židovský stát již více než třicet let neoprávněně okupuje palestinská území a udržuje tamní arabské obyvatelstvo v těžkých životních podmínkách, jejichž extrémním projevem jsou i sebevražedné teroristické útoky. Je opravdu tragické, že právě Židé mající krajní zkušenost se zločiny proti lidskosti se ve svém státě dopouštějí tak nesmírně odsouzeníhodných činů - vedle trvající okupace (proti rezolucím OSN) a nelegálního osídlování okupovaných území (je v rozporu s příslušnými mezinárodněprávními úmluvami) bychom mohli zmínit řadu atentátů a teroristických útoků (prováděných často budoucími čelnými politiky Izraele), držení Palestinců v zajetí bez právního důvodu mimo jakoukoli kontrolu nezávislých organizací (OSN), používání nepřípustných neurologických praktik při výsleších zmíněných osob "mimo zákon", četné další případy plakativního porušování lidských práv a svobod Palestinců, odmítání inspekcí OSN majících vyšetřit podezření ze spáchání válečných zločinů atd.

Text původně vyšel na stránkách vulgo.net ZDE

Jelikož je kvůli ohledům na trauma holocaustu a kvůli nepřiznané, leč velmi rozšířené averzi vůči arabskému světu součástí účelové politické korektnosti Západu zamlčování zmíněných témat, je pochopitelné, že se o nich dozvídáme většinou od kritických autorů židovského původu. Stejně jako např. o kontroverzních knihách historiků Petera Novicka The Holocaust in American life (1999) a Normana Finkelsteina The Holocaust Industry (2000, přeloží je konečně nějaké české nakladatelství?), odsuzujících politickou instrumentalizaci holocaustu, to platí i o některých izraelských filmech právě probíhajícího festivalu Jeden svět, který Blízkému Východu tradičně věnuje velkou pozornost. Ještě než přiblížím tři z relevantních letošních izraelských snímků, vrátím se krátce k filmu světoznámého izraelského dokumentaristy Clauda Lanzmanna Tsahal (1994), který Jeden svět uvedl loni. Film je pozoruhodný jako váhavé vykročení směrem ke kritickému zkoumání izraelské současnosti. Lanzmann se totiž zabýval výhradně identitou izraelských Židů (toho možná těžkopádně znějící pojmenování je nutné, protože zhruba 20 procent izraelského obyvatelstva tvoří jiná etnika, samozřejmě především Arabové), hlavně jejich vztahem k boji za vlast. Přesto se možná spíše bezděky nevyhnul tematizaci onoho "všemožně vytěsňovaného, přesto osudového jiného", jímž jsou pro židovské Izraelce Palestinci (a naopak). Určitě nejsilnější částí filmu je pasáž, kdy Lanzmann při rozhovoru s militantním židovským osadníkem (na palestinském území okupovaném od Šestidenní války z roku 1967) proti záběrům novostaveb nelegální židovské osady, architektonicky ostře kontrastující s rázem tamní krajiny, klade obraz nedalekého starobylého arabského města, zcela přirozeně vrostlého do svého okolí.

V letošním ročníku Jednoho světa z izraelských snímků v nepředpojatosti pohledu na současné židovsko-palestinské vztahy vyniká film V pasti (2001) Anata Evena a Ady Ushpizové. Zachycuje život v jednom domě v hebronském Starém městě. V této části Hebronu, obývaném 120 000 Palestinci, Izraelci vojenskou silou udržují komunitu čtyř set militantních židovských osadníků, jež se zde začala s odvoláním na dlouhou tradici místní židovské enklávy před rokem 1929, kdy musela být po ostrých antisemitských útocích evakuována, a pochopitelně též z náboženských důvodů formovat po Šestidenní válce. Obyvatelé zmíněného domu, několik vdov a jejich dětí, jsou jedněmi z 30 000 Palestinců, kteří žijí ve zmíněné hebronské čtvrti kontrolované izraelskými vojáky. Snímek V pasti na tomto konkrétním případu ukazuje, jak vypadá soužití Palestinců a Izraelců, především vojáků. Ti si na střeše domu zřídili vojenské stanoviště a vážně zasahují do soukromí jeho obyvatel. Naskýtají se tak absurdní obrazy: na chodbách domu se proplétají hrající si děti s vojáky, kteří většinu z nich připravili o otce, vedle hlídkujících vojáků palestinské ženy věší prádlo atd.

