Nebýt kulis, měl jsem sice občas pocit, že jsem na české návsi, ale jinak si s Carmen poradil více než dobře. Dokázal výborně stylizovat, vyjádřit prostředí a protože se žádný statista na scéně nedloubal z nudy v nose, vše vypadalo velmi přirozeně a živě. Když se stále unavený Don José "trefil" a vrazil dýku do nevěrné Carmen, měl jsem pocit, že se za nimi odehrává skutečná korida. Nebyla to Troškova první jevištní režijní práce. V Národním divadle režíroval Verdiho Dona Carlose v roce 1989 a Dvořákovu Rusalku na Křižíkově fontáně v letech 1995-1999.

Jak už to u oper bývá, jde přece jen o hudbu. Příběh je většinou konvenční a banální (zprvu se milují, ona chce pak jiného, on nesouhlasí a tak ji zabije), ovšem Bizetova hudba je úžasně lehká a přitom velmi emocionální a strhující. Mimořádné herecké výkony posluchač od zpěváků neočekává, pěvecké ale ano. Poněkud přestárlý a podsaditý Don José (hostující Igor Jan) ale bohužel občas zpíval falešně a v počátku měl v přítomnosti Carmen zřejmě opravdu trému. Navíc se na scéně pohyboval těžce jako medvěd, skoro jako vzpěrač a tak jeho žárlivost na subtilnějšího a vysokého toreadora Escamilla (Martin Babjak) byla docela pochopitelná.

Ani ten ale nijak moc nezazářil, nebýt v kostýmu, připomínal by mi víc sebevědomého taxikáře než hrdinného toreadora. Zpíval těžce a jeho baryton nebyl občas ani slyšet. Ženské pěvecké výkony byly o dvě třídy lepší, přičemž árie Carmen (Jana Sýkorová) doslova brilantní. Zatímco oba sokové si to víceméně nějak odbyli (Carmen si stejně bude dělat, co chce), její zvonivý mezzosoprán věrně interpretoval dramatickou Bizetovu hudbu a byl nabitý skutečnými emocemi a vášněmi svobodomyslné cikánské dívky. "Unavený vojín v záloze" Don José se v závěrečných taktech opery nakonec přece jen zlepšil, ale to už byl konec, protože Carmen byla mrtvá.

Konec dobrý, všechno dobré. Na mé gusto byla scénografie Milana Ferenčíka popisná až naturalistická, ale nejinak tomu bývalo v dřívějších dobách uvedení oper na scénu. Okázalé scénické výpravy, monumentálnost a zdobnost scén, jakož i bohatství kostýmů patřili k samozřejmosti toho, čím měl být divák za své peníze obohacen. Opera byla kdysi v podstatě odpočinkový žánr, něco jako dnešní schowbuzinnes, lidé se přišli především bavit, ukázat ve společnosti (dámy pochlubit novým milencem) a v jevišti dávali své emoce najevo spontánně potleskem, výkřiky a nebo také rajčaty. Udělat to Donu José, určitě by mě vyvedli.

Dnes chodíme na operu pro umělecký zážitek z geniální hudby a já jsem se nemohl jít mezi dějstvím ani vyčůrat. Teprve když jsem uvaděčce vysvětlil, že nejsem ve škole, měl jsem cestu na toalety volnou. Své jsme si užili s dcerou i v lóži, kde jsme seděli na předních místech. Kdo dřív přijde, ten dřív mele, ale francouzský pár za námi mě neustále komandoval.

Dáma mi familiérně klepala na rameno a ukazovala, jak si mám sednout. Rozuměl jsem sice jejich patriotství (Bizet je Francouz a opera byla nastudována v originále), ale snažil jsem se jim vysvětlit, že si měli koupit lepší místo.

Odcházel jsem s bolestmi v zádech od tříhodinového vzpřímeného sezení, ale novou Carmen stejně doporučuji, stálo to za to. A propó, jak uťáple by se asi choval Čech v Pařížské opeře?