Své vystoupení jsem si sám pro sebe vymezil dvěma krátkými, a proto nutně nepřesnými charakteristikami. První charakteristika zní: Copyleft a copyright jako nové paradigma levice a pravice, druhá teze pak říká, že Vše bylo již vymyšleno...

Někdo požádal před dvěma tisíci lety rabiho Hilela *, aby mu vysvětlil celý význam židovského náboženství, ale jen krátce, dokud vydrží stát na jedné noze. Hilel řekl: "Co je tobě nepříjemné, nedělej svému bližnímu. To je celý zákon, všechno ostatní je jeho výklad."

* význačný talmudický učenec, učitel mírnosti a trpělivosti, rabban Hillel (30 př. Kr. - 10 po Kr.), jako nejvšší náboženská a právní autorita - jeden z veleknězů  obnoveného jeruzalémského Chrámu, stál také v čele sanhedrinu - politického a náboženského sboru židovského národa a nejvyššího rabínského soudního dvora, který měl tehdy 71 členů a dvě frakce -- aristokratických saduceů a liberálních farizeů.

Pět kanonizovaných knih, které jsou společné Židům i křesťanům a tvoří základní civilizační rámec naší kultury, se hebrejsky nazývají Chamiša chumšej Tora -- česky pět pětin ukazatele cesty, ovšem Řekové jim dali jiný název - Pentateuch (řecky pět pouzder) dnešní interpreti i dezinterpreti jej nazvali starou knihou, starým Zákonem. Cítíte ten významový posun? Celek ukazatele cesty nejdříve zapouzdřili a pak jej dali jedni do starého železa a druzí k novelizaci se slovy, že náboženství je opium lidstva...

Pro ty, kteří propadají už teď depresi, jedna pozitivní zpráva - již jednou zmíněný Hilel pravil také: "Nesuďte člověka podle jeho slov, ale podle jeho činů."

Jak tedy učinit svět spravedlivějším a svobodným?

Tak se ptají už generace reformátorů. Odpověď je přitom jednoduchá. Nepřipustit opuštění už jednou dosažených práv, svobod a mechanismů, zajišťujících tyto svobody a vyrovnávajících přitom nerovnost mezi jednotlivci tak, aby se společnost mohla rozvíjet co nejharmoničtěji.

Profesor Hába hovořil v úvodu svého vystoupení o participaci zaměstnanců - tedy partnerů pracovního trhu institucionálně nerovných. Jiní hovoří o zaměstnanecké participaci jako o něčem revolučně převratném. Moderní svět ale opouští instituci zaměstnaneckého vztahu jako takového a přechází k daleko volnějšímu a nevázanějšímu vztahu nákupu pracovní síly - jiným způsobem liberalizací pravidel smluvního vztahu. Sdružování do nájemných, dočasných pracovních kolektivů či subdodavatelství odkazuje na odbory či středověké cechy, napojení freelancerů -- manažerů jako "klientů" na personálních agentur headhunterů -- lovců hlav - odkazuje na evangelisty, kočovné společenství či karavany v poušti. V některých vyspělých zemích je množství kádrových zaměstnanců, pracujících pouze a dlouhodobě pro jednoho zaměstnavatele trvale klesající. Firma už dnes není rodina, ale sezónní tlupa lovců mzdy či zisku. Evropská firma totiž není asijská firma se svou specifickou kulturou. Oblíbené snížení vnitřních nákladů outsourcingem je velmi nebezpečným konceptem. Pokud firma outsourcuje i svůj "core business", může vytunelovat sama sebe. Stalo se nyní Českému Telecomu skrytou privatizací outsourcingem jeho hlavních aktivit -- správu a budování sítí - a dá se říci, že je z něj dnes už pouze obal. Hodnota firmy před privatizací bude mimo Eurotelu nulová. Iluze vlády o zisku z privatizace se nenaplní. Ale to jen tak na okraj...