Osou filmu jsou rozhovory s vdovami, které se vedle strastí s izraelskými okupanty (ti si jednou např. chtěli v okně jednoho z bytů plného malých dětí zřídit kulometné hnízdo, na střeše močí v těsné blízkosti nádob s pitnou vodou, musí se po nich uklízet atd.) týkají i celkové životní situace těchto žen. Jde především o jejich vdovský úděl - kromě obecných starostí s výchovou dětí se hovoří o obavách z případného dalšího sňatku, kdy je kvůli arabským tradicím velkým problémem chování k dětem nového partnera. Ze vzpomínek žen na jejich manžely obzvláště zaujme, jak jedna z nich popisuje mužovo utkvělé přání brzy zemřít - výmluvný příklad toho, jak se na mentalitě Palestinců podepisuje desetiletí trvající okupace a ponížení, vysoká nezaměstnanost a další související sociálně patologické jevy. Právě nezaměstnanost, způsobená z velké části izraelskými restrikcemi, je problém nejstarších dětí z hebronského domu: chlapci utloukají čas kartami a zřejmě se jednoho dne zapojí do intifády - budou bojovat proti nezvaným návštěvníkům svého domu, byť se s nimi dnes třeba ještě koulují, jak po jedné nečekané sněhové nadílce v ojedinělém uvolněném místě snímku vypráví jeden z palestinských teenagerů. Jasné je to nepochybně i izraelským vojákům - jistě je mrazí, když si kolem nich palestinští kluci hrají na vojáky.

Jednu z vdov film V pasti sleduje, jak si jako kratičké úniky ze stresující situace v Hebronu dopřává cesty do Jeruzaléma, kde relaxuje brouzdáním po ulicích. Ani tyto cesty nejsou nijak idylické - vidíme, jak Palestincům ve volném pohybu brání četná kontrolní stanoviště, nutnost mít povolení vstupu či "identifikační kartu" (v tomto směru bude ještě hůř - je známo, že se staví nové Zdi...).

Židé jsou ve snímku Anata Evena a Ady Ushpizové přítomni jednak jako vojáci, jednak v několika pasážích jako osadníci. Pro jejich postavení ve městě jsou příznačné záběry z jejich karnevalového průvodu při svátku purim, kdy je chrání kordon vojáků - jako jednu z podob Hamana (symbolu zla, jež se "vynáší" podobně jako u nás Zima) provokativně nesou figurínu Jásira Arafata... Výmluvná je scéna, kdy jeden židovský osadník nesprávně vjede do jednosměrné ulice, zablokuje v ní tak provoz a bojovně požaduje po izraelských vojácích, aby mu zajistili průjezd na úkor palestinských řidičů. Vojáci se mu sice snaží vysvětlit, že je v neprávu, přesto se ale pokouší přimět k ústupku i Palestince. Dostane se jim příznačně rozhodné odpovědi: "Klidně mě zabijte..."

Snímek V pasti, ve kterém se pro nás tak vzácně můžeme blíže seznámit s Palestinci, o nichž se nám jinak dostává tak málo (a navíc tak jednostranných) informací, nejen touto scénou účinně ukazuje zarážející podobu mezi nimi a izraelskými Židy - stejnou hrdost, bojovnost, nesmiřitelnost, stejně zhoubnou vazbu na nepřítele.

Závěr snímku je deprimující: v průběhu natáčení vypukla Druhá intifáda, dnes již třetím rokem trvající vlna ozbrojeného palestinského odporu cíleně vyprovokovaná a udržovaná premiérem Arielem Šaronem, kterému se bohužel - jak ukázaly nedávné izraelské volby - daří za účelem obhájení svého mocenského postavení, ohroženého finančními skandály a špatnými výsledky v "normálním", tedy mírovém řízení země, vytvářet protivníka a udržovat zemi ve výjimečném stavu. Na střeše hebronského domu palestinské vdovy uklízejí hromady izraelských nábojnic, v bezprostředním okolí se bojuje a ony svůj dům nakonec z obavy o bezpečnost svou a svých dětí opouštějí...

