Abych neudělal stejnou chybu a nedopustil se nepřesností, vzal jsem si na pomoc také několik chytrých hlav z oboru, o jejichž texty se v následující stati opřu. Článek Milana Smrže z českého sdružení EUROSOLAR (sdružení, obhajující proti principu fůze užití slunečních kolektorů, nejde tedy o "nezávislý" zdroj - pozn. red.) ukazuje, že diskuze mezi zastánci termojaderné fúze a jejími "odpírači", ke kterým jsem se zařadil, není ničím novým. Stejně jako Milan Smrž, také jeho německý předchůdce "sluneční revolucionář" Hermann Scheer pochybuje o reálném přínosu termojaderné fúze lidstvu. Scheer končí kapitolu nazvanou "Konflikt perspektiv -- sluneční energie nebo termojaderná fúze" v knize "Sluneční strategie -- Politika bez alternativy" slovy energetického výzkumníka Amory Lovinse, který všechny jaderné energie považuje za pochybnou možnost řezat máslo motorovou pilou. Dovolil jsem si shrnout proč.

Nejprve několik základních faktů o potřebách a možnostech získávání energie termojadernou fúzí:

A) "Jako datum nasazení použitelných fúzních elektráren se uvádí rok 2050." Optimisté doufají v rok 2040. Ať tak či tak, a to je základní argument mého článku Sluneční energie bez kompromisů, v té době budeme muset mít naši energetickou otázku vyřešenu nějakou jinou jednodušší cestou.

B) "Za to (nasazení fúzních elektráren v roce 2050, pozn. autora) by mělo Evropské společenství a jeho členské státy zaplatit od roku 1995 do roku 2050 asi 100 miliard DM" (tedy asi 60mld. euro). Přitom od roku 1984 do roku 1995 plynulo do výzkumu termojaderné fúze přes 14,6 miliard USD z rozpočtů států Mezinárodní energetické agentury (IEA). Do výzkumu obnovitelných zdrojů bylo v té době zeměmi IEA vloženo necelých 10 mld. USD. Prostředky plynoucí dnes do jaderného programu jsou vůči těm určeným na obnovitelné zdroje v přibližném poměru 1,5 : 1.

A teď k problémům, o kterých se v souvislosti s termojadernou fúzí příliš nemluví:

1.) "Fúze vyžaduje vysoké tlaky a teploty přes 100 milionů stupňů... Materiál, který by vydržel tyto teploty, je třeba ještě vyvinout. V každém případě by musela být obnovena stěna reaktoru nejpozději každých 6 týdnů... Díky stálé výměně stěn reaktoru by trvale docházelo k provozním výpadkům, což by vyžadovalo další kapacitu."

2.) "Během provozní doby reaktoru vzniká podle předběžných výpočtů 2 000m³ vysoce radioaktivního materiálu, který je aktivní ještě po 100 letech, a 4 000m³ středně aktivního materiálu."

3.) "Otevřenou otázkou zůstává, co by se stalo při výpadku chlazení. Tritium, které může být vyráběno v reaktoru, může pronikat pevnými látkami a v kontaktu se vzduchem se vytváří tritiovaná voda, která -- včleněna do koloběhu -- může být příčinou nejtěžších biologických škod. Lithium je silně korozívní a v kontaktu s vodou, vzduchem a betonem způsobuje mimořádně exotermní chemické reakce."

4.) "Množství chladící vody je v případě fúzního reaktoru mnohonásobně větší než množství pro štěpný reaktor, a odpadní voda může být přivedena k varu."

5.) Hmotnost plánovaných reaktorů s výkonem přesahujícím 5 000 MW by se pohybovala mezi 5000 a 30 000t.

