16. 11. 2004
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
17. 11. 2004

Totalitní a jiné paralely

Zde je několik paralel, které lze vyvodit z jednoho kroku americké armády v boji o Fallúdžu, chcete-li, proti Fallúdži. To, že americká armáda obsadila fallúdžskou nemocnici nemělo vliv pouze na špatnou dosažitelnost lékařského ošetření pro zraněné civilní obyvatele města, ačkoli tato skutečnost je jistě nejhorším důsledkem. Obsazení jedné z fallúdžských nemocnic americkou armádou je důkazem další dimenze vedení války. Je to úroveň vysoce kreativní, což je v nesouladu s destrukční podstatou boje. Tady nejsou rozhodující počty vojáků, úderná síla nebo kvalita vyzbrojení a netýká se to prioritně nepřítele, ačkoli i ten v tom kupodivu hraje menší roli. Je to velmi spekulativní záležitost, kde nepřítel nepředstavuje konkrétní množství ozbrojenců v určitém terénu, ale nějakou abstraktní hodnotu obdařenou rozsáhlou působností.

Např. útok na Fallúdžu mohl být pro americko-iráckou armádní koalici úspěšný, ale hrozilo, že nemocnice bude vydávat prohlášení o velkém počtu mrtvých a raněných civilistů. To nemá na samotný boj vliv, ale v informačním světě je taková situace velkou překážkou, neboť okamžitě burcuje veřejné mínění a znesnadňuje další postup a zejména případné následné akce. A jelikož je v silách americké armády tomu zabránit, dochází v plánování „podmínek“ operace k procesu objektivizace nebezpečí (viz totalitní objektivizace nepřítele, který není nebezpečný tím co spáchal, ale tím, co by spáchat mohl, což je při troše představivosti nepředstavitelně široký pojem).

Situace se objektivizuje tak, že se bere postupně v úvahu jedna varianta po druhé a je-li to možné, je každá varianta sterilizována, aby nemohla do průběhu operace zasáhnout. Tím se připravuje půda pro zamýšlené jednání, aby nemohlo být narušen jeho další hladký průběh. Je to strategická hra o vliv na vytvářenou skutečnost, která je pak splavena hlavní tepnou informačního toku a jeho kapilárami k veřejnosti. A veřejnost dodává prostřednictvím politické scény „okysličenou“ podporu v dalším postupu nebo aspoň nemá další záminku k protestu (jako v tomto případě).

Ačkoli nemocnice by měla zůstat neutrální půdou, kde je možno i při zuřící válce nalézt ochranu a kvalifikovanou zdravotní pomoc, američtí stratégové raději zvolili tento postup. Přitom je při zdravé úvaze zřejmé, že v tomto boji to byla právě americká armáda, která mohla způsobit zásadní ztráty mezi civilním obyvatelstvem. Právě americká armáda prováděla ofenzívu, navíc s použitím náletů a těžké vojenské techniky v husté zástavbě relativně neznámého prostředí, navíc bez podložených informací o počtu a rozmístění civilního obyvatelstva. To, že se počty obyvatel během útoku odhadovaly mezi stem (začátek ofenzívy) a třiceti tisíci (průběh) hovoří samo za sebe. Se stejnou přesností teď lze prohlásit, že počet obětí se pohybuje v řádech stovek či tisíců.

Ale v tomto typu kreativního boje vlastně vůbec nejde o počet obětí (jako o něj nešlo totalitám minulého století při instalaci moci), ale jde hlavně o působení navenek. Tady klade současnost velice vysoké nároky, protože informační síť je velice hustá a schopnost přenosu a získávání informací je neporovnatelně větší, než v polovině dvacátého století. Ani nejlepší mediální stratégové americké armády nemohou zabránit tomu, aby informace o obětech nebyly distribuovány médii po celém světě, protože si nemohou dovolit vyloučit veřejnost z jednání.

Je tedy nutno celou situaci „ošetřit“ tak, aby mohly být tyto informace prohlášeny za nevěrohodné, čehož se nejlépe dosáhne tehdy, eliminuje-li se z poskytování informací kvalifikovaná veličina, v tomto případě nemocnice a její personál. Média pak mohou odkazovat přímo na obyvatele, mohou je jmenovat a doložit jejich existenci a autentičnost a protistrana (americká armáda) může kontrovat prohlášením o nepodloženosti (subjektivitě) takových zpráv, protože nemocnice (objektivní zpravodaj) byla pod jejich kontrolou (filtrací). Na otázku, proč americká armáda znesnadňuje přístup civilistům k lékařskému ošetření je připravena okamžitá odpověď – nemocnice by se mohli zmocnit teroristé.

