Někdy je to nedostatkem prostoru pro potřebná fakta. Vezměme si třeba knihy Paula Carella, popisující druhou světovou válku z pohledu německého vojáka. Podrobně, čtivě (pokud vás téma zajímá) zde popisuje, jak rytíři bez bázně a hany bojovali za svou vlast. Český čtenář je poněkud překvapen, neboť ve škole i doma slyšel o podílu wehrmachtu na válečných zločinech či holocaustu. Že by nám lhali? Ale kdež, to bývalý zaměstnanec Hitlerova zamini netvrdí. Jenže, chápejte, druhá světová válka je téma obsáhlé, a všechno se do knih, byť tlustých, nevejde. Carell navíc vychází ze vzpomínek vojáků; a paměť, jak známo, občas vynechává. Zvlášť když se má o tom psát. Kromě toho byly tyto knihy napsány pro německého čtenáře, u kterého lze předpokládat základní znalosti. Zmiňují se proto jen odchylky od normálu, například že u Afrikakorpsu neexistovalo střílení zajatců.

Často ovšem fakta k dispozici jsou, jen je různě posuzována jejich důležitost. Platí, že vlastní problémy a zkušenosti se v porovnání s těmi ostatními násobí pěti až deseti; problémy našich spojenců (tedy nepřátel či obětí našich nepřátel) dvěma až třemi, pokud se týkají našeho sporu. Naproti tomu problémy nepřátel se dělí minimálně pěti, pokud už je žádoucí brát je vůbec v úvahu.

Vezměme si třeba československá padesátá léta: pamětník z dělnické rodiny, která nebyla terorem nijak postižena, bude mít tendenci chápat jako nejhorší, ne-li jediný komunistický zločin měnovou reformu. Ta totiž zasáhla i jeho. Člověk, který strávil tuto dobu v péči uranových koncentráků zase bude mít problémy s doceněním faktu, že "došlo ke vzrůstu kvality života nezanedbatelných složek společnosti" (Lubomír Novotný, BL 23.6.2005), aniž by jej přímo popíral. Vždyť například chlap, co zabral jeho barák, opravdu škodný nebyl.

Lze se vůbec na historii podívat objektivně ? Těžko říci, ale za zkoušku to stojí, i kdyby výsledkem byl jen jiný úhel pohledu.

Začněme třeba českým dvacátým stoletím. U pamětníků nemá dobrou pověst: Mnichov, Jalta, bratrská pomoc v osmašedesátém... zkrátka neustále s námi bylo zametáno. Porovnáme-li však národnostní a politické mapy ze začátku a konce tohoto období, zjistíme, že v celé Evropě a možná na celém světě nenajdeme národ, jehož nacionální požadavky by v tomto století saturovány tolik jako české. To není zas tak málo, uvědomíme-li si, že například obě světové války byly především nacionálními konflikty (bojovalo se sice i za jiné hodnoty, ty se ale zřídkakdy dostávaly do rozporu se zájmy vlasteneckými).

Vezmeme-li v úvahu, kolik papíru bylo popsáno úvahami na téma české otázky, je zajímavé, že si toho dosud nikdo nevšiml. Ale pochopitelné: žijeme v době, kdy je výhodné být na straně vítězů, ale nikoli k nim přímo patřit. Vítězové jsou od toho, aby byli souzeni a platili, na což jsme alergičtí. (Zejména na to druhé.) "Revizionisté" si zase nechtějí připustit, že ti oškliváci, které tak odsuzují, to vlastně vyhráli, a snaha o nápravu minulosti to v jistém ohledu paradoxně potvrzuje. Kromě toho platit většinou nechtějí ani oni. Návrat Němců zřejmě nehrozí, ani kdybychom jim ho nabídli. Proč se tedy nepřihlásit k idejím, které jsou momentálně "in", když nás to prakticky nic nestojí ?

