Těmito spisovateli jsou Orhan Pamuk a David Irving. Pamuk, turecký spisovatel, čelí soudnímu procesu za to, že zpochybnil oficiální tureckou linii o Arménii. Turecké úřady tvrdí, že jejich zabíjení Arménů za první světové války nelze označovat za genocidu, a urazily se, že řekl letos Pamuk toto v jednom interview:

"V této zemi byl usmrcen milion Arménů a 30 000 Kurdů a nikdo kromě mě se neodvažuje o tom hovořit." Těmito slovy prý Pamuk "urazil tureckost" a pokud bude shledán vinným, čelí třem letům vězení. V důsledku tohoto pronásledování se mu dostává obrovské mezinárodní podpory.

Irving, britský historik, je v současnosti ve vězení ve Vídni. V únoru se tam s ním má konat proces za to, že popřel holocaust. Zatkli ho v Rakousku, kde byl na přednáškovém turné, za výroky, které učinil v této zemi před 15 lety. Tehdy Irving pronesl dva projevy, v nichž popřel, že za nacistů existovaly plynové komory. (Od té doby prý změnil názor a nyní akceptuje, že určitý malý počet plynových komor existoval). Popírání holocaustu je v Rakousku trestným činem. Pokud bude Irving shledán vinným, mohl by být odsouzen až na deset let do vězení. Irvingovi se nedostává žádné mezinárodní podpory.

Oba spisovatelé se od sebe silně odlišují. Pamuk je mezinárodně oslavovaným spisovatelem. Jeho knihy byly přeloženy do více než dvaceti jazyků a předpokládá se, že dříve nebo později dostane Nobelovu cenu. Irving je naproti tomu rasistický šílenec, historik, kterého nikdo mimo malé fašistické organizace nebere vážně. Popírá fakta holocaustu. Pokusil se zneužít neliberální a nedemokratické britské zákony o pomluvě (v civilním zákoníku) k pronásledování svých kritiků, včetně Deborah Lipstadtové, autorky knihy Denying the Holocaust (Popírání holocaustu) v civilní při, kterou v roce 2000 prohrál. Irving tedy nemá příliš dobré postavení na to, aby si mohl stěžovat, že ho připravují o právo na svobodu projevu.

Přesto jsou však jejich případy totožné: oba muži možná skončí ve vězení nikoliv proto, že někomu fyzicky ublížili či poškodili nějaký majetek, ale za to, že vyřkli určitá slova. Oba možná přijdou o svobodu za to, že vyjádřili názor, o nichž rozhodly úřady - v Rakousku a v Turecku - že jsou nepřípustné. Můžete či nemusíte souhlasit s Pamukovými výroky a pravděpodobně vám Irvingovo vytáčení připadá odporné.

Ale v obou těchto případech nejde o to, co oba autoři řekli, jde o to, zda mají mít právo to vyslovit a zda my máme právo to slyšet. Svoboda projevu, jak tato slova naznačují, neznamená svobodu pro názory, které jsou přijatelné ve slušné společnosti a už ne pro názory, které "smrdí" znamená to svobodu projevu pro všechny výroky, svobodu myslet, říkat a psát, co se nám zachce, a svobodu pro každého zpochybnit či zesměšnit naše argumenty.

To, že se soud s Pamukem i s Irvingem připravuje skoro ve stejnou dobu, je tvrdou zkouškou toho, do jaké míry to Evropané myslí se svobodou projevu vážně. To, že mnoho lidí začalo bránit Pamuka a ignorovala uvěznění Irvinga - nebo s ním dokonce vyjádřili souhlas - znamená, že Evropa v této zkoušce selhala.

V obou případech nejde ani tak o svobodu projevu jako o etiketu EU: nejde o obranu svobodné debaty, ale o definici toho, co to znamená být poslušným členským státem Evropské unie a jak nejlépe lézt kamsi vlivným politikům v Bruselu. Takže Turecko je pod tlakem, aby proces s Pamukem zrušilo a dokázalo tak, že je to skutečně moderní evropský stát, který si zaslouží být přijat do Evropské unie, zatímco Rakousku se blahopřeje, že se tvrdě postavilo proti popírání holocaustu. Považuje se to za důkaz, že se Rakousku konečně daří překonat svou nacistickou minulost.

Vedoucí představitelé Evropské unie požadují, aby Turecko dovolilo Pamukovi, aby si říkal, co chce, pokud má být Turecko bráno vážně, zatímco Rakousko je bráno vážně, protože brání určitým lidem, aby si říkali, co chtějí.

Britští ministři nemají absolutně právo číst Turecku levity o svobodě projevu. Nový labouristický poslanec Denis MacShane a bývalý ministr pro EU se vydal do Turecka a protestuje tam proti tomu, že se "turecký stát snaží zabraňovat Pamukovi, aby vznášel provokativní otázky."

Kdo je zatraceně MacShane, aby si dovoloval poučovat Turecko o svobodě projevu? Jeho vlastní, britská, labouristická vláda, svobodu projevu potlačuje. Nedávno zavedla Zákon proti rasové a náboženské nenávisti, který vážně omezí naše právo zesměšňovat náboženské obskurantství; britská vláda se snaží zavést trestný čin "glorifikace" či "tolerance" terorismu a zakazuje různé další, údajně "nevhodné" věci, například časopis, který vydávala British National Party anebo hudbu jamajských dancehallových umělců, jeden z nichž byl loni v Británii zatčen, vyslýchán policejní jednotkou pro rasistické a násilné zločiny a pak deportován.

Neměl by MacShane raději bránit ve Vídni Davida Irvinga? Irving je alespoň britský občan...

Kompletní článek v angličtině ZDE