Alexandr Geljevič Dugin (*1962)

Koncem 70. let minulého století nastoupil na Moskovskyj aviacionnyj institut, kde se pokoušel navázat na vojenské tradice své rodiny z období II. světové války. Brzy však byl vyloučen, jak sám uvádí, "pro intenzivní aktivitu". V následujících letech podle vlastního tvrzení "nikde nepracoval" -- což si ovšem v tehdejším SSSR mohl dovolit opravdu málokdo a je tedy otázka, čím se ve skutečnosti zabýval... V životopise z roku 2004 každopádně tvrdí, že ovládá 9 cizích jazyků a v Rostově na Donu právě obhájil doktorát z filozofie.

Na přelomu let 1988-1989 ale Dugin působil jako člen Centrální rady nechvalně známé rasistické a antisemitské organizace s názvem Národněpatriotická fronta Pamjať . V roce 1988 založil nakladatelství Eon , později přejmenované na Arktogaia (od roku 1996 existuje i stejnojmenný internetový portál). V roce 1989 Dugin publikoval svou prvotinu s názvem "Cesta k Absolutnu". Od té doby vydal samostatně nejméně dvacet dalších titulů a řadu překladů ruských i západních autorů konzervativního zaměření.

V roce 1991 vydal almanach Milji angel zaměřený na obnovu ruské tradice a jedno číslo časopisu Gyperborejec . Ten se už vlastně stal předobrazem "politologického a sociologického" časopisu Elementy -- orgánu ruské neokonzervativní pravice, který vychází od roku 1992. O rehabilitaci "intelektuálního neofašismu" se Dugin pokoušel v deníku Zavtra a ve dvou regionálních rozhlasových stanicích. V květnu 1993 se stal osobou číslo dvě v Nacionálně bolševické straně Ruska a hlavním teoretikem jejího časopisu Limonka. 25. číslo obsahovalo Duginův článek Na puti k russkomu pravu, v němž sloučil německou ideu konzervativní revoluce z 20. let minulého století s návratem k ruskému samoděržaví "na principech Tradice a ducha národní historie".

Ačkoli od roku 2001 vystupuje jako předseda politické strany (později hnutí) Eurasia , jeho vliv vychází především z ideologického působení. Dugin je nyní považován za předního ruského odborníka na geopolitiku. Pracoval jako poradce pro mezinárodní politiku pro řadu členů ruské Státní dumy a několik vysoce postavených úředníků bezpečnostního a diplomatického aparátu. Jeho publikace o strategii a přednášky o geopolitice na akademii ruského generálního štábu (1992) mu zabezpečily vliv mezi vysokými důstojníky ruské armády. K propagaci svých myšlenek hojně využívá internetu, kde lze najít překlady jeho textů do řady jazyků. Vydává list Eurasian Observer , píše komentáře do Izvěstijí a Litěraturnoj gazety. Francouzský magazín Actuel ho už v roce 1995 označil za nevlivnějšího ruského myslitele postsovětské éry.

Hlavní Duginova práce Osnovi Geopolitiki : Geopolitičeskoje Buduščeje Rossiji stanoví následující principy výkladu světových dějin:

1) Věčný a nesmiřitelný boj mezi pozemní a námořní velmocí -- v návaznosti na Hobbese, Haushofera, Schmitta, Mahana a Makindera Dugin postuluje boj mezi pozemní mocností (nyní ztělesněnou Ruskem) a mocností námořní (angloamerickým blokem). Takzvaný atlantismus Anglosasů (individualistický, světský, kalkulativní, zednářský...) je podle Dugina neslučitelný s ruskou kulturní tradicí (která ctí děržavnosť a je teokratická, mystická, pravoslavná...) -- je tedy třeba, aby Rusko opět přijalo protizápadní orientaci.

2) Impérium jako osud -- nejdůležitějším nástrojem vítězství eurasianismu nad atlantismem bude vytvoření sjednoceného eurasijského prostoru ovládaného Ruskem. Tento prostor se bude rozprostírat od Levanty až k Pacifiku. Rusové jsou etnicky, kulturně, psychologicky, nábožensky a historicky předurčeni obnovit velikost své vlasti. Důležitou roli v jejich mobilizaci musí sehrát náboženská a nacionalistická symbolika, jejíž odmítání je jen výrazem působení úpadkových proatlantických živlů.

