My v anglosaském světě stále ještě očekáváme, že by se v demokracii měly velké politické strany víceméně pravidelně střídat u moci, píše autor. Od druhé světové války přešla v Británii moc do rukou opozice sedmkrát. Ve Spojených státech za totéž období bylo v Bílém domě šest Republikánů a pět Demokratů. Avšak podívejme se na příklady Německa a Japonska, kde demokracie také funguje od druhé světové války dobře. Němečtí křesťanští demokraté přišli od roku 1949 o moc pouze dvakrát a nyní se opět blíží moci.

V Japonsku se vyměňují politické strany u vlády ještě méně. Minulý měsíc vyhrála Liberálnědemokratická strana premiéra Junichora Koizumiho rozhodné volební vítězství,. Znamená to, že s výjimkou krátkého období v letech 1993 - 1994 je tato strana v Japonsku u moci už déle než půl století.

Japonsko je předzvěstí směru, kam západní politika směřuje - k novému státu jediné strany. Státy jediné strany mohou vzniknout i ve svobodných společnostech.

Japonský příklad zdaleka není výjimečný. Ve Švédsku vládli sociální demokraté nepřetržitě od roku 1932 do roku 1976. V Itálii vládli křesťanští demokraté od roku 1945 do roku 1980. Labouristická strana vládla v Izraeli od jeho nezávislosti do roku 1977.

A dělo se to i v anglosaském světě. S výjimkou Peelovy vlády ve čtyřicátých letech devatenáctého století vládli v Británii angličtí whigové od roku 1830 do roku 1874. Britští konzervativci byli u moci ( i když někdy v koalicích) od první světové války až do konce druhé světové války, s krátkými labouristickými přerušeními v letech 1924 a 1931.

V Americe ovládali téměř úplně Demokraté americký Kongres od třicátých let do šedesátých let dvacátého století. Nyní vznikají známky, že si Republikáni budují takovou pozici ve všech klíčových institucích americké vlády, že i jejich moc zřejmě nyní potrvá celá desetiletí.

Je pravda, píše dále Ferguson, že s výjimkou Japonska se vždycky takováto mocenská hegemonie rozložila tak po čtyřech desetiletích. Jenže to je chabá útěcha pro britské konzervativce, že labouristé možná zůstanou u moci ještě dalších 32 let. Stává se Británie Japonskem? Je to dost dobře možné, a to z těchto důvodů:

Zaprvé od ukončení studené války se už Britové nemusejí bát, že labouristé nezajistí zemi efektivní vojenskou obranu. Zadruhé, stále "liberálnější" společenské chování Britů (více dětí se rodí nemanželsky, méně se chodí do kostela) ochromilo důvěryhodnost konzervatismu jako ideologie. Zatřetí, Británie se proměnila v téměř úplně městskou společnost, a to marginalizovalo tradiční venkovskou základnu konzervativců.

Čtvrtý a nejdůležitější důvod je však hospodářský. Optimisté v Konzervativní straně si říkají už od roku 1997, že labouristé musejí přece začít dělat dříve nebo později hospodářské chyby tak, jako konzervativci, když v důsledku jejich hospodářských rozhodnutí vypadla v roce 1992 libra z Evropského směnného mechanismu. Jenže od sedmdesátých let je hospodářství daleko stabilnější než kdysi. Ve všech zemích G7 je míra růstu nyní daleko trvalejší než kdysi. Stejné je to s inflací. K hospodářským recesím dochází daleko méně často a když k nim dojde, nejsou hluboké ani dlouhé.

Zadruhé, vzhledem k obrovskému vzrůstu proudění mezinárodního kapitálu je dnes daleko lehčí pro rozvinuté ekonomiky financovat rozpočtový deficit i deficit běžného účtu. Letos bude mít Británie tak velký deficit běžného účtu, jaký by před třiceti lety vedl okamžitě k pádu vlády. Dnes je to všem jedno.

Zatřetí, v současnosti lidé vědí, že politikové jsou schopni daleko méně ovládat ekonomiku, než tomu bylo dříve. Když vzroste inflace nebo úrokové míry, občané neobviňují britskou vládu, ale konkurenci z Asie.

Proto, pokračuje autor, není vyloučeno, že labouristé budou v Británii vládnout ještě dlouho. I z toho důvodu, že britská společnost nezadržitelně stárne. Už nyní je skoro každému šestému Britovi nad pětašedesát let; za třicet let bude každý čtvrtý Brit starší pětašedesáti let. "Je čas na změnu", to je heslo, které mluví k mladým lidem.

Podrobnosti v angličtině ZDE