21. 7. 2003
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
21. 7. 2003

STUDIE: Vnímání místa

Výuka (nejen) zeměpisu nejen poznáváním a hodnocením, ale i vnímáním s využitím Yi-Fu Tuanovy koncepce

Výuka zeměpisu ale i dalších všeobecně vzdělávacích předmětů je založena v převážné míře na poznávání a na hodnocení výkonu. Pozornost by však měla být věnována i vnímání. Jak chápat vnímání místa? Lze například poznat rozdíl v České republice mezi územím, kde žili čeští Němci a kde nyní žijí Češi, a územím, které bylo vždy české? Co je to vykořenění (ať už dobrovolné či násilné)? Co je to domov? Lze v neznámém prostředí nalézt signály, které návštěvníka upozorní na to, jaké společenství v daném území žije, co preferuje? Jak chápat identifikaci s územím místním, regionálním, státním a evropským ? Jsou to i otázky, které přesahují rámec samotného školního předmětu zeměpisu.

1. Úvod
2. Vnímání místa
     2.1. Jak chápat místo, jak mu rozumět
     2.2. Školská praxe a vize
3. Chápání místa podle Tuana
    3.1. Smysl místa
           3.1.1. Duch a zvláštnost místa.
           3.1.2. Vnímání místa (Sense of Place)
           3.1.3. Stabilita místa
           3.1.4. Typy místa
                      3.1.4.1. Veřejné symboly
                      3.1.4.2. Místa zvýšené péče
           3.1.5. Syndrom "my a oni"
4. Domov (po vyhnání)
5. Co je místo?
6. Závěr
7. Literatura

1. Úvod

˝Without access to the real world and regular people you will lose your sense of place and sense of balance..."

Robert Redford

Člověk bez domova je jako ztroskotanec na moři

česká politická vězenkyně, vězněna v 50. létech

Domov je tam,
daleko tam,
mělo bys domů,
zbloudilé srdce!

Za cizí noci,
v podzimním dešti,
když nejvíc studil
smutku chladný van:
ve vysokém domě svém zaslechl jsem
křik divokých husí.

Právě přilétly.

Wej Jing-wu
ze sbírky Zpěvy staré Číny
SNKSHU Praha 1960

Není snad srozumitelnějšího a frekventovanějšího slova ve škole než je slovo "doma". Už kdosi řekl: "Doma jsem tam, kde si pověsím klobouk."[1] A někdo jiný zase: "Doma jsem tam, kde jsem v dětství hrával kuličky."[2]

Z obou prohlášení je zřejmé, že oba mluvčí charakterizovali citový vztah k místu, jak ho vnímají, a ne jak jej vidí uspořádaný v realitě. Zároveň se liší i v časové rovině. Prvý považuje za domov to místo, kde právě bydlí, má svou rodinu, pracuje, má přátele, které poznal i třeba nedávno. Druhý považuje za domov místo, kde prožil dětství, měl či má své rodiče, chodil do školy a hrál si s kamarády.

Domov (zvýrazněno J.V.) je místo, kde žijeme. Náš byt či dům je nám bližší než třeba dům našeho souseda či starosty či senátora. Ulice, v níž náš dům stojí, je nám zajisté bližší než nějaká neznámá ulice na druhém konci města: lépe ji známe, zvykli jsem si na ni, lépe rozumíme jejímu životu. Bližší než jiné končiny naší země je nám pochopitelně vesnice, městská část, město či kraj, v nichž jsme se narodili či vyrostli nebo kde delší dobu pobýváme. A posléze i celá naše země -- byť bychom ji neměli ani pořádně procestovanou a milovali naopak cestování po světě -- je nám nakonec bližší než nějaká vzdálená země, kde je velmi jiná krajina, velmi jiné podnebí a velmi jiný život.

Z projevu Václava Havla ke státnímu svátku 28. října (rok 2002)

Český herec Rudolf Hrušínský ve filmu z roku 1981 "Pozor, vizita!" v roli světoběžníka říká: "Člověk bez domova není celý člověk." Ale nemluvím v tomto příspěvku jen o vnímání domova jako o místu nejvyšší priority jednotlivce. Pozornost věnuji také komunitám, jak ony vnímají "své" místo, jak a podle čeho se vymezují vůči druhým. K tomu všemu použiji koncepci, jak ji uvádí americký geograf Yi-Fu Tuan[3].

Cílem tohoto článku upozornit čtenáře na významné i zdánlivě nepodstatné znaky, symboly na daném místě (prostoru), napomoci jim toto vyhodnotit a tak lépe porozumět životu na daném místě. Porozumět postojům, hodnotám, preferencím lidí na daném místě, porozumět zpětně sám sobě, své komunitě. Vytvářet si vlastní vztah k místům a formulovat osobní soudy typu "líbí se mi tu vs. nelíbí se mi tu", "mám z toho dobrý pocit vs. špatný pocit", "místo je hezké vs. ošklivé, "chtěl/a bych toto místo ještě jednou navštívit vs. nechci se sem vracet", "chtěl bych tu bydlet vs. nechtěl bych tu bydlet", rozumět druhým komunitám a identifikovat se jako součást otevřené společnosti, která je více kosmopolitní než současná česká společnost.

Porozumět této problematice možná přispěje k tomu, že Češi budou více rozumět cizincům. Budou více tolerantní k jejich způsobu žití. Jiný příklad - obyvatelé v bývalých Sudetech budou více rozumět tomu, proč se němečtí vysídlenci angažují při opravách kostelů či hřbitovů, mluví o významných svátcích, kdy se sešla celá komunita apod. Věřím, že po tomto poznání budou lidé třeba i jinak vnímat diskuse o česko-německém soužití. Ale že Češi budou více rozumět sami sobě, když v této souvislosti budou mluvit o odsunu Čechů ze Sudet, ze Slovenska nebo o "odsunech" z vlastních domovů v rámci republiky.

2. Vnímání místa

Začali jsme mluvit o vnímání místa. Ne o poznávání, jak je co doma uspořádáno, jak co existuje a jak místo exaktně hodnotit. Budeme hledat způsob, jakým postupovat, abychom rozuměli vnímání místa.

2.1. Jak chápat místo, jak mu rozumět

Základní koncepce vnímání místa, kterou zde popisuji a dále s ní pracuji, pochází od amerického geografa čínského původu Yi-Fu Tuana (viz Tuan, 1974).

Britský geograf Agnew (1987) charakterizuje místo jako část geografického prostoru, která je obsazena osobou nebo věcí. Rozlišuje tři hlavní složky místa:

  • uspořádání (angl. locale), ve kterém jsou konstituovány sociální vztahy (formální nebo institucionální)
  • umístění (angl. location), geografické území zahrnující uspořádání sociálních interakcí, které jsou určeny sociálními a ekonomickými procesy - ty fungují v širším měřítku
  • vnímání místa (angl. sense of place), místní "struktura vědomí/cítění"

Entrikin (1991) hledá pochopení místa ve způsobu, kterým se uchopí vnímání místa v jeho celistvosti a kontextualitě. I když se zaměřím se právě na ono vnímání místa, nelze opomíjet ještě další dvě složky, tj. uspořádání a umístění. Pro učitele, kteří pracují s deterministickou koncepcí "poloha--rozloha--přírodní poměry--hospodářství--a něco navíc" bude taková představa poznávání míst "nelogická" a bez "známé/důvěrné" struktury. Mohou však navázat, doplnit a obohatit své dosud používané postupy. Tato "nová" představa je účelná v rychlé orientaci v novém místě, v nové oblasti a pomáhá v sebeuvědomění si místa, kde žijeme. Pomáhá orientovat se na daném místě nejenom fyzicky ("vnější" prostor) ale i v sociálních vztazích ("vnitřní" prostor). Přirovnal bych to k četbě knihy nebo dívání se na obraz: vnímáme pro nás významné body, znaky či signály, které jsme se naučili vyhledávat, a na jejich základě si vytváříme svůj "obraz". Ten bude tím komplexnější a "barvitější", čím více budeme připraveni na pozorování "obrazu" (naše zkušenosti, vědomosti) a čím déle se na něj budeme dívat. Vytváříme si mentální mapu.

Evropa v Řevnicích

(...) Jel jsem do Ř. objednat na sobotu dva dorty. Hledaje cukrárnu, vnímal jsem osobitý ráz tohoto malého náměstí. Je zhruba čtvercové, stíněné stromovím, domy jsou jednopatrové. Mají tu krom té kašny hospodu se stoly na chodníku, jež jsou proti povodni na Mži chráněny shora plachtou. Napočetl jsem tu koldokola čtrnáct obchodů a služeb; další jsou i mimo centrum. Je tu krom té hospody cukrárna, drogerie, zelenina, papírnictví, a také ovšem obecní úřad a kostel. Za rohem je i umělecká škola, na níž pracuje komorní soubor Ludus Musicus, který se právě vrátil z Francie, kde předváděl Janáčkovy ořechovské Královničky.