Fyzická i duševní práce je bude i nadále automatizována, robotizována a flexibilizována do té míry, že hovořit o kariéře v jedné firmě či participace na její kultuře je nemožné. Úvahy profesora Háby o zaměstnanecké participaci jsou bitvou, která byla prohrána definitivně už v nedávné minulosti. Dnes můžeme hovořit už ne o zaměstnanecké participaci, ale o rovnoprávné participaci, participaci a kooperaci onoho lidského kapitálu o kterém profesor Hába hovořil také, -- participaci v úplně jiné rovině. Ale není to ani participace družstevního charakteru, o kterém mluvil Míla Ransdorf či YSOPy prosazované kdysi Milošem Zemanem, končí i socialistické modely izraelských kibuců. Toto vše je nostalgie.

Realita je ale skryta v temnotě neznáma a našich představ. O budoucnosti se můžeme dohadovat, ale dokud se nestane přítomnou realitou, jsou sice žalobci, ale není soudce.

Chování lidí i výrobní vztahy se dynamicky proměňují, jejich zájmy se individualizují, trhy se proměňují v neustále se měnící matici segmentů. Tradiční, konzervativní modely participace ustupují dynamickým strukturám individuálního a liberalizovaného networkingu a homeworkingu.

Procesy s celoživotní periodou jsou privátním sektorem opouštěny a na důchody a otázky třetího věku tak zbývá stále chudší stát. Solidární sociální model je tunelován zevnitř. Příjmy jsou menší, výdaje trvale větší. Přitom rigidní centrální plánování a rigidní rozhodování autoritativní centrální ideologické gerontokracie je jednou provždy minulostí. Smiřte se s tím.

Přítomnost se zrychluje a odcizuje.

Budoucnost patří dynamickým a dehumanizovaným síťovým strukturám výroby, spotřeby, moci i peněz. To je realita, kterou můžete sice měnit, ale musíte se na ni umět připravit a nejdříve ji důsledně a neideologicky analyzovat. Čeká vás v té souvislosti proces pozvolné kontinentalizace státu a stejně pozvolný konec parlamentní demokracie vynucené neefektivitou a neodborností zastupitelského modelu rozhodování. Čeká vás na jedné straně komunitarizace a regionalizace "komunálního" rozhodování a v oblastech dříve centrálních nové otroctví totality expertokracie, mediokracie, politického marketingu a odcizených rozhodovacích procesů nadnárodních struktur. Naštěstí se prosazuje proces corporate social responsibility -- sociální odpovědnosti privátních společností. Inteligentní manažeři privátní sféry si už uvědomila riziko masivního odporu proti své globalizaci, riziko střetů, sociálních otřesů a možnost akcelerace "třídního" boje a reaguje spoluodpovědností za společnost, jejíž je součástí. Kultura vnějších vztahů i vztahů na pracovišti, či sociální spoluodpovědnost se stávají součástí podnikové kultury nejen nadnárodních korporací. Moderní není mobbing, moderní je odpovědnost. Brzezinského teorie konvergence let šedesátých nalezla po dlouhé vlně liberalismu nový obsah pro počátek 21. století. Ti, kteří se zde v sále těší na třídní boj, se nejspíše nedočkají.

Stát se otrokem je možné totiž jen potud, pokud tento proces je součástí obecně přijímaného povědomí celé společnosti. Pozitivní změnu tohoto povědomí může provést pouze globalizace a demokratizace informací nutných pro rozhodování občanů, globalizace sociálních standardů a globalizace vzdělání. Nositelem informační demokracie je komplex veřejných statků, služeb a veřejného prostoru. Tam se bude odehrávat bitva mezi privátním sektorem zisku a veřejným prostorem služby.

Dnešní člověk má často pocit, že je jen malou, nicotnou součástí vesmíru, který se jmenuje civilizace. Má pocit, že je svým okolím beznadějně unášen po cestách, které mu nejsou vlastní, že dělá věci, které by jinak nedělal a naopak nedělá něco hrozně důležitého, co mu stále uniká mezi prsty jako písek na poušti.

