Kdo to zná, ví že to vypadá skoro strašidelně. Už jsem si za těch posledních pár let zvykl na to, že jsem se stal, ač působím více než 15 let v médiích, objektem zájmu novinářů (zvláště kolem výzvy "Děkujeme, odejděte!"), objektem zájmu historiků jsem se však stal až nyní. Když historici Milan Otáhal a Miroslav Vaněk začali v polovině 90. let zpovídat bývalé studenty konce 80. let v rámci projektu tzv. orální historie (ano, zní to jako "orální sex" a lépe by bylo tomu říkat spíše "vyprávěcí historie"), uvedlo mne to v úžas. Řekl jsem si tehdy, že k tomu přistoupím s pokorou vůči dějinám a řeknu těm dvěma pánům, na co si vzpomenu. Měl jsem to štěstí, že jsem se několikrát sešel právě s historikem Otáhalem, který ve mne vzbudil téměř otcovskou důvěru, protože - mezi námi: "Komu vlastně jinému, než otci (nebo matce) byste řekli vše bez příkras?"

Orální dějinná sebestylizace

Když jsem si potom v listopadu 1999 četl výsledek jejich rozsáhlé práce s názvem "Sto studentských revolucí. Studenti v období pádu komunismu. Životopisná vyprávění." (NLN, 1999, 860 stran) nemohl jsem se i přes velký obdiv zbavit jednoho neodbytného pocitu. Ne, že by všichni lhali, mnozí dokonce mluvili pravdu -- alespoň tu pravdu, kterou lze považovat za pravdě podobnou -, nikdo (snad kromě Pavla Dobrovského) ale nemluví o věcech, které v té době měly stejnou, ne-li větší váhu (samozřejmě, mám na mysli ten někdy neuvěřitelný propletenec intimních vztahů, kterým se někdy říká také "studentské lásky"): život studentů, jak jsem se o nich dočetl v tolika výpovědích knihy, je neuvěřitelně autostylizační, logicky sebestředný, roztomile naivní a v mnoha místech dokonce nesmírně mlhavý. Většina bývalých studentů považovala své malé příběhy za silně závažné, dokonce snad i někdy dějinně určující. Za rozsáhlou vatou emocí a exklamací ale přesto občas problesklo, jak se některé události odehrály vlastně jenom shodou okolností, a jak se k nim autoři tak často vlastně jenom připletli.

Svůj příběh jsem historiku Otáhalovi neautorizoval. Při čtení své vlastní "výpovědi" jsem se zděsil, jak v mnoha ohledech také já události a věci nahlížím tendenčně, že ani já neumím vlastně nic jiného, než se stylizovat v pomyslném zrcadle dějin, a navíc -- nedokáži některé události a osobní historie zkrátka vůbec vypovědět. Některé si pamatuji velmi dobře, některé vůbec. Výsledné čtení výpovědí mých někdejších spolužáků mne jenom utvrdilo v trochu teatrálním přístupu, že v některých galeriích je dobré nebýt zrovna exponátem.

O vánocích jsem měl při četbě Otáhalova útlého svazku (pouhých 230 stran "studentů a komunistické moci" je oproti předchozí bichli "sta revolucí" opravdu relaxační četba) neodbytný pocit, že mi autor fandí. Těch několik z nás, co se zejména poslední dva roky pokoušelo "cosi" na svých fakultách udělat, prostě nebylo nic světoborného. Chtěli jsme vydávat časopisy, žít svůj studentský život plný nadějí a zklamání, a v tom kratičkém období zůstat pokud možno co nejdéle. Bylo příjemné žít tu dobu perestrojky, kdy se už dalo občas něco říct, bylo to někdy velmi opojné natahovat ten silný "kyslík z Kremlu", který tu někdo občas jako dýmovnice ve svazcích distribuoval. Několikrát jsem se v knize musel smát, například tehdy, když autor hodnotí, že šifra "job", kterou jsem občas v časopise Situace, jenž vycházel na filozofické fakultě UK, podepisoval krátké glosy "patří pravděpodobně" mně.

Mít své soudobé historiky

Rozhodl jsem se panu Otáhalovi zavolat. Neudělal jsem to hned. Mám přece dost času, ne? A když už jsme u toho: Není přece nic tak úchvatné, než zavolat svému historikovi, že? "Bylo to naprosto skvělé, pane Otáhale," slyšel jsem, jak mu po telefonu říkám někdy v březnu. Své výhrady jsem spolknul a několikrát jsem mu poděkoval. Člověk by měl být zdvořilý. "Sdělím mu výhrady příště," řekl jsem si. A vzápětí mne to napadlo:

"Kdo vlastně je dnes schopen pochopit, co se tehdy v listopadu 1989 stalo? Jaká byla skutečná role studentů? Jaký byl jejich vztah k odstupující, ale i nastupující moci? Existují dosud prázdná či tabuizovaná místa? Jaký dopad měl charakter tzv. sametové revoluce na další politický vývoj?"

