25. 3. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
25. 3. 2005

Kterak Jakub Špidlovič Patočka "zvyšuje úroveň politické kultury"

Poslední číslo Literárních novin: Milník v dějinách žurnalistiky

Spor o Literární noviny utichl a prozatím vítězný šéfredaktor Jakub Patočka má svůj "klid na práci". Využívá jej po svém: Týdeník, jehož je šéfredaktorem, zvětšil na titulní straně typ písma, jímž jsou tištěny upoutávky na jeho obsah. Především si ale na stránkách novin naprosto nepřístojným způsobem "vyřizuje účty" (abych použil terminologie jeho stoupenců) s většinou redakce, která si dovolila proti němu vystoupit. V posledním čísle (12/2005) k tomu použil literárního útvaru, který se patrně zapíše do dějin žurnalistiky: nevím totiž, zda v nich lze nalézt případ, kdy by nějaké noviny publikovaly rozhovor s vlastním šéfredaktorem.

Pseudoodboráři versus druhý Špidla?

Literární noviny mají 16 novinových stran (nepočítaje v to převážně inzertní přílohu Nové knihy). Jednu osminu jejich obsahu, celou dvoustranu (ilustrovanou vskutku bizarními fotografiemi mládeže čtoucí Literární noviny) nyní věnovaly rozhovoru se šéfredaktorem (mimochodem to je dvojnásobek prostoru, který noviny obvykle rozhovorům věnují). Už před charakterem takového materiálu nezbývá než zůstat stát v němém úžasu, je možná závažnější než sám jeho obsah. Literární noviny se chovají, jako kdyby rozhovor nebyl tradičně tím útvarem, který má čtenářům a čtenářkám jakýchkoli novin zprostředkovat pohled někoho mimo okruh redakce a spolupracujících autorů a autorek. V takovém rozhovoru se hodí mít vhodného tazatele. Spisovatelka a předsedkyně Obce spisovatelů Eva Kantůrková sehrála svou úlohu na jedničku s hvězdičkou. Předvedla roli Patočkovy obdivovatelky, která má sice jisté pochyby (nebo to přinejmenším nepříliš dovedně předstírá), ale vždy se nechá přesvědčit o jeho naprosté čistotě a těch nejlepších úmyslech. Některé "otázky", které Eva Kantůrková klade, nelze číst bez pocitu trapnosti, ocituji alespoň jednu:

"Hromadná výpověď je takový pseudoodborářský výkřik, na který se nedá reagovat jinak než ji přijmout. Nezdá vám, že následná kampaň se získáváním podpisů pod nějakou petici připomíná různé kampaně a nectnosti veřejného života? Tady bych to přirovnala k odvolání premiéra Špidly. Já bych řekla, že se tu ty metody zahnízďují, a proto se na to ptám."

Jinými slovy: Když se redaktoři rozhodli upozornit na trvale neudržitelnou a přitom neřešenou situaci, již více než rok se zaťatými zuby snášeli, je to nepřijatelné "pseudoodborářské" vydírání, na nějž je jediná možná odpověď. Radila by například paní Kantůrková podobně prezidentu Benešovi, aby přijal hromadně podanou demisi nebolševických ministrů?

Mimochodem, dovedete si představit, co by se stalo, pokud by redaktoři nesáhli k "pseudoodborářským", ale ke skutečně odborářským metodám a zahájili v redakci stávku, nejlépe okupační? Lidé, kteří je dnes démonizují za pokojně předanou výpověď a drzost, s níž si dovolili veřejně kritizovat svého bývalého šéfa (to je podle Kantůrkové "neslýchaná" situace), by je patrně prohlásili rovnou za teroristy. Podobnému jednání byli přitom před pár lety v době televizní krize schopní tleskat. Kdo se postaví do cesty 'těm správným` lidem, má podle intelektuálů typu Kantůrkové patrně jedinou možnost -- co nejtišeji z ní sejít.

Podobnost mezi Vladimírem Špidlou a Jakubem Patočkou lze těžko hledat v podobnosti snah o jejich odvolání, jako spíš v tom, že oba dva byli schopni uhranout určitý typ intelektuálů -- patrně svou trpitelskou, až mučednickou, a zároveň mesiášskou a poctiveckou autostylizací.

Prostor pro obě strany?