To, co si obyčejný člověk bezprostředně uvědomuje a oč usiluje, je omezeno jeho sociálním "vesmírem", jeho sférou soukromého života. Disponibilního času má stále více, ale nedovede jej prožít. Neví si rady sám se sebou. Poznání kvality života zaostalo za poznáním tajemství přírody a technologií.

Množství podnětů, které dnešní člověk přijímá ze svého okolí a na které musí reagovat činem je přímo úměrné jeho sociálnímu kontextu, určuje míru jeho civilizačního zapojení i jeho hodnotu pro společnost.

Vytváření tohoto sociálního rámce je pastí pro informační a tím i společenskou izolaci a je jedním z prostředků, kterým lze jedince modelovat, přizpůsobovat jeho život umělým schématům, vydávaným za životní standardy. Činiti ho nesvobodným.

Pocit odcizení světu a jeho stále se měnícím hodnotám, neschopnost ovládat a sžít se s prostředím, které člověka obklopuje, vytváří hluboké jizvy na duši každého. I když jedinec nepropadne panice a ve snaze přetnout magický kruh sebe-ne-poznání nedestruuje své okolí, spokojen není a být ani nemůže.

Cítí to, co nikdy za celou svou historii necítil. Že řád světa kolem něj se mění, jistoty a pohodlí prostředí důvěrně známého ustoupilo temnu a dráždivému magičnu dosud neobjevených možností, oné Pandořiny skříňky nikdy nekončícího poznávání a objevování.

Zásady a způsoby prožívání , včetně rituálů, přinášejících do chaosu řád zastaraly, nové zásady buď nejsou, či svou nejednoznačností a neurčitostí neposkytují dostatečnou morální oporu.

Hodnoty zůstávají, to jen my se měníme, řekl kdosi hlasem starce a pokoušel se uklidnit davy zneklidněných. Jean Paul Sartre prohlásil, že Marx lidem vzal Boha a nedal jim nic jiného.

Dnes již lze říci, že kdyby to nebyl Marx, vzápětí by se našel někdo jiný. Objektivní nazrálost světa k tehdejší konceptuální emancipaci nedávala možnost přežití starému řádu. Ale jako všechny dobré myšlenky, i myšlenky samosprávné demokracie bylo možno použít i zneužít.

Násilí, páchané na jedinci pod záminkou jeho blaha je dějinným vyústěním procesu emancipace racionality druhu Homo sapiens na cestě vyššími stupni organizace společnosti. Pocit zvířete v kleci zoologické zahrady je oprávněný, uvědomíme li si, že hranice imaginace jednoho dne u každého z nás narazí na mříže. Mříže institucionálního omezení či na chaos v informacích, které nás obklopují. Od tohoto okamžiku přestává být jedinec subjektem společnosti a stává se objektem vztahů, ze kterých úniku není.

Jediná práva, která jako "civilizovaná společnost" uznáváme, jsou práva ničím nespoutané tvorby zisku a přibližujeme se tak těm nejhorším predátorům, kteří kdy v historii na Zemi žili. Pro zisk jsme ochotni vraždit, podvádět i loupit. Pro zisk jsme ochotni si podrobovat druhé národy a kolonizovat je. Zisk a jenom zisk určuje globální podobu politiky současnosti.

Definice tohoto sociálního postmodernismu jako ztráty historické, kontinuální civilizační zkušenosti na časové ose vede k nemožnosti komunikace mezi generacemi, k předání generační zkušenosti, poselství kontinuity civilizace. Vládne chaos. Online chaos.

O většině událostí je možné se dozvědět okamžitě. Tím paradoxně ztrácí část své účinnosti, jelikož neposkytují prostor pro proces selekce - uložení - analýza -- syntéza -- čin na straně konzumenta informace. Neumíme si vybrat. Neumíme se poučit. A neumíme už koncepčně konat. Jednotlivé informace jsou neustále překrývány dalšími. Jedinec konzument se tímto ocitá v těžké rozhodovací situaci:

Vynechat některé informace, aby získal čas na jejich vyhodnocení?

Připravit se tím o jiné informace?

