Dále mu klidně napište, že osobně znám případy synů dvou šlechtických rodů, kteří také na počátku nesměli pro svůj původ studovat. Ten první dokonce odsloužil vojenskou službu u PTP ["pomocné technické prapory" pro politicky nespolehlivé, kterým nebylo možno svěřit zbraň, ale pouze lopatu] a přece průběhem času vystudoval VŠ technického směru a stal ředitelem sdružení podniků s více jak sto tisíci zaměstnanci. Ten druhý se v době normalizace dokonce stal předsedou KSČ v podniku s více jak pěti tisíci zaměstnanci. Oba ještě žijí a má slova by jistě potvrdili.

A také mu můžete sdělit, že v začátcích mého inženýrského působení jsem měl za svého nejlepšího učitele inženýra, který jím byl po celá padesátá léta, ač jej jako synka, "vozil do školy kočí v kočáře s erbem". Když jsem jej já v roce 1961 poznal, tak byl již hlavním inženýrem dolu a tím zůstal přes všechny režimní peripetie až do důchodu. Zažil jsem s ním mnoho příhod, v nichž se jasně vzepřel politické moci a přece jej, jako opravdového odborníka, nejenže nikdy nepostihli, ale dokonce dostal od komunistů na odchodnou vysoké státní vyznamenání.

A konečně, že jsem měl jednoho z nejlepších přátel, který se také nemohl dostat na školu, a přesto dostal příležitost jít na vojenské gymnázium, vystudoval následně medicínu a byl později jedním z našich vynikajících odborníků na léčení toxikomanie. Bohužel již zemřel, tak jako můj technický učitel.

Vaše výzva, žádající příběhy nelidskostí tohoto režimu je sice záslužná, ale nesplnitelná. Kdybyste uveřejnil každý den desítky, nikdy by takový seriál neskončil, protože jich bude přibývat. Především příběhů mimo Prahu.

Já osobně jsem se loni rozhodl sbírat naopak příběhy lidskosti z dob nadvlády KSČ. Považuji to s ohledem na "vyváženost informací o minulosti" za záslužnější. Třeba právě kvůli nedávné "dokumentaristické" iniciativě nadace Člověka v tísni - působící při naší, čili České televizi.

Autor, báňský inženýr, byl od začátku roku 1990 dva roky předsedou celorepublikových havířských odborů