Pozdní feudalismus rakousko-uherského mocnářství si sotva mohl poradit s živelným vývojem techniky a hospodářství, k tomu chyběla rakouskému úřednictvu znalost základů těchto oborů, jejich vzdělání bylo orientováno velmi úzce na právnické otázky. Mnohé z toho přežívá dodnes.

Naprosto nepřeháním, když tvrdím, že průmyslu a obchodu dominovali čeští obyvatelé říše Rakousko-Uherské, jejich politické postavení bylo naproti tomu zcela podřadné; tento konflikt byl nejvýznamnější složkou vedoucí k rozpadu ztuhlé a neproduktivní monarchie.

Českou veřejností tehdy procházel příkop, dělící zastánce konzervativnějších názorů, doufajících ve schopnost reformy říše Rakousko- Uherské a zastánce radikálního českého osamostatnění.

Tehdy asi nebylo dost dobře možné prosazovat české zájmy vůči německo-nacionálním úředníkům říše, proto nelze měřit tehdejší českou politiku dnešními měřítky. I dnes očekávám proto výtky, pokusím-li se sdělit názory svého dědečka a tatínka. Oba se shodli v tom, že ve spolkové republice, která se dnes jmenuje Rakouská, by bývalo bylo i místo pro spolkové země Čechy, Morava, Slezsko a Slovensko. Že se nic takového nestalo, je zásluhou především německých ale i jiných nacionalistů, došlo to tak daleko, že můj tatínek po návratu z italské fronty musel bojovat o Těšínsko. Pro něj skončila 1. světová válka teprve na podzim 1921.

Dnes lze pouze spekulovat o tom, jak by taková spolková republika dokázala vzdorovat nacismu, zda by bývala zabránila II. světové válce. To, že jsme se se Spolkovou republikou Rakousko sešli teprve ve sjednocené Evropě, může být přehlídkou ztraceného času, ale je to především šance skončit s třenicemi minulého století, upřít svůj zrak společně do nového tisíciletí.

Nacismus byl největší možnou politickou nehodou 20. století, podmíněn byl mnoha faktory, které se téměř náhodně protínaly v kritické době. Něco takového nelze v evropské budoucnosti už nikdy připustit.