Nechat si filtrovat informace tak aby oddělil potřebné od nepotřebných?

Obětovat mnohem více času na probírání co nejširšího množství?

Co si vybrat z řady protichůdných informací?

Komu věřit?

Funguje ještě něco jako zdravý selský rozum?

Jaké budou sociální důsledky takovéto zpřístupnění širokých možností komunikace bez odpovídajících hodnotových rámců nejširším vrstvám společnosti? Demokratizace světa?

Bude panovat svoboda či nesvoboda? Směřuje společnost k demokratické neelitářské sebeorganizaci?

Paradoxně tento proces přináší svobodu i nesvobodu zároveň. Absolutní nezávislost, volnost v čase a prostoru (mohu komunikovat kdykoliv odkudkoli a s kýmkoli) na jedné straně. Závislost, spojenou s neustálou existencí možnosti vzdáleného kontaktu na straně druhé, vytváří novou životní situaci.

Tato civilizace je schopna vyprodukovat jedince patologicky závislé na čemkoliv. Třeba i na vítězství či prohrách v  bitvách dávno minulých. Několik jich vidím i zde v sále.

Je schopna vyprodukovat jedince patologicky závislé třeba i na očekávání, že právě jim a právě v této chvíli někdo zavolá a změní jejich život k nepoznání. K lepšímu.

Digitální informační a komunikační technologie usnadnily přenos, kopírování i personalizaci či adresnou modifikaci informací. Nenaučily ale většinu z nás doposud přemýšlet.

Společnost jako celek se přitom skládá z jedinců, z nás.

Jako uživatel tohoto světa, uživatel těchto technologií mohu pro své osvobození udělat jednu prostou věc -- naučit se rozlišovat, která technologie osvobozuje a která zotročuje. Používat jen takovou technologii, která je sama svobodná a činí i mne svobodného. Jak je to prosté.

Jedním z paradigmat dneška je otázka gramotnosti pro nový, nadcházející svět.

Spor analogového světa chudého Jihu s digitálním světem Severu , bohatnoucího na chudobě onoho Jihu.

Dnešní svět Severu už není světem lánů polí či k obzoru se táhnoucích a dýmících továren. Není světem fyzického majetku, ale znalostí. Většinu faktické prvo- i druhovýroby dříve nebo později, ale spíše dříve, předáme zemím, kde není zákaz dětské práce. Kde není příkaz minimální mzdy či nemocenské. Kde nepanuje a nebude panovat ještě dlouho demokracie, jak ji chápeme my. Obětujeme tyto země svému pohodlí. Svět Severu bude a dnes už v náznacích je světem informací a informací o informacích či informací o zdrojích informací. Nikoliv světem výroby, nikoliv světem služeb, ale světem knihoven, kanceláří a vědeckých ústavů. Společností nikoliv prvobytně pospolnou, ale kvartérní. To je jedno tvrzení. Je ale pravdivé? Kritériem pravdy je přeci praxe.

Pokud si uvařím mamuta, bude mi vadit, pokud mi jej někdo jiný vezme a zabrání mi tak v jeho snězení. Právo sníst mamuta sám považujeme za tzv. "přirozené" právo, obhajitelné i za cenu života druhého hladového. Už od lovců mamutů.

Kyj se nezměnil, pouze zmodernizoval. Je toto právo homo erectus právem i pro homo sapiens? Kde začíná demokracie? Kde začíná humanita?

Myšlenka tak zvaných "přirozených" práv, práv vlastníků majetku i autorů myšlenek byla posuzována a rozhodně zamítnuta v americké Ústavě. To je důvod, proč tato ústava pouze "povoluje" systém copyrightu, ale "nevyžaduje" ho. Moderní není vlastnit myšlenku či majetek, ale spoluužívat ho kolektivně. Moderní není tajit, kdy a jak zasít obilí. Moderní není znemožňovat přístup k jinak nekonečnému mamutovi poznání, ale mít k němu svobodný, nediskriminovaný a nikoho nediskriminující přístup a umožnit sdílet znalosti také všem ostatním. Namísto konkurenčního modelu proto nyní nastupuje participační model. Není důležité vlastnit, ale spoluúčastnit se. Není důležité mít, ale být.