Dalším izraelským filmem, který se pokouší ukázat problematiku izraelsko-palestinských vztahů jinak než obvyké ideologicky a politicky předpojaté pohledy a mediální obrazy je film Můj terorista autorky Julie Cohen Gerstelové z roku 2002 (uvedení na festivalu není jeho českou premiérou). Gerstelová byla v roce 1978 v Londýně jako letuška zraněna při útoku palestinských teroristů na posádku izraelského letadla (vyžádal si mezi Izraelci i oběti na životech). Po třiadvaceti letech, po vojenské službě své vlasti - možná též z osobní msty - jako pilotka válečného letectva, se režisérka poukouší navázat kontakt s jedním z uvězněných pachatelů onoho útoku. Dopisuje si s ním a snaží se v jeho prospěch působit u příslušných úřadů. Sledujeme Gerstelovou i v situacích, kdy naráží na nesmiřitelnost a nepochopení svých aktivit ze strany židovských spoluobčanů (televizní "duel" s matkou oběti palestinských teroristů, která si přeje pomstu; mítink židovsko-palestinské organizace usilující o usmíření obou národů, rozvrácený židovskými extrémisty).

Také zde je zaznamenán začátek Druhé intifády - na autorku zapůsobil návalem vlastenectví a témeř ji odradil od pokračování její soukromé mise za pochopení a odpuštění nepříteli. Gerstelová zvolila u ožehavého tématu velice osobní přístup, který snímku místy dává velkou naléhavost. Jeho rubem je však režisérčin sklon k určitému narcismu; úzká perspektiva a důraz na citový prožitek navíc někdy zamlžuje konkrétní příčiny a okolnosti židovsko-palestinského střetu.

Třetí z izraelských snímků letošního festivalu Jeden svět, které zde přibližuji, se zabývá palčivým problémem samotných izraelských Židů: vlivem ortodoxního judaismu na jejich každodenní život. Řada náboženských zásad, především v rodinném právu, je totiž přímo vtělena do izraelského právního řádu, stát vyhradil některé oblasti jurisdikce náboženským soudům atd. Film Čistota: prolomit kruhy mlčení (2002) Zurie Anatové se z široké škály střetů mezi sekulárním a ortodoxně judaistickým řádem soustředí na to, jak židovské náboženství pojímá menstruaci vdaných žen a co znamená dodržování příslušných ortodoxních nařízení (tehara) pro věřící ženy samotné. Vdané ženy platí v době menstruace za "nečisté", musejí spát odděleně do svých mužů a nesmí se jich nijak dotýkat. Podrobná nařízení, stanovující např. přesná pravidla chování pro případ nemoci některého z manželů, jsou vůči ženám ostře nerovná - pro případ mužovy nemoci je např. upraven způsob, jak se o něho může i "nečistá" manželka starat, opačně ale žádná možnost neexistuje. Období stigmatizace končí očistnou koupelí ve speciálních lázních mikve, k níž jsou ženy (též před svatbou a po uplynutí šestinedělí) povinny docházet v noci.

Podobně jako v přecházejícím snímku i Zuria Anatová téma uchopila zčásti velmi osobně: vystupuje v něm sama jednak při absolvování rituální lázně, jednak jako matka zasvěcující svou dceru těsně před jejím sňatkem do pravidel tehary. Jejich rozhovor je velice zajímavý: dcera zprvu nesdílí matčin respekt k tradici a vzpírá se tomu, proč by ji ona dosud přirozená ženská záležitost měla po sňatku tak stigmatizovat. Po jisté době - již coby vdaná žena - však pravidlům přiznává jistou oprávněnost: respektuje je jako prospěšnou distanci obou manželů.