Není divu, že Patočka v takovém rozhovoru čile přitakává a občas se snaží "dotazy" paní Kantůrkové trochu doplnit jakous takous racionální argumentaci. Z racionality ale zároveň dost často vypadává a jazyk, přesně ten prostředek, který by měl jako šéfredaktor Literárních novin mistrně ovládat, jej někdy zrazuje. Bolestínsky se líčí jako zachránce "Titaniku dlouhou dobu po srážce s ledovcem", který udělal tu chybu, že byl "snad... až příliš liberální". Jeho nevděční redaktoři si dovolili navrhnout do Výboru Společnosti pro Literární noviny své vlastní kandidáty proti těm jeho (kteří byli oba s vazbami na Stranu zelených), což byl dle Jakuba Patočky "komplot" a následně měli tu drzost napsat dopis s návrhem na jeho odvolání (na jehož čtení nejdřív "neměl čas" a pak zas "neměl chuť"), což byl "komplot číslo dvě". Ubohá jest mysl, která vidí za vším nějaké spiknutí. Jakub Patočka tím poměrně jasně ukazuje, že je Špidlovi podobný i v jiném rysu jeho povahy, který méně uctiví lidé než pisatel těchto řádků označují jako paranoiu.

Patočka se vyjadřuje rovněž k výtkám na neplnění vlastních povinností v Literárních novinách -- s odkazem nejprve na volební kampaň zelených a posléze na vlastní rodinnou tragédii. Je mi to trapné, ale musím dosvědčit, že Jakub Patočka zanedbával své povinnosti i v létě, tedy po volbách do Evropského parlamentu a před svým rodinným neštěstím. Asi je plnit ani nemohl, byl příliš zaměstnán tím, že spolu se svým zástupcem "pracovali na koncepci" a "těšili" se, "až začneme noviny vylepšovat"... Jestli činnost šéfredaktora vypadá tak, že se těší na to, až zvětší nadpisy upoutávek, pak mám skoro dojem, že taková osoba je v novinách zbytečná...

"Obě strany mají mít možnost se vyjádřit" -- těmito slovy uvádí Eva Kantůrková rozhovor. Zní to jako černý humor v situaci, kdy na stránkách Literárních novin dosud nevyšel ani jeden materiál popisující situaci listu z pohledu stoupenců vzbouřených redaktorů. Jakub Patočka v rozhovoru mimo jiné tvrdil, že se z Literárních novin snažil vždy "udělat platformu snah o zvýšení úrovně politické kultury u nás". Rozhovorem, který uveřejnil, se mu to jistě podařilo.

Základem demokratické politické kultury a vůbec demokratické politiky je dělba moci. Co si myslet o člověku, který se prohlašuje za demokratického novináře, a přitom svou moc absolutizuje jako šéfredaktor, autor článků a ještě osoba zpovídaná v rozsáhlém rozhovoru? Co si myslet o šéfredaktorovi, který informuje své čtenáře stranicky a osobně zaujatě o celospolečenských, vnitrostranických i vnitroredakčních problémech? Že zvyšuje úroveň politické kultury, nebo že se ze svých čtenářů a čtenářek snaží udělat pitomečky?

Tři otázky pro Jakuba Patočku

Pevně věřím, že čtenáři a čtenářky Literárních novin mají dost rozumu a že se tak primitivní manipulaci, jakou Jakub Patočka předvedl v posledním čísle, vzepřou. Jakub Patočka by měl jedinou možnost jak uchovat Literárkám čistý štít -- publikovat v příštím čísle rozhovor s někým ze vzbouřených redaktorů a redaktorek. Musel by ovšem být ve stejném rozsahu a se stejně nekritickou tazatelkou nebo tazatelem. Bojím se, že sehnat někoho takového by byl nesplnitelný úkol -- v okolí vzbouřených redaktorů se podobné mesiášské kulty nepěstují.

Možná by si ale Jakub Patočka mohl alespoň trochu spravit renomé, pokud by veřejně odpověděl na otázky, které by byly skutečně k věci. Tři mu nabízím:

1. Může mít jakýkoli fungující týdeník dlouhodobě nepracujícího šéfredaktora?

2. Nenazývá se situace, když někdo dělá poradce předsedovi sociálně-demokratické strany, sám kandiduje za Stranu zelených do Evropského parlamentu a je šéfredaktorem Literárních novin, kam sám píše texty o Špidlovi i o zelených, náhodou střet zájmů? Pozvedá takové chování úroveň české politické kultury?

3. Je správné, když šéfredaktor i zástupce šéfredaktora pověřený řízením novin patří k jedné politické straně, přičemž o členství zástupce "většina čtenářů novin vůbec nemůže mít tušení"?

Kvalitní noviny?

Rozhovor s Jakubem Patočkou se jmenuje "Nejlepší odpovědí bude dělat dobré noviny". Odchod většiny redakce bagatelizuje s poukazem na právní charakter smluv s těmito pracovníky Literárních novin, jako kdyby bylo ze všeho nejdůležitější, zda pracovali se zaměstnaneckou smlouvou. Rozkol s lidmi, kteří noviny doposud vytvářeli, charakterizuje Patočka jako "řešitelný problém" a záležitost, na které se dá "zřejmě dost ušetřit". Přechod do Brna je už takřka hotovou věcí, vlastně se prý jednalo jen o přesun počítačů... Lidé, kteří za nimi seděli, jsou pro Jakuba Patočku patrně jen účetní položkou, která si dovolila se vzbouřit a jevit známky života.

