Především je třeba rozlišit dvojčata, dvojníky a dvojice. Úděl srostlých, siamských dvojčat nebyl a není záviděníhodný: V minulosti kořistil z jejich vystopování impresário ve varieté (jako v případě sester Blažkových) a dnes se na jejich oddělení -- často před televizními kamerami -- cvičí týmy chirurgů, na což většinou jedno z nich doplatí smrtí. Nesrostlá, jednovaječná dvojčata jsou zase vítaným objektem pro genetiky: Jsou náchylná ke stejným vjemům a neduhům? Vyberou si podobné partnery (partnerky)? Vyzdobí si byt stejnými cetkami? Nemají bohužel moc šancí, že je vědci nechají na pokoji, protože každému padnou hned do oka.; zato jsou vděčným motivem v klasických komediích. Pokud jde o dvojníky, vyskytují se buď v politice, kdy nosí kůži na trh místo ohroženého státníka, nebo v říši fantastiky; setkání s takovým dvojníkem -- jak víme například z próz Stevensových a Dostojevského -- nevěstí zpravidla nic dobrého.

Zdá se, že nádech čehosi kuriózního se přenáší i na fenomén autorského páru. Důvodů může být několik. Zaprvé: Je to rarita; podle obecného mínění se dvojice nemůže na ničem konstruktivním dohodnout, protože -- jak tvrdí latinské úsloví -- teprve tres faciunt collegium. Dva osamělí polární badatelé si určitě dřív či později vjedou do vlasů (například kvůli tomu, že jeden z nich skřípá vidličkou); usmířit je může jen třetí badatel, který náhodou zabloudí do jejich stanice. Zadruhé: Dvojice, zvlášť dvoupohlavní, neodolá tělesným a smyslovým signálům, které si navzájem vysílá, a párová spolupráce se tudíž zvrtne v páření. Tento důvod je sice v rozporu s předchozím důvodem, tj. s tvrzením o nevyhnutelné averzi, ale lze ho názorně doložit například osudem Abélarda a Heloisy, tajenými vztahy mezi přezrálými studenty a osamělými učitelkami, jaké známe z filmů, atd. Zatřetí: Tvůrčí práce je pro většinu autorů intimní záležitostí (z této premisy vychází ve svém článku i Miloš Čermák). Nikdo nemá rád, když mu někdo jiný nahlíží přes rameno do knihy nebo do notesu, zní obecný názor, natož aby ho někdo opravoval či poučoval. Podle této představy vypadá autor přinejmenším jako těžký neurotik: Je to tajnůstkář, který nevpouští nikoho do své tvůrčí kuchyně, případně jako masochista, který si chce své rány (svůj autoterapeutický výtvor) lízat v ústraní. Uznáváme, že to o některých autorech (například o Franzi Kafkovi) víceméně platí, ale o jiných (například o Jaroslavu Haškovi) rozhodně ne.

Pokusíme se tyto názory uvést na pravou míru, i když tím riskujeme jejich trapné odmýtizování. Především je nesporné, že dvouautorská tvorba není zdaleka tak vzácná, jak by se mohlo zdát. Kromě švédské dvojice detektivkářů a proslulé německé dvojice materialistických filozofů, o nichž se zmiňuje Miloš Čermák, se společnou tvorbou realizovali mj. literáti bratři Grimové, Goncourtové, Mrštíkové a Čapkové; jejich spolupráce nebyla vždy celoživotní (lišili se povahou, nebo jeden z bratrů předčasně zemřel), ale zato vydatná a významná. Kooperace se osvědčila i mnohým partnerským dvojicím, například Ivanu Olbrachtovi a Heleně Maléřové a Josefu Hiršalovi a Bohumile Grégerové, jakož i manželům Pellarovým a Škvoreckým. Jako výrazné a nerozlučné dvojice se v oblasti divadla a filmu uplatnili V+W, Suchý se Šlitrem, Lasica se Satinským, Šimek s Grossmannem, Kaiser s Lábusem, Kadár s Klosem a Smoljak se Svěrákem; v zahraničních groteskách se proslavili Laurel a Hardy a Pat a Patachon. K satirickým výpadům se spojili literáti Ilf a Petrov a na sci-fi se zaměřili sourozenci Strugačtí. Na trampských a operetních textech spolupracovali v meziválečném období Karel Melíšek a Jarda Mottl (občas přibrali ještě skladatele Josefa Stelibského), zatímco o hudbu k několika poválečným muzikálům se podělili Jiří Bažant a Jiří Malásek. Při založení Národních listů stáli bratři Julius a Eduard Grégrovi, a sokolské hnutí vděčí za svůj vznik přátelům Miroslavu Tyršovi a Jindřichu Fügnerovi. Na známém komiksu o Rychlých šípech se podíleli spisovatel Jaroslav Foglar s kreslířem Janem Fišerem.