Jít na tomto náměstí něco zařídit znamená vstoupit do společenských styků: uslyšet něco a třeba k tomu něco říct, zeptat se a dostat odpověď. Uspořádání tohoto prostoru je výsledkem vývoje občanských zájmů a vztahů. Je to sociální a kulturní obraz obce, jak se vyvíjel po staletí. V obci Ř. se dokonce přes protisedlácký pogrom KSČ udrželo několik rolníků. Obraz obce přetrvává dnes jen proto, že leží na vedlejší cestě, (...). Krom železnice a řeky není tu objekt státního významu. Ani se tu neusadil žádný supermarket, jenž všecky vztahy nahrazuje odbíráním zboží ze škatul. A já žasnu, že se u nás nenašel žádný politik evropského vychování, jenž by chránil výslovně takováto místa. Každá strašilka dubová je hájená, ale biotop lidské kultury je ničen pro zisky kohosi, kdo tam ani nežije.

Co se s takovým náměstím stane v Evropské unii? Ta kašna, ty domy, stromy tu budou, ale stanou se holou kulisou. (viz kulisy v Tuanově stabilitě místa, pozn. J.V.) Vztah mezi nimi zmizí. (...)

Ludvík Vaculík, in: Lidové noviny, 24.7.2001

Ludvík Vaculík v uvedené ukázce ilustruje právě způsob, jak pracovat s vnímáním znaků a symbolů, jak vnímat sociální vztahy, a to vše s ohledem na časový vývoj a zkušenost.

2.2. Školská praxe a vize

Tuanova koncepce[4] vnímání místa by mohla být využita jako organická součást a to jak školské geografie, např. v některých částech regionální geografie, tak i mimo ni, kde učitelé potřebují pomůcku pro vysvětlení pojmů, jako je vztah k místu (identifikace), vnímání místa a chování lidí k určitému místu. Pro školskou praxi se tak nabízejí nástroje využitelné ve výuce zeměpisu i dalších předmětů, a to zvláště v její výchovné složce, která by měla být ve srovnání se složkou vzdělávací skutečně rovnocenná, a ne jako dosud spíš proklamovaná. S daleko větším důrazem se s ní počítá v připravovaném Rámcovém vzdělávacím programu základního vzdělání (Kolektiv, březen 2001, viz dále).

V zahraničí je tato problematika součástí národních kurikul. Například americká geografická společnost National Geographic s pojmem `vnímání místa` koncepčně a systematicky operuje. Ve "Standardech" zeměpisného vzdělávání se nejmladší žáci (2. ročník) v tématu "Kde bys chtěl bydlet" a nejstarší (9. až 12. ročník) v tématu "Vnímání místa" (angl. perception of place) věnují právě této problematice. Další témata jsou například tzv. mental maps tj. představy jednotlivců, jejich vnímání míst, které je zařazeno do 6. až 8. ročníku.

Představa, jak a co by se mělo učit v našich školách po roce 2005, je vtělena do tzv. Bílé knihy MŠMT (Kotásek a kol., 2001), kde se na str. 8 ve Východiscích a předpokladech rozvoje vzdělávací soustavy uvádí: "Vzdělávání se nevztahuje jen k vědění a poznávání, tedy k rozvíjení rozumových schopností, ale i k osvojování si sociálních a dalších dovedností, duchovních, morálních a estetických hodnot a žádoucích vztahů k ostatním lidem i ke společnosti jako celku, k emocionálnímu a volnímu rozvoji ..." (zvýrazněno J.V.). Dále, jsou zmiňovány hodnoty v souvislosti s probíhajícími změnami ve společnosti a se schopností přijímat změny: " (...) se oslabují vnější opory, jakými byla určitá neměnnost podmínek, relativně pevný společenský a kulturní rámec, ohrožovány jsou i morální hodnoty." V dokumentu se o těchto hodnotách mluví i v rámci středního školství: "Střední vzdělávání vytváří základy pro celoživotní učení, tím (...) připravuje pro aktivní účast na životě společnosti, učí zdravému způsobu života, poskytuje hodnotovou orientaci." (s. 35, zdůrazněno J.V.).

Co se týče forem výuky, uvádí se v dokumentu na straně 25: "Uplatnit nové formy aktivní výuky, zejména projektovou výuku, různé formy mezipředmětové integrace, jako jsou mezipředmětová témata a projekty, i další formy mimotřídní činnosti. Využít tyto formy i při zavádění nových témat do kurikula." Jak je z předcházejících citací zřejmé, prostor pro výuku "vnímání místa" je připravený i na institucionální úrovni.

Postupnou změnu v náhledu na zeměpis jako školní předmět dokládá charakteristika zeměpisu v Rámcovém vzdělávacím programu základního vzdělání (Kolektiv, březen 2001), který je komplexním pedagogickým dokumentem, který připravil Výzkumný ústav pedagogický v Praze a který by měl v budoucnu (předpokládá se od školního roku 2004/2005) ovlivňovat a usměrňovat vzdělávání na všech typech škol, které poskytují základní vzdělávání. Zde autoři mluví o zeměpisu jako o "oboru přírodně vzdělávacím", který pomáhá žákovi vytvořit si komplexní pohled na vztah mezi člověkem a přírodou, jehož významnou součástí je i uvědomování si pozitivního vlivu přírody na citový život člověka, utváří - vedle učiva fyzikální, chemické a přírodopisné povahy - také učivo zeměpisné povahy, které umožňuje žákům seznámit se postupně s přírodními podmínkami pro život lidí v blízkém okolí, v regionech, na celém území ČR, v Evropě i ve světě." (kap. Člověk a příroda, str. 45).

Jak si pozorný čtenář asi povšimnul, stále je u zeměpisného učiva zvýrazňována determinace příroda a člověk, tedy geografický determinismus. Ten např. sociologové (viz Petrusek et al., 1994) považují za "typicky redukcionistickou tendenci, která se snaží život složitější skutečnosti, tj. společnosti, vysvětlit realitou jednodušší. Takovýto postup problematiku společenského života simplifikuje a nemůže vést k úspěchu." (s. 30). Je třeba být opatrný právě při zjednodušování, které je však ve výuce nutností. Právě naučit se vnímat místo, jak dále uvádím, pomáhá vymanit se z geografického determinismu, a přitom porozumět jak celkům v komplexnosti tak také jeho částem.

Na nejzákladnější cíle hodnotové (postoje, životní orientaci a zájmy) v geografickém vzdělávání se odvolávají autoři katalogu pro maturitní zkoušky (2001). Autoři upozorňují, že kompetence z této oblasti "nelze formou maturitní zkoušky hodnotit" (s. 5) a proto je do požadavků v katalogu nezahrnují. Ovšem to neznamená, jak dodávají, že by ve výuce měly být opomíjeny.

Jak lze konkrétně použít "vnímání místa" ve výuce zeměpisu nabízí učebnice Tady jsem doma (Kühnlová, 1998) v tématu, které se týká historie a kultury v našich zemích. Již v úvodním slově učebnice autorka píše: "Ať již škola leží na venkově nebo ve městě, měli by žáci blíže poznat určitou dostupnou krajinu, naučit se ji vnímat (zvýrazněno J.V.) a pokoušet se o její hodnocení."

V současném zeměpisu jako školském předmětu ustupuje náhled na školskou geografii (zeměpis)  jako jednoznačně přírodovědní předmět. Je nutné se přestat výhradně opírat ve společenských otázkách tohoto předmětu o autoritu přírodní vědy a kvantitativní metody a začít využívat i metody kvalitativní, které poskytují právě společenské vědy. Je důležité se naučit operovat s pojmy z hermeneutiky jako je interpretace významu, vědomosti a jazyk, zohledňovat více jedinečnost. Využívat fenomenologické přístupy, které nabourávají separaci subjekt (pozorovatel) a objekt (pozorované) a pracují s reflexí a s předsudky.

Pro učitele může tento způsob chápaní místa představovat volbu k "neomylné exaktnosti" přírodních věd. Opět zdůrazňuji, že jen u některých témat a ve spojení s nově koncipovanou výukou, která klade větší důraz na komplexnost, interakce, a ne pouze na příčinnou kauzalitu. Určité představy, jak toto vyučovat a co vyučovat, dávají učebnice z anglické provenience nebo i v Česku prodávaná The Hutchinson Educational Encyclopedia 1999. 

3. Chápání místa podle Tuana

Právě pro vnímání místa je možné využít Tuanovy myšlenky. Tuan přichází v sedmdesátých letech 20. století s odlišným pohledem na místo. Vidí místo jako kombinaci vnímání místa v rámci společnosti a vnímání identity v prostorovém umístění. Používá symboly důležitosti pro určitá místa. Vše má původ v tom, kde člověk žije a s čím se ztotožňuje. V tomto pojetí není důležité měřítko, ale dá se říci, že mluvíme především o území místním/ lokálním, ve kterém jsou ještě "menší měřítka", a to tělo, domov, komunita.  Je důležité, že místa jsou výsledkem "míst zvýšené péče" (angl. fields of care). Vytváří je člověk, který na daném místě žije. Vše závisí na "síle" daného místa. Ta vychází z emocionálního "investování", tedy z toho, co lidé ze svých citů vkládají do těchto míst. Jak můžeme vidět, Tuan přichází s pojmy, které nejsou pro nás v běžně chápané školské geografii používané. Definuje tyto pojmy a uplatňuje je v jistém rámci, který se týká vnímání místa.

