30. 6. 2005
RSS backend
PDA verze
Čtěte Britské listy speciálně upravené pro vaše mobilní telefony a PDA
Reklama
Reklama
Celé vydání
Archiv vydání
Původní archiv

Autoři

Vzkaz redakci

OSBL
Tiráž

Britské listy

http://www.blisty.cz/
ISSN 1213-1792

Šéfredaktor:

Jan Čulík

Redaktor:

Karel Dolejší

Správa:

Michal Panoch, Jan Panoch

Grafický návrh:

Štěpán Kotrba

ISSN 1213-1792
deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví
30. 6. 2005

1968: Jak se nás komunisté báli

Vzpomínky na Klub angažovaných nestraníků

Jan Štěpánek

Zdeněk Mlynář [otec Vladimíra Mlynáře, pozn. red.] byl chytrý a cílevědomý komunista. Netajil se svým pohrdáním k osobě "neschopného a bezkoncepčního" Dubčeka. Mlynářovi bylo jasné, že jediným schopným dirigentem mocenského orchestru KSČ je jen a jen on sám. Redaktoři některých deníků (Zemědělské noviny, Svobodné slovo aj.) mně sdělili, že jim Mlynář dával pokyny k tiskové blokádě KANu. Odpor ho drážil. Několikrát vybuchl s tím, že jednání končí a že si nasadí "policejní čepici".

Čestmír Císař měl častá liberálně znějící prohlášení, ale kontaktu s protisocialistickými silami -- tak nás komunisté nazývali -- se bál.

Rozhovor s [komunistickým] ministrem vnitra Josefem Pavlem na mne udělal dobrý dojem. Nepřesvědčoval, nehrozil a jen tichým hlasem opakoval" "Buďte opatrní". A dodal: "Nevím, jak dlouho tu (hovor se konal v budově ministerstva vnitra) budu."

Zajímavé, i když útržkovité a nepříliš analytické svědectví, jakýsi "pohled z druhé strany" na Pražské jaro 1968 napsal lékař Jan Štěpánek, který dlouhá desetiletí žije - vlastně z vůle československých reformistických komunistů - ve Švýcarsku.

Štěpánek byl v roce svobody 1968 v Československu předsedou Klubu angažovaných nestraníků, vedle klubu K-231 (klubu politických vězňů komunistického režimu) jedinou nekomunistickou organizací, která měla během krátkého svobodného období odvahu se ustavit.

Štěpánkovo svědectví dokazuje, jak ani údajně nejliberálnější komunističtí představitelé Pražského jara 1968 nebyli schopni osvobodit se od ideologické kazajky (že všechno musí nakonec řídit komunistická strana, i když třeba naprosto "pravicová" a "reformistická") a nekomunistických aktivistů z KANU se v podstatě báli. Mimo jiné i proto, že se právem obávali, že existence organizací, jako je KAN, se stane záminkou pro sovětskou invazi - k čemuž také došlo. Reformistický komunistický režim se sice KANU bál a snažil se ho různými podrazy ochromovat, mocensky však proti němu nezasahoval a když šlo do tuhého a po invazi bylo zjevné, že by předseda KANU mohl být vystaven od vznikajícího prosovětského režimu perzekuci, reformističtí komunisté rychle vystavili Štěpánkovi pas a umožnili mu emigrovat.

Otevřeně vyznávat v roce 1968 nekomunismus znamenalo, že vás vládnoucí komunisté budou považovat za extremistu. Ve své "demokratičnosti" proti vám však policejně nezasáhli. (JČ)

Starší občané si zcela jistě vzpomenou na mocenské dogma o vedoucí úloze KSČ (Komunistické strany Československa) ve společnosti. Vedoucí úloha KSČ byla paralyzujícím opiem občanské společnosti. Členství ve straně přinášelo všechny výhody, straníci zůstávali druhořadými občany.

V roce 1967 probíhal uvnitř KSČ boj o moc mezi dogmatickými komunisty pod vedením Antonína Novotného, který byl prezidentem republiky a prvním tajemníkem strany, a liberálnějším křídlem. Liberálové pod vedením Alexandra Dubčeka vysílali naléhavé signály, žádající o všelidovou tzv. socialismu s lidskou tváří. To ovšem neznamenalo, že by se liberálnější komunisté snad chtěli dělit o moc na základě voleb. I částečná liberalizace však vyvolávala naději, že se snad i nekomunistům bude dýchat volněji.