Zatím se ale zdá, že se šetří především na oné kvalitě novin. U překladů chybí údaj, kdo je překladatelem či překladatelkou, u podivuhodného článku o sociální demokracii alespoň stručná charakteristika jeho autora Lukáše Jelínka, který byl poradcem Vladimíra Špidly. Patočkovi nestačily na obhajobu jeho postojů dvě strany rozhovoru, a tak tu je ještě fejeton Ludvíka Vaculíka. Zarážející fejeton, na kterém je asi nejzajímavější, jak zde Vaculík manifestuje genderové a ageistické stereotypy: své nástupkyně ve Výboru Společnosti pro Literární noviny označuje jako "dámy" (zatímco mužům náleží bezpříznakové "členové"), odcházející pracovník je pro něj "jeden z odcházejících mladíků, jehož jméno jsem vlídně zapomněl".

Literární noviny jistě otiskly i v tomto čísle zajímavé texty -- zejména článek o časopisu CosmoGirl! Kateřiny Havránkové, který vznikl přepracováním její bakalářské práce. Je ovšem dosti smutné, když tato studentská práce zahanbuje svou kvalitou rozsáhlý materiál šéfredaktora i fejeton věhlasného spisovatele a předního autora Literárních novin.

Publikací rozhovoru sám se sebou překročil Jakub Patočka pomyslnou hranici, za níž jej šlo brát ještě vážně. Je smutné, že se někteří dobří spisovatelé semkli na jeho obranu, nevěřím ale, že sebou tak primitivním způsobem nechá manipulovat většina těch, kdo o budoucnosti časopisu rozhodují. Věřím, že i oni si řeknou spolu s Evou Kantůrkovou, že "je něco paradoxního v tom, že časopisu, který si klade za cíl zlepšovat politickou kulturu a nějakým způsobem utvářet obraz toho, co je kulturní a co ne (sic!), je sám předmětem jednání velice politicky nekorektního a nekulturního." Věřím, že při své inteligenci poznají, že tato slova neplatí ani tak pro ty, na něž je Eva Kantůrková vztahovala, jako spíš na Jakuba Patočku a na ni samotnou.

Totální ztráta soudnosti, jíž Jakub Patočka projevil publikací takto vedeného rozhovoru se svou osobou, jej podle mě diskvalifikuje z funkce šéfredaktora Literárních novin, bojím se dokonce, že mu znemožní další novinářskou práci. V tomto ohledu by mohl koneckonců jeho odchod skutečně upomínat na Vladimíra Špidlu. Jak toto číslo Literárních novin příznačně připomíná, ten se po ztrátě svých funkcí podle citovaného článku Lukáše Jelínka "stáhl do bruselského vyhnanství" (sic! -- označení činnosti v Evropské komisi za "vyhnanství" je výrok, který aspiruje na vůbec největší hloupost vyřčenou v českém mediálním prostředí po roce 1989, a to je hodně tvrdá konkurence).

Bude-li Jakub Patočka chtít být i nadále živ z politiky (jeho novinářská činnost byla ostatně vždy jen pokračováním jeho politické angažovanosti jinými prostředky), bude patrně muset nějak zařídit odstoupení svého vlastního Teličky v čele Strany zelených...