V obvyklém významu znamená místo (place) podle Tuana primárně dvě věci (srovnej se složkami, jak je uvádí Agnew) :

  • postavení ve společnosti (angl. position in society)
  • prostorové umístění (angl. spatial location)

Obvyklý úzus je, že studium statusu (angl. status) patří do sociologie, zatímco studium umístění (angl. location) patří do geografie. Bylo by však chybou obě složky oddělovat. Dokladem pro použití obou významů v rámci místa je slovo "blízký". Tuan cituje Ericksona (1969), který pojmem "blízký" chápe především být si blízký jeden druhému, kdy dva lidé navzájem pociťují emocionální i materiální bezpečí či jistotu. To považuje autor za významnější, než co pochází z prostředí, které produkuje "nikoli-lidské" skutečnosti. Dále Tuan cituje Grenovou (1968), která navrhuje, aby primárním významem pro pojem "místo" (angl. place) bylo považováno umístění či pozice někoho ve společnosti než abstraktnější vnímání, které se týká umístění v prostoru. Tuan to dokládá i na vyjádření Sorokina (1964), který tvrdí, že prostorové umístění (angl. spatial location) se spíš odvozuje od umístění ve společnosti, než aby to bylo obráceně. Místem batolete je kolébka; místem malého dítěte je místnost, kde si hraje; sociální odstup mezi předsedou správní rady a ostatními je zřejmý v tom, kde u jednacího stolu sedí účastníci jednání; totéž se týká "adresy", kde kdo bydlí. Podle adresy se dá odvodit socioekonomické postavení obyvatel místa. Prestižní zaměstnavatelé vyžadují vzdělané a kvalifikované zaměstnance, a ti bydlí na jiném místě než nekvalifikovaní manuálně pracující zaměstnanci málo prestižních výrob.

Lidé jsou zařazováni především podle své pozice ve společnosti a jejich způsob života odpovídá této pozici. Místo (angl. place) je, jak uvádí Tuan, něco víc než jen umístění a víc než prostorový index socioekonomického statusu. Je to unikátní soubor vlastností, který si zasluhuje studium vlastních zákonitostí.

3.1. Smysl místa (Meaning of Place)

Jaký je smysl místa? Čím je vytvářena jedinečnost a významnost místa? Jak je místo vnímáno a je to stav stabilní? Vymezují se lokální komunity podle místa? Jak je to se syndromem "my a oni"? Odpovědi na tyto otázky jsou v následujícím textu.

3.1.1. Duch a zvláštnost (Spirit and Personality)

"Duch" má u lidí větší emocionální náboj než jen jeho pouhé umístění. Pokud pojem "duch" vezmeme doslova, je to prostor beztvarý a nezasluhuje si úctu mimo míst, která "vyčnívají". Lidé věří, že místa, která jsou takto výjimečná, jsou příbytky duchů. Jsou posvátnými místy. Platí to i pro naši republiku. Stačí se jen podívat do některých našich hradů a zámků, které se otevírají návštěvníkům i v noci a umožňují jim tak "setkání" s duchem hradu či zámku, s tajemnem a s mýty, které se vážou právě k tomu místu.

"Zvláštnost" znamená podle Tuana jedinečnost. Místa stejně jako lidské bytosti nabývají jedinečných rysů v průběhu času[5] . Lidská zvláštnost se vytváří fúzí přirozených dispozic a nově nabytých rysů. Jinak řečeno, zvláštnost míst se skládá z jejich přírodních dispozic (fyzické předpoklady krajiny) a z modifikací, které byly vytvářeny generacemi lidských bytostí. Jak Francie podle Vidala de la Blanche (1903), tak Británie podle Cyrila Foxe (1932) a rovněž Mexiko podle Carla Sauera (1941) mají svou "zvláštnost". Jejich zvláštnost či "tvář" se utvářela interakcí mezi přírodou a člověkem[6].

Zvláštnost má dva aspekty:

  • vyžaduje úctu
  • vzbuzuje citový vztah

První aspekt znamená něco povznášejícího a zároveň objektivního, co existuje nezávisle na lidských potřebách a touhách. Takovou zvláštností jsou monumentální umělecká díla a posvátná místa. Citový vztah však mohou podle Tuana (1974) vzbuzovat i výtvory přírody jako jsou např. Grand Canyon nebo Matterhorn. Proč by jinak byly velmi často fotografovanými a navštěvovanými místy.

Ovšem podobný citový vztah podle Tuana (1974) může vzbuzovat i starý pršiplášť, který navozuje citové pouto k osobě, která ho nosila. Časem tento pršiplášť získal zvláštnost, jistý svébytný tvar a vůni, která je pro něj jedinečná. Místo také může získat prostřednictvím dlouho působícího spojení s lidskými bytostmi, důvěrně známé kontury v podobě "staré ale stále působící chůvy".

Psací stůl v poštovním muzeu.

Česká spisovatelka Iva Pekárková[7], popisuje svoje setkání s takovou věcí/místem: "Jednou jsem na Šumavě vstoupila do poštovního muzea. Uviděla jsem tam krásný starožitný psací stůl se spoustou přihrádek. Vnitřek měl vykládaný kůží. Kromě pokladní a mě už v budově nikdo jiný nebyl, a tak jsem se k tomu stolu posadila. Bylo to krásné, ale zároveň jsem intenzivně cítila, že na takovém stole bych nedokázala napsat jediné sprosté slovo. A bez nich si svoje psaní neumím představit".[8]

In: Mladá fronta DNES, Magazín DNES (č. 28, 2001)

Český literát Jan Čep[9] se prý o domově vyjádřil, že mu byl "čímsi jako východiskem, odrazným můstkem, studnicí, ke které je třeba se opět a opět vracet za zbarvením své duchovní i fyzické bytosti."

In: Lidové noviny, 1.2.2002
.

Tuan říká, když geograf mluví o zvláštnosti regionu, asi má na mysli oba aspekty. Region může být jak uspořádaný (existující) tak i povznášející: Tuan chápe region jako místo humanizované, orientované na člověka.

3.1.2. Vnímání místa (Sense of Place)

Vše, co bylo dosud řečeno, spojuje fenomén "sense of place" [10], který je v human geography zkoumán jako výsledek vzájemné propojenosti psychoanalytických, sociálních a environmentálních procesů, které se vytvářejí a podílejí se na zcela flexibilních vztazích s fyzickým charakterem místa (Gosgrove 2001). Původně se objevoval ve studiích s fyzickou charakteristikou a s kvalitami souvisejícími s umístěním, kde byl tento termín vyhrazen pro lidskou zkušenost a představivost. V tomto pojetí by se dal tento termín přeložit jako "smysl", kde důraz je kladen na smyslové poznání. Můžeme mluvit o místě, které nám voní nebo zapáchá, sluchem vnímáme příjemný nebo nepříjemný zvuk v daném místě, jeho povrch je na dotek příjemný či nepříjemný, vizuální uspořádání místa je pro nás uklidňující nebo nás znervózňuje. 

Jak jsem již uvedl výše, Tuan (1974) říká, že o místě se může říct, že má svého "ducha" nebo "zvláštnost"". Ale pouze lidská bytost může vnímat místo (viz dále). O moderním člověku se říká, že ztratil tuto schopnost. Přešel ke geniu loci, což je možné v současné době chápat jako atmosféru určitého místa, tajemno místa. Člověk přestal smysl místa rozlišovat. Podle Tuana (1974) přestal jej rozlišovat kvůli kombinaci modernějšího prostředí a étosu lidské dominance, která nedovoluje rozvíjet schopnost uvědomovat si místo.

Vnímání, tedy vnímání místa, má podle Tuana (1974) dva významy:

  1. visuální nebo estetický

  2. další smyslový

  V prvém významu potřebují oči výchovu, aby vnímaly krásu tam, kde je. Na druhou stranu však musejí být krásná místa vytvářena. A to tak, aby potěšila naše oči. Ve druhém významu se vyžaduje těsnější kontakt a dlouhé sžívání se s prostředím. K poznání charakteristické vůně a hluku města je třeba delší kontakt s tímto místem a zkušenost.

  Pro představu jak dělat místa krásná pro oči a další naše smysly nemusíme jezdit do daleké ciziny. I z našeho prostředí jsou známé signály či znaky, které byly a jsou po dlouhou dobu smyslově i esteticky vnímány. Je to příklad záchodů v restauracích. Podle jejich čistoty se dá jednoznačně posoudit úroveň podniku a také vztah personálu a majitelů k místu podnikání. O tom, jak dopadalo a snad i ještě dopadá srovnávání veřejných záchodků u nás se státy za naší západní hranicí, nemusím ani mluvit. Co je podstatné a pozitivní, že tento problém je vnímaný obyvateli České republiky a provozovatelé na něj reagují.

   Tuan se odvolává na Santmyera (1962), který říká, že můžeme poznat místo podvědomě prostřednictvím doteku a zapamatovatelné vůně, bez pomoci kritického oka. Zatímco oko vnímá nádheru ulic a rozum je zároveň kategorizuje, naše ruce vnímají povrch, tvar a teplotu předmětů, náš nos vnímá vůni místa a předmětů v něm, tělo vnímá vibrace, když přes most přejede těžké auto, a naše uši vnímají zvuk např. ranního rozvozu pečiva. Avšak plně si uvědomíme naši náklonnost k nějakému místu, pokud je opustíme a budeme je vidět z dálky jako celek.

