Proč zrádci? Protože zradili základy naší civilizace, která se nejvíce přiblížila k chápání podstaty života. Zradili naši instinktivní víru ve vlastní sílu, na které stojí Rusko. Naše pohanské "Bůh nevydá, svině nesežere". Byla to zrada duchovní, metafyzická, jež demoralizovala kremelské starousedlíky stejně tak, jako i celou pyramidu moci. Zradila nás prohnilá inteligence, kterou tak nesnášeli Stalin a Lenin. Řekněme si proč.

Musíme se vrátit k postavám knih Šaloma-Alejchema, které se proměnily na rudé komisaře, ministry, čekisty a vojenské velitele. Kořeny zrady jsou zde, v této neúnosné prudké proměně.

Ano, naši Židé se porušťovali, mísili se Slovany a vstřebávali našeho ducha. Každý však po svém. Velká část z nich nemohla vydržet to, co ruský mužik snášel po celá staletí a tisíciletí. Surový despotismus ruského života. Pro část ruských Židů se třicet let Stalinovy vlády stalo peklem, prokletím, a i když se toto utrpení nedá objektivně porovnat s tím, co si za stejné období vytrpěl ruský mužik. Mužikovi patří mužikovo, ale Isaičovi -- Nobelova cena za literaturu.

Občanská válka, "velký teror", stalinské čistky v leninské gardě; válka s Hitlerem, která se ze začátku zdála být jako prohraná; evakuace s každodenním očekáváním hlášení v rozhlase a s hrůzou v očích: přijdou Němci a zlikvidují všechny. Poválečné represe s nedvojsmyslnými Stalinovými sliby o vypořádání se ze Židy jednou a provždy. S jejich vysláním do autonomní oblasti Birobidžan na Dálný východ, jakoby speciálně vytvořené pro tento účel. Strach, strach a znovu strach -- po mnoho let, každý den mučení permanentním strachem.

Pro část našich Židů bylo toho všeho přespříliš. Tato část, navzdory tomu, že smíchala vlastní krev s naší, odmítla se identifikovat s naším kmenem. Ze všech sil se snažila osvobodit a opustit toto proklaté místo a utíkat tam, kam ji nohy povedou. Ale utíkat ze Sovětského svazu bylo těžké, prakticky nemožné. Díky této nemožnosti změnit svůj osud se liberální sovětčíci stávali statečnými a neohroženými.

Z této bezvýchodné situace, z nemožnosti utéct ze země, kterou tak či tak nepřijali za vlastní, vyrostli nositelé postalinského liberalismu, který se stal hlavní příčinou porážky Ruska ve studené válce. Byli to liberální sovětčíci, a bylo jich mnoho. Když se dnes ohlédneme na ještě stále blízká šedesátá a sedmdesátá léta, lze si povzdechnout: proč je tehdy všechny, kteří chtěli a toužili odejít, nepustili? Jaké tajemství mohli někomu prozradit? Na co vlastně byla ta celá "železná opona"? Kdyby se Západ ve studené válce neopíral o milióny liberálních sovětčíků, tuto válku by nikdy nevyhrál.

Zda považovat liberální sovětčíky za zrádce, je otázka čistě morální. Nikdo je nebude soudit, pomstít se jim nedá, oni sami sebe potrestali. Jejich děti už dávno hledí na svět z brightonských uliček nebo zpoza ostnatého drátu židovských osad v arabských zemích. Oni utekli, ale navzdory tomu zůstali našimi a jsou odsouzení duchovně žít s námi i nadále. I když jsou od nás vzdálení.

Jestliže však někdo na světě doopravdy nenávidí naše oligarchy, naše čubajse a abramoviče, potom jsou to právě oni, liberální sovětčíci. Nenávidí je úplně zbytečně, protože jim by nevyšlo nic z toho, co se podařilo berezovským a gusinským. Jsou to slaboši.

A zrádci. Ať už bylo jakkoliv, Sovětský svaz se stal jejich novým domovem, i když nemilovaným. Sovětský svaz je zaštítil, a nejenom je, před žlutými hvězdami a plynovými komorami. Tomuto domu přáli, aby se zhroutil, přesto v souvislosti s tímto tajným přáním pociťovali jisté výčitky svědomí. Rozpad velkého Sovětského svazu si však vroucně přáli, neboť jeho význam nedokázali pochopit.

Tenkrát, na začátku chruščovovského tání, se zrodila yankeemánie, která zasáhla období mé mladosti. Tehdy se Amíci stali pro mladíky mé generace jakýmisi nadlidmi, u kterých je všechno lepší než u nás. Občas, když surfuji na internetu po fórech amerických ruskojazyčných stránek, s úsměvem zaznamenávám, že z většiny sovětčických liberálů se v Americe stali zuřivý ruští patrioti, šovinisté, antisemité a fašisti. Zanevřeli na celý svět a zvláště na Ameriku. Poté, co se ocitli v baště liberalismu, nenašli pro sebe žádnou svobodu v žádné formě, ve velkém se cítí oklamaní a hledají možnost pomstít se Amíkům za to, že se neukázali takoví, jaké si je oni sami vymysleli.

Před pár lety jsem náhodou narazil na srdcervoucí povídku jednoho z nich, liberálního sovětčíka ukázkových kvalit Vasku Tosklonova. Tosklonov svého času sahal po Isaičových vavřínech, s nikým se mu však nepodařilo vyběhnout, a tak se ve vytoužené Americe probíjel přednáškami o ruské literatuře, jako by o ní něco věděl. Vaska několik stránek zasvětil popisu situace, když si z něj úřednice emigrační služby afroamerického původu při vyřizování jakýchsi jeho dokladů dělala srandu.

Sovětčík Vaska byl opět nešťastný a zlostně supěl. Namísto vzdělaného sovětského cenzora z KGB se ocitnul v baculatých tlapkách černošky a po tomto ponížení a ze strachu naříkal a proklínal všechny černé.

S takovými slabými nervy se nedá v Rusku žít -- Tosklonov správně odešel. Jestliže se černošce podařilo vyrobit z něj rasistu, potom by mu milicionář na moskevských cestách způsobil žaludeční potíže.

Právě takoví labilní liberálové rozložili naši sympatickou "říši zla". Rozložili ji vědomě, tedy zradili. A dnes dobře jim tak, nechť jim černí američtí byrokraté nadále skáčou po hlavách.

Když v roce 1985 liberální psychóza nabyla formu perestrojky, byl jsem už dost zralý a sečtělý člověk. Měl jsem dvacet osm roků a za sebou dvě knihy. Na to, co se dělo, si vzpomínám detailně. Panovalo jakési nadšení z blížící se svobody. Cítil jsem ho i já. Sovětský svaz se přitom zdál neotřesitelný a "demokratizaci", která se začala, lidé mé generace nechápali jako rozpad. Na starší, kteří byli moudřejší a varovali před důsledky, se dívalo jako na zaostalce. Ne, bude lépe, svobodněji, bude trh, bohatství a blahobyt pro ty, kteří chtějí a umí. Takové optimistické nálady panovaly.

Bylo však i mnoho nepochopitelného. Například, proč celou tuto svobodu nese jako ženich nevěstu v náruči člen politbyra, oblíbenec zlověstného Andropova, neotesaný a spokojený sám se sebou? Naskýtala se otázka, odkud nabral všechny ty krásy družstev a svobodné konkurence? Snad jenom ne v Kislovodsku, kde rok co rok důkladně oblizoval zadky neduživých kremelských starců?