Co je tedy lepší? Z hlediska nezúčastněného obyvatelstva to vypadá tak, že je vystaveno do pozice někoho přebytečného a překážejícího. Jeho ochraně bylo učiněno zadost výzvou k opuštění města, čímž mu byla elegantně přehrána odpovědnost za vlastní život. Nabízí se souvislost s povodněmi, kdy byli také obyvatelé rizikových oblastí vyzýváni k opuštění domovů, přičemž mnozí to odmítli. Jenže v případě povodní nebylo v reálné lidské moci tuto tragédii odvrátit, což se o vojenském útoku rozhodně prohlásit nedá. Civilní obyvatelstvo se tak dostává do role přebytečného a překážejícího elementu, se kterým je nutno se vypořádat. Jeho oběti však nejsou pro útočící stranu nebezpečné vlastním utrpením, ale pouze jako důležité závaží na miskách vah globálního veřejného mínění. Přitom jeho skutečná váha nemusí odpovídat váze informační, neboť tu lze vhodnými prostředky zredukovat či bagatelizovat.

Je to prostě hra, ve které sice jde o lidské životy, ale nikoli o jejich zachování, nýbrž o utajení jejich ztrát. Je to poněkud zvrácená logika, když je pro budování trvalé svobody používáno metod, které fyzicky i systémově likvidují ty, pro které je údajně vytvářena.

Věc samotná má tedy vlastní podstatu, krom toho však vede ke komplexnějšímu zamyšlení. Při mnohosti takových závěrů, které se objevují nejen v činnosti armády, ale i v politice (politický neokonzervativismus, islamismus) či v interpretaci práva (omezování občanských svobod, věznění bez obvinění atd.), je možné snadno podlehnout jednoznačným závěrům.

Jenže jednotlivé body ještě nemusejí znamenat ucelený systém, spíše stojí za úvahu, do jaké míry může být globální společnost při své labilitě a propastných rozdílech v civilizačních úrovních skutečně demokratická, a je-li toto označení vůbec možno použít. Stejně jako jednotlivé totalitní konsekvence ještě neznamenají totalitarismus, nemusí jednotlivé demokratické národní státy ještě představovat demokratický světový celek, zvláště když mezi nimi neexistuje kulturní homogenita.

A kulturní rozdílnost je i přes globalizační trendy stále vysoká a zdržuje globalizaci odporem, který proti ní vedou představitelé mocensky slabších kulturních alternativ. Je tedy možné uplatňovat demokratické jednání v silně polarizovaném a strukturálně vysoce nevyváženém světě stále velmi vzájemně odlišných společností?

Pak by bylo vhodné zeptat se, zda je zvolený postup silové demokratizace , která nese mnoho totalitních prvků, oprávněným? Zda-li není vlastně vydíráním civilizace, která prostě není za současných podmínek schopna přijmout požadovaný ráz. To určitě není totalita, ale blíží se to určité diktatuře, tentokrát nikoli sociální, ani nacionálně-sociální, ale kulturní. Zatímco doposud vznikaly ideologie zneužívané pro totalitní organizaci ve vnitřním prostředí civilizace, nyní jsou formovány střetem mezi civilizacemi. To vyvolává reminiscence na to, jak takové civilizační střety probíhaly v minulosti při „objevování nových světů“, které probíhalo bez jakéhokoli soucitu s tamní verzí člověka. Ten nebyl považován za zvíře, ale za vlastní karikaturu, slepou vývojovou větev a tedy naprostou bezcennost na úrovni indiferentní hmoty. Civilisté, kteří ve Fallúdži zahynuli, také nejsou z hlediska operace ničím víc, než hmotou, která musí být náležitě informačně zpracována.

Historie se však neopakuje, to prostě nelze. Odehrává se úplně nový, specifický děj lidského bytí a je potřeba pokusit se dobře posoudit (žel, jen na základě pouze orientačních interpretací historických událostí), zda není nejprve nutné připravit společenské podmínky k tomu, aby v nich demokracie mohla existovat. To by jistě nebylo zdaleka tak „jednoduché“ , jako vést válku, ale nejspíš by to mělo svoje plné opodstatnění a hlavně oprávnění. Poslední otázkou zůstává, je-li to člověk, i když seznámený s demokratickou praxí západu posledního půlstoletí, vůbec schopen zvládnout.