Proč? Protože každé poznání je interakcí a když sami bereme, tak něco také dáváme. Spotřebováním intelektuálního vlastnictví ono neubývá, ale zmnožuje se.

Posílej chléb svůj po vodě, on se ti vrátí, říkají následovníci Nazaretského a touto větou potvrzují pradávný symbol oběti, ukřižování. Kristovskou vůli stát na straně společenského pokroku, modernity i za cenu života. Je jen škoda, že mimo zástupce Krista na Zemi -- papeže Wojtyly -- si podobně kristovskou zásadu neosvojili i papeženci v české politice. Nenesou už ono Boží poselství, nenesou onu zprávu o dobru a ti hříšní, ale citliví lidé to vědí... A své poznání předávají dál.

Přenos zpráv byl už v dávné minulosti výnosný kšeft. Zajišťoval jej posel. Zpráva byla ručně psaná, cena za její vytvoření i přenos byla vysoká, doba přenosu na vzdálenost centra od periferie říše též. Říše, které expandovaly příliš rychle a nedokázaly zrychlit své informační toky a tím zkvalitnit rozhodovací procesy, zanikly. Tak tomu bylo až donedávna.

Vynález knihtisku umožnil distribuci jedné informace řádově více příjemcům množstvím poslů či vytvoření "obecních novin", vynález telegrafu umožnil nahrazení poslů elektrickými impulsy. Vznikl pojem masová komunikace, vznikly první tiskové a informační agentury, první celostátní deníky. Vynález rádia totéž zprostředkoval i na extrémně dlouhé vzdálenosti a tak se spojení přes oceán stalo realitou. Vznikla globální informační síť pro výměnu zpráv mezi informačními agenturami. Proces přenosu zpráv se zmnohonásobil, obecná dostupnost jejich příjmu - gramotnost - způsobila emancipaci, vznik občanské společnosti, ztrátu informačních i mocenských výsad dědičně vládnoucích elit. Rozšíření spektra vzdělanosti si vyžádalo diferenciaci masmédií. Přišla televize, pásky, kazety, cédéčka.

Dnes stojíme v úžasu nad stejnou změnou, jakou byl vynález knihtisku. Protože každý z nás se může stát producentem informací, znalostí. Každý z nás se může stát spoluodpovědným za globální škody, jestliže bude producentem nezodpovědným. Každý jím být může -- může být i kyberteroristou. A tak se mnozí snaží chránit své výsady, které jsou přitom neuchranitelné.

Nepřiznáváme si mnohdy ke své škodě, že máme svobodnou volbu - vybrat si alternativu - jiného světa, který je přitom možný, pokud se pro něj rozhodneme.

Šířit myšlenky bez teritoriálního omezení a prakticky okamžitě je předávat po celé planetě je globalizace šancí na tento jiný svět. Pokud si nenecháme vzít veřejný prostor, onu agoru, onen zoon politikon. Pokud si nenecháme vzít svobodu šíření znalostí. Pokud si nenecháme vzít předchozími generacemi vybojovaná práva na solidaritu a svobodný přístup k veřejným službám -- ke zdravotnictví, školství, médiím. Pokud si nenecháme vzít volný přístup k vodě. Pokud nás nepřesvědčí globální monopolisté, že jim máme přenechat monopol na znalosti, kulturu i naše myšlenky. Že se máme stát pouze a jedině jejich otroky, otroky konzumu. Opravdu zavedená tradice naší společnosti je, že jednou vyřčené se stává veřejným a copyright zasahuje do přirozených práv veřejnosti pouze tehdy, pokud je to obhajitelné v zájmu veřejnosti.

Jak vydělávat?

Některé producenty veřejně přístupných a ekonomicky bezbariérových intelektuálních statků živí něco jiného. Přednášejí na univerzitách, či se živí jinak, než vynucováním prodeje něčeho, co by mělo být dostupné všem.