                 
Obsah vydání       25. 3. 2005
28. 3. 2005 Velké zemětřesení u Sumatry
28. 3. 2005 Chtělo by se říct: Bohumil  Kartous
28. 3. 2005 K čemu jsou občanským demokratům občané Boris  Cvek
6. 3. 2004 Purim mezi dobrem a zlem Štěpán  Kotrba
28. 3. 2005 Svalte vinu na komunismus Max  Park
28. 3. 2005 Devastace mladých lidí je globální Jiří  Jírovec
28. 3. 2005 Můj život, moje volba? Max  Park
25. 3. 2005 Poslední číslo Literárních novin: Milník v dějinách žurnalistiky Ondřej  Slačálek
25. 3. 2005 Vojáci OSN znásilňují obyvatelstvo, které mají chránit
26. 3. 2005 Gross se stal předsedou ČSSD
27. 3. 2005 Projevy arogance moci je třeba odmítnout
26. 3. 2005 Sociální demokracie se nesmí nechat obejmout v náručí ODS Zdeněk  Škromach
26. 3. 2005 Děláme levicovou politiku - politiku realistickou a odpovědnou Stanislav  Gross
26. 3. 2005 Ptejme se, proč jsme tam, kde jsme Zdeněk  Škromach
26. 3. 2005 Gross: Ekonomika roste, Česká republika se stala šampiónem, ale ti voliči... Irena  Ryšánková
26. 3. 2005 Sociální demokracie nemá právo odejít do opozice Stanislav  Gross
26. 3. 2005 Zeman: V ČSSD jsou jedni, kteří žijí pro tuto stranu, a druzí, kteří žijí z této strany Irena  Ryšánková
26. 3. 2005 Přestaňme se konečně podbízet ODS Miloš  Zeman
26. 3. 2005 Kalousek - "jezuita i Belzebub". Nakonec ale k sociálním demokratům promluvil... Irena  Ryšánková
26. 3. 2005 Křesťanští demokraté dokáží nalézat kompromisní řešení Miroslav  Kalousek
26. 3. 2005 Desatero společného vítězství Zdeněk  Škromach
25. 3. 2005 Škromach: Nejsme ODS s lidskou tváří Zdeněk  Škromach
25. 3. 2005 Filozofové a poradci Marie  Lipoldová
25. 3. 2005 Ježíš kráčí s křížem ke Golgotě Nikola  Čulík
25. 3. 2005 Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji Karel  Hlaváček
27. 3. 2005 Zmrtvýchvstání 2005 Bohumil  Kartous
25. 3. 2005 Kříž ze slov Martin C. Putna
25. 3. 2005 Prázdný hrob jako jistota Karel  Sýkora
25. 3. 2005 Smrt je nejprostší a nejúžasnější proměna člověka, stejně tak, jako jeho zrození Jan  Paul
25. 3. 2005 Skandál na Golgotě Boris  Cvek
25. 3. 2005 Ježíšova smrt jako naplnění principu práva Pavel  Kočička
27. 3. 2005 Právo bylo golgotskými událostmi naopak zrušeno Boris  Cvek
25. 3. 2005 Smíme počítat se "sociálním státem"? Miloš  Dokulil
25. 3. 2005 Bodrý národ Kyrgyzů Roman  Staněk
24. 3. 2005 Michael  Marčák
25. 3. 2005 Rozšiřování a zužování Evropské unie Jan  Friedlaender
25. 3. 2005 Ztráta soudnosti Tomáš  Jurčík
24. 3. 2005 Neskutečný soudní případ Bohumil  Kartous
25. 3. 2005 Inpytlopedický týdenní úslovník Lýdie Junkové Lýdie  Junková
24. 3. 2005 Klacek v rukou mediálních ideologů?
24. 3. 2005 Michael  Marčák
24. 3. 2005 Navoněná zdechlina českého bulváru Štěpán  Kotrba
24. 3. 2005 Hekrdla je (své) pravdě blíž Milan  Černý
24. 3. 2005 Michael  Marčák
24. 3. 2005 Zkoušky a naše následování Pána Ježíše Krista Karel  Sýkora
24. 3. 2005 Proč nejsem environmentalistou a feministou Jan  Stern
24. 3. 2005 Bublifukoví titáni Václav  Dušek
23. 3. 2005 Úvod do teorie hrdiny Jan  Stern
23. 3. 2005 Terapie Bohumil  Kartous
23. 3. 2005 K výročí smrti arcibiskupa Romera Petr  Schnur
23. 3. 2005 Volební mýtus české politiky Oskar  Krejčí
24. 3. 2005 Nejdůležitější materiály pro jednání XXXII. sjezdu ČSSD
22. 11. 2003 Adresy redakce
13. 2. 2005 Hospodaření OSBL za leden 2005

Literární noviny RSS 2.0      Historie >
25. 3. 2005 Poslední číslo Literárních novin: Milník v dějinách žurnalistiky Ondřej  Slačálek
18. 3. 2005 Stačí jedno slovo   
17. 3. 2005 Odmítáme spojování našich zájmů se zájmy Jakuba Patočky   
14. 3. 2005 Patočkova zbytnělá sebedůvěra Jiří  Vančura
11. 3. 2005 Konec Cirkulárních novin Jan  Machonin
10. 3. 2005 Jakub Patočka je odtržen od reality Ivan  Brezina
9. 3. 2005 Literárky: respekt vůči politické kultuře Milan  Daniel
8. 3. 2005 Rétorika konfliktu kolem Literárních novin Vít  Janeček
8. 3. 2005 "Politický aktivismus je pro novináře přece normální...!"   
7. 3. 2005 Předplatné Literárek zatím neruším Jindřich  Kalous
5. 3. 2005 Tanec mezi řádky s bývalými redaktory Literárních novin   
4. 3. 2005 Patočka nedělá z Literárních novin stranický věstník Zelených Olga  Lomová
4. 3. 2005 Kolik lidí si vlastně potřebuje s Patočkou vyřídit účty? Ondřej  Slačálek
3. 3. 2005 Hospodářská situace Literárních novin připomíná chůzi po velmi tenkém ledě Jiří  Vančura
2. 3. 2005 Stávají se Literární noviny frakčním stranickým časopisem? Jan  Čulík