Snímek ovšem problematiku tehary vidí plastičtěji: hovoří o ní ještě dvě další ženy - matky, obě mladšího středního věku. První z nich, rozvedená zřejmě též kvůli svému odporu k tehaře a následnému vytěsnění ortodoxním rodinným prostředím (se "vzpurnou" ženou se zde manžel může snadno rozvést, opačně je to velmi nesnadné), je velice otevřená a kritická - přesto věc reflektuje velmi citlivě a je znát, že ji střet s ortodoxními náboženskými zásadami hluboce poznamenal. Její příběh je tematizuje nejen v souvislosti s teharou: svého manžela se poprvé dotkla až po svatebním obřadu, klasickou svatební fotografii měli jen díky fotografově pomoci - ani novomanžel neměl s chováním k druhému pohlaví žádné zkušenosti, takže se sami neuměli ani vzít za ruku... Nejen divačky jistě poděsí líčení toho, jak o umělé antikoncepci ortodoxních Židovek rozhodují rabíni.

Další z hlavních aktérek dokumentu má s teharou problémy jednak kvůli zdravotním problémům, jednak jsou si se svým manželem, který ve filmu rovněž vystupuje, citově a intimně blíže, než připouštějí příslušné zásady. Také ona velmi kultivovaně a o to naléhavěji poukazuje na to, jak neblaze mohou ovlivňovat manželský život a především sebevědomí žen. Snímek to přímo ukazuje na záběrech z očistné lázně, především té její fáze, kdy správnost jejího provedení kontroluje pověřená členka náboženské obce a klade ženám velice nepříjemné intimní otázky. Je z toho zřejmé, že je tehara archaickým projevem "biomoci", že jedním z jejích cílů je velmi důkladná kontrola jedince. Především díky Michelu Foucaultovi si ovšem neděláme iluze o tom, že jsou modernější struktury "biomoci" ještě účinnější...

Zmínka o historickém původu některých judaistických zásad rodinného práva v reakci na jednu "vzpouru" židovských žen v Egyptě ve 12. století, která zaznívá na samotném konci snímku Čistota: prolomit kruhy mlčení, je pak jakýmsi nepřímým odsudkem povahy judaistického fundamentalismu, kterému - jak řečeno v úvodu - izraelské zákony zajišťují značně silnou pozici.

Závěrem upozorňuji na to, že jsou mnozí znalci izraelské společnosti v předpovědích vývoje poměru demokracie a teokracie v židovském státě velice skeptičtí. Přesto věřme, že na dalších ročnících Jednoho světa budeme vídat více podobně odvážných (a lépe ještě odvážnějších) dokumentárních filmů s lidskoprávní tématikou - pochopitelně nejen z tohoto regionu a též od tvůrců ze zemí či etnik, které (byť již "zglobalizovány") dosud kinematograficky mlčí, např. od Palestinců...

Vzhledem k nedostatku kvalitní české odborné literatury o Izraeli lze zájemcům o danou problematiku doporučit nedávno vydanou práci Marka Čejky Judaismus, politika a Stát Izrael (MPU: Brno 2002).