Někteří autoři svobodných produktů vydělávají prodejem podpory svých produktů.

Velké nadnárodní společnosti včetně Intelu, Motoroly, Texas Instruments a Analog Devices se spojily, aby podpořily pokračující vývoj svobodného software. Projevily více moudrosti, než mnohý z nás. Jiný software je pro změnu podporován US Air Force, která věří, že je to nejlevnější cesta jak získat vysoce kvalitní produkt.

Přes celou planetu se dnes a denně vytvářejí globální sítě a virtuální pracovní skupiny, které řeší přes propasti kontinentů jeden jediný společný úkol. Ona síť je majetkem všech a nikoho. Je to samoorganizující se struktura, která je v dohledné době prakticky nekonečná a kde nikdo nikoho nediskriminuje, nikdo nikomu nerozkazuje, ale funkčnost je zajištěna pouze při dobrovolném podřízení se kázni, definované nikoliv politicky či mocensky, ale technologicky a zajištěním funkce pro celou komunitu. Přesto, že internetové síti nikdo nevládne z jednoho centra, globální systém funguje. Svět poprvé dospěl k dílčí harmonii zájmů většiny, která přináší prospěch všem.

Účastníme se na největším projektu lidstva -- osvobození intelektuálního potenciálu v globálním měřítku. A úkolem je, rozšířit prostor svobody i tam, kde je dnes bída a hlad. Do Afriky, Indie, Asie, jižní Ameriky. Nikoliv bombardéry a raketami. Nikoliv samopaly. Nikoliv diktaturou. Otevřením dveří ke spolupráci na budování globálního veřejného prostoru, veřejných služeb, vytvářením veřejných statků.

Jedna z největších technických univerzit, americká MIT, otevřela své knihovny a archivy dokořán a zpřístupnila veškeré dokumenty a učebnice, veškeré duševní vlastnictví všem - bez poplatků, bez sociální diskriminace. Karlova univerzita ani České vysoké učení technické to neudělali. Učitelé zde vydělávají více na tom, že prodávají skripta svým žákům, než na tom, že jejich bádání bude generovat užitek. Jedna z největších encyklopedií světa, Britanica, je přístupná všem. Ottův slovník naučný je za peníze. Český projekt encyklopedie Diderot zkrachoval.

Globální komunitě se otevírají největší knihovny, kulturní stánky i státní instituce. Dnes žijeme ve světě, kde už se za mnohé informace a znalosti neplatí. Namísto konkurence všech se všemi nastává spolupráce všech ku prospěchu všech. A ti, kteří z této možnosti podílet se dokáží mít prospěch, jsou povinni nově vytvořené bohatství sdílet s ostatními. A dělají to. Klíčem k tomu je antiautoritářský princip pravého opaku autorských práv -- copyrightu -- copyleft a jeho produkty -- "free" distribuční licence .

Copyleft je nejdokonalejším subverzním konceptem současnosti. Používá stávající brzdy pokroku, copyrightového práva, ale "převrací'' jej tak, aby sloužilo k opačným účelům než obvykle: namísto prostředku ke spoutání informace a vytvoření sociální bariéry, se stává prostředkem k udržení svobodny sdílení produktu bez bariér.

Hlavní myšlenkou copyleftu je dát každému povolení ke spouštění, kopírování, modifikaci produktu a šíření modifikovaných verzí - ne však povolení přidávat k nim vlastní omezení. Takto jsou rozhodující svobody, které definují ,,svobodný produkt'' zaručeny pro každého, kdo má kopii; stávají se nezcizitelnými právy.

Aby byl copyleft efektivní, musí být modifikované verze rovněž svobodné. To zajišťuje, že naše práce je, pokud je zveřejněna, dostupná celé komunitě. Co se týče výrobců, kteří pracují jako dobrovolníci na zlepšování takto šířených produktů, je to právě copyleft, jež nedovoluje jejich zaměstnavatelům říkat: ,,Nesmíte sdílet tyto změny, protože je použijeme k vytvoření naší proprietární verze produktu.''