3.1.3. Stabilita a místo (Stability and Place)

Argument ve prospěch cestování je ten, že si stále více uvědomujeme ne exotická místa, která jsme navštívili, ale domov jako místo. Můžeme mluvit o určitém "zakotvení" či "zakořenění". Abychom se ztotožnili s prostředím místa, musíme ztratit smysl jeho jednoznačné identity. To se projeví tehdy, když je člověk schopen hledět na místo z vnějšku.

  U Evy Herzigové (28), přední světové topmodelky, nemusíme pochybovat, že se na své rodné město dívá z vnějšku. V následujícím rámečku je možné si udělat představu, jak si tato osobnost představuje stabilitu a domov:

Eva Herzigová: Chci už jiný život

Otázka: Hledáte už domov?

E.H.: Biologicky mám na čase. Mateřské volání. Ne snad teď hned kočárek a miminko, ale začít plánovat. Najít nějakou stálost. Ve všech směrech. jak v přátelství, tak v domově. Nic z toho teď nemám - stejný dům, stejné bydliště, stejné přátele ... všechno se to mění, mění, mění. Samozřejmě, ta stálost asi pak vyplyne v rodinu, ale v ní ještě hlavu úplně nemám.

Otázka: V Litvínově se pořád přátelíte se svými spolužačkami. Cítíte se proti nim zralejší?

E.H.: V určitém směru ano. Mám jiné zkušenosti a možná přemýšlím o jiných věcech. Ale holky jsou na tom líp v rodinných vztazích. Už si vybudovaly vlastní rodinný život. Některé věci, se kterými bych si já poradila zdlouhavě, mají už zažité. Je to banda kamarádek, se kterými jsem v kontaktu, i když jsem mimo. A když přijedu, vždycky se sejdeme a probereme život. Kluky, rodiny, děti.

Eva Herzigová: Chci už jiný život. In: Lidové noviny, Neděle, 8. 9. 2001

Jestliže je člověk v pohybu, pak ztrácí místo. Nepatří do žádného místa a namísto toho vnímá pouze kulisy a obrazy. Místo může být kulisami, ale kulisy samotné nejsou místem. Chybí zde stabilita. Pro kulisy je charakteristické to, že se posouvají s každou změnou perspektivy. Kulisy jsou definovány svojí perspektivou, a tím nejsou skutečným místem (již jsme se s tím setkali ve vyprávění L. Vaculíka). Charakteristickým rysem místa je právě to, že má stálou existenci nezávislou na pozorovateli.

Místo je podle Tuana (1974) malým světem, nodem, ve kterém se koncentrují aktivity. Roh ulice je místem, ale ulice samotná jím není, protože zde je přítomna orientace. Pro místo je důležitá homogenita prostoru a absence orientace. Zde Tuan uvádí příklad velkého zaoceánského parníku na pravidelné lince, který je určitě malým světem, ale není ukotven v nějakém místě; z toho důvodu není místem. Lze to dokumentovat otázkou, která by zcela jistě vyzněla směšně: "Kdy odjíždí toto místo (loď The Queen Mary) do New Yorku?"

3.1.4. Typy míst (Types of Place)

Co může přinést "pochopení místa" pro učitele (a snad nejen pro ně), a zvláště pro učitele zeměpisu? Praktický příklad můžeme uvést při návštěvě nového místa, se kterým se teprve seznamujeme. Jakých signálů si máme všímat? Mluvíme o hodnocení vizuálních významů. Použijeme klasifikaci místa podle Tuana (1974), který ji převzal od Wilda (1963). Mluvíme o dvou výrazných kategoriích v hodnocení místa, a to o veřejných symbolech (angl. public symbols) a o místech zvýšené péče (angl. fields of care).

Jak již bylo řečeno, Tuan rozlišoval místa podle vizuálního významu a podle toho, že je nutné místa dlouhou dobu poznávat prostřednictvím dalších našich smyslů a získávat tak zkušenost. Podle toho s použitím Wildovy (1963) klasifikace rozlišuje:

  1. veřejné symboly (angl. public symbols)
  2. místa zvýšené péče (angl. fields of care)

První kategorie představuje místa, která mají schopnost upoutat náš zrak. Jsou to zpravidla místa okázalá a oficiální. Přitahují pozorovatele a navíc vyvolávají úctu. Druhá kategorie míst není určena cizincům (příchozím z vnějšku). Tato místa jsou napohled nenápadná a vzbuzují ve vnímavém pozorovateli citový vztah. Jsou těžko identifikovatelná ať už svojí strukturou nebo vzhledem. Pokud je pozoruje vnější pozorovatel, potřebuje k tomu určitý výcvik a zkušenost, jako má již zmíněný spisovatel Vaculík. Místa zvýšené péče jsou neoficiální součástí života komunity a bez nich by v komunitě neexistovala soudržnost. Nutno dodat, že některá místa mohou patřit do obou kategorií. Tuan v následující tabulce uvádí příklady pro jednotlivé kategorie:

Místa jako veřejné symboly
Místa jako místa zvýšené péče
napohled s velkou přitažlivostí
napohled s malou přitažlivostí
posvátné místo  
veřejná zahrada domov, obchod, hospůdka
pomník roh ulice, obytná čtvrť
monumentální architektura tržiště
veřejné prostranství město
ideální velkoměsto  

Zdroj: Tuan, Y. -F. (1974): Space and Place: Humanistic perspective. Progress in Geography 6,233-46. In: Agnew, J. (eds.): Human Geography. An Essential Anthology. Blackwell Publishers 1996 , UK, str. 448

3.1.4.1. Veřejné symboly (Public Symbols)

Tuan se odvolává na Whitea (1967), který říká, že v době antiky existovala v krajině mnohá posvátná místa, a to i v oblastech, kde žili lidé bez vzdělání. Stačily k tomu takové přírodní úkazy, jako byl zásah blesku, nebo to byly posvátné jeskyně, balvany či stromy. Posvátná místa najdeme po celé zeměkouli. Systém víry v mnoha kulturách podporoval člověka v tom, aby mluvil, a to doslova, o duchu místa. Moderní světská společnost odrazuje od víry v ducha, ať je jeho původ v přírodě nebo ve slavném zemřelém. Stopy po něm však lze najít v postojích lidí k pohřebním místům, a to zvláště k takovým, které mají národní význam a důležitost (viz např. Jöckle 2000).

Veřejné monumenty vytvářejí místa, která mají významná postavení, a mají atmosféru významnosti. Tuan s odkazem na Johnsona (1968) uvádí, že monumentální stavba je typickou aktivitou pro všechny vyspělé civilizace. Od 19. století se však monumentální stavby stavějí méně často a také úsilí vytvářet taková místa klesá, což se odráží v poklesu místní či národní hrdosti. Většina monumentů moderní doby připomíná hrdiny. Ale existují i významné výjimky. Například Gateway Arch v St. Louis ve Spojených státech (vysoký oblouk charakterizující vstupní bránu, kudy noví osadníci vstupovali na území amerického Západu) připomíná dobu rozkvětu tohoto města a státu. Na náměstích také často najdeme monumenty, které jsou vnímány jako "posvátná území". A to v tom smyslu, že tato území mohou být zasvěcena hrdinným postavám a mohou překračovat čistě utilitární cíl. Tuan argumentuje, že velká města jsou jistě "místy". A dodává, že ideální velká města jsou také monumenty a symboly. Dokumentuje to s pomocí Liftona (1967) na příkladech z druhé světové války, kdy byla zničena města Coventry a Hirošima, ale uchráněna taková města jako jsou Oxford nebo Kjóto. Jejich kulturní a historická výjimečnost (hodnota symbolu) byla nepřítelem respektována. Toto rozlišení, které dělají cizinci (tedy lidé z vnějšku), je charakteristické pro místa, která jsou veřejnými symboly.

Určité struktury jako místa přetrvávají celé věky. Vzdorují povýšenosti určitých kultur a nikdy neztratily svou identitu. Například skalní blok Ayer's Rock v samém srdci Austrálie dominoval mýtickému vnímání Austrálců, kteří žili kolem tohoto místa. V publikaci 'Monumenty (1993, s. 320) se píše: "Na úpatí skály se odbývaly kultovní obřady a domorodci věřili, že v této skále spí jejich předkové. Všude se setkáváme s množstvím kreseb náboženského obsahu; každý vryp do skály, každé pokreslené skalní žebro má pro příslušníky zdejších kmenů svůj hluboký význam. Dnes sem přicházejí turisté z celého světa a obdivují skálu (...)." Zůstává vnímaným místem i pro moderní Australany, kteří jsou přitahováni k tomuto monolitu představou jeho posvátnosti. Stonehenge je architektonickým příkladem. "Tato stavba, vybudovaná v období mezi rokem 2750 a 1900 před Kr., se nedá přiřadit k žádné ze známých prehistorických kultur a je považována za tajuplný monument, jehož význam nebyl dosud jednoznačně vysvětlen." (Monumenty, 1993, s. 44). Je stejně významným místem pro turisty v Británii jako byl pro jeho původní stavitele. Čas z něho udělal něco, co lidi znepokojuje, a nejsou to jeho kameny, které erodují. V této souvislosti mluví Tuan o specifické důležitosti, která se mění časem. Odlišuje ji od obecné důležitosti, která se časem nemění. Co způsobilo, že velké monumenty, jako je Stonehenge, přinášejí jak obecnou tak i specifickou důležitost? Jak uvádí Smith (1950), Gateway Arch v St. Louis například má obecnou důležitost "nebeské klenby" a "vstupu", což překračuje americké dějiny. Má však i specifickou důležitost jedinečného období v amerických dějinách, zvláště otevřením Západu pro nové osadníky. Co se týká trvalosti místa, většina veřejných symbolů nepřežije úpadek svého kulturního období. S odchodem Britů z Egypta již zde nevévodí sochy královny Viktorie, ale pouze stojí v cestě rozvíjející se dopravě. V průběhu dějin většina veřejných symbolů ztratila svůj status místa a pouze vytváří zmatek v prostoru.