To byl důvod k založení Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Byla to geniální myšlenka. Klub v sobě soustředil bezpartijní občany různých názorů. Pojem politického klubu byl v tehdejších zákonech neznámý, a to působilo komunistickým hlídačům obtíže. Spolkové oddělení ministerstva vnitra nepovolilo KAN, povolilo pouze tzv. přípravnou činnost k jeho založení. Ani přípravná činnost nebyla právně definována. V praxi záleželo jen na občanské odvaze. Většina veřejných schůzí (i shromáždění na Žofíně) byla zakázána a přece se uskutečnily. Schůze měly jiskřivou atmosféru (příklady: ČKD v Praze, Turnov, Říčany aj.) a trvaly dlouho do noci.

KAN velmi poškodil Ivan Sviták, který rychle měnil stanoviska a v KANu nikdy nebyl a nikdy neměl žádné pověření. Tzv. liberální komunisté v pozadí účinně KAN blokovali (články a prohlášení nesměly vyjít, televizní vystoupení se nesměla odvysílat). Komunisté vynucovali přijetí dvou požadavků: uznání vedoucí role KSČ a vstup do Národní fronty. Moje standardní odpověď "Zakažte KAN a občané si o vás nebudou dělat iluze" vyvolávala zlobné emoce, zejména u Z. Mlynáře.

Chci se zmínit o osobních setkáních s představiteli tehdejší komunistické garnitury. S výjimkou setkání s Mlynářem a Šikem byla to setkání mezi čtyřma očima.

Evžen Erban (člen ÚV KSČ a vedoucí činitel Národní fronty) mně položil otázku: "Víte, kdo jsem já?". Pokračoval: "Já nejsem žádný komunista, já jsem sociální demokrat".

Josef Smrkovský mě přesvědčoval, že jen marxismem vyzbrojená KSČ může vést národ. Vše bylo banální, ale bez hrozeb.

František Kriegel hrál roli kolegy-lékaře a hodného strýčka. Když dostanu rozum a uznám to, dostanu vysokou funkci (neřekl jakou) a auto s šoférem. Ani Kriegel nevyhrožoval. Je mně dnes hořko, slyším-li o laureátech Ceny Františka Kriegela.

Ota Šik se se mnou a S. Langrem konspirativně sešel v soukromém bytě svého přítele Hejla. Byla to taktizující sondáž politického hráče. I po příchodu interventů vyjížděl ze Švýcarska do vlasti a zpět.

Zdeněk Mlynář byl chytrý a cílevědomý komunista. Netajil se svým pohrdáním k osobě "neschopného a bezkoncepčního" Dubčeka. Mlynářovi bylo jasné, že jediným schopným dirigentem mocenského orchestru KSČ je jen a jen on sám. Redaktoři některých deníků (Zemědělské noviny, Svobodné slovo aj.) mně sdělili, že jim Mlynář dával pokyny k tiskové blokádě KANu. Odpor ho drážil. Několikrát vybuchl s tím, že jednání končí a že si nasadí "policejní čepici".

Šimon byl tajemníkem Městského výboru KSČ v Praze. Podobal se Zdeňku Mlynářovi. Bystrý, obratný a všeho schopný. K dokreslení jednu historku: KAN organizoval veřejnou politickou diskuzi s Šabatou (tajemník KSČ Jihomoravského kraje). Šabata přislíbil účast. Sál byl přeplněn, ale Šabata nepřijel a ani se neomluvil. Po jisté době jsem se se Šabatou opět setkal a překvapil mě trpkou výčitkou: "Proč jste tn meeting odvolal?". Dostal ode mne telegram, ve kterém zmíněnou diskuzi odvolávám. Tuto hanebnost spáchal Šimon. I Československá tisková kancelář (ČTK) uveřejnila mým jménem, ale opět bez mého vědomí, prohlášení stejného obsahu. V ČTK mě po jistých rozpacích sdělili, že jim to nařídil Šimon.

A. Dubček se nechal slyšet, že o KANu nic neví. Několikrát jsem se pokoušel o informační pohovor. Dostal jsem se až k jeho prvnímu pomocníku (to bylo oficiální označení), dále ne. Ani televizní diskuse s paní Bednářovou a o Dubčekově koncepci nesměla být odvysílána.

Čestmír Císař měl častá liberálně znějící prohlášení, ale kontaktu s protisocialistickými silami -- tak nás komunisté nazývali -- se bál.

Rozhovor s ministrem vnitra Josefem Pavlem ne mne udělal dobrý dojem. Nepřesvědčoval, nehrozil a jen tichým hlasem opakoval" "Buďte opatrní". A dodal: "Nevím, jak dlouho tu (hovor se konal v budově ministerstva vnitra) budu."

Ministr spravedlnosti Kučera byl v červnu 68 velmi přátelský a žádal, abych s Klubem vstoupil do jeho Nár. soc. strany. To byla jen jiná cesta k uznání vedoucí role KSČ.

Zajímavá byla zkušenost při získávání podpisů k Prohlášení KAN. Akademik Wichterle a spisovatel Seifert podepsali ihned. Seifert mi řekl: "Já se komunistů bojím, ale podepíšu". Osobně jsem se nejvíce těšil na setkání s prof. Charvátem. Všichni jsme ho měli rádi. Jeho dlouholetá spolupracovnice paní doc. Šilinková-Málková mě před setkáním varovala, že pan profesor asi nepodepíše.. A nepodepsal. Vysvětlil mi, že řešení společenských problémů náleží KSČ.

Několik dní po invazi přišlo telefonické vyzvání, abych se dostavil na ministerstvo vnitra, a to bez udání důvodů. Byly to dramatické hodiny a tak jen to podstatné. S obavami jsem se loudal z II. interní kliniky, kde jsem pracoval, Štěpánskou ulicí k Václavskému náměstí. Na otázku řidiče stojícího taxi "Kam?" jsem odpověděl "Na ministerstvo vnitra". Taxikář se mě zeptal: "Nejste předseda KANu" a ihned dodal: "Víte, jak na Letné (myslel tím ministerstvo vnitra) vypadá?" Přijeli jsme na druhou stranu před budovu.

Před vchodem stáli ozbrojení Rusové se třemi malými džípy; kontrolovali vcházející. Můj strach stoupl. Řidič mě zavezl na ministerstvo spravedlnosti a prostřednictvím červeného telefonu ministra jsem navázal spojení se Spolkovým oddělením ministerstva vnitra. Mluvícího jsme poznal podle hlasu z dřívějších jednání. Ubezpečil mě, že se postará o moji bezpečnost. Neřekl jak a nesdělil mi důvod setkání. Taxík stále čekal o odvezl mne znovu na Letnou. A řidič se rozhovořil. "My pražští taxikáři jsme se domluvili. Když budovu ministerstva neopustíte, odvezeme vaši rodinu do jižních Čech a budeme se o ni starat. To vám slibujeme.

To byl tehdy koktejl pocitů: radost, vděčnost, hrdost na naše lidi a na pražské taxikáře, ale i strach z toho, co přijde. Vystoupil jsem u stadionu a šel po chodníku letenské pláně k ministerstvu vnitra. Byl jsem ještě daleko od vchodu, ale všiml jsem si, že ke mně přicházejí dva mladí štíhlí příslušníci SNB. Prošli kolem s otázkou "dr. Štěpánek?". Špitl jsem "Ano". Jeden z nich mně "cosi" podal a dodal "Jděte dál, vše je v pořádku". To "cosi byla průkazka příslušníka ministerstva vnitra na mé jméno. Předložil jsem ji ruskému dozorčímu. Zasalutoval a vpustil mě do budovy. Tam mně oznámili, že ruší povolení k přípravné činnosti. Na pracovišti mě poprvé a naposledy navštívila delegace Celouniverzitního výboru KSČ Karlovy univerzity. Sdělili: "Našim soudruhům se podařilo dostat za tebe celospolečenskou záruku od sovětských soudruhů". Ničemu jsem nerozuměl. A vysvětlení: Kontrarevolucionáři budou postaveni před stanné soudy. O stanných soudech se zmiňoval i Smrkovský. Přišla i poznámka, že bych měl okamžitě vycestovat. K tomu jsem potřeboval pas pro manželku.

V Bartolomějské ulici jsem potkal pacienta II. interní kliniky, kterého jsem léčil. Pacient, jinak velitel zajišťovací vazby v Praze, se ptal: "Co tu děláš?" V rozpacích jsem odpověděl, že potřebuji pas. Major či podplukovník Habětín se utrhl: "Pěkná hloupost pustit se do politiky a nemít pas pro manželku! Nikam nejezdi. Padesátá léta nebudou, ale zavřít tě musíme. Jsi slušný člověk a budeš se dobře chovat. Dostaneš pět let a po půlce jdeš domů. Co to je jen dvaapůl roku kriminálu pro mladého chlapa. Zůstaň doma!" Pozoruhodné bylo, že mi ten pas za 24 hodin dal.

Potřeboval jsem ještě kvalifikační potvrzení, ale můj šéf se bál. Cítil jsem se sám a opuštěn. Nakonec mě vybavil dobrým vysvědčením prof. Dienstbier (prorektor university), který projevil občanskou odvahu. Po různých dalších dramatických komplikacích jsem odejel a tak ztratil vlast, kterou jsem nikdy nechtěl opustit. Přeji současné aktivní generaci stejnou důvěru v budoucnost, stejnou odvahu a stejnou nezištnost, jak ji prokázali nestraníci v roce 1968.

MUDr. Jan Štěpánek se narodil v roce 1937 v Praze, kde vystudoval lékařství a promoval v roce 1961. Pracoval v Hlavově ústavu Fakulty všeobecného lékařství, později jako odborný internista ve Fakultní nemocnici a v Kardiopulmonární laboratoři, která byla referenční laboratoří Světové zdravotnické organizace.

V roce 1968 se opakovaně veřejně postavil za práva nestraníků, kteří byli tehdy v naší zemi druhořadými občany. A právě to změnilo běh autorova života. V září 1968 byl vedením Karlovy univerzity vyzván k odjezdu do ciziny.

V zahraničí pracoval v kardiovaskulárním výzkumu firmy CIBA-GEIGY v Basileji. Publikoval několik desítek prací a měl příležitost navštívit řadu vedoucích pracovišť v USA. I v době práce ve farmaceutickém průmyslu měl pravidelné klinické dny, aby neztratil styk s klinickou medicínou. Po získání švýcarské internistické odbornosti se věnoval nemocným a medicíně.

Dnes žije s manželkou u Basileje, mají dva dospělé syny.

                 
Obsah vydání       30. 6. 2005
30. 6. 2005 Navzdory zuřivému odporu katolické církve Španělsko legalizovalo homosexuální manželství
30. 6. 2005 Je advokátní komora skutečně garantem kvality právních služeb poskytovaných advokáty? Aleš  Uhlíř
30. 6. 2005 Malé děti si hrají v prostředí plném nebezpečných chemikálií
30. 6. 2005 1968: Jak se nás komunisté báli Jan  Štěpánek
30. 6. 2005 Jaký je rozdíl mezi myšlenkou a údem? Alex  Koenigsmark
30. 6. 2005 Británie: Brutální zacházení se žadateli o azyl
30. 6. 2005 Hodina pravdy a spořádanosti v České televizi Bohumil  Kartous
30. 6. 2005 Prohlášení Martin  Škabraha
30. 6. 2005 V této zemi vládne absolutní sociální smír. My nevíme, co jsou stávky. Jiří  Paroubek
30. 6. 2005 Dům u hřbitova Václav  Dušek
30. 6. 2005 Channel Four natočí zdramatizovaný dokument o životě vězňů v zálivu Guantánamo
30. 6. 2005 Británie: Firmy, které okrádají zákazníky podvodným a drahým připojením na internet, budou tvrdě trestány
30. 6. 2005 (Jižní) Evropa obětí veder v důsledku klimatických změn
30. 6. 2005 Softwarové patenty a demokracie v EU Jaroslav  Zvěřina
30. 6. 2005 Majetková přiznání zákonodárců zpřístupněna
30. 6. 2005 NE softwarovým patentům!
30. 6. 2005 Kolik spolupachatelů genocidy ve Rwandě žije ve Francii? Simone  Radačičová
1. 7. 2005 Ekonomie není etika
30. 6. 2005 K sudetským Němcům
30. 6. 2005 Alternativní zdroje energie jsou nerealistické
30. 6. 2005 Bořivoj Čelovský: Většina lidí neví, že čtou německé noviny
29. 6. 2005 Výsměch lidskosti
30. 6. 2005 Odsun brněnských pedagogů bude morálně zcela oprávněný Vladimír  Rott
29. 6. 2005 Obchodní marže a zisk Stanislav A. Hošek
30. 6. 2005 Je libo velký stres, nebo malý důchod? Vladislav  Černík
29. 6. 2005 Podvod projektů v rámci "veřejněsoukromých partnerství"
29. 6. 2005 Veselé kraviny Bohumil  Kartous
29. 6. 2005 České banky jsou špatně regulovány
29. 6. 2005 Dálnice D8 - kapitulace se nekoná, ministr Ambrozek by měl odstoupit Karel  Vaníček
29. 6. 2005 Zpráva o tom, že Evropa pro ústavu dozrála Lukáš  Jelínek
22. 6. 2005 Britské listy: Průběžný stav financí
8. 6. 2005 Hospodaření OSBL za květen 2005
22. 11. 2003 Adresy redakce

