Zmiňovaný Dopis sta má pozoruhodnou rétoriku. Odvolává se na povinnost euroatlantického společenství podpořit progresivní síly v Rusku a čelit Putinově směřování k militarismu a imperialismu, zdůvodňovanému válkou proti terorismu. A to vše "v kritickém okamžiku dějin, kdy Západ usiluje o demokratickou proměnu celého světa" a kdy ohledně demokracie nelze připouštět "dvojí standard", tj.: musíme měřit všem stejným metrem. Dlužíme to prý obětem z Beslanu i desetitisícům Rusů, kteří ve své zemi bojují o svobodu.

V posledním zveřejněném memorandu (28. ledna) pak neokonzervativci vyzývají Kongres k navýšení pozemních vojenských sil, které je prý nutné k boji proti terorismu a obecně k plnění amerických závazků ve světě. Mj. je tu použit argument, že USA dnes utrácí na zbrojní výdaje daleko menší procento HDP než "kdykoliv během studené války". Sice jsme hned ujištěni, že dosažení úrovně tehdejších výdajů není na pořadu dne, přesto je tento argument obzvlášť výmluvný a bude dobré se ho přidržet. Je v něm kus nebezpečné nostalgie: staré zlaté reaganovské časy...

Aniž bych chtěl zpochybňovat bezpečnostní rizika spjatá s rostoucí mocí Číny a aniž bych snižoval boj ruských demokratů, nemohu nevidět křiklavou nedomyšlenost citovaných tezí. Obviňovat Putina, že pod záminkou války proti terorismu omezuje demokracii, a přitom podporovat Vlastenecký zákon a přidružená opatření, varovat před "dvojím standardem" ve vztahu k lidským a občanským právům, a zároveň mlčet o Guantanámu a bojkotu Mezinárodního trestního soudu, kritizovat armádní výdaje a obchod se zbraněmi, a sám požadovat navýšení vojenského rozpočtu a zavírat oči nad klientelismem vlastní vlády vůči velkým koncernům -- to vše by se dalo shrnout pod pojem pokrytectví a mávnout nad tím rukou. Jenže věc je daleko závažnější, jak nás upozorňuje ona narážka na studenou válku.

Studená válka je stav mysli. Je to uvěznění v mytologickém obrazu světa, tvořeném dvěma říšemi: Říší Dobra a Říší Zla. Toto rozdělení je smyšlené a arbitrární, ale vždy je na něm kus pravdy a lidskému uvažování je navíc taková šablona pohodlná, pročež mýtu ochotně věří. Studená válka, v jejíž mentalitě vyrůstali všichni neokonzervativci, umožňuje žít ve světě, v němž každá naše akce, byť by byla i v rozporu s oficiálně zastávanými principy, je dobrá, pokud je namířena proti Nepříteli. Je to stav mysli, v němž nelze nemít pravdu. Ne že bychom ji prostě měli. Nemůžeme ji nemít. Cokoliv děláme, je správné, a cokoliv říkáme, je pravdivé. Svoboda je otroctví (jako v Abú Ghrajbu) a válka je mír (jako ve Fallúdži) -- jenom tomu musíme správně porozumět. Žijeme v iluzorních vyprávěních o vlastním dějinném poslání, zatímco ve skutečnosti je naše jednání přízemně lidské, ano příliš lidské!

Ideály nejsou v tomto kontextu universální principy (ač se tak tváří), ale vyjádření příslušnosti k té správné straně. Jsou ideologickým žvástem, který potvrzuje sebe sama. V poslední době to můžeme vidět na neskutečné profanaci pojmu svoboda, který se v bushovském vydání stává geopolitickým a ideologickým znamením loajality ke světovému hegemonovi. Otázku, co vlastně tato svoboda znamená, je marné si klást; odpověď na ni unilaterárně určuje supervelmoc.

Když Václav Havel nedávno vášnivě kritizoval rozhodnutí EU nezvat na recepce kubánské disidenty, mělo jeho vystoupení všechny příznaky člověka polapeného do mytologického rámce studené války. Kromě frapantního rozporu mezi tím, jak mu porušování lidských práv vadí na Kubě, a tím, jak mu nevadí v Saudské Arábii (musíme prý mít respekt k jiné kultuře, prohlásil kdysi po její návštěvě), byla v jeho projevu nápadná pointa ve smyslu "kam až to dojde" (osvobození Miloševiče?, bratříčkování se s africkými tyrany?!); tato hysterická pasáž projevu zřetelně vyjadřovala mýtickou podstatu dotyčné vize světa. V souboji Dobra a Zla totiž nikdy nejde o obyčejnou politiku v její každodenní složitosti, ale o "kritický okamžik dějin", který známe z Dopisu sta. Nejde jen o princip, ale o to, že když se odchýlíme od správné linie, zboří se svět.