O symbolech se znovu a častěji začalo mluvit v souvislosti s teroristickým útokem na World Trade Center v New Yorku 11. září 2001. Teroristé napadli americkou společnost v tom, co jí dává její jednotu a identitu, což jsou právě její symboly. V této souvislosti filozof Miroslav Petříček (2001) mluví o významech:

  • symbolů fundamentalistických, pevných
  • symbolech volných

Ty druhé nejsou zakotveny v určitém textu či vyprávění, ale právě proto a pouze proto jsou podle Petříčka s to sjednocovat tak různorodá společenství, jímž je americký "národ". Tento podstatný moment necharakterizuje jenom Ameriku, nýbrž obecně i to, čemu se říká otevřená společnost. Jejím základem není minulost, nýbrž budoucnost, protože je projektem. Tyto symboly vznikají postupnou integrací dějin této otevřené společnosti, která se jejich prostřednictvím pokouší zobecnit svou historickou zkušenost a zachovat v nové situaci svou jednotu. Vytvářejí se "symboly, které nesvazují, protože jsou apelem na osobní volbu: jejich síla spočívá v tom, že platí pouze tehdy, jsou-li svobodně akceptovány. Protože jen tehdy se fikce změní v realitu." (Petříček, ibid.)

Fundamentalistické symboly se dovolávají společenství spočívající na jediném a nedotknutelném textu, který se právě pro svou nedotknutelnost stává ideologickým základem, předcházejícím každou volbu. V něm slovo projekt nemá význam volby či rozvrhu, nýbrž toho, co každé volbě předchází. Fundamentalistické symboly definují realitu dřív, než se s ní člověk setkává. Vyjde-li však najevo, že realita je poněkud jiná, lze je pouze vynucovat.

Je zřejmé, že volné symboly jsou mnohem zranitelnější. To, co platí v otevřené společnosti, platí jen do odvolání. Na druhou stranu však jsou její symboly nesmírně silné právě proto, že jsou nahraditelné.

3.1.4.2. Místa zvýšené péče (Fields of Care)

Jak už bylo řečeno, veřejné symboly mohou být poznávány z vnějšku. Na rozdíl od nich místa zvýšené péče nejsou nositeli mnoha znaků, které by upozorňovaly na jejich charakter. Tato místa mohou být poznávána zásadně zevnitř. Jak uvádí Wagner (1972), lidské bytosti ustanovují místa zvýšené péče díky síti interpersonálních vztahů. Místa tak představují jejich zhmotnělou podobu. Z tohoto pohledu se pro tato místa nabízejí dvě otázky:

  1. Do jaké míry je emocionálně místo zvýšené péče svázáno s fyzickým uspořádáním?
  2. Jsou si lidé vědomi identity a omezenosti jejich světa?

Místo zvýšené péče je nepochybně místem, kde lidé jsou emotivně svázáni se svým materiálním prostředím a kde jsou si vědomi místní identity a prostorové omezenosti. Mohou to být například hřbitov, kostel, památník či deska významné události, která se v komunitě odehrála.

Lidské vztahy žádají materiální předměty pro své upevňování a prohlubování. Samotná zvláštnost záleží na minimu materiálního majetku. Dokonce i ten nejméně významný objekt může sloužit k zhmotnění citů. Charakter vztahu, který se vyskytuje mezi interpersonálními vazbami na jedné straně a prostorem na straně druhé, není jednoduchý. Jak uvádí Eisenstadt (1949) nebo Suttles (1968), gangy mladých mají silné interpersonální vazby a také samy mají silně vyvinutý smysl pro vymezení prostoru. Členové gangu si velmi dobře uvědomují, kde končí jejich "rajon" (turf) a kde začíná "rajon" někoho jiného. Přesto nemají skutečný vztah k tomuto prostoru, který jsou ochotni bránit. Pokud se naskytne lepší příležitost z vnějšku, členové gangu rajon opouštějí.

Silné interpersonální vazby si žádají předměty, zhmotnění. Jsou to fotografie, obrázky či předměty, které vyvolávají či upevňují citové pouto k místu a osobám, které to místo obývaly. Ztráta takových předmětů je těžko vyčíslitelná penězi (viz ztráta "emocionálně" významných předmětů při povodních). Pro lidi takto postižené to jsou předměty neprodejné. Mluvíme o emocích, které jsou pociťované mezi lidskými bytostmi. Emoce nalézají vyjádření a ukotvení ve věcech a místech. Na jedné straně může ztráta lidského pouta způsobit ztrátu významu v materiálním prostředí, na druhou stranu je dobře známo, že ztráta lidského pouta může způsobit zvýšené sentimentální připoutání k materiálním předmětům a místům, protože jsou jediným prostředkem, jak vést rozhovor se zemřelým. Smysl místa se tak jeví morbidním, pokud to celé závisí jen od vzpomínky na minulé lidské vztahy.

Co způsobuje, že lidské bytosti získávají pouto k místu? Říká se, že opakovaná zkušenost. Pocit místa se dostává pod kůži každodenním kontaktem (Rasmussen, 1962). Pocit chodníku, vůně večerního vzduchu a barva podzimního listí se stává prostřednictvím dlouhodobého setkávání ne jen součástí jeviště, ale podporuje také hráče v lidském dramatu.

Opakování je podstatné. Domov je "místo, kde každý den je násoben dny předcházejícími" (Stark, 1948). Právě funkční rozmístění našich životů je nutné pro vytvoření pocitu místa. Při vykonávání každodenních činností se pravidelně pohybujeme z jednoho místa na druhé, vytváříme stopu, takže časem se vytvoří pavučina nodů a jejich spojnic, což se otiskne do našich systémů vnímání a ovlivní naše osobní očekávání. "Zvykové pole" (angl. habit field) není nezbytně to, které umíme popsat. Je ustaveno. V něm se pohodlně pohybujeme a to s minimální nutností změny. Ale nejsilnější pouto k místu má náboženský charakter. Mystická kontinuita existuje mezi půdou a božstvy. Porušení tohoto vztahu se jevilo jako neúcta či bezbožnost. Taková náboženská vazba k místu v moderním světě téměř vymizela právě proto, že stále více lidí se odpoutávalo od půdy. Stopy této vazby však lze nalézt v rétorice nacionalismu, kde samotný stát je nazýván "otčinou" nebo "vlastí" (Gellner, 1973: Doob, 1964).

Náboženství se udržuje rituály a slavnostmi; ty posilují emocionální vztahy mezi lidmi a posvátnými místy. Slavnosti jako významné časové milníky, které vymezují úseky v lidském životním cyklu, vymezují také roční období a významné události v životě národa. Ať se takové oblasti objeví kdekoliv na světě, časová priorita slavností dává místu jeho charakter.

Tuan (1974) se odvolává na (Jamese (1961), když tvrdí, že výsledkem různých faktorů je, že pokračuje zmenšující se pocit místa. Mezi ně patří odklon od božstev; uvolnění místních sítí lidských vztahů, které právě intenzivním emocionálním zapojením působilo na vnímání místa; současná ztráta intimního kontaktu s fyzickým uspořádáním, kdy lidé zřídka chodí na procházky nebo se jen tak bezcílně pohybují; a pokles počtu významných slavností, tj. takových, které mají vztah k náboženskému naladění a které se vztahují k určité lokalitě.

Na rozdíl do veřejných symbolů nemají místa zvýšené péče vizuální identitu. Návštěvníci z vnějšku tato místa jen obtížně rozpoznávají a vymezují. Jako příklad může posloužit obytná čtvrť, která je typem místa zvýšené péče (Keller, 1968). Projektanti jsou přesvědčeni, že území, aby bylo obytným celkem a bylo i z tohoto důvodu takto chápáno, je stejným typem fyzického prostředí a rovněž stejným "druhem" lidí, kteří zde bydlí a pocházejí z přibližně stejné socioekonomické vrstvy. Posléze však tito projektanti zjistí, že místní obyvatelé nepovažují území za obytný celek, tak jak jej navrhli projektanti. Části, které se ztotožňují s představami obyvatel jako jejich obytná čtvrť, jsou asi mnohem menší než byly v představách projektantů. Například je to jen jedna ulice nebo křižovatka (Gans, 1962). V našich zemích je známý postoj zlínského Bati k výstavbě chodníků v obytné čtvrti. Chodníky nechal stavět až po té, co je obyvatelé vyšlapali a tak dali projektantům najevo, kde je potřebují a kde jim vyhovují, a jak vnímají vyprojektované místo.  

