Přiznám se, že mne poněkud zahanbuje v každém čísle Britských listů na konci ona výzva - ta poslední začíná takto:

Jednou už jsem sice poslal tisícikorunu, ale uvědomuji si, že to je žalostně málo. Jako každý z nás mám ale celou řadu dalších aktivit, které podporuji a řadu dalších vydání, a tak si ani náhodou nemohu dovolit nějak mohutně sponzorovat provoz tohoto pozoruhodného média, které mě sice velmi často naštve některými svými články, ale které plní přesně to, co má v názvu. Je to "deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví". Jenže byť je to virtuální médium (ve smyslu: schopný něco konat, možný, potencionální -- viz akademický slovník cizích slov), potřebuje ke své činnosti zcela nevirtuální (ve smyslu: skutečné, nesimulované, hmatatelné -- viz tamtéž) prostředky na svou činnost.

Apoštol Pavel a Bible vůbec je v otázce peněz velice nesentimentální a realistická. Peníze sice mohou člověka pokazit a mohou způsobit mnoho zlého, jsou však setsakra potřebné pro lidskou existenci a pro každé dobré dílo. Proto Pavel konal sbírku po sborech prvé církve na Jeruzalémské křesťany, i když ho také mnohdy štvali svým odlišným pojetím evangelia, než jaké zastával on (viz celou osmou a devátou kapitoly druhé epištoly Korintským). Byl natolik svobodný, že se dokázal oprostit od jakékoliv úzkoprsosti. Věděl, že pravdě je třeba uprostranit v jakékoliv podobě, i v té, která jemu zcela úplně nekonvenovala. A hlavně věděl o ceně lidské solidarity a o potřebě podpořit každé dobré dílo.

Vzpomínám na prvé dopisy jednoho svého kolegy, které psal po své emigraci v osmdesátých letech do Velké Británie. Jeden z nejmohutnějších dojmů, které v dopisech sděloval byl ten, že Britové stále na něco přispívají a něco sponzorují. Třeba malými částkami, ale ochotně a vytrvale. Moje generace byla vychována minulým režimem k tomu, že přispět na něco či někomu je nedůstojné, že to je almužna, a že o vše se přeci postará stát.

Je to v nás jako v koze. Ještě tak přispět na děti, zvlášť na ty postižené, nebo na charitu vůbec, či v horším případě na to, co nás baví -- na fotbal, či podobné ptákoviny, ale noviny?? Proboha, když si nevydělají, ať toho nechají! Rád si to přečtu, ale přispět jim? Proč? Vždyť by to nebylo ani socialistické, ani tržně-ekonomické!

Jenže: nebyla by to škoda, kdyby toto Občanské sdružení se svými novinami zaniklo? A není škoda, že nemůže poskytovat některé služby (viz onen závěr každého vydání), ze kterých bychom mohli mít všichni užitek?

Církev odjakživa věděla, že bez almužny (sponzorství, donátorství) se otevřená společnost neobejde. A vědí to vyspělé země naší kultury dodnes a umožňují svým občanům nejen si odepsat ze základu daně nějaký ten dar, ale lidé mohou odečítat své příspěvky přímo z daně. Jen u nás to není stále možné pro socialisticko-tržně-ekonomický guláš, který mají zákonodárci stále ještě v hlavách.

Církev také odjakživa věděla, že jsou sice důležité velkorysé dary panovníků a šlechty a milionářů všech dob, že ale fundament prostředků na činnost čehokoliv se staví z drobných příspěvků všech "ochotných dárců", i těch pěťákových. A tak mne napadá: pojďme si všichni my, kteří čteme Britské listy, dát třeba jen stokorunový měsíční trvalý příkaz na účet Blistů. Já sám si to zadám ještě tak, abych to stihl před Mikulášem. Stovka měsíčně skutečně nikoho nezabije. A když to udělá každý pravidelný čtenář, budou Blisty za vodou a ještě budou moci třeba něco sami dobrého sponzorovat. Co vy na to?

Svatý Mikuláš sponzoroval ubohé kurvy. Novináři jsou také občas kurvy, či hnůj, či jak jim přezdívá otevřeně Miloš Zeman a v duchu mnozí z nás, ale jsou současně solí demokracie. Tak nezapomeňme: "Ochotného dárce miluje Bůh!"

Toto nadílkové kázání mělo být o hodně delší, ale vzpomněl jsem si na Marka Twaina, který vyprávěl, jak jednou poslouchal podobné "sbírkové" kázání. Po půl hodině se rozhodl, že dá sto dolarů. Po hodině byl ochoten dát deset dolarů -- a když kázání po třech hodinách skončilo, dvacet dolarů ukradl. Tak to bych opravdu nerad. Takže:

Amen