Nalezení východiska z hrozící katastrofy strany vždy vyžaduje diskusi o programu i politice. A pohříchu též o lidech. Jenže každá diskuse o kádrech výrazně umocňuje vášně. Pro řadu lidí kolem úřadujícího předsedy ČSSD se nepřítelem číslo jedna stal Zdeněk Škromach, který má tu drzost, že se odhodlal kandidovat na předsedu strany. Naopak Škromach se nikterak netají rozhodnutím, že první, co by udělal po zvolení předsedou ČSSD, by byl požadavek odvolat z funkce ministra financí Bohuslava Sobotku.

Každá politika se týká jmen. Sociální demokracie potřebuje diskusi, ale i jednotné vedení. Pro Škromacha představuje Sobotka zradu programu sociální demokracie, pro Grossovy lidi zase Škromach zastydlou levicovost. Není jasné, zda se na březnovém sjezdu ČSSD podaří najít mezi takto odlišnými ideovými proudy střed a dohledat mezi odlišnými zájmy jednotlivců fungující kompromis. Jisté je, že dlouhý vnitrostranický boj nikdy nevedl ke zvýšení důvěryhodnosti nějaké strany.

PRVNÍ TŘI KRAJSKÉ KONFERENCE, které předcházejí velikonočnímu sjezdu sociální demokracie, doporučily na předsedu ČSSD Stanislava Grosse. Je zřejmé, že ani senátní a krajská dvojporážka, kterou sociální demokracie utržila pod Grossovým vedením na podzim, neuvrhla tuto stranu do sebezpytování a hledání nových kádrů.

Sociální demokracii tak pro tuto chvíli zbyly dva hlavní úkoly. Tím prvním, oficiálním, je obnova důvěry v ČSSD u voličů. Tím druhým, nikým nehlásaným, ale možná ještě důležitějším, je nalezení ústupové strategie, spojené s případnou porážkou ve volbách do Sněmovny.

V ŽIVOTĚ je málo tak obtížných věcí jako obnova důvěry. To platí o rodině, o vztazích na pracovišti - i o politice. Sociální demokracie je dnes jednou ze dvou vládních stran, které svoji důvěru ztrácejí. Chybí věcná analýza důvodů, proč tomu tak je. Dá se jen hádat, jaký díl viny na této ztrátě důvěryhodnosti má obsah politiky a jaký osobnosti, a to včetně stylu komunikace. Jisté je, že do zápasu o obnovu věrohodnosti vsadila ČSSD zatím velmi málo, protože:

• Změna obsahu politiky je minimální. Jestliže pro některé voliče ČSSD byla příčinou ztráty důvěry současná koalice, pak zastoupení Unie svobody-DEU bylo po převzetí moci Stanislavem Grossem posíleno. Směrování reformy veřejných financí, která tvoří páteř sociálně-ekonomické strategie ČSSD, se nezměnilo.
• Výměna kádrů je výrazná jen na některých úrovních. V podstatě byla dokončena likvidace přívrženců zemanovského křídla v ústředním stranickém aparátu, očekává se i jeho další oslabení ve volených orgánech. Jenže Gross sice představuje zcela jiný způsob komunikace s veřejností než jeho předchůdce Vladimír Špidla, pro mnohé voliče je ale za Špidlovy chyby spoluodpovědný. Navíc jsou po převzetí moci Grossovy problémy s komunikací mnohem viditelnější než tomu bylo dříve. Gross je sice poměrně velkou částí veřejnosti vnímán jako mladý politik, nikoli však jako nový politik přinášející změnu.

PRAVDĚPODOBNOST, že se ČSSD podaří obnovit pošramocenou důvěru, je při takto opatrném postupu velmi malá. To ale nikterak neznamená, že by Gross nemohl na sjezdu vyhrát. Mezi funkcionáři ČSSD převládá nálada, že úřadující předseda je jediná naděje a že volební vítězství může přinést jenom žulově jednotné vedení strany. Pro mnohé také platí zásada "každý den dobrý", kterou spojují s návrhy jednoduchých řešení. Příkladem je dopis ministra zemědělství Jaroslava Palase členům strany, který kromě oslavy Stanislava Grosse a Tonyho Blaira obsahuje i návrh, aby sociální demokracie převzala cíle ODS, a tím ji sebrala voliče.

Celá řada analytiků předpokládá, že obnova důvěry v ČSSD by mohla být dána ekonomickými úspěchy. Zpravidla se hovoří o zisku ze vstupu do Evropské unie nebo o výhodném časovém spojení růstové fáze ekonomického cyklu s volbami. Jenže názory ekonomických expertů jsou skoro tak různorodé a přelétavé jako odhady politologů. Navíc neexistuje přímé spojení makroekonomických ukazatelů a volebních úspěchů vládních stran. Lidé nehlasují jen podle stavu své peněženky, zvláště v zemích, kde roste volební neúčast a zmenšuje se odlišnost některých politických stran. Navíc je z USA známé, že když se liberálům podaří pomocí státního intervencionalismu zvýšit příjmy středních vrstev, tyto vrstvy začnou volit konzervativce, aby jim snížili daně.

ÚSTUPOVÁ STRATEGIE sociální demokracie je především spojena s otázkou, kdo přežije další možnou volební pohromu v poslaneckém křesle. Vedle zmíněného přepočtu výsledku voleb do Evropského parlamentu lze připomenut i výzkumy preferencí, které též naznačují prohru. To předznamenává zápas o změnu stanov, neboť ten, kdo rozhodne o sestavení čela krajských kandidátek určí, kdo se v období nepohody zakope v Poslanecké sněmovně.

Druhou ústupovou strategií by mohla být orientace na změnu koalice. V této chvíli, kdy v ČSSD pokračuje nástup pravicově orientované skupiny, je nesmyslné uvažovat o jakékoliv spolupráci sociální demokracie s komunisty. Protože pokračuje to, co Zdeněk Škromach nazývá "přeměna ČSSD na ODS s lidskou tváří", některým analytikům se může jevit jako přijatelná velká koalice. Takovýto politický přemet by ale existenčně rozložit důvěryhodnost ODS. A pak je tu třetí do hry: pro lidovce je velkokoaliční koncovka zcela nepřijatelná. Navíc mají velkou poziční výhodu danou tím, že ODS sociální demokraty nepotřebuje.

A tak to vypadá, že o výsledku pokusu obnovit věrohodnost ČSSD nerozhodne sjezd této strany, ale konec roku 2005. Očekávaný ofenzivní volební nástup, s níž přijdou ODS a KDU-ČSL, zpolitizuje jakékoli téma. Pokud se bude ekonomice dařit, bude cílem odvedení pozornost od ekonomických úspěchů koaliční vlády. Když se ekonomice naopak dobře nepovede, bude sociální demokracie označena za viníka.

Gross, který představuje vrchol schopnosti vítězit ve vnitrostranických hrách, zatím nezakončil žádný velký politický zápas na české scéně jako vítěz. Naopak Mirek Topolánek se změnil v miláčka štěstěny a Miroslav Kalousek si vítězství umí vybojovat. Zdá se, že karty jsou již rozdány bez ohledu na to, jak dopadne sjezd sociální demokracie.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom