Kombinací statistických přehledů, historických a sociologických rozborů i antropologických sond, se Diamondovi v této knize podařilo nejen vykreslit přesvědčivý obraz interakce mezi životním prostředím a společenskými strukturami, ale také ukázat způsob, jakým je nutné přistupovat ke složitým systémům zahrnujícím lidské společnosti. Podobný přístup využil také téměř před deseti lety ve své předchozí knize Osudy lidských společností: střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historii (česky Columbus, 2000), za niž dostal v roce 1998 Pulitzerovu cenu. Zatímco se v této knize zabýval důvody pro vzestup a dominanci některých společností (které nacházel v kombinaci biodiverzity a sociodiverzity), v nové knize s příznačným názvem Kolaps, popisuje problémy opačné, které výstižně shrnul v podtitulu jak společnosti rozhodují o svém úspěchu či rozpadu.

Příklady společenského rozpadu, v nichž se snoubí ekologické problémy s kulturními hodnotami hledá v celé škále minulých i moderních kultur čítajících několik set, několik tisíc i několik miliónů obyvatel. Rozebírá tedy Velikonoční ostrov či vikingské osídlení Grónska s několika tisíci obyvatel, ve srovnání s majskou kulturou zahrnující několik miliónů jako zástupce civilizací minulých a Haiti či Rwandu ve srovnání s Čínou jako ilustrace problémů dneška.

Ponaučení pak z těchto příkladů vyvozuje celou řadu. Přestože mu právě toto někteří kritici vytýkali, Diamond se ostře brání ekologickému determinismu, nebo i jakémukoli jinému lineárnímu předurčení. Opakovaně ukazuje, že vzestup i pád společností je výsledkem složité interakce mezi lidmi a jejich prostředím. Společenská rozhodnutí a kulturní hodnoty elit i ostatních mohou hrát v osudu společností stejně velkou roli jako jejich prostředí. Obyvatelé Velikonočního ostrova nemuseli vykácet všechny stromy pro pouhé přežití, jejich pohřební zvyklosti, náboženské rituály a společenské vztahy, zde sehrály osudnou roli. Stejně tak pro současnou Austrálii není nijak nutné intenzivní zemědělství, kterým si postupně ničí svůj ekosystém, ale identifikace Australanů s evropskými a hlavně britskými hodnotami, nutí vládu k zdánlivě nesmyslné podpoře ztrátových farem. Proč Vikingové v Norsku odmítali jíst ryby, které jim mohli pomoci od hladomoru? Rozhodně spíš z důvodů kulturních než biologických. Všechny tyto společnosti se nacházely v přirozeném prostředí, které pro ně nebylo ideální, ale samo o sobě bylo pro přežití dostatečné. Mnoho dalších "úspěšných" společností sdílí stejné hodnoty, ale v prostředí, s nímž jsou souměřitelné. Teprve v jejich kombinaci dochází ke zkáze. Je sice pravda, že někdy k rozpadu stačí pouze jedna velká živelná katastrofa, či nájezd nepřátelské společnosti nebo vnitřní pnutí. Většinou se ale jedná o kombinaci faktorů ekologických a společenských. Velikonoční ostrov nepostihl ani nájezd zvenčí ani jediná živelná pohroma a přesto ze společnosti, která vytvořila jeden z divů světa a v době své slávy čítala desetitisíce příslušníků zbyl jen zlomek populace, přežívající na radikálně nižší životní úrovni než obyvatelé jiných pacifických ostrovů, kteří sice nejsou známí svými sochami, ale rozhodli se ponechat si své stromy.

Samotná definice kolapsu však není vůbec jednoznačná, na což Diamond opakovaně, byť možná poněkud nedůrazně, upozorňuje. Pouze tři jím sledované společnosti zmizely úplně a jen pro ty dvě nejmenší (Grónské Vikingy, čítající kolem pěti tisíc, a obyvatelé odlehlých ostrovů Henderson a Pitcairn, kterých bylo sotva dvě stovky) znamenal jejich zánik totální vyhynutí, třetí, indiánská kultura Anassazi, pak pravděpodobně zmizela migrací. Z majské a velikonoční kultury zůstaly zbytky obyvatelstva, pro něž však spojitost se slavnými předky byla spíš genetická a jazyková než kulturně historická. Jistě nám v této souvislosti vytanou na mysli nejednoznačné rozpady různých impérií od starého Říma přes Otomanskou říši, až po impérium Britské. Navíc všechny tyto i Diamondem zmiňované rozpadlé společnosti úspěšně existovaly čtyři sta až pět set let než došlo k jejich pádu, což je podstatně déle než například moderní Spojené státy.

Diamond se také zabývá společnostmi a společenstvími, které se ještě nezhroutily, ale možná k tomu mají dost blízko. Patří mezi ně Rwanda, která je podle něho ukázkou toho, co můžeme očekávat i jinde na světě. Na výzkumu evropských antropologů upozorňuje, že ekologické a populační problémy znásobené kulturními zvyky, které se vyvinuly v jiném ekologickém kontextu, jsou rozhodně jedním z faktorů, které vyvolaly genocidu v roce 1994 -- jen tak je možné vysvětlit, proč se vraždění konalo i v některých etnicky homogenních oblastech. Zmiňuje i pohled některých Rwandanů, kteří říkají, že genocida byla nevyhnutelná, protože příliš mnoho lidí soupeří o příliš málo zdrojů. Co se stane na Haiti, v Austrálii nebo dokonce v Číně, které trápí podobné problémy, nechává Diamond otevřené, ale varuje před možnými následky vytěžení obnovitelných zdrojů v těchto oblastech.

Ne všechny společnosti jsou však neschopné najít pro své problémy řešení. Jako nejlepší příklad uvádí Island, který se z pokraje záhuby podobné Grónským Vikingům vyšplhal až na jednu z nejzámožnějších zemí světa. Podobně dobře například vychází Dominikánská Republika ve srovnání s Haiti, s nímž sdílí stejný ostrov, a přes 30% z jejíž plochy pokrývají národní parky. Další příklad možné dlouhodobé změny je pro něj Japonsko, kterému se podařilo zachovat sedmdesáti procentní pokrytí lesy. Je ale nutné upozornit, že mnoho z těchto řešení zahrnovalo velmi drastickou centrální kontrolu (nebo v případě Dominikánské republiky i diktaturu), aby bylo možné dosáhnout kýžených výsledků. Čína dosáhla zásadního omezení populačního růstu jen za cenu drastického omezení osobních svobod. Japonsko i Dominikánská republika navíc v podstatě deforestaci vyváží do jiných zemí, které jim prodávají dřevo. Faktem je také to, že mnoho z řešení, která fungovala pro minulé společnosti, je pro nás nepřijatelných -- omezování lidských práv, infanticida, genocida a válka udržovaly lidskou populaci na udržitelných rovinách po tisíciletí, ale jejich záměrnou aplikaci na ekologické problémy dneška jistě nikdo neobhajuje.

Podle Diamonda se všechny společnosti musí nějak vypořádat alespoň s jedním (ale většinou s více) z pěti faktorů: sebou způsobené ekologické problémy, změna klimatu, nepřátelští sousedé, přátelští obchodní partneři a vlastní reakce na ekologické problémy. Na případném kolapsu se podílí alespoň jeden z prvních čtyř, ale ten pátý je přítomný ve všech. Diamond přiznává, že začal psát knihu o ekologických problémech (jako je odlesnění, degradace půdních a vodních zdrojů, a vytěžení dalších obnovitelných zdrojů), ale brzy mu bylo jasné, že úhledný obrázek jedné příčiny a jednoho následku ani zdaleka neodpovídá složitosti problému. Historikové se příliš často soustředili na jedinou bezprostřední příčinu (například etnické nepokoje) aniž by se věnovali také příčinám sice časově vzdálenějším, ale přesto pro pochopení pádu společnosti stejně důležitým. Přes nesmyslnost hledání jediné příčiny pro stav světa, se podařilo Diamondovi v této změti informací vysledovat některé tendence, které pro nás mohou být poučné, byť někdy zdánlivě protimluvné.

Zdá se například, že z ostrovních společenství v Pacifiku, jsou na tom ekologicky nejlépe ty nejmenší (jako Tikopia s 1200 obyvatel), kde je dostatečně málo lidí, aby všichni měli přehled o celém ekosystému a tak o něj sdíleli zájem a ty největší (jako Tonga s 100.000 obyvatel), které umožnily vývoj centralizované správy dohlížející na koordinaci využívání přírodních zdrojů. Velice důležitý je také dlouhodobý výhled vládnoucích tříd, který je vede od intenzivního využívání zdrojů pro bezprostřední zisk. Tak tomu bylo například v Japonsku nebo v Tonze. Podobné vlivy lze vysledovat i v chování moderních těžebních korporací, které se podle dat získaných Diamondem spíše budou k životnímu prostředí přistupovat udržitelně, pokud mají dlouhodobé zájmy (jako například těžební licence na více než 50 let).

Kniha se vůbec proti zvykům svého žánru vyznačuje velice smířlivým přístupem k velkým (často nadnárodním) korporacím. Tyto firmy jsou také souborem hodnotových a materiálních zájmů a není proto možné vždy jejich chování redukovat na čistou bezohlednost. Diamond je nijak neidealizuje a uvádí mnoho negativních příkladů, ale argumentuje, že abychom mohli dospět ke globálnímu udržitelnému řešení, budeme muset vést s těmi, kdo mají na stav životního prostředí vést skutečný dialog a ne jim jen vyčítat, že jim na srdci neleží obecné dobro.

Ponaučení již pro nás méně příznivé je to, že ke kolapsu často dochází velice záhy po dosažení vrcholu (řádově několik desítek let). Nemůžeme tedy spoléhat na to, že máme příliš mnoho času. Poučen minulými prognostickými neúspěchy Diamond sice netvrdí, že tento krize začíná přávě teď, nebo že se k němu propracujeme do nějakého konkrétního data, ale nenechává nikoho na pochybách, že podle něj současný stav není udržitelný.

Je jisté, říká, že současné ekologické problémy se vyřeší během života dnes dospívající generace. Tak, či onak se nějakému řešení nevyhneme. Otázka je pouze, jak k němu dojde "jestli řešení bude nám příjemným způsobem, o kterém si sami rozhodneme, nebo způsobem, na nějž nebude mít naše rozhodování vliv, jako jsou války, genocida, hladomor, epidemie a společenský rozklad."

O jakém řešení bychom si měli sami rozhodnout se ale autor vyslovuje jen nepřímo, přestože se, jak sám říká, považuje za umírněného optimistu. Za důvod k optimismu považuje právě to, že na rozdíl od starých Majů máme k dispozici informace nejen o technických záležitostech jako je chemické složení půdy, ale také o dění ve zbytku světa a své vlastní minulosti. Technologické a informačně založené řešení, nás ale samo o sobě nespasí. Musí ho doprovázet změna hodnot, mezi něž navíc patří i ty, které přispěly k minulým úspěchům, jako například důraz na nezávislost v americké Montaně, technologická orientace na Evropu v Austrálii nebo švédský model pastevectví v Grónsku. Společnost se bude muset bolestivě rozhodnout "které z těchto velecenných hodnot bude muset odhodit a nahradit novými přístupy." Nebude to snadné, a ani není dopředu jisté, že si vybereme správně, ale jak Jared Diamond přesvědčivě ukázal, je jisté, že technická řešení budou úspěšná jedině v kontextu skutečných lidských společenství se skutečnými lidskými hodnotami. Jestli je to dostatečný důvod k optimismu ukáže teprve čas.

V češtině jsou dostupné také další dvě Diamondovy knihy, Proč máme rádi sex: Evoluce lidské sexuality (Academia, 2003) a Třetí šimpanz:Vzestup a pád lidského rodu (Paseka, 2004). Jeho knihy tak byly přeloženy v opačném pořadí.

(Tento článek vyšel před nedávnem v Lidových novinách ve zkrácené verzi.)