Návrat je příběhem dvou bratrů, jednoho asi třináctiletého a jednoho asi patnáctiletého, kteří žijí na malém ruském městě s matkou a babičkou. Život se jim vykolejí, když jednoho dne přijdou odpoledne domů a zjistí, že "nahoře v ložnici spí otec," jak jim sdělí matka. "Kde se tady vzal?" -- "Přijel," odpoví matka. Otec byl nepřítomen po dobu dvanácti let. Chová se, jako kdyby nikdy nezmizel. Navrhne synům, že je vezme automobilem na několikadenní rybářský výlet. Cestou opakovaně telefonuje a výlet se velmi výrazně pozmění. Nakonec jedou do přímořské, severské pustiny na vzdálený ostrov (natáčeno mj. v opuštěných, vojenských prostorách nedaleko finských hranic), kde otec posléze vykopá ze země jakousi skříňku.

Zdá se, že po pádu komunismu natáčejí filmaři v zemích bývalého sovětského bloku většinou filmy o mezilidských vztazích (taky o čem jiném) -- a hlavním tématem ve Zvjagincevově filmu jsou právě vztahy mezi oběma syny a jejich navrátivším se otcem. Dvanáctiletá odloučenost je obrovskou emocionální překážkou. Zejména mladší chlapec Ivan se potácí mezi touhou tohoto neznámého muže milovat a vzdornými reakcemi na jeho strohé, vojensky tvrdé, patriarchální zacházení se svými syny. Mezi oběma chlapci a otcem dochází k řadě konfliktů, jejichž podtextem je láska a frustrace, že mezi sebou nemohou nalézt porozumění. Nakonec otec na ostrově zahyne. Zahyne právě proto, protože o své syny stojí, i když si mohli po celou dobu myslet, že je má v úmyslu jen trápit a podrobovat nesmyslnému vojenskému drilu. Otec se syny řádně nekomunikuje. Neřekne jim v podstatě nic. Nevíme proč. Ve filmu to není vysvětleno. Nikdo neví, proč se určité věci dějí. Stejně tak, jak asi muselo být pro šestiletého Zvjaginceva nevysvětlitelné, proč mu ze života zmizel otec.

Zvjagincev přiznává, že je ve své tvorbě ovlivněn Antonionim a Davidem Lynchem. Snad právě z těchto důvodů zůstává v Návratu celá řada jeho motivů nevysvětlena. Nevíme, proč byl otec pryč, nikdy se to nedozvíme, ani netušíme, proč se vůči synům chová tak patriarchálně a vojensky drsně. Zvjagincev řekl v Hradišti divákům, že ho to ani nezajímá.

Po tragédii, při níž otec zemře, se pak chlapci v sérii dramatických scén snaží dopravit otcovu mrtvolu na pevninu, poslední a důraznou metaforou otcovy nedosažitelnosti je to, že se jim loďka s otcovou mrtvolou na moři potopí. K otci prostě pro ně nebyla cesta. O rodiče vždycky nakonec přicházíme -- ukradne nám je stáří, smrt. Film má intenzivní atmosféru, která kulminuje v silné napětí. K atmosféře přispívá i velmi dobrá kamera, jejíž práce v severské pustině bez lidí evokuje vizuální styl Andreje Tarkovského.

Andrej Zvjagincev byl odpovídal před promítáním svého filmu v Uherském Hradišti i po něm na otázky diváků, avšak velmi obezřetně. Na dotaz jednoho diváka, jaký měl vztah k otci, se zmínil o tom, že když mu bylo šest let, otec rodinu opustil. S tímto traumatem se Zvjagincev zjevně dodneška nevyrovnal. Odmítl o věci podrobněji hovořit, avšak přiznal, že si až při práci na filmu Návrat uvědomil, že ho jeho osobní zkušenost a vztah k nepřítomnému otci ovlivnil daleko více, než si původně myslel. Problém s hrubými otci je možná častější, než si myslíme: Zvjagincev přiznal, že scéna, v níž otec staršího syna fackuje a hrozí mu sekerou, byla založena na skutečné události, která se odehrála v životě jednoho ze scénáristů.

I když je na první pohled Zvjagincovův Návrat srozumitelnou studií psychologicky problematických vztahů mezi třemi blízkými osobami, jimž ve sblížení zabraňují zásadní, traumatické překážky, Zvjagincovova příbuznost Tarkovskému je větší, než by se člověk mohl na první pohled domnívat. Zvjagincev na otázku k této věci uvedl, že každý ruský režisér se musí vyrovnávat s obrovským Tarkovského dědictvím.

Při diskusi o filmu Návrat řekl Zvjagincev jednu zajímavou věc. Svým dílem usiluje o vytváření mýtu. Nechce činit jakékoliv soudy. Mýtus je pro něho nástrojem k porozumění skutečnosti, která není jinak poznatelná. Toto romantické pojetí není nové, ale je možná charakteristické, že se k němu přiklání Rus jako představitel kultury, která měla vždycky blízko k mystice. Vracejí se takovíto Rusové ke kořenům? Jako nástroj k porozumění skutečnosti využívá Zvjagincev přirozeně i svou osobní životní zkušenost. Avšak prvotním účelem jeho filmu není vypovídat o své životní zkušenosti a asi ani řešit si trauma chybějícího otce. Film Návrat vysvětlil Zvjagincev divákům jako metaforu neschopnosti mezilidské komunikace, nemožnosti předat zkušenost staršího člověka nové, mladší generaci, protože to, co starší člověk zakusil, nezažila.

Chtěl jsem se ho na tyto věci ptát dál. Mám však pocit, že se otázky o tom, jak rozumí roli mýtu a mezilidských vztahů při snaze porozumět skutečnosti, trochu zalekl. K domluvenému rozhovoru se nedostavil a později se omluvil, že o těchto záležitostech nechce hovořit. I v rozhovoru pro festivalový deník se vyhnul veškerým otázkám, týkající se významu jeho filmu. Nechtěl jsem, aby mi své dílo sám interpretoval, taková věc je vždycky ošidná: dílo musí hovořit samo. Chtěl jsem, aby pohovořil o svém postoji k mýtu, který se snaží tvořit. Zvjagincev má však zřejmě právem názor, že i o tom dostatečně výmluvně hovoří jeho film a on sám k tomu už nemusí dodávat nic.

Zdá se mi, že má Zvjagincev pocit, že jeho dílo je důsledkem boží milosti a k ní se smí tvůrce stavět jen s pokorou. Jak řekl včera Vojtěch Jasný: "Jsem jenom houslemi, na něž někdo hraje." Tento pocit ve Zvjagincevovi zjevně posiluje i skutečnost, že starší z obou chlapců, hrajících v Návratu přišel loni v červnu tragicky o život, shodou okolností to bylo přesně v den prvního výročí od chvíle, kdy začali o rok předtím Návrat natáčet. Jako by to bylo důkazem, že se svým filmem Zvjagincev dotkl skutečně něčeho tajemného a zásadního a bylo nutno za to přinést oběť. Nebo to skutečně byla jen nešťastná náhoda? Zvjagincev tedy mlčí. Promlouvá za něho jeho film.