Redakční výběr nejzajímavějších článků z poslední doby RSS 2.0      Historie >
30. 6. 2005 Jaký je rozdíl mezi myšlenkou a údem? Alex  Koenigsmark
30. 6. 2005 1968: Jak se nás komunisté báli Jan  Štěpánek
30. 6. 2005 V této zemi vládne absolutní sociální smír. My nevíme, co jsou stávky. Jiří  Paroubek
29. 6. 2005 Podvod projektů v rámci "veřejněsoukromých partnerství"   
23. 6. 2005 Návrat Jeana-Paula Sartra   
23. 6. 2005 Independent: Zabíjíme tuto planetu   
22. 6. 2005 Sté výročí narození Jiřího Voskovce Jiří  Jírovec
17. 6. 2005 Dálnice D8 a České středohoří: (re)kapitulace Martin  Škabraha
16. 6. 2005 O privatizaci deníku Mladá fronta Marta  Vildová
15. 6. 2005 Orwellovská vize Jan  Čulík
10. 6. 2005 Svět vydává bilion dolarů na zbrojení   
10. 6. 2005 Příčinou evropské krize je euro   
10. 6. 2005 Británie zavede placení za jízdu autem do pěti let   
9. 6. 2005 Reakce na článek pana Kechlibara: "Japonci jsou agresivní" Antonín  Líman
9. 6. 2005 Milióny dolárov "nezávislým" inštitútom Eduard  Chmelár

21. srpen 1968 RSS 2.0      Historie >
30. 6. 2005 1968: Jak se nás komunisté báli Jan  Štěpánek
22. 11. 2004 Udalosti, ktoré zmenili pohľad na svet Michal  Barnovský
13. 9. 2004 Definitívny koniec československej jari Peter  Greguš
3. 9. 2004 Třeba uprostřed noci na opačný straně Zeměkoule Tomáš  Koloc
1. 9. 2004 21. srpen: Trinásta komnata dejín Pavol  Janík
23. 8. 2004 Chcete snad říci, že srpen 1968 nebyl událostí?   
23. 8. 2004 K roku 1968: Psal jsem z pozice laika Boris  Cvek
21. 8. 2004 Ukradená normalizace Milan  Krejčiřík
21. 8. 2004 Českoamerická televize o invazi z roku 1968   
21. 8. 2004 Výstava o Pražském jaru 1968 a o srpnové invazi na Michigan University   
20. 8. 2004 Zkreslený pohled Borise Cveka na osmašedesátý rok je alarmující Jan  Čulík
20. 8. 2004 A tyhle si vemte s sebou a naložte s nimi, jak uznáte za vhodné   
20. 8. 2004 Obrodný proces v Semilech Ludvík  Vaculík
20. 8. 2004 Dva tisíce slov   
20. 8. 2004 Pražské jaro 1968 z pohledu dnešního třicátníka Boris  Cvek