O promítnutí videosnímků z potratu na nedávném semináři v Poslanecké sněmovně napsala např. v týdeníku Reflex (47/03) Olga Myslivečková: "Obrázky přibližující akt potratu a jeho následků byly docela slušnou ukázkou laciného citového vyděračství". Proti možnosti televizního odvysílání filmu "Němý výkřik" se zase v Lidových novinách (12.11.) ozval šéfredaktor Britských listů Jan Čulík. Šlo by prý o "emocionální zmanipulování" veřejnosti před projednáváním novely interrupčního zákona v parlamentu. "Každá krajnost škodí", napsal Čulík.

Proč právě novináři, jimž má jít o pravdu "padni, komu padni", vybízejí k zatloukání pravdy o potratech? Mají si lidé opravdu myslet, že produktem potratu není na kusy roztrhané dětské tělíčko? Chtějí snad někteří publicisté pečovat o falešný obraz skutečnosti a lakovat hrůzu na růžovo?

Násilná smrt je nejtěžším proviněním proti životu, ať už ji legalizoval režim sovětského masového vraha nebo jeho čeští následovníci. Kdo vybízí k zatajení pravdy o smrti vyvolané násilným potratem, oživuje psychózu lži, která byla těmto režimům vlastní.

Redakce by měly vážit dopad takových výzev a zkoumat i pravdivost "senzačních odhalení" různých autorů. Pak by se nemohl v souvislosti s potraty objevit v deníku MfD (14.11.) např. takový nesmysl, jako tvrzení publicistky Jindřišky Zachardové, že "církevní hodnostáři zavraždili 9 milionů žen za údajné spolky s ďáblem -- za čarodějnictví".

Předpokládám, že i pro profesi publicistky se vyžaduje jistá kvalifikace. Ta by měla obsahovat i veřejně dostupnou znalost, že totiž v době "čarodějnických" procesů zahynulo maximálně 50 tisíc osob, a že to nebyly církevní, ale světské soudy, které je posílaly na hranici. Kdyby bylo číslo 9 milionů uvedeno o obětech potratů, bylo by pravdě blíže. Jenomže skutečnost toto číslo několikanásobně převyšuje.