                 
Obsah vydání       17. 4. 2003
17. 4. 2003 Summit EU: už se nemluví o ilegální okupaci po ilegálním vojenském útoku
17. 4. 2003 Saddám "měl spojení s jednou africkou teroristickou organizací"
16. 4. 2003 Vedoucí představitelé EU vydají prohlášení o Iráku
17. 4. 2003 Šokující situace v iráckých nemocnicích
17. 4. 2003 Britská policie v Severním Irsku vraždila katolíky
16. 4. 2003 Palestinská správa: "Američané porušili dohodu"
16. 4. 2003 Smrt v Iráku Jan  Čulík
17. 4. 2003 Amatérova analýza: Reflex Vladimír  Bernard
17. 4. 2003 O třech izraelských filmech festivalu Jeden svět Petr  Šafařík
17. 4. 2003 Čína, Tibet, Američané a Irák Radim  Dvořák
17. 4. 2003 Řecko a válka proti Iráku Lida  Filippaki
17. 4. 2003 Velikonoce jsou výzvou pro všechny generace Ivo V. Fencl
16. 4. 2003 Pesach 5763:
Stvoření mých rukou se utopilo v moři a vy chcete zpívat píseň?
Štěpán  Kotrba
17. 4. 2003 Malý velký svět ministra Svobody Petr  Schnur
17. 4. 2003 Pohlednice z Timoru VIII. Jaroslav  Kováříček
17. 4. 2003 Pacem in terris - poznámky k encyklike storočia Karol  Dučák jr.
16. 4. 2003 Kupředu Zelená! Pavel  Uhl
16. 4. 2003 Svět po válce
16. 4. 2003 Velikonoční zajíčci z krmiva pro dobytek Radek  Mokrý
16. 4. 2003 Komise pro lidská práva OSN odsoudila Izrael
17. 4. 2003 Odsun or "Vertreibung"?
17. 4. 2003 Heldt Prize in Women Studies
15. 4. 2003 Irák, 451°F: "Ten chlap říká, že hoří ňáká biblická knihovna"
16. 4. 2003 O militantní demokracii
16. 4. 2003 Lidská práva jako globální problém Miloš  Dokulil
15. 4. 2003 Kterému "výkladu" světa máme věřit? Michal  Rusek
15. 4. 2003 Britské listy e-mailem
12. 4. 2003 Hospodaření OSBL za březen 2003
5. 2. 2003 Pošta redakci
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
17. 4. 2003 Digitální média veřejné služby IV - Jak dál v roce 2003? Zdeněk  Duspiva
17. 4. 2003 Pohlednice z Timoru VIII. Jaroslav  Kováříček
17. 4. 2003 Amatérova analýza: Reflex Vladimír  Bernard
17. 4. 2003 O třech izraelských filmech festivalu Jeden svět Petr  Šafařík
16. 4. 2003 Smrt v Iráku Jan  Čulík
16. 4. 2003 Svět po válce   
16. 4. 2003 Lidská práva jako globální problém Miloš  Dokulil
15. 4. 2003 Kterému "výkladu" světa máme věřit? Michal  Rusek
15. 4. 2003 Privatizace prostřednictvím bombardování   
15. 4. 2003 Demokratická diskuse podle Člověka v tísni: Přece sem nemusíte chodit! Jiří  Černý
15. 4. 2003 Jsou středo a východoevropští studenti "horší"?   
14. 4. 2003 Tahle krize iráckou válkou nekončí   
13. 4. 2003 Pohlednice z Timoru VII Jaroslav  Kováříček
13. 4. 2003 Charta proti dětskému kuřáctví Martin  Škapík
13. 4. 2003 V demokracii musejí být občané přesvědčeni, že je legitimní nesouhlasit   

Izrael, Palestina, Blízký a Střední východ RSS 2.0      Historie >
17. 4. 2003 O třech izraelských filmech festivalu Jeden svět Petr  Šafařík
16. 4. 2003 Pesach 5763:
Stvoření mých rukou se utopilo v moři a vy chcete zpívat píseň?
Štěpán  Kotrba
16. 4. 2003 Evropsko-irácké problémy Miroslav Václav Steiner
16. 4. 2003 Naomi Ragenová: Poučení pro novináře z irácké války   
16. 4. 2003 Komise pro lidská práva OSN odsoudila Izrael   
16. 4. 2003 Palestinská správa: "Američané porušili dohodu"   
15. 4. 2003 Američané míří na Sýrii   
15. 4. 2003 Kterému "výkladu" světa máme věřit? Michal  Rusek
15. 4. 2003 Izraelský nátlak na Sýrii prostřednictvím Washingtonu   
14. 4. 2003 Tahle krize iráckou válkou nekončí   
14. 4. 2003 Dobyt Tikrit, chaos trvá, americké hrozby Sýrii sílí   
13. 4. 2003 USA: dalším terčem vojenského útoku bude zřejmě Sýrie   
7. 4. 2003 Arabský tisk pevně podporuje irácký režim   
7. 4. 2003 Vidíme příliš mnoho z této války. To je naší nejlepší obranou   
4. 4. 2003 Jsou britští vojáci "civilizovanější" než Američané?