Další příklady nabízí historie. Do politického dění v antickém Římě zasáhli bratři Gracchové se svými sociálními reformami. Dramatické látky zpracovávali společně Alžbětinci Francis Beaumont a John Fletcher (o dalších dramaticích té doby, včetně Shakespeara, se to předpokládá). Na stavbě barokních kostelů a paláců spolupracovali otec a syn Dienzenhoferové. Do dějin letectví a kinematografie vstoupili bratři Montgolfierové, Lumièrové a Wrightové. O projekt Moskevského uměleckého divadla se zasloužili Stanislavskij s Němirovičem-Dančenkem. Do výčtu by se daly mimoto zařadit případy, kdy jeden autor přepracoval svůj výplod pod vlivem druhého partnera, případně kdy partnerův text či nápad zkultivoval do konečné podoby, jak se to traduje například o Francisi Scottu Fitzgeraldovi a jeho partnerce Zeldě. V těsné spolupráci herce a publicisty vznikají dále některé paměti a sbírky historek a na projevech státníků se často podílejí bezejmenní poradci; politický vliv královských milenek (zejména na francouzském dvoře) se stal atraktivním námětem několika historických románů. Rovněž odborné monografie jsou často dílem dvou (či více) autorů, kteří se musejí přinejmenším dohodnout na společné koncepci; nejznámějším příkladem je součinnost manželů Curieových a na domácí půdě bratranců Veverkových. Nejčastější je zřejmě spolupráce textaře a hudebníka, případně dvou instrumentalistů.

Čtenáře ovšem nezajímá ani tak výčet jmen, jako spíš pracovní způsob. Kdo z vás dvou píše dialogy, a kdo popisné pasáže? ptají se nás při besedách. Jak si rozdělujete postavy? Kdo text nakonec formuluje? "Dosáhli jsme takového stádia, kdy už pro nás není nejtěžší psaní, ale vymýšlení," odpověděl za nás před lety v rozhovoru pro Mladý svět jeden z bratrů Strugackých. Umíme si živě představit, co tomu předcházelo; je to obvyklá anabáze: Nejdřív zmáhali oba autoři osobní kolize, pak si osvojili společný slovník (jeden z nich je astronom s exaktním myšlením, druhý japanolog s vojenskou praxí), a posléze se dohodli na společných tématech. Předpoklad, že sourozence -- kromě genů -- automaticky spojují i životní zkušenosti, může být ovšem klamný: Bratři Čapkové se - k lítosti rodiny i veřejnosti -- autorsky rozešli, protože Josef nesdílel Karlovu víru v humánní lidskou podstatu (a zřejmě ani lehkost, s jakou Karel dospíval k životním pravdám a k literárnímu výrazu), a bratři Mannové se názorově lišili natolik, že se o literární spolupráci ani nepokusili.