Sudetští Němci? O oprávněnosti odsunu se diskutuje, nikdo ale nepochybuje, že si za to mohli aspoň zčásti sami. Zradili přece první republiku. To je sice pravda, ale něco podobného by se dalo říci i o československém 28.říjnu. Že by i čeští Němci mohli mít právo na sebeurčení, když už jednou bylo uplatněno, o tom se mezi Čechy nikdy neuvažovalo. S výjimkou druhé republiky a Protektorátu, což ovšem není pro českého vlastence důvod, aby o něčem podobném uvažoval i dnes. Přebírat pohled nepřítele má smysl jen tehdy, je-li to zároveň pohled vítěze.

Dlužno podotknout, že sudetští Němci obvykle byli pro "spravedlivější" úpravu pomnichovských hranic (například na Olomoucku, Brněnsku atd.), ale okupaci zbytku českých zemí nijak zvlášť nevítali ("konečně jsme se těch Čechů zbavili a už jsou tady zase"). Na případném poválečném odsunu Čechů by se nejspíš podíleli zcela nevinně. O tom by se přece rozhodovalo v Berlíně, který je, jak známo, hned vedle Postupimi.

Méně jednoznačný je český pohled na výše zmíněná léta padesátá. Ta své obhájce mají: dělaly se určité chyby, ale zato panovaly sociální jistoty (aspoň pro ty se správným třídním původem či vědomím a odjinud zmínění obhájci nepochází). Jenže plná zaměstnanost nepřišla do této země s Vítězným únorem, ale s Protektorátem. A sociální zabezpečení pro dělníky a la Dovolená s Andělem zde nezavedl Gottwald, ale Heydrich. Kupodivu, tuto stránku jeho politiky neoceňují ani lidé, kteří jinak státu sociálních jistot ledacos odpustí (samozřejmě, pokud to nepostihne je). U osoby zastupujícího říšského protektora se o přízvisku "kat českého národa" nediskutuje. Ani o tom, zda se dopouštěl zločinů, chyb či dobou podmíněných kroků.

Jinak je ovšem pravda, že poměr Čechů k nacismu je jednoduchý (názory hlav vně i zevnitř vybílených ponechávám stranou). Ať už si o Stalinovi, Gottwaldovi a jejich éře myslíme cokoli, pořád to bylo lepší, než odsun kamsi na Sibiř. Případně "k Ledovému oceánu", kde měli Češi "dělat předáky evakuovaným Židům", jak to pár týdnů po Wansee navrhoval Heydrich. Navíc Rudá armáda se v Československu chovala poměrně slušně (ruští emigranti a jejich rodiny prominou, jejich zkušenost není zkušeností průměrného českého člověka -- viz výše). O převážnou většinu teroru jsme se postarali sami, přičemž i ty nejhorší kriminály byly ve srovnání s GULAGem luxusní třídou. Zkušenosti například Litevců, Lotyšů, Estonců nebo Ukrajinců mohou být trochu jiné. (Je pravda, že jejich svědomí například vůči místnímžidům také není úplně čisté, ale to už jsme zase u toho porovnávacího vzorce.)

Do diskuse o vině a odsunu Němců se před časem vložil velmi vehementně Štěpán Kotrba. Jeho nenávist vůči válečným zločincům ovšem poněkud zaráží. Sám přece připouští, "...pokud bych se dožil osvobození roku 1945, byl by odsun německého obyvatelstva z Čech tím nejmírnějším, čeho bych byl schopen a s čím bych souhlasil." Jak by asi vypadalo to "nejméně mírné" ? A jakpak by se vyjímalo v případných fotoalbech ?

