V pondělí se v přehlídce nových českých filmů promítal i snímek Davida Ondříčka Jedna ruka netleská (2003), jeden z mála českých filmů z poslední doby, který jsme dosud v Britských listech nerecenzovali. Katalog LFŠ tento film charakterizuje jako "černou komedii s téměř detektivním příběhem, plnou humorných situací a absurdních dialogů". Film je to zábavný a ne úplně špatný. Je to hříčka, jejíž autoři se při psaní scénáře jistě bavili a vyžívali se v absurdnostech. Ty přece jen, svým způsobem, svědčí o současné české skutečnosti, o určité variantě oné směsice "naivnosti a brutality", jak ji vynikajícím způsobem zachytil v své nejnovější prozaické knížce O létajících objektech Emil Hakl.

Film Jedna ruka netleská cituje v názvu tento vážný filozoficko-náboženský koncept vlastně jen provokativně. Celý film je sérií syžetových provokací, které jsou zdrojem humoru, jinak je vlastně jen variací na známé téma "boy gets girl". Hlavní hrdina, poněkud nemožný a naivní mladý muž Standa, se zaplete na začátku filmu do ilegálního převozu mláďat orlů přes české hranice. Za - zcela nerealistický - příslib, že ho organizátor pašování po propuštění z vězení finančně odškodní, vezme Standa hrdinně veškerou vinu na sebe a je tedy - po zásluze? - potrestán vězeňským trestem, a pak málem i vraždou.

Film se většinou odehrává po jeho propuštění z vězení, kdy se Standa marně domáhá finančního odškodnění. Seznámí se s jiným mladým mužem, Ondrou, který Standovou "zásluhou" rychle a nespravedlivě přijde o zaměstnání strážce v supermarketu. Oba se pak málem stávají obětí mafiánských praktik - nechybí málo a Standa mohl skončit mrtvý na dně přehrady. Jenže nic v tomto filmu nemá - alespoň prvoplánově - vážný význam. Všechno je karikatura, někdy docela přesvědčivá a závažná - jako například televizní hvězda-otec jedné ze dvou dívek, s nimiž se oba mladí muži vbrzku seznámí, který v televizi uvádí bezostyšně voyeuristický pořad Načapám tě!, založený na pronikání do soukromí namátkově vybraných občanů, a odhalující neohroženě i určitou "erotickou praxi" jeho vlastní dcery. Jinou zábavně vážnou karikaturou je v tomto filmu ekologicky uvědomělá, politicky korektní a neurotická manželka hlavní záporné mafiánské postavy, která se snaží své děti uchránit před škodlivým vlivem současného světa, včetně televize. Vyučuje je proto i sama doma a vyvolává v nich svou upjatostí poněkud zvláštní reakce i chování.

Zápletka se dál rozvíjí docela zábavně, i když nikoliv přespříliš přesvědčivě. Hlavní mafián je majitelem vegetariánské restaurace, která, jak se posléze ukáže, je jen zástěrkou pro tajné seance jeho nacistických stoupenců, kteří se scházejí na recepcích, na nichž tento "záporák" vystupuje jako Hitler. Když se to všechno hrozí provalit, mafián svou podzemní hodovní síň zapálí a vyhodí do povětří: policisté za to shodou okolností zatknou právě nešťastníka Stanislava. Film spěje k jakémusi více či méně uspokojivému konci: Upjatá manželka povolí ztraumatizovaným dětem televizi, voyeurista moderátor učiní vůči své dceři vstřícné gesto a ve svém pořadu se rozhodne odvysílat videokazetu, na niž údajně natočil "její" Standa podzemní hitlerovské orgie nacistického mafiána. Jenže v tomto filmu se nikdy nepodaří nic a na videokazetě nejsou usvědčující důkazy, na jejichž základě by mohl být Stanislav propuštěn z vězení, zůstal tam jen záznam vystoupení Standova otce - stárnoucího herce (Jan Tříska), přestrojeného za zpěvačku (byla to totiž jeho kamera) - herce, který v jedné části filmu recituje zkoprnělému Standovi a Ondrovi slavné pasáže ze shakespearovských her, které Jan Tříska kdysi, snad ve vážnější době, hrál v českých divadlech.

Film končí tradičním happyendem - oba mladí muži nakonec získají svou dívku. Konec konců, proč ne... Film probíhá až do závěru relativně zábavně a do určité míry je tato komedie i určitým - nadsazeným - svědectvím o potrhlosti současné české společnosti, balancující na hranici vážnosti a nezávazné zábavy.

Velká voda

Zahraniční filmy jsou i zde v Hradišti jako obvykle daleko hlubší a vážnější. Takový byl i značně drastický, ale velmi dobře natočený makedonsko-český film režiséra Ivo Trajkova Velká voda, o drsných poměrech, přátelství a zradě v politickém sirotčinci pro děti "nepřátel revoluce" v Titově stalinské Jugoslávii. Film se v Uherském Hradišti promítal neoficiálně, protože jím byla obeslána v zahraničí jedna významná mezinárodní soutěž, kde se musí hrát jako bezpodmínečná premiéra. Nevím, zda bylo rozumné tuto podmínku porušit a riskovat diskvalifikaci filmu jeho uvedením na LFŠ. Zdá se mi to neseriozní vůči pořadatelům oné mezinárodní soutěže: pokud jednou podepíšu její podmínky, měl bych je snad dodržet. Nebo psané slovo neplatí? Zvlášť je trochu podivné, když režisér Ivo Trajkov hovořil při promítání v Hradišti výmluvně o morálce...

Velká voda je však nicméně velmi dobrý film: brutální stalinský útlak v makedonském dětském koncentračním táboře je obecným rámcem pro zkoumání zásadních lidských témat. Trajkovův film je zpracováním klasického románu makedonského autora ze sedmdesátých let dvacátého století, který bohužel prý není mimo Makedonii skoro vůbec znám. Režisér se vyjádřil, že se svůj film snaží prosadit v Americe i proto, aby si americká veřejnost uvědomila, že země jako Makedonie vůbec existuje.