Dvouautorství, jak přiznávají sami jeho představitelé, se v lecčem podobá manželství; liší se od něj především tím, že si oba autoři mohou svou práci lépe plánovat, takže jim nehrozí ponorková nemoc vězňů a polárních badatelů. Míra spolupráce může být samozřejmě různá: Ve dvojici Kadár-Klos vedl agilní Jan Kadár herce, zatímco koncepční Elmar Klos hlídal výtvarnou stránku filmu. Do dvojice V+W vstupoval s darem spontánního herectví spíš Jan Werich než Jiří Voskovec, ale Voskovcova píle a inteligence tento deficit záhy vyrovnaly, takže mohl svou profesi uplatnit i v USA. Dvojice překladatelů zase často pracuje tak, že jeden z nich (kdo má víc času nebo kdo je zběhlejší) vyhotoví hrubý překlad, který pak s tím druhým reviduje. Někdy zůstává jeden člen tandemu ve stínu toho druhého prostě proto, že je plašší a že se tedy nerad objevuje na veřejnosti.: Výrazné charisma je ovšem nepřenosné. Manželka Alfréda Radoka sice mohla svého muže kdykoli zastoupit jako jeho asistentka (ovládala dokonale jeho režijní techniku), ale zmagnetizovat atmosféru zkoušky jako on nedokázala.

Příslibem zdárné spolupráce jsou samozřejmě obdobné životní postoje; i v tom se podobá manželství. Jak oba autoři prožívají realitu? Jsou podle nich autentické situace pro tvorbu vděčnější a pro vnímatele přesvědčivější než situace fiktivní, nebo naopak? Připadají jim lidské činy komické, tragické nebo groteskní? Je svět jediným, velkým divadlem, je řízen nějakou vyšší bytostí, nebo je jen souhrou náhod? Potíž je v tom, že by autorům nepomohlo, ani kdyby si na tyto otázky dokázali předem odpovědět (od práce by je to spíš odradilo, než aby jim to ukázalo cestu), a že se životní postoje, které se zpočátku zdály totožné, mohou časem změnit nebo vyhrotit tak, že jsou nadále neslučitelné. Vyzrát na to mohou jen autoři, kteří si své odlišnosti včas uvědomí, jak to dotvrzuje například Ladislav Smoljak: "Zdeněk dokáže udělat pro to, aby vydoloval ještě špetku smíchu navíc, i něco, co za to nestojí," charakterizuje svého partnera v jednom rozhovoru, "co třeba i poškozuje celkové vyznění figury nebo textové pasáže." Navíc připouští nepřiznávaný, ale podvratný vliv žárlivosti: Autoři na jedné straně oceňují kvalitu společného výtvoru, ale na druhé každého z nich dopaluje, že to nenapsal sám.

To jsou ovšem běžné lidské reakce, které vůbec nemusejí znamenat (a většinou ani neznamenají) ztrátu vlastní individuality. Mohli bychom na závěr uvést několik předností, které dvouautorství nabízí (vzájemná inspirace, zdvojení pohledu apod.), ale obáváme se, že bychom beztak nerozptýlili obecné pochybnosti čtenářů, kteří s touto interakcí nemají osobní zkušenosti. Miloš Čermák založil svou novinovou glosu na postřehu, že policisté a novináři chodí většinou ve dvojicích. "Mohou si navzájem krýt záda, dodávat si odvahu nebo vést vtipné rozhovory plné sarkasmu," píše ironicky v Lidových novinách. Dodáváme, že se to dá (bez ironie) vztáhnout i na autorské páry a že ve dvojicích obcházejí občany i Svědkové Jehovovi -- snad aby si mohli vzájemně dosvědčit, že neporušili příkazy svého náboženství, kdyby jejich činnost někdo později zpochybnil. Tvůrčí páry se toho naštěstí obávat nemusejí. Usvědčí se -- dostatečně a navždy -- tím, co společně napsali, namalovali či zkomponovali, a pokud jejich spolupráce vytrvá, sejdou se možná znovu v nebi či v pekle pro autorské dvojice, které dosud žádná věrouka nevybájila.