Požadavek, že veškeré změny musí být ,,svobodné'' je nezbytný, pakliže chceme zajistit svobodu každému uživateli produktu.

Na odlečení přidám slova, připisovaná taktéž rabimu Hilelovi :

Ten, kdo chce moc slávy, přijde o tu, kterou už má.
Kdo nezvyšuje své znalosti, snižuje je.
Ten, kdo se nechce nic naučit, nezaslouží si žít.
Ten, kdo si vezme korunu Tóry, padne.

Kde není mužů, je povinnost být mužem!

Evropská komise se snaží o to, aby bylo možné patentovat všechny myšlenky, včetně takových, jejichž patentové restrikce by zbrzdily a zmonopolizovaly další rozvoj celých odvětví. Mohlo by se stát, že by si někdo nechal patentovat nejen základní funkce software, ale i kód DNA... Autorem návrhu je firma, která je světovou aliancí největších omezovatelů pokroku - BSA. Celý svět protestuje. USA předložily řadu omezujících zákonů -- tak omezujících, že o demokracii šíření myšlenek se dávno nedá mluvit. Spojené státy se stávají policejní diktaturou a Evropa se ztěží brání témuž. Zatímco Kuba dává desetitisíce počítačů do škol, v České republice se proces zastavil. Zatímco Evropská unie ve svém projektu e-Europe přikázala zemím podporovat šíření copyleftových technologií, v České republice jsme se stali otrokem Microsoftu.

Svobodný produkt dává uživatelům svobodu produkt spouštět, kopírovat, distribuovat, studovat, měnit a zlepšovat jej. Přesněji řečeno, vztahuje se ke čtyřem svobodám pro všechny uživatele:

• Svoboda spustit produkt za jakýmkoliv účelem (svoboda 0).
• Svoboda studovat, jak produkt pracuje a přizpůsobit ho svým potřebám (svoboda 1). Předpokladem k výše uvedenému je přístup ke zdrojovému kódu a know-how celé komunity.
• Svoboda redistribuovat kopie, abyste pomohli vašemu kolegovi (svoboda 2).
• Svoboda vylepšovat produkt a zveřejňovat zlepšení, aby z nich mohla mít prospěch celá komunita. (svoboda 3). Předpokladem k výše uvedenému je přístup ke zdrojovému kódu a prostředí sdílenému celou komunitou.

Produkt je svobodným, pokud uživatelé mají všechny tyto svobody. Měli byste mít svobodu redistribuovat kopie, buď modifikované či nikoliv, zadarmo nebo s poplatkem za distribuci komukoliv kdekoliv. Mít svobodu dělat tyto věci znamená (mimo jiné), že nemusíte nikoho žádat o povolení, nebo za něj platit.

Copyleft (velmi jednoduše řečeno) je pravidlo, které říká, že pokud redistribuujete produkt, nesmíte k němu přidat žádná omezení, abyste tak odepřeli základní svobody ostatním.

Vývojáři proprietárních produktů používají copyright, aby vzali uživateli svobodu; vývojáři a producenti "free" produktů používají copyright, aby tuto svobodu zaručili.

Klíčovou je tedy společenská smlouva, vylučující konkurenční boj a nahrazující jej celosvětovou spoluprací knowledge society -- znalostní společnosti.

Ptáte se, jaké jsou možnosti zaměstnanecké participace v procesu neoliberální globalizace? Pokud budou spoluúčastny na změně neoliberalismu, individualismu a sobectví bohatých v sociálně spravedlivější společenský řád, tak mají možnost přispět k pokroku. V opačném případě se mohou stát velmi snadno nástrojem dezintegrace zájmů zaměstnaců.