                 
Obsah vydání       16. 11. 2004
16. 11. 2004 Americký voják, který zabil bezbranného raněného, byl suspendován
17. 11. 2004 Jan Opletal jako symbol hrdého vzdoru
17. 11. 2004 Jak se Václav Havel snažil v roce 1989 stát prezidentem Jan  Čulík
17. 11. 2004 Proti absurditě nekontrolované moci Jan  Čulík
17. 11. 2004 Jak ČTK miluje genitivy Jan  Čulík
17. 11. 2004 Co se stalo v listopadu 1989? Josef  Brož
17. 11. 2004 Po 15 letech od Listopadu: Z deště pod okap! Nebo taky: Z bláta do louže Jaroslav  Čejka
17. 11. 2004 Nepripravení našli moc pohodenú na ulici, zdvihli ju, a tak trpí za to väčšina Andrej  Sablič
17. 11. 2004 Telefonujte zdarma přes internet pouze s novou verzí Skype
17. 11. 2004 Michael  Marčák
17. 11. 2004 Totalitní a jiné paralely Bohumil  Kartous
17. 11. 2004 Podle nezávislého auditu navštívilo Britské listy za říjen 79 450 unikátních návštěvníků
16. 11. 2004 K reálnému odkazu 17. listopadu 1989 Petr  Kužvart
17. 11. 2004 Je žumpou české žurnalistiky ČTK, nebo server Novinky?
17. 11. 2004 Politikové odsoudili pravděpodobnou vraždu Margaret Hassanové
16. 11. 2004 Condoleezza Ricová nominována americkým ministrem zahraničí
16. 11. 2004 Blair: Amerika a Evropa musejí po světě společně prosazovat demokracii
17. 11. 2004 Michael  Marčák
16. 11. 2004 Náhlý odchod Colina Powella
15. 11. 2004 Robin Cook o Colinu Powellovi
16. 11. 2004 Irák by se mohl stát Vietnamem pro Blaira, ne pro Bushe
16. 11. 2004 Pracovníci v médiích, udělejte revoluci! Jan  Paul
16. 11. 2004 Proč nevolím ODS Jan  Žižka
17. 11. 2004 Michael  Marčák
16. 11. 2004 Černý listopad pro českou levici Oskar  Krejčí
16. 11. 2004 Kam kráčíš, česká techniko?
16. 11. 2004 Hledání Boha ve světě bez Boha Petr  Fiala
16. 11. 2004 Co se stalo v listopadu 1989? Josef  Brož
16. 11. 2004 Zažít znovuzrození svobody Martin  Škabraha
16. 11. 2004 Školství politiky nezajímá Radek  Sárközi
16. 11. 2004 10. ročník pražského modelu Spojených národů
16. 11. 2004 Já ústnímu zkoušení naopak fandím Ignác  Pospíšil
16. 11. 2004 Sociální demokraté, co si myslíte o podpoře Jaromíra Štětiny od ČSSD v Praze 10 ?
16. 11. 2004 Česká televize v Americe k 15. výročí pádu komunismu
16. 11. 2004 Povolební kocovina Josef  Vít
15. 11. 2004 Zpravodajství iráckého odboje za dny 8. - 10. listopadu 2004
15. 11. 2004 Český voliči, přitáhni uzdu! Josef  Provazník
16. 11. 2004 Po stopách Karla Hynka Máchy
15. 11. 2004 Ohlédnutí Jan  Čulík
15. 11. 2004 Levice v srpnu Milan  Valach
15. 11. 2004 Restaurace státotvorných mýtů Štěpán  Kotrba
15. 11. 2004 Jak se v listopadu 1989 rozkládal v Československu komunismus Jan  Čulík
15. 11. 2004 Vánoce v Praze roku 1988 Jan  Čulík
15. 11. 2004 Ludvík Vaculík: "Já vůbec neřeším ten Západ. Mně je to úplně jedno, jak je to tam" Jan  Čulík
15. 11. 2004 1988 - Československo na rozcestí? Jan  Čulík
15. 11. 2004 Z historie rozkladu komunismu v Československu: Pražská zima 1989 Jan  Čulík
15. 11. 2004 S Josefem Škvoreckým o pádu komunismu v Československu
15. 11. 2004 Jestliže chceme blahobyt, musíme umět dodržovat slovo Jan  Čulík
15. 11. 2004 Pýcha, arogance a ztráta soudnosti Jana Čulíka?
15. 11. 2004 Etická zahraniční politika "demokratických" zemí
15. 11. 2004 Média a veřejná služba v zemi zaslíbené multiplexové Ladislav  Žák
15. 11. 2004 Je ústní zkoušení v chemii a ve fyzice na gymnáziu nutné? Boris  Cvek
15. 11. 2004 Na zkoušení trvají jen ti učitelé, kteří neumějí učit Jan  Čulík
13. 11. 2004 Soudci zneuctili soud Zdeněk  Jemelík
1. 11. 2004 Hospodaření OSBL za říjen 2004
29. 12. 2003 Nenechte si ujít: nový knižní výbor z Britských listů
22. 11. 2003 Adresy redakce
17. 6. 2004 Provizorní umístění starých archivů