Jenže svět se nemůže nezbořit. Svět nikdy nerespektoval naše představy a mýty. Studená válka byla pohádkou, která skončila s pádem komunismu. Satan byl poražen -- a kritické pohledy náhle viděly i jiná zla, než ta s velkým Z v temné mytologické říši. Dokud Satan žije, můžeme být bohy, všechno, co děláme, je dokonalé. Když ale o Satana přijdeme, musíme zlo hledat i v sobě samých; už nejsme dokonalí, ba právě naopak. To je bolest z konce studené války.

Svět po pádu komunismu přinesl nové a palčivé globální problémy, o jejichž řešení se dnes zasazují řečníci a diskutující v Davosu i v Porto Alegre. Každé úsilí je tu ale marné, pokud nezačne kritickou sebereflexí vlastních chyb a omylů. Tváří v tvář této výzvě se nostalgie po starém dobrém světě studené války jeví jako touha utéct zpět, pryč od povinnosti vystavit svoji pozici pohledům a výtkám druhých, pryč od nutnosti pochopit sebe sama v pozemském, nemytologickém horizontu zcela lidských, příliš lidských pohnutek, pryč od namáhavého hledání cesty ke společné budoucnosti, v níž náš způsob života je pouze jeden z možných, ne jedinou myslitelnou alternativou proti všeospravedlňující Říši Zla. Neoconům nejde jen o přiblížení se vojenským rozpočtům z Reaganovy éry; jde o jim schování se do ulity, v níž závažné problémy dneška budou blednout před bojem se smyšlenou Osou Zla. Je to strach a útěk, prezentované jako zodpovědnost.

Milan Kundera líčí v předmluvě k Jakubu a jeho pánu krásnou scénu, v níž ho krátce po srpnové invazi zastavuje na silnici sovětský důstojník. "Musíte vědět, že milujeme Čechy! My vás máme rádi. My vas ljubim!" ujišťuje spisovatele oficír. Kundera to komentuje takto: "Krajina zpustošená tisíci tanky, budoucnost země zkažená na staletí, čeští státnici zatčeni a odvlečeni, a důstojník okupační armády vám vyznává lásku. Rozumějte mi dobře, nechtěl tím vyjádřit svůj nesouhlas s okupací, vůbec ne. Všichni mluvili tehdy přibližně jako on: jejich postoj nebyl založen na sadistickém požitku znásilňujících, nýbrž na jiném archetypu: na zraněné lásce: proč ti Češi (které máme tak rádi!) nechtějí žít s námi a stejným způsobem jako my? Jaká škoda, že jsme musili užít tanků, abychom je naučili, co je to láska!" (Atlantis, Brno 1992, s. 8)

Sešikování vlasteneckých řad na obranu západních hodnot v Dopisu Sta a kázání Václava Havla o lidských právech mají jedno společné: slepý a nic nechápající lyrismus, který i za akty obyčejného imperialismu narcistně vidí svoji dojemnou starost o dobro světa. (Vzpomeňme na přítomnost americké armády v oblastech postižených tsunami, která se jejich "přátelům" jeví jako velkolepý projev globální zodpovědnosti, zaštítěný působivým vystoupením tří prezidentů; přitom musí být racionálně uvažujícímu člověku jasné, že jde o taktiku získávání spojenců v předpokládané sféře čínského vlivu poté, co Evropa uvažuje o zrušení zbrojního embarga vůči Číně.) Žijeme v pohádkách. Jak dlouho ještě?

Kunderova vzpomínka je velmi výmluvná a velmi varovná, neboť nesmírně živá. Mnozí z bývalých českých disidentů dnes bohužel prokazují, že svůj boj s komunismem prohráli. V jejich hlavách zůstaly pevně otištěny šablony studené války, byť s opačnými znaménky, než jaká požadovali normalizační pohlaváři. Na znaméncích nezáleží, jsou lehce zaměnitelná. Způsob vnímání světa, jeho ztotožnění s lyrickým vyprávěním o pravdě a lásce, lži a nenávisti, to zůstává stejné; stejně netečné vůči zásadním a zpochybňujícím otázkám nových časů.

Nesdílím nadšení těch, kdo mají radost, že Američané nám naslouchají. Naslouchání je ve skutečnosti horší než hluchota, jestliže slyší jen to, co chce slyšet.