Pokud se sami sebe zeptáme, zda participativní principy informačních a komunikačních technologií přinášejí do společnosti onu demokracii - řád a vliv jedince na chování společnosti, či chaos - stress a nepřizpůsobivost jedince systému, není odpověď také jednoduchá. Přinášejí obojí. Chaos pro ty, kteří se v novém světě nedokáží pohybovat a rozpoznat jeho zákonitosti, demokracii pro ty, kteří chtějí mít , mohou mít a mají přístup k maximu informací sofistikovaným způsobem.

Demokracie světa komunikačních technologií ale musí být pro kteréhokoliv jedince stejná, nesmí to být jen demokracie pro někoho.

Na veřejné moci - státu a jeho institucích a lidem volených zástupcích - je, aby zajistil vzdělanost populace v ovládání výpočetní, informační a komunikační techniky a zajistil všeobecnou dostupnost přístupových bodů za ekonomicky nediskriminujících podmínek.

Aby se podílel na nákladech pro rozšíření veřejného prostoru, na nákladech veřejných služeb a nákladech tvorby a distribuce veřejných statků.

Instituce veřejné služby, kterou dnes zastupuji jako člen jejího dozorčího orgánu, maje mandát i některých ze zde přítomných, se rozhodla stát na čele těchto technologických i sociálních změn. Český rozhlas totiž uplatňuje autorská práva inkluzivně -- pouze tam, kde je k tomu vnějšími okolnostmi nucen. Své vlastní produkty dnes sdílí všeobecnou dostupností vysíláním i neomezováním jejich downloadu v internetové síti. Veškeré vlastní produkty jsou tak přístupny té veřejnosti, která si je už jednou zakoupila -- formou solidární platby koncesionářských poplatků. Český rozhlas důsledně upřednostňuje kooperaci a participaci namísto konkurence, neboť je si vědom ethosu instituce veřejné služby. Chce přispět a přispívá tím, co umí, k prospěchu společnosti.

A i vy jste ta společnost.

Když Marie Terezie zaváděla povinnou školní docházku či Tomáš Garrique Masaryk "obecní" knihovny, byli si tito státníci vědomi procesů, které pak nastaly vzápětí. Do té doby nevzdělaný nevolník se stal občanem. Občan se stal kvalifikovaným pracovníkem, produktivita práce v české kotlině se zvedla a v zemi zavládl přes všechny ekonomické a politické krize relativní blahobyt. Účinky těchto kroků doznívaly půl století. Dnes stojíme před podobným rozhodováním a účinky přežijí jejich iniciátory.

Na škůdce tohoto procesu harmonického zespolečenšťování intelektuálního bohatství lidstva budou budoucí generace plivat jako na Herostraty.

Jde jen o to, vnímat kohezi jedince se společností, občana se státem, uživatele a tím i živitele veřejných služeb s provozovatelem služby. Jde jen o to, vnímat rozdíl mezi strategií a taktikou.

Pokud dopustíme ekonomickou, kulturní, informační či komunikační segregaci, učinili jsme pro budoucnost této země i nás samých málo. Přispějeme ke kulturní a civilizační genocidě. Protože nevytváříme jiný svět, který je možný.

I vás, kteří jste zde v sále, nebude budoucnost soudit podle vašich slov, ale podle vašich činů.

Své vystoupení ukončím varovnou moudrostí talmudu a jedním příběhem. Ta varovná věta zní:

"Zlu k vítězství stačí, když slušní lidé nedělají nic."

Ten příběh hovoří o již zmíněném rabínu Hilelovi a jeho ideovém protivníku Šamajovi. Je starý dva tisíce let.

I emancipace člověka musí růst krok za krokem. Participace jako proincip může pomoci i uškodit -- podle toho, jak bude vypadat architektura změn, k ní vedoucí. Ona i kupónová privatizace počátku devadesátých let byla participací občanů -- a víme, jak dopadla. I myšlenky musí "růst" postupně, krok za krokem.

Děkuji vám za trpělivost, se kterou jste mne vyslechli a připomínám, jelikož jsem v předneseném příspěvku použil některých myšlenek třetích osob, používající "free" licenční politiku - GNU/FDL, že toto vystoupení podléhá automaticky stejné licenci též.

Psáno s využitím internetových zdrojů