Těch otázek je hodně, ale čeští historici za těch 15 let přeci vykonali neuvěřitelný kus v "historickém bádání", a naposledy bestseller Jiřího Suka pod názvem "Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (od listopadu 1989 do června 1990)", vydavatelství PROSTOR 2003, dokazuje, že snad už konečně dozrál čas na skutečnou reflexi událostí, které se staly před 15 lety. Nebo snad chceme do konce našich životů žít s představou, že jedni vyhráli a druzí byli poražení? Kdo stál tehdy u kormidla dějin? A kdo byl v podpalubí? Těch otázek je více: Neměli by ale náhodou na ně kromě historiků, kteří jsou za to placeni, odpovídat i živí aktéři, kteří u toho byli?

Tak vznikl zárodek konference, který dostal v srpnu tohoto roku název: "Co se stalo v listopadu 1989?" Klíčová postava toho, čemu se dodnes říká studentské hnutí, nynější senátor Martin Mejstřík, po úvodním šoku, že by měli jít "komouši do Senátu", se s nápadem ztotožnil a začal ho dokonce rozvíjet. "Vážený pane řediteli, dovolte, abychom se na Vás obrátili pod čerstvým dojmem četby knihy 'Studenti a komunistická moc v českých zemích 1968-1989'- jednoho z Vašich externích spolupracovníků -- pana PhDr. Milan Otáhal, CSc., který se již dříve společně s Peadr. Miroslav Vaňkem, PhD. zasloužil v listopadu 1999 o vydání knihy 'Sto studentských revolucí' (NLN, 1999), s námětem, o němž jsme přesvědčeni, že by mohl být významným okamžikem pro pochopení tzv. polistopadové historie," stojí v dopisu, který odešel do Ústavu pro soudobé dějiny dne 3. června 2004 s hlavičkou senátora a dvěma podpisy. O deset dní později šel podobný dopis na kancelář předsedy Senátu.

Ti "komouši v senátu" jsou přece stejně jako Vy nebo já občany demokratického státu, a stejně jako Vy nebo já, mají přece právo být zastupováni zvolenými zástupci, že? A potom: Jsou to přece už jenom dějiny... Druhá komora Parlamentu České republiky, které v tuto chvíli dosud předsedá historik Petr Pithart, by měla mít navíc po několika významných a kontroverzních slyšeních (například s bratry Mašíny) pochopení pro typ konference s podtitulem "historická". Historici na to nic nenamítali, kancelář předsedy Senátu přijala záštitu. Jenom mi začalo být trochu nápadné, že po celou dobu píšu další a další drafty jenom já. To se mi ale nezdálo zas tak podstatné, vím ze zkušeností, že každý má vždy dost důvodů zabývat se něčím jiným, co ho právě trápí více. Začalo mne to ale trápit samotného.

Bylo horké léto, několikrát jsme se sešli v kavárně Ledeburské zahrady společně s Mejstříkovou asistentkou Klárou Rulíkovou a s historikem Miroslavem Vaňkem, co se právě vrátil nabitý energií ze Spojených států amerických, kde semestrálně přednášel. "Ten je fakt hodně nabitej," říkala s nadějí koketně Klára.

Byl jsem rád, že se věci ujal právě Mirek. Vypadal, že to má v hlavě hodně srovnané, a veškeré své úsilí právě směroval na autorizace výpovědí, které za poslední tři roky shromažďoval a třídil. "Přišli jsme ve správnou chvíli," říkal jsem si, "je to ten správný okamžik." Bývalí vysocí funkcionáři včetně Ladislava Adamce, Miloše Jakeše či Rudolfa Hegenbarta byli pod lupou historika, který má svou metodu, dostatečný odstup a sílu věci dotáhnout do konce. Jak propastný rozdíl od jeho šéfa, ředitele ústavu Oldřicha Tůmy, který ani neumí odpovídat na dopisy! (Pro korektnost ale dodejme, že to byl právě ředitel Tůma, který mne oslovil na zahradě francouzské ambasády právě před Marseillesou na Den dobytí Bastilly a myšlenku zdánlivě velmi aktivně přijal.) Stárnoucí soudruzi, varoval na jedné schůzce poněkud lítostivě Mirek, ale nebudou patrně zrovna nadšeni konferencí, kterou by mohli vnímat jako soud.

O soud ale přece vůbec nejde, jde toliko o historické svědectví...

Pokračování zítra, 17. listopadu 2004 ZDE