Je pravda, že Hitler otevřel bránu do pekla; je ovšem také pravda, že takto vytvořených příležitostí později využili až příliš ochotně i jiní. Je pravda, že příslušníci gestapa, SS, různých "zvláštních komand" a další vraždili za války v tempu, s nímž se mohla srovnávat snad jen sovětská Čeka za občanské války. Přiznejme ale jejich českým kolegům, že i oni po válce odvedli -- vzhledem k časovým a politickým omezením -- slušný kus práce. Je pravda, že tak činili ve jménu svobody a humanity, zatímco Němci ve jménu fašismu. Kdyby ještě trval německý odpor, pak by v tom snad byl i rozdíl. Je pravda, že o odsunu rozhodli velmoci v Postupimi. Je ovšem také pravda, že tak učinili pod tlakem "excesů divokého odsunu". (Je zajímavé, že k tomu poslednímu v českém pohraničí došlo pouze pár dní před zahájením konference [Ústí nad Labem], zatímco po konferenci se už postupovalo "humánně a lidsky". Tj. s Němci se nadále nezacházelo hůře než za války s českými židy před jejich transportem do Osvětimi.) Je pravda, že konečné cíle nacistických a odsunových transportů se zásadně lišily, na což naši nepřátelé ze "čtvrtého bavorského kmene" občas zapomínají. Ovšem pokud jde o Čechy a Němce obecně (tedy nikoli o oficiální politiku), tady už bych tak zásadní rozdíly neviděl.

Mimochodem, monarchismus má s nacismem společného asi tolik, jako Strana Zelených s islámskými teroristy. Chápu spravedlivé rozhořčení Štěpána Kotrby, ale přesto nemám dobrý pocit, když člověk jeho úrovně přebírá logiku pana Dolejšího. Nebo Hitlerova Mein Kampfu, který doporučuje nerozlišovat mezi nepřáteli, neboť by to mohlo vést k nežádoucímu myšlení u ovládaných mas.

Relativizace nacistických zločinů (a připouštím, že výše uvedené takovou relativizací skutečně je) hrozí, že se nacistické zločiny stanou přijatelnějšími. Ale ani opačný přístup, jejich "absolutizace" není bez kazu. Jednak znemožňuje kritický přístup k pramenům, že kterých nacismus čerpal, jednak budí iluzi, že "jinde se to stát nemůže". To vede jak k relativizaci zločinů evidentně nefašistických, tak k snaze používat fašismus jako nálepku na všechno ošklivé (viz některé přístupy k americké politice). Což ovšem nacistické vyhlazovací programy relativizuje také.

Při tomhle přístupu se Kotrbova logika stává pochopitelnou : i kdyby Národní gardy dělaly po válce totéž co SS, nelze mezi ně klást rovnítko, neboť esesáci tak činili ve jménu nacismu. Dobrá -- ale o co tedy opravdu jde? O utrpení a smrt lidí, zejména bezbranných? O svobodu a demokracii (které ovšem poválečná očista moc nepomohla)? Nebo jen o vlajku? Platí-li to poslední: budu hodně přehánět, napíšu-li, že logika Štěpána Kotrby (a mnoha jemu podobných na všech stranách barikád) je logikou fotbalového chuligána, ke které nepřidává mnoho kromě složitějšího slovníku?

Ano, soudit tehdejší dobu dnešními měřítky je opravdu velmi levné. Tím spíš, že tyto soudy vycházejí z hodnot, které ve své době používali účelově -- nebo vůbec -- všichni, alespoň ve střední Evropě. Nejen Češi a Němci. Nepatřím ani k nostalgikům po soužití Čechů, Němců a židů v jednom státě. Možná to pozitivně ovlivnilo zdejší kulturu, ale za příliš vysokou cenu. Není náhoda, že národní (nacionální) socialismus vznikl právě v Čechách, a to na české i německé straně (až do první světové války šlo o zrcadlová dvojčata). Jasnou a nezpochybňovanou hranici mezi Čechy a Němci (nikoli pouze mezi státy) považuji naopak za obrovské plus, nehledě na metody, s jejichž pomocí vznikla.

Ale nechceme-li být sami nekompromisně souzeni, neměli bychom mít stopu pochopení i pro jiné? Nemyslím tím samotné vrahy, ale ty, kteří jim tleskali, pak je tolerovali a nakonec nechtěli vědět to, co vědět nemuseli. Uznávám, že tváří v tvář fotografiím či vzpomínkám obětí to jde těžko. Ale jaký je vlastně důvod, že na straně velevrahů skončili Němci a ne my ? Má-li být historie skutečně učitelkou života, pak bychom se podobným otázkám vyhýbat neměli. Jinak se může stát, že budeme historii prožívat znovu, aniž bychom na ni zapomněli.