Shrneme-li výše uvedené argumenty, lze konstatovat, že termojaderná fúze je skutečně falešnou písní vzdálené budoucnosti. Lze vážně pochybovat, že získaná energie bude v době, kdy bude uvedena na trh, schopná cenově konkurovat energii ze slunečních zdrojů (ta se již dnes přibližuje cenám fosilních energií a ve většině případů je levnější než energie atomová). Kromě toho je s touto technologií spojeno obrovské riziko globální ekologické katastrofy. "Musíme si položit otázku, jaká nebezpečí se mohou objevit, budeme-li na povrchu Země kopírovat energetický proces, který probíhá v nitru Slunce." Není náhodou, že technologie termojaderné fúze je přímým potomkem vodíkové bomby. Uvažované rozměry fúzních elektráren (výkon až 200 000 MW) by vedly k další centralizaci energetického systému a zvýšily by tak závislost spotřebitelů na několika málo energetických centrech. O ztrátách způsobených distribucí energie na dlouhé vzdálenosti a o zátěži, kterou by tak velké molochy způsobovaly v krajině, nemluvě. Ano, část problémů včetně dodatečného tepla vypouštěného do atmosféry by bylo možné odstranit přesunutím výroby mimo zemskou atmosféru (Michal Mašín v této souvislosti zmiňuje bájnou červenou rtuť). Podobné scénáře už ale dalece přesahují onen kýžený rok 2040.

Proto je požadavek maximální podpory obnovitelných zdrojů oprávněný. Tyto zdroje jsou dostupné již dnes v mnohem neomezenější míře než zdroje pro fúzi. Neznám nároky na kvalitu vody používanou pro výrobu deuteria a tritia či pro chlazení reaktoru, ale plýtvat jí při výrobě energie v době, kdy velká část lidstva nemá co pít, mi připadá minimálně neetické. Slovy Milana Smrže: "Pokoušet se provozovat s obrovskými materiálovými a finančními náklady i nejistými politickými důsledky termojadernou reakci na Zemi, když existuje v bezpečné vzdálenosti ve vesmíru a poskytuje nám 15 000 krát více energie než činí naše fosilně jaderná spotřeba, je nebiologické a ve svých důsledcích asociální uvažování."

Chápu obavy opatrných zastánců obnovitelných zdrojů z drancování přírody. Vzhledem k potenciálu, který nám Slunce dává k dispozici, je však způsob, jakým jej využijeme jen na nás. Místo velkých vodních elektráren elektrárny malé průtokové, místo záborů zemědělské půdy maximální využití již zastavěných ploch, místo monokultur druhově rozmanitá skladba rostlin, z nichž část slouží k výrobě papíru, část je použita jako textil, část jako potravina, část pro pohon automobilu a část (odpad) jako zdroj tepelné a elektrické energie. Právě v kombinování zdrojů podle místních podmínek je největší síla solárních technologií.

Termojaderná fúze je extrémním vyústěním současného fosilně-atomárního energetického systému. Její zastánci vidí jediný problém naší civilizace ve výrobě energie. Mávajíc pozlátkem pseudoekologického řešení se sobecky chtějí stát, alespoň na pár sekund, Bohem, který dal vzniknout Slunci. Odmítají vidět rizika, která takové hrátky s ohněm přináší, zvláště v čase extrémních klimatických jevů. Odmítají fakt, že nejlevnějším, nejbezpečnějším, nejstabilnějším a nejpřínosnějším zdrojem energie je zdroj místní, zajišťující lidem soběstačnost. Nechápou, že pro zachování lidské kultury na planetě Zemi je třeba udělat mnohem víc než zažehnout tisíce malých sluncí. Je třeba se naučit dělit -- o zdroje, o prostor, o svobodu, o nabyté znalosti a dovednosti. Toto dělení nemusí být bolestné, může být radostné. Záleží jen na nás, jak se s těmito kvalitami naučíme hospodařit. Nekompromisní podpora výzkumu, vývoje a široké aplikace obnovitelných zdrojů by nám v tom měla pomoci. Naší prioritou č. 1 musí být kvalita života.

Nehrajme si na Bohy. Zkusme být alespoň lidmi.

Citováno podle:

Scheer, H: Sluneční strategie. Politika bez alternativy. Nová Země, 1999, str. 61, 89 - 96).

Smrž, M.: Biomasa je součástí budoucího světového slunečního hospodářství., server Sdružení pro českou biomasu CZ BIOM