Kromě "ublížení" pelargóniím je vše dovoleno

Studenti jedné vysoké školy byli na terénním cvičení ubytovaní v montované stavbě, která připomínala svým architektonickým řešením kravín (dlouhá budova s chodbou uprostřed a pokoji po stranách). Budově vládl čiperný důchodce "kdo- s kým-o čem-pro koho", který pocházel z vesnice, kde se studenti ubytovali. Všude byl pořádek a čisto, před vchodem do budovy kvetly pelargónie, které byly chloubou správcovy ženy. Správce při uvítání studenty na "milované květy" své ženy upozornil. 

Takové prohřešky jako nezhasnuté světlo na záchodech, otevřená okna při popuštění budovy nebo nevrácené sportovní náčiní řešil správce s nadhledem a vtipem. Vytvořil se vztah respektu mezi ním a ubytovanými. Poslední večer začalo pršet a tak se studenti sešli na jednom pokoji. Prostředí osvětlili zapálenými svíčkami a vyzdobili pár kvítky, které dali do skleniček. Byl to romantický večer v krásném prostředí.

Nezvykle ráno je probudil neobvykle zvýšený hlas pana správce. Velmi záhy zjistil, že byly popleněny kvítka jeho ženy. Nebyl k utišení, nereagoval na omluvy ani na nabídku finančního odškodnění. "To nemůžete penězi zaplatit!" byla jeho slova. Při odjezdu tato slova zněla studentům v uších.

původní text

3.1.5. Syndrom `my a oni`

Nic není zřetelnější ve vnímání místa než stesk po domově. Člověk může pociťovat stesk po domově pouze tehdy, když není delší dobu doma. Avšak ztráta místa nemusí být doslovná. Už hrozba ztráty domova je dostatečná. Obyvatelé daného místa své místo vnímají a rovněž si uvědomují, že jejich svět má identitu a hranice, a to v případě, kdy se cítí ohroženi. Tento stav může nastat, když lidé jiné rasy se chtějí přistěhovat do jejich čtvrti nebo když jejich území má být zasaženo výstavbou dálnice nebo má dojít k městské přestavbě (Suttles, 1972).

Identita, jak uvádí Tuan (1974), je definována konkurencí a konfliktem s jinými. Zdá se, že to platí jak pro jednotlivce tak pro komunity. Smysl naší existence nepředstavují jen pozitivní síly, ale také ty síly, které vnášejí ohrožení. Existence bytí má střed a okraj. Pozitivní síly posilují střed, zatímco síly ohrožení posilují okraj. V teologickém jazyce se peklo hemží místy, která jsou zřetelně vymezena hranicemi, žádný střed však nestojí za obranu; nebe je plné zářivých středů s nezřetelnými hranicemi; a země je nesnadný kompromis obou těchto říší.

Syndrom "my a oni" Tuan (1974) popisuje na dvou rozdílných komunitách:

  1. komunita uzavřenější, která patří do nižší socioekonomické vrstvy
  2. komunita kosmopolitní a velmi vzdělaná

Každá komunita je představována prostorově soustřednými kružnicemi, které jsou ohraničeny úrovení lokální, regionální, národní a nadnárodní a v každé úrovni jsou vymezena vnímání obyvatel (MY a ONI).

První komunita se vyznačuje silným vymezením na lokální úrovni (jako příklad rodák a přistěhovalec) a na národní úrovní (jako příklad Čech vs. cizinec). Slabé vymezení je mezi regionem a státem. Obyvatelé této komunity velmi nelibě nesou přistěhování cizinců do jejich území. Pro druhý typ komunity je silné vymezení na úrovni regionální a v úrovni nadnárodní. V druhém zmiňovaném rozhraní se podle Tuana vymezují obyvatelé na MY, tj. příslušníky mezinárodní komunity, a ONI, tj. ti, co jsou "omezení" (dosaď za to nevzdělaní, nezcestovalí apod.). Týká se to všech socioekonomických vrstev. Mezi kategorii ONI počítají tito obyvatelé např. nacionalisty, rasisty apod.

Z výše uvedeného, lze vyvodit následující závěry. Místa, kde žijí netolerantní patrioti, jsou silně vymezena v rámci obce vůči přistěhovalým (u nás požíván výraz např. náplava, přivandrovalec atd.). Další je silné vymezení vůči těm, kteří nepatří k národu. Jako příklad je možné uvést odpor místních obyvatel některých měst, kde byla zřízena centra pro uprchlíky (příklad Kostelce nad Orlicí).  Jinak vypadá místo, které se vyznačuje kosmopolitním obyvatelstvem jako je tomu u druhého typu komunity. Obyvatelé otevřené komunity se spíše identifikují s územím regionu a v nadnárodní úrovni se vymezují na "osvícené" a na "omezené".

Pro českou realitu v současné době je typické posilování identity na úrovni obce a státu. Pociťování identity chybí na úrovni kraje či nově ustavených  "malých okresů", přičemž v politice Evropské unie právě úroveň  kraje či regionu nebo provincie je preferovaná. Není to jen problém Česka. S podobnými problémy se potýkají v Anglii, jejíž obyvatelé se neidentifikují a ani nechtějí identifikovat s regiony, jak je požaduje EU (viz Parkin 1999).

4. Domov po vyhnání

  Když mluvíme o domovu, jako o místu, kde jedinci a komunity každodenními činnostmi a emočním  investováním do místa "zakořeňují" v průběhu generací, je třeba se zmínit i o násilném "vykořeňování" z domova. Je to právě posilování onoho syndromu "my a oni". V českém prostředí to je nejvíce probírané, ale na druhou stranu  z tohoto hlediska málo chápané - vyhnání Čechů ze Sudet (málo se mluví o vyhnání Čechů ze Slovenska), vyhnání sudetských Němců z Československa a následné dosídlení pohraničí. Zpřetrhaly se vztahy k místu budované po generace. Veškeré hodnocení těchto událostí se redukuje na "návrat majetku původním majitelům", vyhrocené ještě národnostní konfrontací mezi Čechy a českými Němci. Poslední zpolitizovaná vlna se vzedmula při projednávání Výzvy "Společná vzpomínka jako krok do budoucnosti, Za Evropské centrum proti vypuzováni, nucenému vysídlení a deportacím -- Společně se vyrovnat s evropskou historií"

celý text ZDE

Konflikt se týká umístění tohoto Centra do Berlína, což prosazuje kromě Svazu vyhnaných také bavorský premiér Edmund Stoiber, jehož manželka pochází z rodiny odsunutých sudetských Němců. Šéfredaktor polského deníku Gazeta Wyborcza Adam Mychnik spolu s publicistou Adamem Kzreminskim navrhli pro Centrum Vratislav (polsky Wroclaw, německy Breslau) - město na křižovatce kultur. Nebylo by připomínkou "německého utrpení a smutku" z vyhnání ani připomínkou polského vysídlení z území, která zabral Sovětský svaz. "Nýbrž by se stalo muzeem katastrofy a znamením pro obnovu naší společné Evropy," píší Michnik a Krzeminski v dopise z 13. dubna 2002, který adresovali německému kancléři Gerhardu Schrödrovi a polskému premiéru Leszku Millerovi.

Naprosto nepochopené pro českou většinu zůstávají sbírky sudetských Němců na opravu kostelů a dalších památek v Sudetech, kde vyhnaní  měli a ve svých mentálních mapách dosud mají domov. Z  pohledu, který tady nastiňuji,  se  tyto aktivity nejeví tak materialisticky. O tom, že se jedná o záležitost velice citlivou a živou, by mohli vyprávět iniciátoři Pomníku usmíření na Broumovsku, který byl v krátké době po odhalení "znesvěcen".   A co obyvatelé, kteří se nastěhovali do domovů sudetských Němců, zvláště ti v Podkrušnohorské pánvi? Ti přišli o domov v průběhu svého života minimálně dvakrát. Poprvé, když se rozhodli "dosídlit" pohraničí (snad jít za lepším) a podruhé, když byli státem vyhnáni, aby uvolnili místo těžbě uhlí.

Byli jsme jako utečenci

"Stále mám v paměti poslední noc v našem domě. Všude prázdno, jen hromada sbalených věcí a čekání na stěhováky. Připadali jsme si jako utečenci," líčí Hana Krajčová, kastelánka zámku Jezeří na Mostecku.

V první polovině osmdesátých let se spolu s desítkami dalších lidí musela odstěhovat z rodných Albrechtic. Místo nich je dnes hnědouhelný lom.

"Rozprášili jsme se do podhorských sídlišť -- do nového Mostu, Chomutova, Jirkova. Byl to hrozný zážitek. Dnes to vnímám ještě intenzivněji!" svěřila se.

