Je pravda, pokračuje autor, že snad v žádné jiné evropské zemi než ve Francii nejsou osoby přistěhovaleckého původu tak tvrdě odsunovány do chudinských ghet, jako je sídliště číslo 112 v Aubervilliers. Jen v málo jiných zemích by mohl ministr vnitra odsoudit pachatele násilných demonstrací jako "luzu", kterou je zapotřebí "odstranit z povrchu země", a přesto zůstat jedním z nejpopulárnějších politiků v zemi. To, že je franouzský premiér v takové chvíli nevoleným aristokratem, ukazuje, že jen málo evropských zemí má exluzivnější vládnoucí elitu než Francie.

Do francouzské politiky se dostal dosud jen zcela minimální počet poválečných přistěhovalců ze severní Afriky. Jejich postavení nedávno dokonale vystihla fotografie v deníku Le Monde. Stříbrovlasý premiér Dominique de Villepin přivátal Azouze Begaga, ministra pro podporování rovnosti příležitostí, tím, že mu blahosklonně poklepal na hlavu.

Důkazy zakořeněného rasismu na francouzském pracovním trhu jsou drtivé. Britský autor Jonathan Fenby svědčí o jednom komikovi z jednoho z přistěhovaleckých sídlišť, který poslal do státní televize dvě žádosti o zaměstnání. Jednu podepsal svým africkým jménem a uvedl svou skutečnou adresu, druhou francouzským jménem s "lepší" adresou. První žádost byla odmítnuta, na základě druhé žádosti ho pozvali na pohovor.

Avšak, nemějme iluze, toto je problém, který postihuje celou Evropu. Právě přistěhovalci druhé generace v pokojné, multikulturní Británii, spáchali daleko horší zvěrstvo, totiž bombové atentáty v Londýně letos v červenci.

Nynější mladí francouzští násilníci hovoří velmi tradičním francouzským jazykem - i když je to francouzština beze slov. Neboť spektakulární, i když většinou nekrvavé protesty, s blokováním silnic a s barikádami, jsou součástí více než dvousetleté francouzské revoluční tradice. Druhá generace francouzských přistěhovalců vypaluje automobily - britští přistěhovalci pálili lidská těla. Čemu byste dali přednost?

Většina západoevropských společností má velké, nespokojené komunity přistěhovaleckého původu. My jsme je sem pozvali - částečně to bylo dědictvím rozpadu evropských impérií, částečně jsme je potřebovali jako pracovní síly, jichž bylo zapotřebí k vykonávání práce, kterou Evropané nechtěli v období hospodářského rozkvětu po roce 1945 dělat. Většinou jsme si je však drželi hodně od těla - zacházeli jsme s nimi jako se zdomácnělými zvířaty, nikoliv jako s plnoprávnými evropskými občany. Například v Německu neměli donedávno gastarbeitři z Turecka právo na německé občanství, přestože tam žili mnohdy i třicet let. A po 11. září 2001 se prohloubila ostrakizace.

Je to celoevropský problém. Na mnoha francouzských sídlištích, která nyní hovoří ohněm, dosahuje nezaměstnanost až 40 procent, zatímco průměrný věk je tam pod 30. Přitom starší, původem evropští nezaměstnaní nyní silně podporují Národní frontu Jeana-Marie Le Pena a další protipřistěhovalecké politické strany.

Je velmi rozumné předpokládat, že se počet evropských obyvatel přistěhovaleckého původu a z muslimské kultury během následujícího desetiletí podstatně zvýší, jednak v důsledku vyšší porodnosti mezi přistěhovalci a jednak v důsledku dalšího přistěhovalectví. Pokud nejsme schopni dát ani těmto mladým lidem, kteří žijí v Evropě od svého narození, pocit domova, vznikne naprostá katastrofa. 6000 vypálených automobilů proti tomu bude naprostá bagatela.

Část problému je socioekonomická, ale toto řešení je velmi obtížné, protože klíčem jsou pracovní příležitosti a ty vznikají především v Asii a v Americe a nikoliv v Evropě. Druhou částí problému je občanství, totožnost a každodenní postoje jednotlivých občanů. Máme-li vyřešit největší problém našeho kontinentu, a to nejen Francie, budeme muset nově definovat, co to znamená být Evropanem.

Podrobnosti v angličtině ZDE