3) Budování aliancí -- k oslabení stávající dominance USA, atlantismu a liberálních hodnot nad světem je třeba hledat spojence podle zásady, že nepřítel mého nepřítele je mým přítelem. Na Středním Východě má sehrát klíčovou roli spolupráce Moskvy s Teheránem, který poslouží jako gravitační centrum pro okolní země. (Posílení šíitského, to jest íránského vlivu v Iráku, které představuje jeden z mála hmatatelných výsledků americké invaze, je tedy podle Duginových představ v nejlepším zájmu Ruska.) V Evropě Dugin ne právě překvapivě pléduje pro strategickou spolupráci s Německem a v rámci pacifického regionu s Japonskem, které má navíc pomoci udržet pod kontrolou i čínské aspirace na Sibiři a ve střední Asii. Moskva by se tak stala přirozeným centrem "impéria mnoha impérií".

Duginovo hnutí Eurasia sdružuje tu nejpestřejší směs extrémně vyprofilovaných "elementů", počínaje politiky přes bývalé příslušníky KGB až po prominentní členy vedení ruské pravoslavné církve. V rámci plánu na budování mezinárodních aliancí tu však výrazné místo bylo ponecháno i představitelům muslimské komunity v Rusku. (Duginův rasismus byl vždy především antisionistický .) V roce 2001 se v rozhovoru pro RFE k eurasianismu přihlásili představitelé vlivné Rady pro zahraniční a obrannou politiku. To už ovšem nedělali nic jiného než papouškovali stanovisko samotného prezidenta Putina, který 13. listopadu 2000 v deníku Strana veřejně prohlásil, že "Rusko se vždy považovalo za eurasijskou zemi". Hnutí Eurasia poté vyjádřilo prezidentově politice "naprostou podporu".

A má k tomu skutečně mnoho důvodů: Ruská společnost se znovu militarizuje. Putin obnovuje ruský vliv ve střední Asii, ve spolupráci s Běloruskem, Kazachstánem, Kyrgyzstánem , Arménií a Tádžikistánem vytvořil společné "síly rychlé reakce" pod ruským velením jako protiváhu NATO. "Společný ekonomický prostor" má být zase alternativou k EU. Šanghajská organizace pro ekonomickou spolupráci je výsledkem dohody s Čínou, jejímž cílem má být eliminace západního vlivu ve Střední Asii. Spolupráce s Íránem byla posílena po summitu obou prezidentů v březnu 2001. Ze smlouvy mezi Teheránem a Rijádem podepsané krátce poté vyplynula dominance Íránu v Perském zálivu. Putinovy snahy o posílení vztahů s Německem jsou centrálním bodem jeho evropské politiky a pouze v případě Japonska je zatím zřejmé, že do vyřešení sporu o Kurilské ostrovy se žádné velké sbližování konat nebude. Jistou šanci ovšem představuje ruský vliv na KLDR, jejíhož raketového a jaderného potenciálu se Tokyo obává...

I kdyby vliv Duginových koncepcí byl oficiálními místy tisíckrát zapírán či odmítán, zůstává dosud nejlepším vysvětlením mnoha Putinových vnitropolitických i zahraničněpolitických aktivit. Pokusy chápat ruský vnitropolitický vývoj jako navazování na evropský model "stranických rodin", s nimiž se lze občas setkat v české politologii, naopak tuto skutečnost pouze zastírají.

Nejhorší na celé věci je, že Rusko skutečně nemá mnoho důvodů následovat západní vzory. Ekonomické experimenty prováděné podle doporučení mezinárodních institucí za Jelcinova prezidentství až příliš připomínaly starou Clausewitzovu poučku, že Rusko nelze zničit ani obsazením hlavního města, ani porážkou jeho armád, ale pouze vnitřním rozkladem. A facka v podobě ignorování ruského stanoviska k bombardování Jugoslávie v roce 1999 byla patrně jedním ze zlomových bodů na cestě k obnovení imperiální politiky. Ale ať už projevíme sebevětší pochopení pro "ruský pohled na věc", neměli bychom ignorovat rizika, která z obnovených imperiálních ambicí plynou -- a to i pro Českou republiku.