Na odchod se její rodina připravovala deset let. Mezitím viděla, jak mizí další a další obce. Zcela bez možnosti volby dostali tehdy vesničané peníze a byt někde ve městě. "Na nic se nás neptali. Prostě jsme se museli vystěhovat. Někdo se pokusil začít znovu -- stavěl třeba tady nedaleko, ale to, co jsme dostali, na to nestačilo. Nejhorší byla devastace všeho v okolí," vzpomíná.

Na Jezeří se vrátila i kvůli tomu, že se tyčí nad jámou, kde kdysi bývaly "její" Albrechtice. "Když se podívám na důl, vidím naši vesnici, slyším, jak vržou naše vrátka. Připadám si okradená o kus života, o minulost. Vlastně se nemám kam vracet," říká. "Zkušenost, kterou mám, je nesdělitelná. Spousta lidí, kteří tu kdysi žili, má stále potřebu sem jezdit a mluvit spolu o tom, co pro ně ta jejich vesnice znamenala. Je to díra v paměti, syndrom, který lidi ze zlikvidovaných obcí mají," připomíná.

..."Ale nejhorší je, když o takových věcech, jako je vystěhování obce, rozhoduje někdo jiný než její obyvatelé. Rozhodují ti, kterých se to nikdy nedotkne. Do pocitů lidí, kteří musí odejít, se nikdo z nich vžít neumí," dodává.

Ondřej Černý: Byli jsme jako utečenci. In. Mladá fronta DNES, 21. června 2003

Zapomíná se i na další skupinu v Čechách, která byla postižena vyhnáním z domova, a to byli lidé postižení znárodňováním svých živností po roce 1948 a následné martyrium, které si prožili či prožívají v žádání o  restituce (vrácení majetku původním majitelům) po listopadu 1989. Tento vztah je v současné době na rozdíl od předcházejícího "zatížen jen materiálně", chce se mně však říci jen třídně, nikoli národnostně. V Čechách je často slyšet otázku: Proč vracet majetek?

Znárodňování se z velké části týkalo živnostníků, tedy střední vrstvy, kterou sociologové dnes považují za základ společnosti. Lidé, kteří byli ožebračeni.  Žili po generace na jednom místě a sloužili lidem v tomto místě. Byli to lidé, kteří na sobě pracovali, spoléhali sami na sebe a nikoli na stát a investovali do budoucnosti. Silným poutem byla rodina. V rétorice tehdejší moci však byli příživníky a vykořisťovateli.

Příklad znárodňování domovů

Je konec padesátých let. Na jedné vesnici v hospodářství, které leží mezi Podkrkonoším a Polabím a které bylo před více jak pěti lety znárodněno, žije mladý muž s rodinou. Jeho asi osmiletý syn prozkoumává v celém objektu to, co dělal i jeho otec, když byl malý -- to mu jeho táta říkával, že se o to bude starat. Teď je mladý muž s rodinou trpěný v domě, který patřil jeho rodičům. Musí jezdit do zaměstnání 30 km daleko. Musí hledět na to, jak jeho oblíbené místo chátrá. Brzy po znárodnění pochoval svého otce, který mu před smrtí řekl: "Nevadí mně tolik, že nám to komunisti znárodnili,nejvíc mně vadí, že to nechávají zchátrat."

Malý syn si hraje se svými kamarády z vesnice u  zadního traktu onoho hospodářství. Jeden z kamarádů je synem správce, který sem denně dochází a pracuje zde. Chlapci se vyhýbají bývalým maštalím, line se z nich totiž silný zápach od skladovaných umělých hnojiv. Chlapci si vyrobili praky a teď zkoušejí výsledek své práce. Zamíří a vystřelí kamínky do oken zadního traktu, která jsou z velké části již vysklená nebo rozbitá a dlouhou dobu nemytá. Jsou šikovní, sklo řinčí. V tom se náhle objeví rozlícený otec a malý syn nerozumí jeho rozčilení.Beze slov a s velkou silou otec mlátí svého syna, zatímco ostatní zkoprnělé chlapce nechává bez povšimnutí. Syn nechápe, co způsobilo takové rozrušení jeho otce, kterého zná jako mírného člověka. Snad brzy pochopí - čeká jej vystěhování 100 km daleko od domova a od kamarádů, do oblasti mez Podorlickem a Polabím.

původní text

5. Co je místo ?

Místo měřítkově může být podle Tuana (1974) tak malé jako je roh místnosti nebo tak velké jako samotná Země. Že Země je naše místo ve vesmíru, je jednoduchý fakt, který vyplývá z pozorování. Toto hodnocení pochází od astronautů, kterým se na oběžné dráze kolem Země stýská po domově. Umístěním se může stát místo tak říkajíc přes noc díky důvtipu architektů a inženýrů. Avšak i jinak se může vytvářet místo než důvtipem odborníků. Například karneval mění dočasně opuštěný sklad nebo technoparty mění dočasně pole v místo. Disneylandy jsou trvalé karnevaly, vytvořené z umělých hmot. Na druhou stranu místa jsou umístění, ve kterých mají lidé uloženy své vzpomínky, sahající zpátky díky nesmazatelným dojmům z jejich vlastního dětství až po společné tradice s minulými generacemi.

Lze asi argumentovat, že inženýři vytvářejí lokality, ale čas je nutný pro vytváření místa. Zde Tuan cituje z Lowenthala (1966) a z Lynche (1972). Je zřejmé, že většina definic místa je zcela arbitrážního (subjektivního) původu. Geografové mají sklon přemýšlet o místě, které charakterizují velikostí osídlení. Architekti myslí v menším měřítku. Pro mnohé z nich jsou domy, nákupní střediska a náměstí místy, která mohou být vytvořena na rýsovacích prknech a přenesena do reálu. Čas, který to vše vzdaluje od "tvůrčího" místa, je hrozbou pro jejich výtvory. To už bylo popsáno výše. Pro básníky, moralisty a historiky nejsou místa jen velmi zřetelně viditelnými veřejnými symboly ale také místy zvýšené péče, ve kterých čas hraje podstatnou roli. Čas totiž nahromadí zkušenosti a vytváří péči. Všechna místa jsou malými světy. Vnímání světa však může být dále nazýváno uměním, stejně jako je neuchopitelnou sítí lidských vztahů. Místa asi nakonec závisejí na lidských emocích, které vibrují v místech zvýšené péče. Disneyland, abychom uvedli alespoň jeden příklad, je postaven na kapitálu sentimentu, který se akumuluje v nenápadných malých světech kdekoliv a kdykoliv.

6. Závěr

Cílem předkládaného článku je zdůraznit ve výuce zeměpisu (ale nejen v něm)  nejenom poznávání a hodnocení, ale i vnímání. Nabídnout způsob, který se více blíží osobnosti a individualitě žáka či studenta. Důraz je třeba klást na konkrétní seznamování se s místem, tedy mimo školu na zeměpisných vycházkách, cvičeních, exkurzích nebo výletech. Pokud se mladý člověk naučí zde předkládané "technice" vnímání, je schopen ji využít i v cizím prostředí. Je schopen se rychle "orientovat" mezi místními obyvateli, v jejich sociálních sítích. Výhodou je i určitá gradace nároků, které je možné uzpůsobit jak pro žáky základní školy tak pro starší studenty. Toto poznání pomáhá utvářet názory, které mohou vrcholit vytvořením postojů k poznávanému místu (identifikovat se s ním), což je v současné době ve školské praxi často opomíjené. Nezanedbatelné je i to, že je zde možné najít "úhel pohledu" pro vysvětlování a pochopení nacionalismu, rasismu ve společnosti , a nebo také vandalismu v obcích.

Dívat se na "místo" by mělo být jako dívat se na obraz, který nás zaujme a my budeme jeho vnímavými pozorovateli, kteří se k němu budou opakovaně rádi vracet. To jde velmi obtížně u chladně a racionálně uvažujících bytostí, které místo vidí jen v jeho funkcích, číslech a stroji na peníze ...

Věřím, že tento způsob chápání místa (domova) také pomůže porozumět chování a jednání lidí, kteří byli nuceni domov (místo) opustit. Větší význam v tomto pojetí hrají nehmotné aspekty než materiální či majetkové. "Vykořenit" lidi proti jejich vůli je zločin  -- člověk se nemá k čemu/komu vracet a nacházet tam bezpečí.

7. Literatura

Agnew, J. A. (1987): Place and politics: the geographical mediation of state and society. Boston: Allen and Unwin

Agnew, J., Livingstone, D. N., Rogers, A. (eds.): Human geography: an essential anthology. Blackweel Publishers, 1996, (700 s.)

Doob, L. (1964): Patriotism and nationalism: their psychological foundations. New Haven: Yale University Press. (297 str.)

Eisenstadt, S. N. (1949): The perception of time and space in a situation of culture-contact. Journal of the Royal Authropological Institue of Great Britain and Ireland 79, 63-8

Entrikin, J. N. (1991): The betweenness of place: towards a geography of modernity. Baltimore, MD: Johns Hopkins University Press

Erickson, S. A. (1969): Language and meaning. In: Edie, J.M., (ed.): New essays in phenomenology. Chicago: Quadrangle Books, 39-49

Fox, C. F. (1932): The personality of Britain: its influence on inhabitant and invader in prehistoric and early historic times. Cardiff: National Museum of Wales and the Press Board of the University of Wales. (84 str.)

