Dívce do kamery vysvětluji, že je to mýtus, že všude tam, kde Rusy poznají, k nim mají složitý vztah. Rusy nemají rádi akorát některé ruské televizní kanály a jich je třeba se zeptat proč. Děvče je nespokojené.

"Proč si myslíte, že je to mýtus?" ptá se. "Kdo ho vytvořil?"

"Ti, kteří trpí komplexy a kladou přesně takovéto otázky," odpověděl jsem. "Jsme špatní, odporní a hnusní, přesně toto vsugerovává vaše otázka. Tam, kde nás poznají, a takových zemí je čím dál tím více, s námi mnozí sympatizují, ale mnozí se nás i bojí. Avšak to je normální, protože silných se vždy bojí."

Kyprá dívka na mě nesouhlasně hleděla. Byla přesvědčená, že nikdo nás nemá rád, a u svého přesvědčení i zůstala. Ona totiž vyrostla a žije před křivým zrcadlem, které se objevilo na konci Chruščovovy éry.

Poté, co z politické scény odešel Chruščov, který měl tu drzost, že rozmístil rakety Amíkům rovnou pod nosem, se v Sovětském svazu stalo módou dělat si srandu ze sebe samých a pokládat se za jakési nedodělané packaly. Byla tu nová reálná ideologie Brežněvovy doby, která se dá opsat sedláckou průpovídkou: "Váňo, už jsi někdy pil čaj?" -- "Ale jak bychom my, chudáci, mohli pít čaj!" Jenomže tato průpovídka byla pochopená doslovně: kdeže my, chudáci sovětčíci, se můžeme naučit vyrábět coca colu a džínsy! Rozsah a následky tohoto jevu naši partokrati zhodnotili nesprávně z důvodu jejich odtržení od reálného života.

Až do Brežněvových časů jsme měli zrcadlo heroických všedních dní sovětského lidu, dívaje se do něj, každý ihned začínal hledat vlastní příležitost pro hrdinský čin. Hrdinské zrcadlo stalinské epochy nám celá desetiletí ukazovalo jednou Korčagina, jindy Meresjeva. Ne všichni tomu věřili, někteří se dokonce potichu chichotali do dlaní, ale toto zrcadlo vychovalo generace hrdinů.

Křivé zrcadlo liberálních sovětčíků začalo ukazovat vystrašené, zakomplexované slabochy, a tak vychovalo generace neurotiků, již jsou nespokojení se vším a se všemi. Naši po domácku vypěstovaní liberálové umístili do tohoto zrcadla vlastní pravdivé zobrazení, jenomže začali ho ukazovat, jako by to byl náš, a ne jejich obraz.

Zvláštností křivého zrcadla byla jeho existence v podobě systému městského folklóru rozličných žánrů. Hlavní žánr tvořily báchorky na téma "Jaké je to u nás všechno zlé, a u nich všechno dobré". Báchorky se vyprávěly v kuchyních, byla to kuchyňská liberální mytologie, která nabírala na síle. Načež se stala silnější než postupně chátrající komunistický mýtus, který nikdo neobnovoval, na který všichni zvysoka kašlali a při tom se smáli.

Na tomto fenoménu je zajímavé to, co se dnes zdá jako něco celkem nepravděpodobné a co se již nikdy nezopakuje. Kuchyňský liberalismus brežněvovského období se šířil mimo média, jako by vzducho-kapénkovou cestou. Bylo to jakési ustálené, zlostné a pokřivené mínění o tom, že my jsme ti slabí, ubozí a neplnohodnotní, zatímco oni, tam za kopečky, jsou ti opravdoví. Vrcholem rozvoje sovětčického liberalismu se stal sám pojem "sovětčík" (rus.: "sovok", pozn. prekl.), dodnes částečně živý: všichni jsme sovětčíci, žijeme v Sovětčicku a vše okolo nás je sovětčické.

Rok 1982, město Santa Clara, centrum provincie Las Villas na Kubě. Univerzitní městečko. Právě si povídám ze svým přítelem Andrjušou, který v noci poslouchal Hlas Ameriky. Jsme vrstevníci, oba máme dvacet pět roků a oba učíme Kubánce ruštinu. Andriuša reprodukuje noční zprávy nepřátelského hlasu: naši vojáci použili v Afghánistanu jedovatý plyn. Označuje to za svinstvo. Soucitně přikyvuji. Ani já nesouhlasím s plynem, ale o informaci Hlasu Ameriky mám jisté pochybnosti. Jářku, odkud to vědí, snad ten plyn sami čichali?

Andrjuša byl typický sovětčický liberál a amerikanofil. Byl nadšený jejich svobodou a pohrdal otroctvím u nás. A donekonečna hleděl do křivého zrcadla, jehož pokřivení spočívalo v obraze převzatém našimi liberály od jiných liberálů. Obraz byl prostý: my jsme zlí hoši a všechno u nás je zlé. I gulagy byly jen u nás, i plynem otravujeme jenom my, i represe jsou pouze naše zvrácenost. Surovci jsme, ukrutníci.

Tyto představy se množily a zapustily kořeny v našich mozcích i proto, že jsme se neměli s kým porovnat. Partokrati zavřeli sebe i nás do informačního vězení. Přirozeně, k naší záměrně tupé propagandě jsme se stavěli s posměchem, dokonce i tehdy, kdy o světě oznamovala čistou pravdu. Když v televizi mluvili o tom, že polovina vietnamských džunglí je zničená americkými chemickými látkami, po nichž se rodí statisíce znetvořených dětí, vysmívali jsme se: prý, aha, jaká to propaganda. Zato když nám americký rozhlas otvíral oči pro "zvěrstva" naší armády v Afghánistanu, ušlechtile jsme se rozhořčovali.

Proč se tento "kuchyňský rozhlas" ukázal být silnější než všechna sovětská média? Protože v sovětských médiích byla soustředěná hlavní část našich zrádců. Vědomě a s potěšením se vysmívali našim hrdinským mýtům, virtuózně sypali písek do očí vysoko postaveným partokratům: prý, u nás je všechno v pořádku, soudruzi, náš komunistický mýtus kvete a voní jako Iljičovo tělo v Mauzoleu. Vzorně jej opatrujeme, čistíme, natíráme a přibarvujeme.

Naši zrádci vymysleli posměšné dvojsmyslné slogany typu "Sovětské znamená skvělé" anebo "S pocitem hluboké spokojenosti" a rok co rok, jako svině v chlévu, pošlapávali mnohá tabu, která se zformovala v průběhu stalinské éry. Neznali to však důkladně, neboť Freud byl zakázaný, ale cítili, že bez tabu neexistuje ani totem, ani pravda, ani Bůh. Pošlapeme tabu -- a vše ostatní se rozpadne samo.

Perestrojku připravili a uskutečnili naši perohryzci a tlučhuby. Perestrojka byla prvním virtuálním produktem revolučního charakteru v dějinách Ruska. Rozhodně však ne posledním.