Pro ruskou duši místy jistě podmanivý Duginův styl, na němž je nicméně vedle vlivu německé politické literatury období Výmarské republiky jasně patrný i vliv žargonu "hegelianismu" neostalinistických ideologických spisů, lze dobře demonstrovat na ukázce z práce Paradigma Konce, nazvané Poslední formule. Text byl publikován v 9. čísle časopisu Elementy a kompletní anglická verze je k dispozici zde:

"Přistupme tedy ke shrnutí naší předběžné analýzy. Zjistili jsme, že na všech rovinách nejobecnějších redukcionistických modelů historické teleologie existuje takřka stejná trajektorie vývoje historického procesu. Nyní musíme jen shrnout všechny odhalené komponenty do poslední zobecňující formule.

V průběhu historie tedy působí dva subjekty, dva póly, dvě nejzákladnější skutečnosti. Jejich nesoulad, jejich boj, jejich dialektika vytváří dynamický obsah civilizace. Zde se subjekty stávají jasnějšími a zřetelnějšími, vyměňují svou nejasnou, zastřenou, "duchovou" existenci za jasnou a definitivní, přísně určitou formu. Stávají se absolutními a univerzálními.

První subjekt: Kapitál = Moře (Západ) = Anglosasové (v širším smyslu "Římskoněmci ") = Západní křesťanská vyznání.

Druhý subjekt: Práce (Východ) = Pevnina (Východ) = Rusové (v širším smyslu "Eurasianisté ") = pravoslavné křesťanství.

Dvacáté století je kulminačním bodem, bodem maximálního napětí způsobeného protikladem obou sil, je poslední bitvou, Endkampfem.

V tuto chvíli můžeme považovat za dokázané, že první subjekt byl schopen takřka ve všech parametrech překonat subjekt druhý. A hlavní nástroj, taktika vedoucí k tomuto vítězství Západu, se soustavně na všech rovinách opakuje: je jím jakási zprostředkující (třetí) skutečnost, třetí pseudosubjekt dějin, který se však vždy stává netělesným přízrakem, určeným k zastírání pravé podstaty eschatologického protikladu.

Vítězství Západu v jeho plném rozsahu si lze představit dvěma možnými způsoby. Optimističtí liberálové tvrdí, že je konečné a že "dějiny byly úspěšně završeny". Opatrnější tvrdí, že jde jen o přechodné stadium a povalený gigant bude za určitých okolností schopen vstát. A co více, vítěz čelí nové a pro něj zcela nezvyklé situaci, neboť postrádá nepřítele a souboj s ním tvořil obsah jeho historického bytí. V důsledku toho aktuální subjekt dějin ve svém osamění musí řešit problém posthistorie , který pro něj představuje výzvu. Zůstává ještě subjektem této posthistorie , nebo se mění v cosi jiného?

Ale to je úplně jiná otázka.

A poražený? Jasné a nestranné reflexe lze od něj očekávat jen stěží. Ve většině případů si není schopen představit, co se mu stalo, a amputovaný orgán -- v tomto případě srdce -- stále bolí a bodá, jak už se pacientům po operaci přihází. Pouze nemnozí si dokážou představit, co se přihodilo na začátku 90. let.

Protože jak jinak byste vysvětlili skutečnost, že Gorbačov může klidně chodit po ulicích a riskuje jen občasnou facku od namol zpitého dělníka?"

Ernst Jünger , autor spisku Der Arbeiter , by byl jistě na svého žáka pyšný. Není třeba v sobě potlačovat brutalitu -- je přímo úměrná brutalitě panujícího systému. Jen si najděte jasný, definitivní a přísně určitý cíl a klidně svůj vztek vylijte až do dna -- pan Dugin už vám poskytne absolutní historické ospravedlnění.

Konkretizace poslední formule zní: "Kdo nemlátí, ubíjí svou ródinu ". Quod erat demonstrandum .

A. Dugin: The Metahysics Of National-Bolshevism
v anglickém překladu na stránkách Nacionálně bolševické strany Ruska ZDE ZDE
Just Bolshevism ZDE
The Gnostic ZDE
Knights Templars of the Proletariat ZDE