Gans, H. J. (1962): The urban villagers. New York: Free Press. (367 str.)

Geist, B. (1992): Sociologický slovník.Victoria Publishing Praha (645 str.)

Gellner, E. (1973): Scale and nation. Philosophy of the social sciences 3, 1-17

Grene, M. (1968): Approaches to a philosophical bilogy. New York: Basic Books. (295 str.)  

Gosgrove, D. (2001): heslo Sense of Place. In: R.J. Johnston, D. Gregory, G. Pratt, M. Watts (eds.): The Dictionary of Human Geography, Blackwell Publishers Ltd 2000, s. 731 - 4

Harenberg, B. (ed.): Monumenty. 213 přírodních, historických a technických pamětihodností. Fortuna Print Praha, 1993, (455 str.)

Herbertson, A.J. (1916): Regional environment, heredity and consciousness.

Geographical Teeacher 8, 147-53

James, E. O. (1961): Seasonal feasts and festivals. London: Thames and Hudson. (336 str.)

Johnson, P. (1968): Why we want out cities ugly. In: The fitness of man's environment, Washington, DC: Smithsonian Annual 2, 145-60

Johnston, R. J., Gregory, D. (eds.): The dictionary of human geography. 2nd ed. Oxford Blackwell, 1986, (576 s)

Jöckle,C. (2000): Memento mori. Historie pohřbívání a uctívání mrtvých. Knižní klub Balios Praha, 160 str.

Keller, S. I. (1968): The urban neighborhood. New York: Random House. (201 str.)

Kolektiv (2001: Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání. VÚP Praha, březen 2001 (www.vuppraha.cz)

Kolektiv (2001): Zeměpis. Katalog požadavků ke společné části maturitní zkoušky v roce 2004 . Návrh pro veřejnou diskusi. CERMAT pro MŠMT Praha, (16 str.)

Kotásek, J. (eds.): Národní program rozvoje vzdělávání. (tzv. Bílá kniha). MŠMT Praha 2001, (70 str. )

Kühnlová, H. (1998): Tady jsem doma. Aneb poznej dobře svoje bydliště. Moby Dick, 53 str.

Lifton, R. J. (1967): Death in life: survivors of Hiroshima. New York, Random House. (549 str.)

Lowenthal, D. (1961): Geography, experiance, and imagination: towards a geographical epistemology. Annals of the Association of American Geographers 51, 241-60

Lowenthal, D. (1967): The American way of history. Columbia University Forum 9, 27-32

Lynch, K. (1972): What time is this place? Cambridge, Mass.: MIT Press. (277 str.)

National Geographic Worldcom (2001): Expeditions. www.nationalgeographic.com

Parkin, R. (1999): Regional Identities and Alliances in an Integrating Europe: A Challenge to the Nation State? , WPTC-99-07, Institute of Social and Cultural Anthropology University of Oxford, 19 str. http://www.transcomm.ox.ac.uk/working_papers.htm

Petrusek et al. (1994): Sociologické pojmosloví. Sociologické školy, směry, paradigmata. Svazek 4. SLON Praha, (250 str. )

Petříček, M. (2001): Síla amerických symbolů. In: Lidové noviny, Horizont, 1. 10. 2001.

Rasmussen, S. E. (1962): Experiancing architecture. Cambridge: MIT Press (245 str.)

Santmyer, H. H. (1962): Ohio town. Columbus: Ohio State University Press. (245 str.)

Sauer, C. O. (1941): The personality of Mexico. Geographical Review 31, 353-64

Smith, E. B. (1950): The dome, a study in the history of edias. Princetow, New Jersey: Princeton University Press (164 str.)

Sorokin, P. A. (1964): Sociocultural causality, space, time. New York: Russell and Russell (246 str.)

Stark, F. (1948): Perseus in the wind. London: Jahn Murray. (168 str.)

Störig, H. J. (1991): Malé dějiny filozofie. Zvon, Praha, (510 str.)

Suttles, G. D. (1972): The social constructin of communities. Chicago: University of Chicago Press. (278 str.)  

The Hutchinson Educational Encyclopedia 1999. Helicon Publishing Ltd., Oxford 1998. CD ROM. http://www.helicon.co.uk

Tuan, Y. -F. (1974): Space and Place: Humanistic perspective. Progress in Geography 6, 233-46. In: Agnew, J. (eds.): Human Geography. An Essential Anthology. Blackwell Publishers 1996 , UK, str. 444-457

Tuan, Y. -F. (1977): Space and place: the perspective of experience. Minneapolis: University of Minnesota Press

Tuan, Y. -F. (1977): Space and place: the perspective of experience. Minneapolis: University of Minnesota Press

Tuan, Y.-F. (1997): Space and Place. The Perspective of Experiency by Yi-Fu Tuan . The University of Minnesota Press, 7. vydání, 235 str.

Vávra, J. (2003): Výuka (nejen) zeměpisu nejen poznáváním a hodnocením, ale i vnímáním s využitím Yi-Fu TUAN-ovy koncepce. In:  J. Horák (ed.): Učitel -- Evropan. Trojzemí ERN -- faktor evropanství v přípravě učitelů na Fakultě pedagogické Technické univerzity v Liberci; s. 50- 68

Vidal de la Blache, P. (1903): La personnalité géographique de la France. In: E. Lavisse (ed.): Histoire de France I (I), Paris: Hachette.

Wagner, P. (1972): Environments and peoples. Englewood Cliffs, New Jersey: Prentice-Hall. (110 str.)

White, L. (1967): The historical roots of our ecological crisis. Science 155, 1203-7

Wild, J. (1963): Existence and the world of freedom. Englewood Cliffs, New Jersey: Prentice-Hall. (243 str.)


[1] domnívám se, že to řekl Jiří Voskovec

[2] domnívám se, že to řekl Jan Werich

[3] odkazuji na jeho biografii, kterou lze najít na stránkách ZDE

[4] nutno poznamenat, že Tuan nezamýšlel použití této koncepce ve škole

[5] Srovnej např. Herbertson (1916), který pracuje s fenomény jako je genius loci či Zeitgeist, tedy duch místa a duch doby a viz dále jak Tuan chápe samotný termín genius loci.

[6] Srovnej s uváděným vztahem člověk a příroda v Rámcovém vzdělávacím programu základního vzdělání

[7] Žila a pracovala v New Yorku jako taxikářka

[8] Snad potvrzení toho, že místo vychovává?

[9] Prozaik, překladatel a esejista Jan Čep (1902-1974) musel uprostřed léta 1948 emigrovat. Usadil se ve Francii. V průběhu 50. let působil ve vysílání Rádia Svobodná Evropa. Na konci svého života jej navštívil jeho známý, který Čepa popsal jako člověka, který svůj domov ztratil a druhý ve skutečnosti nikdy nenašel. Zabíjel jej především stesk.

[10] zde spíš bych volil český výraz pochopení jak ve viditelném tak v "neviditelném" prostoru

                 
Obsah vydání       21. 7. 2003
21. 7. 2003 Mediální válka o BBC: Lhal Kelly anebo Gilligan?
21. 7. 2003 Pověst BBC zpochybněna: Přiznala, že zdrojem reportáže byl dr. Kelly
21. 7. 2003 Britský tisk zvyšuje tlak na BBC
21. 7. 2003 Gilligan popřel, že by zkreslil výroky dr. Kellyho
21. 7. 2003 Další pochybnosti o zprávě britské vlády o iráckých ZHN
21. 7. 2003 Jak došlo k tomu, že David Kelly musel zemřít
21. 7. 2003 Smrt Davida Kellyho: Otázky
21. 7. 2003 Smrt Davida Kellyho: "BBC se neměla nechat vyprovokovat k útočné reakci"
20. 7. 2003 Blairův spojenec Mandelson se pokusil britského premiéra podpořit v krizi
21. 7. 2003 BBC dává přednost samolibosti před pravdou
19. 7. 2003 Británie šokována smrtí, kterou způsobila politická mstivost
19. 7. 2003 Smrt dr. Kellyho: tragická cena pohrdání svobodou tisku
21. 7. 2003 Jak se státi pro některé novináře "renomovaným" "expertem" Štěpán  Kotrba
21. 7. 2003 Návraty v ČT: dočasným ředitelem zpravodajství ČT Ota Černý
21. 7. 2003 Vysoká škola, anebo dlouhý tunel? Ivo  Krčmář
21. 7. 2003 Komunální příběh opravdového člověka
aneb cílené kálení do kukaččích hnízd
Štěpán  Kotrba
21. 7. 2003 MIKROPOVÍDKA
V jistém smyslu cítím beznaděj
Hynek  Hanke
21. 7. 2003 Sympozium v Řehlovicích Jan  Paul
21. 7. 2003 STUDIE: Vnímání místa Jaroslav  Vávra
21. 7. 2003 Podpora ve věci svobody pro Bělorusko Josef  Brož
18. 7. 2003 Jan Urban: Neschopný Jan Čulík opět udavačem!
17. 7. 2003 Jan Urban "nebude vysvětlovat, za čí peníze jel do Iráku" Jan  Čulík
1. 7. 2003 Hospodaření OSBL za červen 2003
18. 6. 2004 Inzerujte v Britských listech